Janovy letnice

Kázání na 1. neděli po Velikonocích (Tomášovu neděli; Bílou neděli) na text z Janova evangelia 20, 19 – 31.

Téhož dne večer - prvního dne po sobotě - když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich a řekl: "Pokoj vám." Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: "Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou." Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní mu řekli: "Viděli jsme Pána." Odpověděl jim: "Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím." Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se a řekl: "Pokoj vám." Potom řekl Tomášovi: "Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!" Tomáš mu odpověděl: "Můj Pána a můj Bůh." Ježíš mu řekl: "Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili." Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu.

Ježíši, jenž z hrobu svého pokoj a Ducha svatého přinesl, dej ho užíti i bez vidění věřiti. Amen.

Milé sestry a milí bratři v Kristu Ježíši našem společném Pánu, textem pro naše dnešní kázání bude naše dnešní evangelium, jenž jsme před chvílí vyslechli, totiž text o vyslání učedníků a o nevěřícím Tomášovi.

Všechno je ztraceno, je konec, nikde a v ničem není naděje. Ježíš, ten podivný rabín prohlašující se za mesiáše, prohrál. Zapletl se do moc velkých věcí a nedokázal v nich obstát. Jak už to v přírodě bývá zvykem, nezvítězil ten lepší, ale ten silnější. Politické a náboženské reprezentaci v Palestině, ostatně i jinde ve světě se přece neodporuje, byť by byla sebe víc zkažená! A tak je Ježíš zrazen, chycen, mučen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen k smrti, jak se ostatně s odpůrci režimu obvykle jedná kdekoli. Odpovědní mocní si umyjí ruce, není to přece jejich věc, a Ježíš je popraven. Tím je vše vyřešeno, vždyť dav jeho následovníků je umlčen a už si netroufne na víc, než na to, aby „brblal u píva“.

Uplynuly už tři dny ode dne, kdy byl Ježíš zavražděn, je neděle¹. Učedníci se skrývají, aby je náhodou také nepotkal podobný osud, jaký potkal jejich Mistra. Ráno sice v učednících vzbudila trochu naděje Marie Magdalská, jenž jim sdělila, že kámen od Ježíšova hrobu je odvalený, ale domnívala se, že mocní ukradli i Ježíšovo tělo², aby po něm nezůstala žádná památka a aby to, co ho připomínalo, zmizelo beze stopy, až tak byl pro ně Ježíš nejspíše nebezpečný. Dva nejodvážnější učedníci tedy zariskují, jdouce se o tom přesvědčit. Skutečně naleznou hrob prázdný, jeden dokonce uvěří³, oba se však raději vracejí zpět do svého úkrytu.

Náš text se začíná odehrávat, když nastal večer onoho dne. Učedníci, tísníce se za zabarikádovanými dveřmi v atmosféře strachu a obav o život, očekávají svůj další osud, jenž se jeví jako beznadějný. Vždyť stačí tak málo, aby se objevil jen jediný udavač – zrádce a oni budou polapeni a zpráva o nich zmizí. A „olej do ohně“ jejich strachu přilívalo ještě to, že jeden z nich chybí a není s nimi.

Když tu, přestože jsou v úkrytu, přestože jsou zamčené dveře, přestože jsou zabarikádováni, přichází Ježíš a staví se vprostřed nich, pravíce jim: „Pokoj vám!“ Zázrak! Nastává velký zlom, lámou se dějiny, končí doba působení živého Ježíše na zemi a nastává doba nová, totiž doba církve. Zatím však na k smrti vyděšené učedníky působí jako léčivý balzám Ježíšova slova – pokoj vám. Pokoj jak mocně to slovo zní… Latinské pax, řecké eiréné⁴, hebrejské schalom. Co však slovo pokoj znamená? Pravý pokoj totiž nastává tehdy, pakliže nastává rovnováha, jestliže je vztah člověka k Bohu v pořádku, jestliže je vztah člověka k jeho bližním v pořádku, je-li tedy člověk naplněn láskou k Bohu i k bližním. Takto tedy Ježíš prvně obdarovává učedníky po svém zmrtvýchvstání, dává jim dar pokoje, dar oné vzácné věci, jíž se nám dnes dostává velmi málo. Atmosféra strachu pak náhle zřídne a obavy se rozpadnou.

Z konfrontace učedníků se zázrakem však nutně vyvstává otázka, zda-li je ten, koho vidí, skutečně Ježíš, vždyť před třemi dny zemřel?

„A toto pověděv, ukázal i ruce a bok svůj,⁵“ stojí v našem textu. Jako slovo, které do češtiny překládáme jako ukázal, je užito řeckého výrazu edeixen⁶, jenž má i jiné významy a dal by se přeložit také jako objasnil jim nebo postavil jim před oči. Z textu pak vysvítá to, že Ježíš učedníkům vysvětlil smysl své smrti i své zmrtvýchvstání. Potom následuje přirozená lidská reakce, jenž provází pochopení problému: „Učedníci se zaradovali!⁷“

„Tedy řekl jim Ježíš opět: Pokoj vám, jakož i mne poslal Otec, tak i já posílám vás.⁸“ Jak již bylo výše řečeno, nastává v našem textu událost přelomu časů, čas Ježíšova působení se mění na čas působení Církve. Církev pak musí dostat od své Hlavy, jíž je Ježíš Kristus, poslání, kterým se má řídit. Jaké však je poslání Církve podle našeho textu? Vyslání učedníků – zárodku Církve - má svůj důvod a předobraz ve vyslání Syna Otcem. Účel, cíl a způsob zvěstování Církve musejí tedy odpovídat tomu, co Ježíš zvěstoval celým svým životem. Jako ve svém působení Ježíš zpřítomňoval Otce, musí od nynějška Církev ve svém působení zpřítomňovat Ježíše Krista. Církev tedy musí hlásat evangelium Kristovo a vysluhovat velebné svátosti. To se také zrcadlí v Kristově modlitbě za učedníky, kde říká: „Jakož jsi mne poslal na svět i já jsem je poslal na svět (J 17, 18).“

„A to pověděv, dechl, a řekl jim: ‚Příjměte Ducha svatého!‘“⁹ Církev tedy již dostala poslání, ještě však musí dostat sílu a pravomoc. Síla, které se Církvi dostává jest Duch svatý, třetí osoba Nejsvětější Trojice – Posvětitel a Utěšitel. Duch se řecky řekne pneuma¹⁰, což zároveň znamená vanutí či vítr. Tento řecký výraz významově odpovídá hebrejskému výrazu ruach, kde je ono vanutí v koncovém CH dokonce slyšet¹¹. Řecký text má tam, kde má český dechl tvar enefysésen¹², v němž je toto vanutí FYS také slyšet. Tedy právě tak jako Bůh při stvoření světa „vdechl Adamovi v chřípí dech života“¹³, vdechuje nyní Kristus Ducha svatého v chřípí svého mystického těla, totiž Církve.

Pravomoc pak svěřuje Církvi tuto: „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny. Komu zadržíte hříchy, tomu jsou zadrženy.“¹⁴ Tato pravomoc Církve se nazývá Úřadem klíčů. Věříme o něm, „že když povolaní služebníci Kristovi jednají s námi dle Božího přikázání - zvláště když vylučují nekající hříšníky z křesťanského sboru a naopak odpouštějí těm, kdo činí pokání ze svých hříchů a chtějí se polepšit – je to stejně platné a pevné, dokonce v nebi, jakoby sám Kristus, náš drahý Pán, jednal s námi (dle Malého katechismu)“. Tento úřad zde Ježíš nesvěřuje Petrovi, ani papeži, ani církevní hierarchii, ale své Církvi jako celku.

 „Tomáš pak jeden ze dvanácti, jenž sloul Didymus, nebyl s nimi, když byl přišel Ježíš. I řekli jemu jiní učedlníci: Viděli jsme Pána. A on řekl jim: Leč uzřím v rukou jeho bodení hřebů, a vpustím prst svůj v místo hřebů, ruku svou vložím v bok jeho, nikoli neuvěřím.“¹⁵ Po vylíčení události setkání Krista s učedníky se na scéně vynořuje Tomáš¹⁶, učedník, jenž nebyl zázraku přítomen a my si můžeme jen domýšlet proč? Učedníci mu tedy všechno vyloží, ale on pochybuje a nevěří. Zaujímá postoj mnoha lidí dnešní doby „to, na co si nemohu sáhnout není!“

Tak čas běží dál, uběhne týden a je opět neděle. Učedníci jsou opět zabarikádovaní a zamčení, snad si ještě plně neuvědomili, co jim Kristus minulou neděli svěřil, možná mezi ně Tomáš opět zasel semínko nedůvěry. A rovněž zázrak! Ježíš přichází a opětovně se staví vprostřed učedníků. Znovu přáním pokoje uklidňuje své učedníky – svou Církev. To, co minule ukázal a vyložil slovy nyní demonstruje skutkem. Vyzívá Tomáše, aby si prohlédl jeho rány pěkně zblízka a dokonce mu nařídí aby si sáhl¹⁷ do jeho ran. Tomáš je v dobrém smyslu „zlomen“, ono pochybování v něm se láme a on pod tíhou zkušenosti uvěřil a nemůže jinak, než vyznat: „Pán můj a Bůh můj!“ Svatý Augustin k tomu praví: „Pochyboval, abychom mi nemuseli pochybovat.“ Toto vyznání odpovídá i těm, kteří by snad byli v pokušení označovat Krista jen za jakéhosi pána a boha s malým p a s malým b, neboť Tomáš vyznává: „ho kirios mú kai ho tcheos mú“¹⁸ A tím, že klade člen ho, ukazuje, že Ježíš je pravý Pán a pravý Bůh.

„Mnohé zajisté i jiné divy činil Ježíš před obličejem učedlníků svých, kteréž nejsou psány v knize této.  Ale toto psáno jest, abyste věřili, že Ježíš jest Kristus, Syn Boží, a abyste věříce, život věčný měli ve jménu jeho.“¹⁹ Tento text byl původně závěrem evangelia a ukazuje nám jeho skutečný účel.

Milé sestry a milí bratři v Kristu, nemáme v sobě nepokoj? Nejsme občas v podobné situaci jako učedníci, nebarikádujeme a neuzavíráme ve svém srdci před jinými lidmi ze strachu o sebe a své věci? Nezamykáme takto své srdce i před Kristem, jenž k nám v našich bližních přichází?

Sešli jsme se spolu dnes abychom si opět připomněli onu velikou radost, jenž neustále naplňuje naše srdce, radost z našeho vykoupení, jenž opět propukla v liturgii minulou neděli, když jsme si připomněli, že náš Pán Ježíš Kristus zemřelý na kříži pro nás, třetího dne vstal z mrtvých. Také nám je vdechnut stejně jako učedníkům Duch svatý. I nám dnes zaznívá Kristovo: „Pokoj vám!“

Dí jemu Ježíš: Žes mne viděl, Tomáši, uvěřil jsi. Blahoslavení, kteříž neviděli, a uvěřili.“²⁰ My pak tedy musíme pevně věřit slovům, která jsou nám o Kristu zvěstována, a vyznat spolu s Tomášem: „Pán můj a Bůh můj.“ Amen.

___________________________________________________________________________

¹ V řečtině stojí εις ημερα του σαββατου, což by doslovně bylo jeden den soboty (myslí se týdne), jedná se o hebraismus v řečtině, je tedy nutno přeložit jako: první ho dne v týdnu.

² Srovnej předchozí verše v 20. kapitole.

³ Tak stojí psáno v předchozích verších 20. kapitoly. Učedník sice uvěří, ale na mne to v textu působí tak, že sice uvěřil, ale hned vzápětí je nahlodána jeho víra pochybami.

⁴ ειρηνη

⁵ J 20, 20a

⁶ εδειξεν

⁷ J 20, 20b

⁸ J 20, 21

⁹ J 20, 22

¹⁰ πνευμα

¹¹ Toto slovo vykládá jako zvukomalebné můj učitel profesor Balabán.

¹² ενεφυσησεν což je tvar slovesa εμφυσαν.

¹³ Gn 2, 7

¹⁴ J 20, 23

¹⁵ J 20, 25

¹⁶ Jeho jméno znamená v obou podobách dvojče, Tomáš je vlastně „dvojčetem nás všech“ a svou nevěrou pak zastupuje nás samé.

¹⁷ V řečtině je užit zajímavý obrat s pomocí tvaru slovesa βαλω, takže doslovně říká vhoď.

¹⁸ ο κιριος μου και ο θεος μου

¹⁹ J 20, 30 – 31

²⁰ J 20, 29