Kázání na svátek Nanebevstoupení našeho Pána Ježíše Krista na text z Markova evangelia 16, 14 – 20.
Milost Vám a pokoj od Boha Otce našeho, jakož i od Ježíše Krista. Amen.
Dej milý Ježíši, ať nám tvé nanebevstoupení slouží ku spasení, abychom tě u víře čekali a jednou se království tvého dočkali. Amen.
Milí bratři a milé sestry v Kristu Ježíši našem společném Pánu, textem pro naše kázání nám bude naše dnešní evangelium, totiž úsek, který hovoří o Nanebevstoupení Páně.
Děj našeho textu se odehrává po Kristově smrti, kterou jeruzalémská velerada vyřešila otázku Ježíšova mesiášství. Dav Ježíšových následovníků se následně rozpadl a všichni ho opustili.
Třetího dne po Kristově smrti, první den v týdnu, přišla Marie Magdalská ke hrobu a setkala se se Zmrtvýchvstalým, řekla to učedníkům, ale oni nevěřili. Jindy šli dva jiní učedníci a opět se setkali se Vzkříšeným, řekli to učedníkům, ale oni stejně neuvěřili. Jak smutně působí ta situace – Ježíš vstal z mrtvých – a jeho nejvěrnější tomu nevěří, jeho vlastní učedníci, jenž ho doprovázeli, učíce se od něj. Učedníci neobstáli ve zkoušce, kterou je sám Ježíš vyzkoušel, mají tvrdé srdce jako kdysi Egyptský Farao a neslyší Boží Slovo, jehož hlasatele jim poslal, neslyší evangelium – radostnou zvěst a nevěří, odpadli a opustili svého Mistra.
Právě tady začíná vyprávět náš text, to co by evangelista Jan řekl s laskavostí a mírně, vypráví evangelista Marek s upřímnou tvrdostí reality. Nevíme, kolik je hodin, jaký je den, kde učedníci jsou a ono to vlastně ani není důležité. Důležité je jen to, že učedníci, kteří ztratili víru, jsou po hromadě a stolují – pojí je to, že se skrývají, aby je nepotkal stejný osud jako jejich Mistra, vždyť je lepší být hluchý a slepý než mrtvý.
Zázrak! Ježíš je najednou s nimi, jak museli být učedníci asi zaskočeni, nejspíše jim i skutečně zaskočilo. Pán je zde s nimi, Pán, který má probodené ruce, nohy a bok, který má na hlavě jizvy od věnce z trní. On se zjevil a jejich nevěra se pod tíhou tohoto zázraku láme a učedníci rázem věří, protože viděli.
Ještě něco se však má zlomit, má se totiž zlomit věk, čas Ježíšova veřejného působení má skončit a má nastat věk Církve. Ježíš proto musí dát své Církvi poslání, sílu v níž ho bude konat a pravomoc, kterou ho bude zastávat. Jenže základ jeho Církve mají tvořit učedníci, kteří uvěřili až teď, kteří předtím tak rychle a tak snadno odpadli.
Ježíš tedy své učedníky pokárá. V řeckém originále je užito sloveso ωνειδισεν, což nám naznačuje, že Ježíšovo kárání nebylo jen takové „polechtání“, nýbrž pěkně ostré, důrazné a nejspíše i hlasité napomenutí, snad i v dobrém smyslu nadávka či výtka – jako když rodič z lásky napomíná své dítě nebo jako když ve středověku napomínal rychtář dědice rychtářským právem. Možná se nám to zdá tvrdé, ale mají-li učedníci v budoucnu tvořit Církev, musí pak i oni v lásce napomínat a trestat.
„Jdouce do celého světa vyhlašujte evangelium všemu stvoření!“ Církev dostává poslání: Tak jako Otec poslal na svět svého Syna, aby vyhlásil evangelium, aby se stal smírnou oběti za nás všechny, posílá nyní Syn svou Církev do světa, aby radostnou zvěst o něm donesla všem lidem.
Církev je tedy nyní ustanovena, potřebuje však pravomoc: „Kdo uvěří a pokřtěn bude, bude spasen. Kdo však neuvěří bude odsouzen!“ Církev tedy dostává pravomoc a tou je rozdávat lidem Boží milost v kázání Božího Slova a ve Svátostech.
Onen před chvilkou citovaný kousíček našeho evangelia způsoboval v církevních dějinách a ještě i dnes stále způsobuje mnohé problémy a mnohá nepochopení. Vyvstávají nad ním totiž otázky typu: „Je křest pro spásu nezbytný? Můžeme křtít ty co nemají víru, zvláště pak malé děti?“ Tento text však budí ještě mnohem záludnější otázku, otázku naší spásy! Pro osvětlení našeho textu je nutné zabrousit opět do řečtiny. V řeckém textu událost uvěření a pokřtění ústí v příští spáse, kterou lze očekávat jako dar právě uvěřením a křtem přijatý, tedy budoucí spása je přijata minulými událostmi křtu a uvěření. {Teologicky řečeno: Tam, kde má čeština: uvěří a pokřtí se; užívá řecký text dvě participia πιστεσας a βαβτισθεις, což jsou participia minulého času, participium minulého času vyjadřuje děj minulý vážící se k hlavnímu ději ve větě, tedy srozumitelně řečeno dějovou okolnost předcházející slovesu σωθησεται – bude spasen.} Jsme tedy spaseni z pouhé milosti SOLA GRATIA pouhou vírou SOLA FIDEI. Pro křesťana však je křest nutný, má-li vůbec býti křesťan, protože křest je svátost, která člověka vštěpuje do Božího lidu – Církve. Proto můžeme křtít i malé děti, neboť i ony potřebují milost Boží a i jim je potřebná ona okolnost křtu.
Církvi je potřeba dostat ještě něco totiž sílu, moc která by Církví hýbala a činila ji živým společenstvím. A v našem textu ji skutečně dostává. „Ve jménu mém budete vyhánět démony, mluvit jazyky novými, hady budete bráti, vypijete-li něco smrtícího, nic se vám nestane, na nemocné budete vkládat ruce a oni budou uzdraveni!“ Jak mocně to zní – letniční obce to takto skutečně vidí a tato znamení je doprovázejí – ale co naše církev? Vždyť mi tyto dary snad ani nemáme, viděli jste snad někoho žvatlat či lalat v jazycích, jak krásně ilustruje řecké zvukomalebné sloveso λαλειν? Jsme tedy vůbec skutečnou Církví? Naštěstí evangelista tu dle projevů, které byli v jeho době běžné popisuje někoho mnohem většího – Dárce nejštědřejšího, jenž daruje víru a mnohem větší počet darů, než je zde jmenováno jako ilustrace jeho působení jmenováno. Marek tedy ukazuje toho, jenž z Otce i Syna vychází a obživuje Církev, ukazuje nám zde třetí osobu Nejsvětější Trojice Ducha svatého.
Následuje další zázrak! Nově ustanovené Církvi je její Pán vzat! Vstupuje na nebesa! Tato událost mnoho lidí neustále provokuje, skrze tuto událost se snaží pravdu evangelia nahlodat, vždyť co chvíli se objeví zpráva o nalezení Ježíšova hrobu – začínají zlehka, aby hned nenapadli vzkříšení, zkrátka řeknou jen, že Ježíš nevstoupil na nebesa tak prostě, jak to popisuje biblický text… Semínko pochybnosti a nevěry je zaseto!
Ale vraťme se k učedníkům – Ježíš je napomene a teď je chce znovu opustit, když před maličkou chvílí přišel? Chce je nechat na pospas světu? Naprosto ne tak, vždyť se jde posadit na místo, které mu plně patří, na místo, které si obhájil svou krví. Jde se přimlouvat za svou Církev a za celý svět. Naše lidství se spolu s Božstvím v Ježíši Kristu prolamuje do Božího království a tak se Boží království prolamuje k nám do našeho života a my ho můžeme zakoušet, když Božímu slovu opravdově nasloucháme a když přijímáme velebné Svátosti, kdykoli se shromáždíme v Ježíšově jménu, když k nám Pán přichází v našich bližních a mnohdy jindy... V Ježíšově nanebevstoupení je nám možno pochopit to, co pravil Pilátovi: „Mé království není z tohoto světa!“ Královské korunovace bývaly bujaře oslavovány, zde se však ujímá trůnu Král Králů a Pán Pánů, jenž je zmrzačený a jeho korunou je trní! Ježíš vystupuje a usedá po Otcově pravici, teď se naplňuje volání žalmisty: „Hospodinova pravice mocně zasáhla, Hospodinova pravice pozvedla mne zas!“
A tak Ježíš vyslal svou Církev, jejíž údy jsme i my. Vyslal ji do světa hlásat radostnou zvěst o něm, hlásat lidem jeho království. A my, jeho Církev pro to trpíme, jak nám ostatně Pán řekl, ale On je stéle s námi v protivenstvích, v nenávisti světa, v našich depresích a jeho svatý Duch nás posiluje ve víře a dává nám, co je třeba.
Milí bratři a milé sestry, nezapomínáme pro soužení a utrpení, pro statky tohoto světa na to, co pro nás udělal Kristus?
A tak je pro tento svět vznešená Církev zbitou armádou beze zbraní, v jejímž čele je zabitý Beránek, který jednou právě tak jako odešel přijde ve slávě své a dá tomuto svému zástupu život věčný.
Nám pak stačí jen vytrvat u víře a vyznat:
Amen, přijď Pane Ježíši!
Sláva Bohu Otci i Synu i Duchu svatému, jakož byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.