Pokus reflektovat svůj život a texty svatých Písem.

Milosrdenství chci a ne oběť

4. 9. 2008 17:47
Zamyšlení nad textem o milosrdném samařanovi.

Dej Kriste, ať tě, byť k nám i jako nepatrný bližní přicházíš, poznáme a tebe jako Mesiáše radostně vyznáme. Amen.

Lukáš 10:24-37: "A obrátiv se k učedlníkům obzvláštně, řekl: Blahoslavené oči, kteréž vidí, co vy vidíte. Nebo pravím vám, že mnozí proroci i králové chtěli viděti, což vy vidíte, a neviděli, a slyšeti, což vy slyšíte, a neslyšeli. A aj, jeden zákoník vstal, pokoušeje ho, a řka: Mistře, co čině, život věčný dědičně obdržím? A on řekl k němu: V Zákoně co jest psáno? Kterak čteš? A on odpověděv, řekl: Milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší síly své, i ze vší mysli své, a bližního svého jako sebe samého. I řekl mu Ježíš: Právě jsi odpověděl. To čiň, a živ budeš. On pak chtěje se sám ospravedlniti, dí Ježíšovi: A kdo jest můj bližní? I odpověděv Ježíš, řekl: Člověk jeden šel z Jeruzaléma do Jericho, i upadl mezi lotry. Kteříž obloupivše jej a zranivše, odešli, odpolu živého nechavše. I přihodilo se, že kněz jeden šel touž cestou, a uzřev jej, pominul. Též i Levíta až k tomu místu přišed, a uzřev jej, pominul. Samaritán pak jeden, cestou se bera, přišel až k němu, a uzřev jej, milosrdenstvím hnut jest. A přistoupě, uvázal rány jeho, naliv oleje a vína, a vloživ jej na hovado své, vedl do hospody, a péči o něj měl. Druhého pak dne odjíti maje, vyňav dva peníze, dal hospodáři, a řekl: Měj o něj péči, a cožkoli nad to vynaložíš, já když se vrátím, zaplatím tobě. Kdo tedy z těch tří zdá se tobě bližním býti tomu, kterýž upadl mezi lotry? A on řekl: Ten, kterýž učinil milosrdenství nad ním. I řekl jemu Ježíš: Jdi, i ty učiň též."

V úvodu textu našeho nastává situace, kdy si bere Ježíš své učedníky stranou, aby jim tak mohl svěřit to, co má být zástupu kolem něj prozatím utajeno. Obrátě se k učedníkům, praví jim: „Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte.“ Tímto Ježíš vlastně vypovídá o sobě, učedníci jsou totiž blahoslavení, protože hledí na něj, na Ježíše. Ježíš okamžitě pokračuje: „Mnozí proroci a králové chtěli vidět a slyšet, co vy vidíte a slyšíte, neviděli a neslyšeli však.“ V případě králů a jejich představ si člověk ještě dokáže myslet spoustu věcí, jež by mohli chtít vidět, v případě proroků se však věc jeví jako jasná. Učedníkům muselo na základě jejich znalostí Písem dojít, že ten, po kterém toužili proroci a dobří králové je Mesiáše. Ježíš se tedy touto svou řečí jako Mesiáš představuje a za Mesiáše se prohlašuje..

Ježíš se nyní před učedníky prohlásil za Mesiáše, učinil tak sice nepřímo, čekali bychom však údiv a reakci ze strany učedníků, ale žádná reakce nepřichází, nikdo nezačíná velebit Hospodina, ani nikdo nepochybuje. Odpovědí na Ježíšovo odhalení sebe sama jako Mesiáše jest mlčení.

Naše perikopa pak pokračuje dál, jak se z textu zdá, Ježíš je v jiný den na jiném místě, tentokrát mezi lidmi. Není popsáno, co Ježíš v tuto chvíli hlásal nebo co konal. Jen zazní: „A hle, zákoník vstal, zkoušeje ho!“

Zákoník, jak už samo slovo napovídá, jest ten, kdo se velmi dobře vyzná v zákoně, dnes bychom místo slova zákoník užili slova právník. V našem případě jde tedy o právníka, jenž se velmi dobře vyzná v Hospodinově Zákoně. A tento zákoník povstává, aby Ježíšovi položil otázku – otázku zásadní! A my opět nevíme, nevíme, proč Ježíšovi onu otázku klade, zda-li se upřímně ptá a hledá nebo proto, aby Ježíše mohl vyzkoušet.

„Mistře, co konaje, obdržím život věčný?“ Zní základní otázka, jíž si spolu se zákoníkem máme položit i my. Jak můžeme dojít spásy, co jest nám k tomu zapotřebí?

Čekali bychom od Ježíše jasnou odpověď a opět se nám jí nedostane. Ježíš zákoníkovi odpovídá protiotázkou – nyní začíná theologická disputace mezi zákoníkem a Ježíšem. Disputace o oné základní otázce. „Co je psáno v Zákoně, jak to tam čteš?,“ táže se Ježíš. Jakoby Ježíš zákoníkovi říkal: Ty jsi znalec Zákona, vykládáš jej lidem, předčítáš jej v synagoze a tohle nevíš? V tak podstatné otázce nemáš jasno?

Zákoník, se snaží ukázat, že jasno má. Odcituje Ježíšovi druhou část Izraelského vyznání víry z 6. kapitoly Deuteronomia spolu s přikázáním lásky k bližnímu z 19. kapitoly Leviticu, které dnes známe jako Dvojí přikázání lásky. A co na to Ježíš? Vždyť zákoník nyní odpověděl správně a s tím, co řekl, tudíž není možné nesouhlasit.

„Správně jsi odpověděl. To konej a živ budeš.“ A Ježíš vskutku souhlasil s tím, co mu zákoník řekl, ale upozornil na jednu věc, že je totiž potřeba Boží slovo nejen hlásat ústy, ale také žít. Ježíš zde nepokládá žádnou otázku, ta se však zákoníkovi vynořuje sama. Jak žít to, co zákoník předestřel? Dokážeme skutečně milovat Boha zcela a nade všechno a bližního jako sebe?

Zákoník si v tuto chvíli uvědomuje, že se dostal do pasti, Zákon, který před malou chvílí citoval, ho usvědčuje z toho, že hřeší, neboť ho nezachovává a zachovat nedokáže. Možnost získat život věčný je od něj vzdálena a on neví, co si má počít. Dělá tedy to, co stejně jako on činilo a činí mnoho lidí... Chce se sám ospravedlnit, relativizuje si Zákon a pokládá sobeckou a vyhýbavou otázku: „Τισ εστιν μου πλησιον? A kdo je můj bližní?“ Kolikrát v historii tato otázka zazněla, kolikrát si ji různí lidé položili, kolikrát a kolika způsoby si na ní také odpověděli, vždyť to, kdo je můj bližní není nikde přesně definováno a tudíž je to otázka, na kterou si může každý odpovědět, tak jak chce. Všimněme si však jiné podstatné ještě více podstatné věci totiž, že se ze zákoníkovi otázky úplně vytratil Hospodin, právě tak se Hospodin ztrácí všem, kdo se chtějí vyhnout přijetí skutečnosti své hříšnosti a raději hledají výmluvu... A ona se pak většinou skutečně najde a ospravedlní se ledasco: otrokářství, inkvizice, revoluce, tyranie, nacismus, fašismus, komunismus a dalo by se pokračovat donekonečna.

Ježíš na to, co mu zákoník řekl, zareagoval příběhem. V příběhu vyprávěném Ježíšem je vše vyvedeno do extrému, jde o krajní situaci. Člověk, jenž jde z Jeruzaléma do Jericha, jde pěšky náročnou třiceti kilometrovou cestu, je přepaden lupiči, zraněn a nechán polomrtvý u cesty. Tento člověk nemá nic a bez pomoci jiného je odsouzen k smrti. Příběh pokračuje tím, že kolem něj jdou postupně kněz a levita, kráčející do Jeruzaléma, ale ani jeden z nich mu nepomůže. ČEP říká, že ho oba obejdou, tedy obejdou v opačném směru. Řecký originál má sloveso αντιπαρηλθεν, sloveso však může nabývat ještě jiný význam než obejít někoho, může také znamená přijít k někomu. S předponou anti tedy odejít od někoho. Polomrtvý leží u cesty a ti, jenž by měli být jeho bližními, vždyť jsou stejné víry, dokonce účastníci Hospodinova kultu, vidí ho a míjejí ho. Onen zraněný je jim lhostejný, oni ho odcházejí, odcházejí od něj, nestojí jim ani za to, aby zjistili jestli ještě žije... V příběhu se objevuje třetí osoba zřejmě bohatý samaritánský kupec a jde kolem zraněného, je hnut milosrdenstvím, obvazuje jeho rány, ujímá se ho. Samaritán ač je pro zraněného jako žida nejhorší rouhač koná nezištně, opustí to co dělal předtím, a zachraňuje zraněného. Příběh končí opět nedořečen, posluchač se nedozví nic o reakci onoho žida.

A bezprostředně po příběhu následuje Ježíšova otázka určená zákoníkovi: „Kdo z těchto tří zdá se ti býti bližním tomu lotry přepadenému?“ Tentokrát musí dát zákoník zapravdu Ježíšovi – bližním je ten, který měl milosrdenství s trpícím. A tak Ježíš rozšiřuje pojem bližní ne jen na vlastní rodinu, na přátele na vlastní národ a cizince v nich, ale dokonce i na nepřátele... Jediným kritériem, jak ukázat, kdo je můj bližní, je tedy láska. Tak Ježíš úplně podvrací zákoníkovu snahu ospravedlnit se a ukazuje ji jako sobeckou a hříšnou.

Poté zákoníkovi opět říká: „Jdi a konej stejně.“ A naše perikopa zůstává také nedořečena, jak dopadl a co poté zákoník učinil se nedovíme... Pořád zní zákoníkem vyřčená otázka, co máme konat, abychom byli spaseni? Jak máme naplnit ono „jdi a konej stejně“?

My onu odpověď na vyřčenou otázku známe! Touto mocí a silou, v níž to dokážeme činit, je naše odpověď na nám zjevené Ježíšovo mesiášství, odpověď na skutečnost Kristova kříže a jeho vzkříšení – VÍRA. Tam tedy, kde je něco v naší perikopě nedořečeno, tam je potřeba právě pevná víra. Nám se často zdá, že Hospodin mlčí, když nás ostatní bijí, okrádají a pohazují u cesty..., ale je tomu právě naopak, tím, kdo mlčí jsme my samy a jediný způsob jak toto mlčení a lhostejnost k Hospodinu a k jiným lidem je víra.

My všichni musíme slyšet slova ze 6. kapitoly knihy proroka Ozeáše: „Milosrdenství chci a ne oběť.“ Musíme si být vědomi toho, že před zákonem jsme stejně jako zákoník usvědčeni z hříchu a že jediným, kdo nás může zachránit je Bůh, jenž nám poslal Ježíše Krista a tato naše víra v Něj se musí projevit milosrdenstvím k našim bližním, abychom při posledním soudu mohli skutečně slyšeti: „Hladověl jsem a dali jste mi jíst, žíznil jsem a dali jste mi pít, byl jsem na cestách a ujali jste se mne, byl jsem nahý a oblékli jste mne, byl jsem nemocný a navštívili jste mne, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou.“

 

Amen.

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz