Pokus reflektovat svůj život a texty svatých Písem.

Religionistika v praxi " :-) "

6. 9. 2008 11:09
 

Cadik z Assisi a svatý Baal-šem-tov?

 

Předmětem mé krátké práce je pokus srovnat chasidské hnutí v judaismu s františkánským hnutím v křesťanství. K tomu, že se o takovéto srovnání vůbec pokouším mne vede fakt, že chasidismus a františkánské hnutí vykazují podobné znaky, jako jsou například oslovení velkého množství chudých, optimismus, prostá víra. O toto srovnání se pokusím i s pomocí srovnání zakladatelů obou těchto hnutí.

Je zde třeba říci něco k životu obou osob. O Baal-šem-tovově životě nemáme žádné zaručené zprávy a vlastně vše co o něm víme pochází z legend. O svatém Františkovi toho víme sice o něco více, ale i zde je dosti těžké rozlišit, co vzniklo jen jako legenda a co se skutečně událo.

Svatý František, křesťan, je zakladatelem Františkánského řádu. Žil v letech 1182 –1226. Pocházel z rodiny bohatého obchodníka, žil v Itálii v oblasti kolem města Assisi, po neúspěšné vojenské kariéře prodělal „obrácení“ a rozhodl se žít v chudobě, v roce 1209 zakládá Františkánský řád. Hlavními důrazy františkánského hnutí byly chudoba, pomoc trpícím a prostá víra v Boha.

Baal-šem-tov , žid, žil v letech 1700 – 1760, rodiče mu zemřeli velmi brzy a poté ho vychovávala náboženské obec. Je zakladatelem hnutí východoevropského chasidismu, jenž klade důrazy na odmítání askeze, odmítání učeneckého elitářství a opatrný postoj k mesianismu.

Z náčrtů životopisů obou vidíme, že je dělí zhruba půl tisíciletí časového odstupu, že se každý narodil v jiné části Evropy, každý byl jiného náboženství. Skoro by se zdálo, že spolu nemohou mít vůbec nic společného, ale při hlubším zkoumání se ukáže opak. František a Baal-šem-tov jsou si v některých důrazech velmi blízcí.

Já se ve své práci pokusím zaměřit právě na to, co obě tyto postavy spojuje. Podkladem pro mou práci jsou četné legendy a příběhy, které se o Františkovi a o Baal-šem-tovovi vyprávějí. Jenž obsahují, jak asi nejvýstižněji říká Martin Buber v úvodu svých Chasidských vyprávění, legendární skutečnost, do níž chtějí svého čtenáře uvést, ta je podle mého jejich prvním pojítkem.

Důležitou věcí, jenž mají Baal-šem-tov a svatý František společnou je CHUDOBA, která je obklopovala. Oba však mají k chudobě odlišný vztah. Pro Baal-šem-tova je chudoba denní zkušeností, vždyť se jako chudý narodil a později když mu zemřeli oba rodiče, musela ho dokonce vychovávat náboženská obec. A přesto Baalšem nepropadá pesimismu, ale naopak se stává optimistou. Je pro mne velmi udivující, že například židovské anekdoty, jenž jsou též velmi specifické nevymýšleli dobře situovaní židé na západě Evropy, ale právě velmi chudí chasidé, kteří ač sami neměli téměř co jíst, ještě dokázali vtipkovat. Františkánský způsob vnímání chudoby je jiný. Chudoba byla už pro svatého Františka odtržením sebe sama od světa marných věcí. Svět byl a je pro františkány místem, jenž nás svými lákadly odvádí od pravé cesty k Bohu a narušuje náš vztah s ním, proto je nutné se těchto lákadel zříci. Zřeknutí se marných věcí světa jde u Františka až tak daleko, že si naordinuje chudobu absolutní. Chudoba je u Františka tak radikální, že nevlastní ani základní věci potřebné pro život, jen chudé roucho a něco málo jídla, které pro sebe a pro své spolubratry vyžebrá. Ač chudoba chasidismus a františkány spojuje, tak je zároveň velmi ostře rozděluje. Baalšem by asi na Františka reagoval tímto příběhem.

 

Ve světě proměn

Za Baalšemových dnů žil muž, který se krutě umrtvoval, aby nabyl svatého Ducha. O něm Baalše se mu jednou řekl: „Ve světě proměn se mu smějí. Předávají mu vyšší a vyšší stupně a krmí ho jimi. Kdybych mu nepomáhal, zahynul by.“ (Martin Buber, Chasidská vyprávění)

 

Společným znakem obou je také pomoc ostatním lidem. Jak už vyplívá z Baal-šem-tovova jména byl Baalšem kabalistickým bílím mágem, tedy vlastně léčitelem, jak je nám známo vyráběl též různé amulety. I o svatém Františkovi se v mnoha legendách mluví jako o tom, kdo tu a tam někoho uzdravil. Oběma však nejde o uzdravování lidí, i když pomoc chudým a nemocným je u nich důležitá, ale o mnohem víc. Myslím, že učení obou o tomto by se dalo shrnout do fráze: „Boha je nutno milovat v lidech.“

Dalším znakem obou hnutí i obou zakladatelů je prostota před Bohem, jenž roste ze vztahu víry. Svatý František, stejně tak i Baalšem, nikdy neměl oficiální církevní vzdělání, nikdy nebyl knězem, stejně tak nebyl Baalšem rabínem. Žáci obou též povětšinou vzdělání neměli. Jejich prostotu nám opět nejlépe ilustruje příběh, tentokráte ovšem z legend o Františkovi.

 

Bratři byli tak prostí, že když jeden kněz špatné pověsti jednomu bratrovi řekl: „Dej si pozor, abys nebyl pokrytec!“, tento bratr se domníval, že opravdu pokrytec je, poněvadž si myslel, že kněz lhát nemůže.

 

Zajímavý je vztah obou zakladatelů k přírodě. Baalšem i František se oba rádi toulali po lesích, oba byli považováni za budižkničemu a podivíny. Velmi zvláštní je, že se legendy o svatém Františkovi i o Baalšemovi shodnou na jednom vyprávění, díky němuž je pak Baalšem nazývám svatým Františkem chasidismu, totiž na vyprávění o kázání zvířatům. Ve vyprávění se mluví o tom, že když Baalšem kázal zvířatům v lese, zvířata ustrnula do podoby, v jaké byla při stvoření před trůnem Božím, a zůstala tak, dokud Baalšem kázal. Pro srovnání uvedu podobný příběh o svatém Františkovi, podle jedné z více verzí, jenž máme zachovány.

 

František jednou přišel do blízkosti městečka Bevagna, kde bylo shromážděno velké množství rozličných druhů ptáků, holubů, vran a dalších, kterým lidé říkají kavky. Když je přeblažený služebník Boží František spatřil, zanechal své druhy na cestě a spěchal k ptákům, neboť byl velmi horlivý a vroucně i něžně milovali nízké a nerozumné tvory. Když došel do jejich blízkosti a viděl, že na něho čekají, pozdravil je svým obvyklým způsobem. Nemálo se však divil, že ptáci jako obvykle neodlétají. Byl naplněn ohromnou radostí a pokorně je prosil, aby vyslechli Boží slovo.

 

Ponoříme-li se více do legend o těchto postavách, vynoří se nám více podobných statí. Za příklad nám může posloužit chasidské vyprávění, ve kterém se chasidé v noci vzbudí a vidí zázračný oheň, mně osobně to připomnělo toto:

 

Protože bratři přicházeli před Boží tvář a s prostotou a k lidem s důvěrou, zasloužili si být potěšeni božským zjevením. Protože byli rozněcováni ohněm Ducha svatého; nejen ve stanovených dobách, nýbrž v kteroukoliv hodinu, když je tísnily pozemské starost a zbytečné úzkosti, pokorným hlasem zbožně zpívali Otče náš. Jedné noci se od nich přeblažený otec František vzdálil. A hle, kolem půlnoci, když někteří bratři spali, jiní se v tichosti modlili, projel dveřmi domu zářící ohnivý vůz a dvakrát či třikrát projel místností sem a tam. Na voze byla obrovská koule, která vypadala jako slunce, a ozařovala noc. Bdící bratři nestačili žasnout a spící se probudili a cítili osvícení srdce stejně, jako vnímali vnější světlo. Dali hlavy dohromady a začali se ptát, co by to mělo znamenat. A tu se silou a milostí toho světla zjevilo svědomí jednoho druhému.

 

Velmi zajímavou paralelu vykazují legendy v příbězích o umírání a smrti obou postav.

Když je člověk čte, zdá se mu, jakoby byly psány podle stejného scénáře: Nejprve mistr naposledy poučí své žáky, potom zemře, a následuje příběh o zázraku vidění odcházející duše mistrovi. Za příklad nám poslouží příběh o vycházející duši mistrově. Nejprve uvádím podání františkánů:

 

Jeden pak s bratří a učedníků světce, jehož věhlas je velmi známý, ale domnívám se, že jeho jméno je třeba zamlčet, protože se nechce chlubit takovýmto vyznamenáním, dokud žije v těle, viděl duši přesvatého otce stoupat do nebe přímou stezkou nad spoustami vod. Byl jako hvězda, velikostí podobná měsíci, září však podobná slunci, jež se vznášela na světlém obláčku.

 

Pro srovnání zde uvedu i text část textu o Baal-šem-tovově smrti:

 

Ti, kterým uložil, aby se postarali o jeho tělo a pohřeb řekli později, že viděli Baalšemovu duši stoupat vzhůru v podobě modrého plamene.

 

Společným znakem obou hnutí je i „charizmatická spiritualita“, je pravda, že u chasidů se projevuje tato spiritualita mnohem více, neboť chasidé velmi často tancují, zpívají… Ani františkánům však není tato forma zbožnosti cizí, což dokazuje už slavná Františkova píseň.

Jako pozoruhodný postřeh zde ještě uvedu jednu věc, ač se chasidismus staví proti mesiánským hnutím přímo a v oficiálním křesťanském učení o tom nemůže být řeč vůbec, vynesli jejich následovníci oba zakladatele téměř „do nebe“. Někteří chasidé prohlásili Baal-šem-tova za mesiáše. Ani křesťanům nejsou daleké výroky typu svatý František je jako druhý Kristus.

Na závěr shrnuji, že obě hnutí oslovila na obou stranách mnoho chudých a tím jsou si asi nejpodobnější. Tak zůstává chasid chasidem a františkán františkénem. A my se můžeme radovat, že obě hnutí obohatila naši kulturu.

 

 

 

 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz