Zjevení 11. kapitola

Kázání na 10. neděli po svátku Nejsvětější Trojice

Lk 19:41-48  A když se přiblížil, uzřev město, plakal nad ním, Řka: Ó kdybys poznalo i ty, a to aspoň v takový tento den tvůj, které by věci ku pokoji tobě byly; ale skrytoť jest to nyní od očí tvých. Nebo přijdou na tě dnové, v nichž obklíčí tě nepřátelé tvoji valem, a oblehnou tebe, a ssouží tě se všech stran. A s zemí srovnají tě, i syny tvé, kteříž v tobě jsou, a nenechajíť v tobě kamene na kameni, protože jsi nepoznalo času navštívení svého. A všed do chrámu, počal vymítati prodavače a kupce z něho. Řka jim: Psáno jest: Dům můj dům modlitby jest, vy jste jej pak učinili peleší lotrovskou. I učil na každý den v chrámě. Přední pak kněží a zákoníci i přední v lidu hledali ho zahladiti. A nenalezli, co by jemu učinili. Nebo všecken lid jej sobě liboval, poslouchaje ho.

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho, jakož i od Pána Ježíše Krista. Amen.

Dej Bože ať, slzy tvé nad Jeruzalémem vidíme a že jsi všemohoucí věříme. Amen

Na text Zjevení 11, 1 - 19

>>Milí bratři a milé sestry v Kristu Ježíši, našem Pánu<< slavíme dnes 10. neděli po Svátku Nejsvětější Trojice, kdy si společně připomínáme smutnou událost. Totiž zničení druhého Jeruzalémského chrámu a celého města Jeruzaléma Římany v roce 70 po Kr..

Jeruzalém – město pokoje, jak to z hebrejštiny překládáme, je centrum starozákonního Izraele, jeho hlavní město, jenž vydobyl a založil král David. Jeruzalém je však také centrem kultu, zde se nachází hora Sion a na ní chrám Hospodinův – místo, kde bydlí Hospodin vprostřed svého lidu Izraele. A nyní přichází k Jeruzalému Ježíš, jde sem tak jako každý rok slavit Pesach – Hod Beránka, ale ví, že tento Pesach bude jiný, ví, že tento pesach je jeho poslední a že Beránkem obětovaným při tomto Pesachu bude On sám. Ježíš, přicházeje k městu, se dává do pláče! Sám Bůh pláče nad svým svatým městem... Jeruzalém se minul svým účelem, město pokoje nepoznalo, když do něj vchází ten, jenž pokoj působí... spolu s ním nepoznal ani Boží lid Izrael. Nepoznal Mesiáše, který by mu ukázal, jak pokoj uskutečňovat a který by mu řekl, že Boží království nemůžeme uskutečnit my lidé na tomto světě. Lid však tehdy toužil po jiném mesiáši, po mesiáši bojujícím, který by vyhnal Římany a nastolil by království Boží už tu na zemi.

Židé si nakonec vynutili konflikt s Římany, který bývá nazýván židovská válka. Po počátečních úspěších židů se dostavily krvavé neúspěchy. Nakonec byl obležen i samotný Jeruzalém, který se jevil jako jedna velká nedobytná pevnost. Římané jej obklíčili právě o Pesachu, když v něm bylo veliké množství poutníků, jenž převyšovalo počet vlastních obyvatel, v Jeruzalémě samém nastal potom veliký hlad a veliké množství lidí zemřelo, nakonec Římané prorazili i do Jeruzaléma a zapálili jej. V chrámu hledalo poslední útočiště i poslední záchranu asi šest tisíc lidí, kteří věřili tehdy zélóty šířenému proroctví o tom, že budou zachráněni právě v chrámu, vždyť chrámy byly a jsou ještě dnes považovány za jakási místa azylu. Tito lidé shromáždění v chrámě v něm byli zaživa upáleni a spolu s nimi shořel i chrám, mimo cenných věcí – kultického vybavení, které Římané „zachránili“ pro svůj triumfální průvod. A tak byl Jeruzalém vypálen a zbořen, jeho obyvatelé byli zabiti nebo prodáni do otroctví. Římané z původního Jeruzaléma nechali jen pár pomníčků jako připomínek své moci pro národ, jenž měl být napříště zlomený a porobený.

Zde vyvstává ona zásadní otázka: Co Hospodin, kde byl, proč nic neudělal, proč nezasáhl?

Když text evangelia přečteme, mohlo by se nám zdát, že zničení chrámu je jasným Božím trestem pro Izrael za jeho hříchy, za to že nepoznal a zabil Mesiáše, od té chvíle už není vyvolený národ Izrael – Bůh sám jej zavrhl a vyvoleným lidem se stává jen a pouze Církev. Nabízí se zde také paralela s prvním zničením chrámu a odvlečením Izraele do babylónského zajetí. Takto náš evangelijní text chápou například pravoslavní theologové, je však takovéto pochopení textu správné?

Právě zde je namístě pustit se do knihy Zjevení a vyložit ony Janovy snové vize, jenž jsou podle mnohých vykladačů údajně protižidovské, z odvoláním na výrok o synagoze satanově, který pak vztahují na celý lid Izrael.

„I dána mi třtina, podobná prutu, a postavil se tu anděl, a řekl mi: Vstaň, a změř chrám Boží, i oltář, i ty, kteříž se modlí v něm. Ale síň, kteráž vně jest, vyvrz ven, a neměř jí. Neboť jest dána pohanům, a budouť tlačiti město svaté za čtyřidceti a dva měsíce.“

Janovi se dostává písařské třtiny, je to však trochu zvláštní třtina, neboť zároveň připomíná rákosku nebo žezlo, jedná se tedy o jakýsi symbol moci. Ona třtina je však ještě zvláštnější, mluví totiž a poroučí Janovi, aby změřil chám a ty, kdo se v něm modlí, ale nádvoří chrámové aby neměřil, neboť je vydáno pohanům. Otázka je: Co však Jan měří? Měří Jan Nebeskou svatyni nebo Jeruzalémský chrám? Podobné vize měli už proroci Ezechiel a Zachariáš, kteří měřili nový nebeský chrám. Kdyby však Jan měřil nebeskou svatyni, pak by nádvoří pro pohany nedávalo smysl. Kdyby však měřil Jeruzalémský chrám, pak by to smysl dávalo. Ale nastává nám problém, jak víme, nebylo pošlapáno toliko chrámové nádvoří, nýbrž byl pošlapán, spálen i zničen celý chrám. Rozumět textu začneme až tehdy, když si uvědomíme, že v něm nejsou uvedeny žádné míry chrámu, jenž by Jan naměřil – ono se ostatně pomocí hole či žezla špatně měří. Jan spíše než měří, počítá, sčítá ty, kdo se modlí v chrámě. Tím se chce říct, že i když už lidé s chrámem, ani s lidmi kteří uvnitř chrámu uhořeli nepočítají, tak Bůh s nimi počítá, Bůh je má změřené a ví o nich. Bohu se přece nemůže nikdo ztratit. Bůh ví o každém člověku i každém jeho vlasu na hlavě, to všechno má změřené a spočtené. Ač tady na zemi mizí lidé beze stopy, u Boha jsou započteni, změřeni a provždy zapsáni v knize života.

„Ale dám jej dvěma svědkům svým, kteříž budou prorokovati tisíc dvě stě a šedesáte dnů, oblečeni jsouce v pytle. Tiť jsou dvě olivy a dva svícnové, stojící před obličejem Boha Pána vší země.“

Abychom pochopili to, co se v textu píše dál, musíme nejprve pochopit apokalyptické vnímání času. Pro apokalyptiky je Bůh na počátku a na konci času, je Počátek i Konec, Alfa i Omega. Mezi těmito dvěma body se odehrává naše přítomnost náš čas, v tomto období či mezidobí žijeme tu na zemi. Ke slovu přichází také apokalyptická posvátná symbolika čísel, s níž se čas snoubí. Plnost časů je v knize Zjevení charakterizována číslem sedm, které samo znamená naplnění. Náš zvláštní mezičas, ve kterém žijeme je označován polovinou čísla sedm, tedy číslem tři a půl, rok měl podle tehdejšího kalendáře 360 dní, zmíněných 1260 je tedy tři a půl roku – značících mezičas. Bůh si tedy vzbudil dva své proroky, aby prorokovali v době tohoto mezičasu. To, že jsou oblečeni do smutečního šatu znamená jednak, že drží smutek za zničený Jeruzalémský chrám, jednak, že hlásají pokání. Člověk se v toto mezičase musí spolehnout na Boha a odevzdat se do jeho milosti, neboť jen tak může dojíti spásy. Kdo však jsou oni dva proroci, jaká je identita těch dvou svědků? „To jsou dvě olivy a ty dva svícny.“ Zde se Jan dovolává proroka Zachariáše, který mluví ve 4. kapitole o dvou synech oleje, tedy o dvou pomazaných, kteří přijíždějí z Babylónského zajetí obnovit Jeruzalém. Tak jsou i dva Janovi svědci legitimně pomazaní k tomu, aby svým kázáním znovu vystavěli duchovní Jeruzalém. Jedná se o Církev Kristovu a Boží lid Izrael. „Jimžto jestliže by kdo chtěl ubližovati, oheň vyjde z úst jejich, a sžíře nepřátely jejich; a takť musí zabit býti, kdož by koli jim škoditi chtěl. Tiť mají moc zavříti nebe, aby nepršel déšť za dnů proroctví jejich; a mají moc nad vodami, obrátiti je v krev, a bíti zemi všelikou ranou, kolikrát by koli chtěli.“

Podle textu šlehá z úst svědků oheň, který sežehne každého, kdo by jim chtěl ublížit. Tento oheň značí Boží ochranu danou jim, aby skutečně pověděli, aby skutečně dosvědčili, co je třeba a vyhlásili a zvěstovali slovo Boží až na konec země, jak je k tomu Bůh zmocnil. Narážky na oheň písmákovi připomenou proroka Eliáše, narážky na vodu a krev pak Mojžíše. Svědkové mají tedy zmocnění konat zázraky. Zdá se, jakoby Církev a Izrael touto jsouce vyzbrojeni, byli neporazitelní.

„Ale když dokonají svědectví své, šelma vystupující z propasti válku povede proti nim, a zvítězí nad nimi, i zmorduje je.“

Zde se pak projeví nepochopitelná apokalyptická logika, neboť oba svědkové jsou nakonec stejně přemoženi a zabiti. Stejně tak jsou i údy Církve, obdobně také Izraele, ač od Boha mocně vyzbrojeny, pronásledovány, přemáhány a zabíjeny.

Církev a Izrael stojí vedle sebe. V našem textu se objevuje jakási zvláštní ekumena, v níž si Církev a Izrael stojí po boku, jsouce pronásledovány pro svou zvěst a své svědectví. Je to ekumena viděná jinýma očima, totiž očima pronásledování, které sbližuje ty, kdož jsou pronásledováni pro tutéž věc.

„A ležeti budou těla jejich mrtvá na ryncích města velikého, kteréž slove duchovně Sodoma a Egypt, kdežto i Pán náš ukřižován jest.“

Svědci se snažili budovat duchovní Jeruzalém, tedy místo svaté, kam se vždy vystupovalo. Svědci však samy působili na místě, které je pravým opakem, je totiž nečisté a vždy se tam sestupuje. Původní Sodoma a Egypt už to mají spočtené. Tímto duchovně nečistým místem je nyní celý svět, vždyť právě tady na světě byl ukřižován náš Pán Ježíš Kristus, sestoupivší sem.

„A vídati budou mnozí z pokolení, a z lidu, a z jazyků, i z národů těla jejich mrtvá za půl čtvrta dne, ale těl jejich mrtvých nedadí pochovati v hrobích. Anobrž ti, kteříž přebývají na zemi, radovati se budou nad nimi a veseliti se, a dary budou posílati jedni druhým; nebo ti dva proroci trápili ty, jenž přebývají na zemi. Ale po půl čtvrtu dni duch života od Boha poslaný vstoupil do nich, i postavili se na nohách svých, a bázeň veliká spadla na ty, kteříž je viděli. Potom slyšeli hlas veliký s nebe, řkoucí k nim: Vstupte sem! I vstoupili na nebe v oblace, a hleděli na ně nepřátelé jejich.“

Vždyť tomuto světu a většině jeho obyvatel je to, co Církev zvěstuje proti srsti. „Vždyť to, co ti křesťani hlásají, nemá ani hlavu ani patu. Stejně jsou to samí tmáři a fanatici...“ Tento svět neumí a nechce pochopit Boží logiku, protože ona se staví proti jeho logice – vždyť je normální, že silnější porazí slabší, ale nenormální je, aby se ten silnější dal za ty slabší a pomohl jim tak. Vždyť je mnohem jednodušší se před každým konáním ptát, co z toho budu mít, než jak to mohu zužitkovat ve prospěch ostatních? A tak tento svět nad prohrami Církve jásá, sama Církev leží leckdy a leckde mrtvá a již neschopná konat.

Církvi a jejím údům zůstává však eschatologický výhled, uplyne oněch tři a půl dne, skončí tento náš podivný mezičas a nastane Konec, na řadu přijde Omega, kterou, jak věříme, je Hospodin. Pak znovu mocně zapůsobí ten, který svým vanutím držel Církev při životě už v tomto mezičase. Znovu mocně zavane Duch života – Duch svatý. I mocně vzkřísí obojí Boží lid, jak Církev tak Izrael, k novému životu.

„A v tu hodinu stalo se země třesení veliké, a desátý díl města padl, a zbito jest v tom země třesení sedm tisíců lidu, a jiní zstrašeni jsou, a vzdali slávu Bohu nebeskému. Bída druhá pominula, a aj, třetí bída přijde rychle. A sedmý anděl zatroubil.“

Běh našeho textu je jednou z apokalyptických pohrom přerušen. Opět začínají mluvit tajemná posvátná čísla, část světa je zničena a zahyne 7 tisíc lidí, sedm jak víme znamená plnost a tisíc je v hebrejském myšlení číslo neskutečně veliké, sedm tisíc tedy znamená nesčíslné množství – všichni. Jan oznámí, že tato pohroma je jen jedno z „běda“ světu a chce vyprávět další. Je však náhle vytržen, protože troubí sedmý anděl mající polnici, jak už jsme si řekli, sedm ve Zjevení značí plnost, právě se naplnil čas – podivné mezidobí skončilo.

„I stali se hlasové velicí v nebi, řkoucí: Učiněnať jsou království všeho světa Pána našeho a Krista jeho, a kralovatiť bude na věky věků. Tedy těch čtyřmecítma starců, kteříž před obličejem Božím sedí na stolicích svých, padli na tváři své, a klaněli se Bohu.“

Dostáváme se přímo do centra dění, Jan se ocitá v nebesích, kde nepřetržitě běží nebeská liturgie, jež se jako červená nit táhne celou knihou Zjevení. Nyní právě zaznívá mocná proklamace toho, že se plní to, proč Církev a Izrael nyní trpí, vlády nad světem se ujímá Mesiáš, jenž už bude kralovat na věky věků. Čtyřiadvacet presbyterů či starců shromážděných před Božím trůnem padá na kolena a klanějíce se, konají proskynezi před Nejsvětějším a volají nový hymnus v nebeské liturgii.

„Řkouce: Díky činíme tobě, Pane Bože všemohoucí, Kterýž jsi, a Kterýžs byl, a Kterýž přijíti máš; nebo jsi přijal moc svou velikou a království ujal. I rozhněvali se národové, a přišel hněv tvůj, a čas mrtvých, aby souzeni byli, a aby dána byla odplata služebníkům tvým prorokům, i jiným svatým i všechněm, jenž se bojí jména tvého, malým i velikým, a aby zkaženi byli ti, kteříž nakažují zemi.“

Hymnus zní jako odpověď na volání žalmisty ve Ž 2: „Proč se Bože bouří pohané, národy proč slují marné plány?“ Nejdůležitější na posledním soudu dle hymnu tedy není odměna těch, kdo vytrvali, ani pomsta či potrestání těch, kdo byli proti Bohu. Nejdůležitějším momentem je odpověď na otázku, kterou si klademe jeden každý z nás, položenou spolu s profesorem Balabánem: „CO MYSLÍTE PANE KOLEGO, MÁ TO VŠECHNO KOLEM NÁS NĚJÁKÝ SMYSL? EXISTUJE NĚJÁKÁ PROZŘETELNOST BOŽÍ?“ Dostává se nám odpovědi! V hymnu je starci jasně opěván Bůh, který je Pánem všeho a jasně ho nazývají παντοκρατωρ, tedy všemohoucí či omnipotens.

Na konci našeho textu jest ještě jedna jasná odpověď, odpověď na otázku, jak je to s Izraelem a s protižidovskostí celé knihy Zjevení.

„I otevřín jest chrám Boží na nebi, a vidína jest truhla smlouvy jeho v chrámě jeho. I stalo se blýskání, a hlasové, a hromobití, a země třesení, i krupobití veliké.“

Jsme vytrženi a najednou je vidět otevřený chrám Boží v nebesích v něm je vidět něco, co se z Jeruzalémského chrámu už dávno ztratilo, totiž schrána Hospodinovy smlouvy. Právě tak, jako se Hospodinu nemůže ztratit žádný člověk, neztratila se Hospodinu ani schrána smlouvy, ač na zemi zmizela. Tímto je jasně deklarováno, že smlouva Hospodina s jeho lidem Izraelem ani událostí zničení chrámu platit nepřestala.

>>Milí bratři a milé sestry<<, jak jsme slyšeli z našeho textu, naším úkolem je zvěstovat Krista a snažit se takto vytvářet duchovní Jeruzalém. Buďme si přitom jisti, že Bůh o nás ví a počítá s námi a nikdo a nic nás z jeho paměti nedokáže vymazat. Přestože se tedy zdá náš boj na tomto světě marný a nesmyslný, vytrvejme, neboť víme, že i když nás svět přemůže, dokonce i kdyby nás byl zabil a my kdybychom zmizeli beze stopy... Uplyne oněch tři a půl dne, skončí tento mezičas, zavane Duch života a my budeme spolu s ostatními bratřími a sestrami vzkříšeni k životu věčnému.

Dobrořečíme tobě, Pane Bože Pantokratore. Amen.