Autor knihy, John A. T. Robinson, v této tenké publikaci reflektuje změny, které kolem něj probíhají, resp. probíhali. Bultmann, Bonhoeffer, Buber, Tillich… výčet nejdůležitějších jmen, která se v této knize vyskytují, a jejichž autoritou se zaštituje.
Do autorova světa vstupujeme pomocí předmluvy jakéhosi Johna Woolwiche. A hned v tom úvodu na nás dýchne duch doby. Kniha byla napsána v první polovině 60. let a je to na ní znát: různé odkazy na rozhlasové (!) a televizní přednášky dnešnímu člověku jistě mnoho neřeknou. Jeden příklad za všechny: Dr. Alec Vidler, jméno dnes již zcela zapomenuté.
A přesto, že diskurs doby by se dnes už mohl zdát překonaný, nemyslím, že není zcela beze smyslu ponořit se do některých problémů, které kniha otevírá a s kterými se čtenář musí vyrovnat.
Na úvod bych rád uvedl citát profesora Balabána:
Chci-li porozumět Mozartovi, musím mít vztah k hudbě, musím milovat hudbu. Chci-li z Mozarta něco mít, musím mu stranit, musím se jím dám strhnout, musím, seč jsem, pomoci Mozartovi vytvářet Mozarta.
A podobně je tomu tak v případě této knihy. Je třeba nechat se strhnout proudem autorových myšlenek, nebát se sledovat směr jeho úvah. Pokud člověk na toto přistoupí, může si leccos dobrého odnést. Hlavních několik výtek si nechám na konec (například otázku postmodernity a modernity).
Robinson kráčí ve stopách Bultmanna a kritizuje mytologický jazyk bible. Tedy, sám autor se slově kritika sám vyhýbá, ale často jeho výtky, ideje a směřování celé knihy tak vyznívají. Například autorovy neustálé imperativy nabádající k překonávání tohoto jazyka.
Dle Woolwiche, který celý tento směr otevírá, se jedná hlavně o problém ochrany věrouky. Dva jazykové světy. Jedna propast. Svět křesťanstva a svět laiků. Supranaturalismus a naturalismus. Mezera mezi nimi způsobená používáním různých kategorií. A je potřeba tuto propast překlenout a překlenovat. Překlenovat je však nutno tak, aby snad nedošlo k vyprázdnění věrouky, tvořící samotné jádrem křesťanské víry. Překlenovat ne převáděním terminů, ale přetvářením pojmů.
První linií, na kterou Robinson útočí, jsou falešné, s mytologií svázané představy B-ha „tam venku“.
Zdá se že tento „zastaralý jazyk“ nemůže již déle promlouvat k člověku modernímu. Přestože ještě stále není úplně mrtvý, bez významu, je potřeba redefinovat obsah křesťanské víry ve světle nové doby.
Bible samotná používá mytologický obraz tzv. „tříposchoďového vesmíru“: nebe, země, podsvětí, B-h vystupující, sestupující, nebesa nebes, jediný prostředník… Těžko říci, zda tento hebrejský model, determinovaný B-hem na nebi, jako jediný pravdivý měl překonat model řecký, ve kterém božstva obývala chrámy, a i svět jako takový, byl společný lidem i božstvům.
Pavel se tedy postavil doprostřed shromáždění na Aeropagu a promluvil: "Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví.
Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: 'Neznámému bohu'. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji:
Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli,
ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní.
( Sk 17, 22 – 25)
Robinson tvrdí, že B-h, slovy apoštola Pavla, přece nebydlí v chrámech, jak se tehdy všeobecně věřilo. Lukáš, autor skutků, se nezdráhá zveřejněním tohoto kázání bořit staré představy (totiž že si božstva nechávají od lidí sloužit) a na místo nich ustanovovat jiné. Které však v důsledku o mnoho rozdílnější nejsou: B-h jako entita, kterou lze někam umístit.
Výběr této pasáže však není nejšťastnější. Sám vnímam vyznění celého tohoto bloku poněkud jinak než sám Robinson – poslední verš jakoby vše popíral Ale je bez pochyb že je zde deklarován nový systém, používající sice podobný slovník, avšak nahrazující systém starší.
Božstva, která si nechávala sloužit v chrámech jsou stržena a na místo nich je zvěstován Kristus, který se „v podobě člověka ponížil“, „sestoupil“, aby byl opět „vzat do nebe“.
Je až s podivem s jakou rozhodností Robinson zastupuje celé křesťanstvo, když vykládá čemu my věříme a jak tomu my rozumíme. Dle jeho názoru je nám zcela vlastní transpozice, která z B-ha „tam nahoře“, dělá B-ha „tam venku“.
Neboť místo B-ha, který je doslovně, nebo fyzicky „tam nahoře“, přijali jsme jako součást svého duševního vybavení B-ha, který je duchovně, nebo metafyzicky „tam venku“.
Onou transpozicí, či posunem, je B-h umisťován nejen mimo sféru našeho vědomí, ale mnohem dál, do prostoru kde pro něj jedině zbývá místo. Je odsouván do míst, kam věda nedosáhne, nebo je odsouván do „sféry náboženství“ – viz problém čtvrtý.
Přestože tento zastaralý obraz tříposchoďového vesmíru, s B-hem na nebesích a s lidmi dole, je vlastní celé Bibli, a má stále dost zastánců, jakožto i jejich věrných posluchačů, je načase, podle Robinsona, udělat transpozici ještě jednu.
Na místo toho, co lze nazývat pouhou projekcí (S. Freud), nastupuje Tillichova „hlubina bytí“. Hlubinu bytí, na rozdíl od personifikované představy B-ha, není třeba dokazovat.
Proč?
Protože každý člověk, uvědomuje-li si hloubku sebe, své bytosti, nemůže být ateistou par excellance. Opouštění oněch „starců na nebi“, oněch bohů „tam mimo“ je vlastně následování, nebo chcete-li dokonce přitakání těm, kteří se nazývají ateisty (viz M. Balabán – Bůh jako moc a výzva, 1969).
Protože, jak píše Feuerbach: „Pravým ateistou není člověk, který popírá B-ha, subjekt; je jím člověk, pro něhož atributy božství, jako jsou láska, moudrost a spravedlnost, nejsou nic. A popření subjektu neznamená nikterak popření atributů“.
Tímto výrokem se však ocitáme na nejisté půdě na pomezí antropologie a theologie. Krok zpět na půdu theologie se daří otázkou B-ží imanence a transcedence. Přestože tyto dvě otázky se zdají diametrálně odlišné, mají společný základ.
Metafyzický B-h již není déle udržitelný. Odklon k hlubině bytí je, zdá se, nevyhnutelný. Je neudržitelný, protože podstatu takového B-ha není nutno tak hájit. Každý si je přece vědom oné hlubiny, kterou může zakoušet.
B-h je osobní základ veškeré naší zkušenosti. Je nutno opustit pojem „výše“ a nahradit ho pojmem „hloubky“. Výše v nás budí představu něčeho vzdáleného, oproti tomu hlubiny lze dosahovat a zakoušet „nikoliv na okrajích života, ale v jeho středu“.
Deus ex machina, B-h náboženství, již není déle udržitelný, přejeme-li si překlenout propast mezi laickým světem a křesťanstvem. Nikdo již nestojí o hrozivého Svědka naší existence. Jak ve vědeckých oborech, tak také všeobecně v lidských záležitostech to, co nazýváme Bohem, je stále víc vytlačováno ze života a ztrácí půdu.
Je nutná redefinice pojmů imanence, transcedence. „Neboť je-li B-h nad tím vším, nemůže se ho to doopravdy týkat. Proto se Robinson soustředí k objasnění těchto dvou základních distinktivních atributů nejen jako božských, ale také jako vlastních každé lidské bytosti.
Naše zkušenost si … uvědomuje transcendentnost, božnost, nepodmíněnost. Ovšem to je znakem veškeré naší zkušenosti – v hlubině. Výpovědi o B-hu jsou přiznáním transcendentního, nepodmíněného prvku ve všech našich vztazích, …
B-h je láska …Tvrdit toto znamená věřit, že v lásce člověk přichází do styku s nejzákladnější realitou ve vesmíru, že Bytí samo má v podstatě tuto povahu.
Řečeno s Buberem: S věčným Ty se setkáváme pouze v konečném Ty.
Aplikaci tohoto přístupu pak lze manifestovat na žalm 139, který je locus classicus o všemohoucnosti a vševědoucnosti B-ží. Nezávislé bytosti, ne nepodobné Velkému Bratru, před jehož vševidoucím okem není úniku. Ale jestliže je možné aspoň na chvíli se pokusit strhnout ty falešné představy, zapomenout na ně, ignorovat je, pak se nám tu otevírá nový, skoro až mystický, pohled/výklad.
Není naprostého soukromí nebo úplné izolace. Vždy jsme drženi a zaujímáni něčím, co je větší než my… ani nejintimnější hnutí v hlubinách naší duše nejsou úplně naše. Patří také přátelům, lidstvu, vesmíru a Základu všeho bytí, cíli našeho života.
…
B-h, jemuž žalmista nemůže uniknout, je Základ jeho bytosti.
B-h jako základ, zdroj a cíl naší bytosti nutně musí být představován zároveň jako vzdálený mělkému, hříšnému povrchu našeho života pro svou nekonečnou odlehlost a hloubku a přesto jako nám bližší, než jsme my sami. Toto je smysl kategorií transcedence a imanence.
Kontroverzní výrok (totiž: transcedence B-ží nemůže být pochopena pouhým zkoumáním individuální duše):
B-h, nepodmíněný, se nachází pouze v podmíněných vztazích tohoto života, s nimi a pod nimi, neboť jest jejich hlubinou a posledním smyslem. Totiž že: „Jediný způsob, jak se setkat s Kristem, ať ho přijímáme, nebo odmítáme, je přes jednoho z těch nepatrných.“
Tehdy odpoví i oni: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?'
On jim odpoví: 'Amen, pravím vám, cokoli jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.'
(Matouš 25, 44 – 45)
Opravdu jediný způsob? Není možné, že by to byl jen jeden z mnohých?
Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval. I zavolal na něho Bůh z prostředku keře: "Mojžíši, Mojžíši!"
Odpověděl: "Tu jsem."
(Exodus 3,4)
Je možno argumentovat nepřiměřeností tohoto citátu, totiž že:
Nikdy již v Izraeli nepovstal prorok jako Mojžíš, jemuž by se dal Hospodin poznat tváří v tvář
(Deuteronomium 34,10)
Je však v bibli více míst, které spadají do oné oblasti objekt – subjekt, ve kterých se setkání s B-hem neděje skrze jiné osoby. Připomeňme jen starozákonního proroka Jonáše, nebo z Nového zákona případ obrácení apoštola Pavla (Skutky apoštolů 9,4-6)
„poslední tajné útočiště v soukromém světě jedincovy potřeby – sféra náboženství“
Zdá se, píše Robinson, že celý svět se obejde bez B-ha. B-h byl vytěsněn na okraj lidského zájmu.
Možná, že je načase překonat a opustit náboženskou stránku křesťanství, a postoupit k opravdové hlubině toho, čím křesťanství opravdu je.
„Slovy Macmurrayovými, věru velkým příspěvkem židů pro náboženství bylo, že je zrušili.Správný vztah k B-hu nezávisel na ničem náboženském: ba náboženství mu mohlo být největší překážkou.“
Bonhoefferovo „nenáboženské“ chápání B-ha: B-h nezakládá naši věčnou spásu na ničem náboženském, jak je možno vidět v následujícich textech.
Nenávidím vaše svátky, zavrhl jsem je, ani vystát nemohu vaše slavnostní shromáždění. Když mi přinášíte zápalné oběti a své oběti přídavné, nemám v nich zalíbení, na pokojnou oběť z vašeho vykrmeného dobytka ani nedohlédnu. Pryč ode mne s halasem tvých písní, tvé brnkání na harfy už nechci slyšet.
(Ámos 5, 21-23)
K čemu je mi množství vašich obětních hodů, praví Hospodin. Přesytil jsem se zápalných obětí beranů i tuku vykrmených dobytčat, nemám zájem o krev býčků, beránků a kozlů.
Že se mi chodíte ukazovat! Kdo po vás chce, abyste šlapali má nádvoří?
Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností, i novoluní, dny odpočinku a svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát.
Z duše nenávidím vaše novoluní a slavnosti, jsou mi jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet.
(Iz 1, 10-17)
Tedy že „B-ha nelze hledat „náboženským“ odvrácením se od světa“. Robinsonova kritika směřuje k zpochybnění vyprázdněné, mrtvé liturgie, kterou si účastníci chodí jen odsedět.
Jestliže … lidé chodí do kostela, aby nalezli Boha, aby s ním navázali vztah, který není možný mimo specifické náboženské úkony… pak je mnohem lepší zůstat doma.
Dle Bubera, Tillicha nalézáme B-ha ve vztazích. Zbývá otázka je-li tomu pouze skutečně tak. Jestli tím, že „po této zemi chodil Kristus“, se nacházíme v nové etapě bytí?
Smyslem zbožnosti v nenáboženské křesťanství je učinit nás zbožnějšími, ne tak abychom jsme se stáhli ze světské do náboženské oblasti, nýbrž otevřít se pro setkání s Kristem ve všedním, učinit nás citlivější pro hlubiny, soustředit, zjemnit a prohloubit naši reakci na svět a na jiné lidi za bod nejbližšího zájmu…
Proces vytlačování, dle Boehoeffera, říká Robinson, by měl být křesťany vítaný(!), protože je B-hem dovolený. B-h dovoluje, aby byl vytlačován ze světa a na kříž. B-h je slabý a bezmocný ve světě. A právě to je způsob, jediný způsob, jak může být s námi a my s ním. Matouš 8,17 říká nad slunce jasněji, dle Robinsona, že Kristus nám nepomáhá svou všemohoucností, ale svou slabostí a utrpením … jen trpící B-h může pomáhat.
„Nová formulace díla Kristova“ pak spočívá ve spoluúčasti na jeho utrpení. Ježíš je „člověk pro druhé“, člověk existující pro druhé, a tedy ukřižovaný. Život v transcedenci – život pro druhé skrze účastenství v bytí B-žím. V tomto bodě lásky do krajnosti se setkáváme s B-hem – nejhlubší hlubinou.
Oddanost lásce v citátu sv. Augustina „Miluj B-ha a dělej co chceš“ v knize určuje směr revoluce v etice. Tuto revoluci není nutno začít, říká Robinson, ta již probíhá. Je potřeba jí jen uvést do vztahu s tím, co již bylo řečeno dříve. Konstitutivním principem je Láska – člověk vstupující do utrpení Kristova , člověk žijící v souladu s hlubinou bytí, může opouštět kodifikované normy chování. Otevírá se tu radikální situační etika, ve které není předepsáno nic, kromě Lásky. Sankce „B-ha tam venku“ jsou pro moderního, dospělého člověka naprosto neautoritavní. Otázku „Proč je to nesprávné“ nelze z těchto pozic zodpovědět. Proto je načase postoupit k této nesmírně nebezpečné etice. Dle Robinsona nemůže být nic samo o sobě povždy označeno jako nesprávné, jediným podstatným zlem je nedostatek lásky.
Těžko domýšlet, co by se stalo kdyby to někdo vzal do důsledků… Zrušení norem, důraz na individuální odpovědnost…
Výsledek: anarchie?
Neustále je řešena otázka moderního člověka – dnes však věk člověka postmoderního?
Spiritualita, a to je už je jedno jakého druhu, je nyní opět v popředí zájmu. Taktéž jako mystika, nové formy psychologie, a obecně zájem o duchovno vzrůstá. Tolik kritizované zvěstování evangelia pomocí mytologického jazyka i po 50 letech od vydání knihy není na ústupu. Odliv lidí z církve patrný možná je, hlavně v českých zemích, ale je dán spíše něčím jiným, než postupným vyprázdněním biblické zvěsti. .
Podobně tak s otázkou dospělosti. Kdo si dnes myslí, či může myslet, že dnes člověk je vskutku dospělý?
Myšlenky obsažené v této knize jsou jistě přínosné, ale jen pro jednotlivce, nelze to hlásat z kazatelny, nelze na tom vybudovat církev. Nicméně si myslím, že pro jednotlivce, kteří už jsou dospělí, to určitě svou cenu má, pokud na to již nepřišli sami.
Jen na úplný závěr: záměrně jsem v celém eseji dodržoval rozlišení „B-h“ a „Bůh“, popř. „božstvo“. B-h jako ten, který mluvil k Mojžíšovi, jako ten, který se zjevil apoštolu Pavlovi, jako ten v posledku, jehož Tillich nazývá hlubinou bytí.
„Bůh“ pak jako slovo, termín, výraz, pojem, nebo jen slovo.
Citace pocházející z bible (Český ekumenický překlad) jsem nechal beze změny.
Bůh je jen citoslovce – co by se stalo kdybychom celou jednu generaci nepoužívali to ono, zprofanované, stovkami různých použití poškozené slovo Bůh?
Nevím.
Asi to není možné, nicméně představa je to skoro až lákává.
Je snad Bůh jen sběrný koš, do kterého si každý vkládá to své?
A může být toto případ celé knihy Čestně o Bohu?
Co když je B-h ještě někde jinde?"
to je hodne dobre!
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.