Pokus reflektovat svůj život a texty svatých Písem.

U vědomí konce

8. 9. 2008 17:40

Zamyšlení nad textem z Lukáše 7, 11 - 17

Ježíš a jeho učedníci jsou opět na jedné z jejich cest a provází je veliký zástup. Pomalu se blíží k městu Naim.

 Naim je město jehož název má něco společného z rozkoší...  Lidé ve starověku pojmenovávali města podle toho, co od nich očekávali. Od města Naim se tedy očekává, že bude takovým malým "rájem na zemi" místem, kde se budou jeho obyvatelé mít dobře a ve kterém si budou užívat rozkoš, mělo by tedy být jakousi Rozkošnou, jak bychom jej nejspíše nazvali my v čechách.

Něco je však jinak, z města rozkoše namísto toho vychází smutný průvod - průvod pohřební, který kazí obraz města jako rajského místa. Onen průvod nás totiž upomíná na konečnost našeho vlastního života, jsme upozorňováni, že takový průvod jednou neodvratně čeká i nás samé, jednoho a každého z nás. Jak rádi bychom skutečnost naší smrtelnosti z našeho života vytlačili a ve skutečnosti tomu tak je, umírající jsou často odstavování na vedlejší kolej do nemocnic a podobných zařízení, kde je necháváme umírat stranou... Když už někdo umře, je lepší jeho smrt "zamést pod koberec" a nekonat žádný pohřeb. Jednoduše se snažíme o to, aby už jen pouhých příležitostí k tomu na smrt myslet bylo co nejméně.

Zde je setkání nevyhnutelné - Ježíš potkává máry, na kterých leží zemřelý chlepec, jediný syn své matky, vdovy. V jak tíživé situaci se matka nalézá, vždyť ztratila jediného syna - matka přežila své jediné dítě. Život matky utrpěl nevyléčitelnou ránu, rána je o to tíživější, že ona sama je vdova, tehdy totiž neexistovala žádná podpora a pomoc pro lidi v nouzi jako je dnes. Celé to připomíná starozákonní příběh Noemi a jejích snach. Ostatě i samo jméno Noemi znamená také rozkošná. Když Noemi přichází o své syny vyzývá své snachy, aby jí opustily, protože u ní je nic dobrého nečeká, ona už žádného syna neporodí, její budoucnost je černá, tak by pro snachy bylo lépe, kdyby ji opustili. A tak matka smrtí jediného syna neztrácí jen jej, ale ztrácí i vlastní budoucnost, ztrácí naději. Matka kráčí za márami a pláče, její budoucnost je černá, dá se říci beznadějná. Mnoho lidí ve městě skutečně vidí matčinu tíživou a beznadějnou situaci, uvědomují si jí, pohnuti lítostí nad její příběhem ji následují.

Lítost, kdo by v takovém smutném případě nebyl pohnut lítostí... A tohle všechno vidí Ježíš, je také sám pohnut lítostí smilovává se nad matkou. Ježíš matce praví: "Neplač!" Žena v našem textu by byla jistě velmi složitý pastorační případ pro jakéhokoliv faráře. A Ježíš pro ní má jen rozkaz, aby neplakala, lze však v takové situaci neplakat? Tohle už přeci nikdy nebude dobré. Tak se Ježíšovo slovo jeví jako veliké pastorační selhání. Tohle všechno slyší matka a zástup kolem spolu s ní, jak na to asi mohli zareagovat? Nevíme. 

Jde zde však i o něco jiného, Ježíšovo neplač není obvyklým utěšujícím slovem. "Neplač!" To je Slovo Boží k ženě do její situace, to je Boží imperativ značící a dávající ženě naději.

Ježíš přistupuje k márám, dotokýká se jich a praví: "Vstaň!" Jak musel Ježíš asi v tuto chvíli působit na matku a zástup kolem něj? Zůstává otázka komu je Ježíšovo slovo určeno? Kdo má vstát, vždyť tu není nikdo, kdo by spě ležel, vždyť tu nejsou žádné uši, jenž by to mohly slyšet, vždyť zde nejsou žádné nohy, jež by se mohly postavit! Jen mrtvý leží na marách a je nesen k pohřnu a Ježíš tento pohřeb narušuje. Ale opět i zde se nejená o pouhou Ježíšovu řeč, ale opět jde o Slovo Boží. Slovo Boží nepotřebuje uši, které by ho slyšely, nepotřebuje nohy slíšící jej,  vždyť je to totéž Slovo, které zaznělo: "Budiž světlo!" A skutečně bylo světlo bez toho, předtím nebylo nic a najednou bylo světlo. Z ničeho se stalo něco... A právě tak působí ono slovo i v našem textu. Mrtvé tělo, jenž leželo na márách se znovu stává člověkem a ožívá - ZÁZRAK Z NEJVĚTŠÍCH - VZKŘÍŠENÍ MRTVÉHO!

Ježíš poté odevzdává syna zpět jeho matce, vrace jí tím naději a všichni právem velebí Boha.

Hezký příběh či spíše pohádka může na adresu textu poznamenat spoustu lidí. Když však budeme poslouchat ušima víry, uslyšíme ono "neplač" z našeho textu nad námi, jako slovo řečené i nám, slovo naděje, že smrtí to nekončí, že máme budoucnost i tehdy, když je náš život na tomto světě spackaný a naše budoucnost se jeví černě. To všechno tehdy, zůstaneme-li v tomto slovu. A pokud skutečně vytrváme, pak nad námi jednou zazní i ono: "Vstaň!" A tehdy budeme Ježíšem Kristem odevzdáni všem bratřím a sestrám a budeme navěky vzkříšeni k životu.

 Pane, jenž jsi syna vdovy ráčil vzkřísiti. Dej, prosíme nám, tvé: "Vstaň" jednou slyšeti. Amen

Zobrazeno 1012×

Komentáře

dromedar

Amen.

Mimochodem, viděl jsem dnes na ulici na místě, kde městský podnik služeb nikdy neuklízí, tělo mrtvého kosa. Bylo celé vyžrané a takoví malí bílí červíci vyžírali zbytky. Uvědomil jsem si, že si nedokážu představit, že jednou budu jako ten kos. Připadá mi to jako něco úplně nereálného. Zajímalo by mě, jestli je tato "neuvědomitelnost vlastní smrtelnosti" člověku jaksi vrozená, nebo jestli jde o důsledek toho, že dnes člověk ze západní společnosti prakticky nepřichází do kontaktu s umíráním...

kotel-katul

nebo se snad jedná o Heideggerovu zapomenutost bytí?

augustana

Ad dromedar:

Ano, je to vrozené, my sami nechceme o naší smrti vědět a slyšet a tak si ji zaplétáme do náboženských mýtů nebo ji máme jako TABU - ta realita je příliš hrozná - "já nebudu a mé tělo budou žrát červy"! Ale jednou nás smrt sejně čeká a právě ve víře máme nástroj jak se nebát a realitu smrti přijmout tak, jak je.

Měl jsem podobný zážitek, když jsem viděl kutnohorskou kostnici. Tehdy mne jal děs a odpor, k "uměleckým předmětům" vyskládaným zde s kostí. Uvědomil jsem si zde hrůznou realitu smrti se vší její odporností. MEMENTO MORTI - PAMATUJ NA SMRT, volá kostnice do celého světa.

Je zde však ještě jeden jiný rozměr, neboť kostnice je zároveň kaplí a tak všechny ty zde hrůzně vyskládané kosti dávno zemřelých ukazují více. Kaple je dům modlitby, dům rozmluv s Hospodinem a zde všechny ty kosti leží před ním - mocně nám svědčíce o tom, že smrtí TO NEKONČÍ. Nedalo mi, abych si při tom pohledu nevzpoměl na proroka Ezechiele a jeho údolí suchých kostí

augustana

Ad kotel-katul:

O co jiného jde, než o zapomenutost na to, co převišuje jsoucno kolem nás, než o zapomenutost na Boha, z něhož všechno čerpáme a od něhož všechno máme.

Zobrazit 4 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz