Reformace pilná, jest též neomylná?

Laskavý Bože, dej, ať se reformací nepyšníme a co jest pravá reformace pochopíme. Amen.

>>Milí bratři a milé sestry<<, jsem rád, že mohu být opět mezi vámi a kázat vám při tak vzácné příležitosti, jako je Památka reformace.

Původně jsem pro vás měl připravené klasické kázání, jaké k tomuto dni psávali faráři v 19. století, ve snaze povzbudit své ovečky a utvrdit je v jejich postojích. Zmínil jsem se o nešvarech tehdejší církve – vždyť skutečně byly; připomněl jsem význam Martina Luthera – vždyť byl velmi podstatný. Když jsem však ono kázání napsal, nebylo mi z něj dobře, připadal jsem si, jako kdybych házel většinu tehdejší církev do pytle s označením bludné nauky a reformaci vyvyšoval. Ale není to pýcha?

Za text pro naše dnešní zamyšlení nám poslouží 12. kapitola knihy Zjevení: „A ukázalo se veliké znamení na nebi: Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy. Ta žena byla těhotná a křičela v bolestech, neboť přišla její hodina. Tu se ukázalo na nebi jiné znamení: Veliký ohnivý drak s deseti rohy a sedmi hlavami, a na každé hlavě měl královskou korunu. Ocasem smetl třetinu hvězd z nebe a svrhl je na zem. A drak se postavil před ženu, aby pohltil její dítě, jakmile se narodí. Ona porodila dítě, syna, který má železnou berlou pást všechny národy; ale dítě bylo přeneseno k Bohu a jeho trůnu. Žena pak uprchla na poušť, kde jí Bůh připravil útočiště, aby tam o ni bylo postaráno po tisíc dvě stě šedesát dní. A strhla se bitva na nebi: Michael a jeho andělé se utkali s drakem. Drak i jeho andělé bojovali, ale nezvítězili, a nebylo již pro ně místa v nebi. A veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé. A slyšel jsem mocný hlas v nebi: "Nyní přišlo spasení, moc a království našeho Boha i vláda jeho Mesiáše; neboť byl svržen žalobce našich bratří, který je před Bohem osočoval dnem i nocí. Oni nad ním zvítězili pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví. Nemilovali svůj život tak, aby se zalekli smrti. Proto jásejte, nebesa a všichni, kdo v nich přebýváte! Běda však zemi i moři, neboť sestoupil k vám ďábel, plný zlosti, protože ví, jak málo času mu zbývá." Když drak viděl, že je svržen na zem, začal pronásledovat ženu, která porodila syna. Ale té ženě byla dána dvě mocná orlí křídla, aby mohla uletět na poušť do svého útočiště, kde ukryta před hadem byla zachována při životě rok a dva roky a polovinu roku. A had za ní vychrlil ze chřtánu proud vody jako řeku, aby ji smetl. Ale země přispěla ženě na pomoc, otevřela ústa a pohltila tu řeku, kterou drak vychrlil. Drak v hněvu vůči té ženě rozpoutal válku proti ostatnímu jejímu potomstvu, proti těm, kdo zachovávají přikázání Boží a drží se svědectví Ježíšova.“

V Janově snové vizi se objevuje žena oděná sluncem s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy. Symbol nevěsty připravené na svatbu, ale také symbol mocné vládkyně. Jan takto líčí pravou Církev, jak si ji ozdobil její ženich a Pán Ježíš Kristus. To, že je sluncem oděná značí její čistotu a také to, že ji nemůže nikdo vidět, protože pohled do slunce se nedá snést. Měsíc pod nohama může značit její určení k tomu, aby vládla v tomto čase, vždyť se nám měsíc stal názvem i pro časovou jednotku. Koruna pak může značit dvanáct apoštolů, jako ty, které Ježíš poslal, aby stavbu Církve zbudovali, a také může značit čisté učení, které skrze ně Církvi předal, aby ono tak bylo skutečně korunou Církve.

Ona žena je těhotná! Jaký to paradox, mocná vládkyně se najednou jeví jako velmi zranitelná, vždyť těhotné ženy jsou nejzranitelnější, ba co víc, pokud by někdo ublížil těhotné ženě, hrozí to, že by mohl ublížit i jejímu nenarozenému dítěti. A žena se právě nachází ve chvíli, kdy je nejzranitelnější, ve chvíli, kdy se chystá rodit.

A objevuje se jiné znamení, drak se sedmi korunovanými hlavami a s deseti rohy. Drak – divoká bestie, nahánějící strach, o němž mluvíme jako o ďáblu, dávný to nepřítel Církve a zlo samo. Chce se Bohu a jeho Církvi rovnat, ba chce být výše než Bůh a jeho Církev. Nestačí mu jedna koruna, ale rovnou jich má sedm a každou na zvláštní hlavě – číslo sedm je číslo, jež značí plnost, je vyhrazené Bohu a nikdo jiný ho není schopen dosáhnout. Právě ono číslo drak v boji proti Církvi zneužívá a za víru, že v něm je plnost nabízí čest, hrdlo a statek. V 5. kapitole knihy Zjevení se píše: „Beránek, ten obětovaný, měl sedm rohů... a přijal knihu.“ Drakovi ovšem nestačí sedm rohů, on chce víc a tak jich má rovnou deset, ty ovšem nejde rozumně rozdělit mezi sedm hlav, takže drakovi něco přebývá a ještě více to znetvořuje jeho vzhled. Drak je ohnivý, je πυρος – tehdy ovšem plně nerozlišovali barvy, takže může být klidně i červený jako oděv římských vojáků, krvavý jako francouzská revoluce či nacizmus, nebo rudý jako vlajka SSSR.

Žena se chystá rodit, podle popisu, jenž je zřetelnou narážkou, má porodit Mesiáše, Ježíše Krista. Zde vyvstává otázka položená spolu s mým učitelem docentem Mrázkem: „Jak může Církev porodit Ježíše?“ Vždyť je to přece její poslání – sám Kristus nařizuje u Matouše: „Jděte ke všem národům světa a získávejte mi učedníky!“ A tak se musí Církev snažit vždy a všude hlásat evangelium, totiž radostnou zvěst o Kristu. Církev tedy musí být stále těhotná Kristem, musí být připravena neustále lidem Krista zvěstovat. Jen tak, ze slyšení evangelia, se totiž může v srdci člověka zrodit víra a tím se vlastně pro něj narodí Kristus a on se zároveň narodí jeho Církvi.

A drak se připravuje k útoku, staví se pod ženu a čeká na její porod, aby novorozeně okamžitě sežral. Tak se ďábel, svět a naše hříšná přirozenost snaží od počátku udusit naši víru.

Tu ovšem drak nic nezmůže, dítě je z Boží milosti přeneseno k Bohu, k Jeho trůnu. A žena je zachráněna. Tedy, pokud věříme, tak si můžeme být jisti tím, že ďábel s námi nezmůže nic, že nemůže obstát.

Vize se mění, objevuje se jakoby apokalyptické bitva, ve které bojuje Michael a jeho andělé s drakem a jeho anděli. Michael je jméno, které pochází z hebrejštiny znamenající: Ten, kdo je jako Bůh. Je to ovšem zvláštní boj, neboť se vůbec nelíčí. Po slově bojovali, následuje okamžitě konstatování, že drak a jeho andělé nezvítězili a byli svrženi na zem.

Apokalyptické vize se přerušují, na scéně se objevuje úkon nepřetržité nebeské liturgie a zní hymnus. Který nám předchozí události vysvětluje. Boj byl vyhrán pro Ježíše Krista, pro jeho kříž, na kterém prolil svou krev za nás. Tam On zvítězil, vybojoval nám tam svobodu od Zákona, otevřel nám brány nebe, ďábla svrhl a osten smrti zlomil. A pak my vyhráváme pro slovo svého svědectví, tedy pro svou víru v to, že toto pro nás Ježíš vykonal, a svou plnou důvěru složenou na něj.

Náš text však pokračuje dál, znovu se ocitáme na zemi, kde se ještě musí bojovat a kde má ďábel nyní své působiště. Potom, co drak neuspěl v boji s Mesiášem, rozhodl se pomstít na ženě a jal se ji a její potomstvo pronásledovat a vypustil za ní svůj vodní proud, žena unikla jen díky Boží pomoci, neboť Bůh jí dal křídla, otevřel zemi a poskytl jí úkryt na poušti. Vodní proud vypuštěný na církev se valí, možná se jeví jako neškodná říčka, ale i neškodná říčka podemílá své břehy a někdy může přijít povodeň a to pak proud s sebou strhává všechno. Kolik takových proudů už bylo na Církev vypuštěno? Pronásledování a rozkoly působili na Církev jako povodně. Ale i klidná říčka dokáže podemlít břeh a ten se s rachotem zřítí: Primát jednoho z biskupů v církvi; Pokřivení evangelia myšlenkou dopomoci mu a doplniti jej svými skutky; Snaha dát potomkům naději na spásu jejich nekajících se rodičů; Vztah církve a světské moci; Spojení křesťanství s národem... Koneckonců ani není potřeba v řece plavat, stačí se jen maličko „namočit“.

Zde se objevuje Boží nástroj naší záchrany, který v našem textu představují křídla a otevírající se země - nástroj, jenž nás vede na poušť. Poušť je tu symbolem pokání a reflexe, je to přece místo, kam Izrael vyháněl kozla azazela, kde čtyřicet let týž národ činil pokání, kde žil a hlásal Jan křtitel a kam se odebral i Ježíš, aby se tam postil.

Časové údaje zmíněné v našem textu dají vždy dohromady tři a půl roku, což je polovina čísla sedm a odkazuje k našemu zvláštnímu mezičasu tady na zemi, kdy žijeme v době Kristova vítězství, ale ještě i v době, kdy ďábel zemi ovládá.

>>Milí bratři a milé sestry<<, právě výše zmíněná záchrana od Boha spojená s úkrytem na poušti je reformace, kterou musí Církev neustále podstupovat a já spolu s ní.

Musím vědět, že jsem se v těch proudech hříchu, jenž se na církev a na mne valí, ne jen namočil, ale začal se v nich topit a kdyby mne Bůh nezachránil, tak bych se byl jistě utopil. I já musím vyjít na poušť, abych dostal žízeň a hlad – žízeň po Božím slově a hlad po velebných svátostech. Abych stále znovu přemýšlel, přemítal nad tím a znovu si uvědomoval, co pro mne Ježíš Kristus udělal. Vždyť On můj boj s mým hříchem, který jsem já sám vyhrát nemohl a v němž jsem neustále zas a zas padal, za mne na kříži obětí svého těla a krve vybojoval a mně věčný život vydobyl.

To je evangelium Ježíše Krista! To je to, co pro církev znovuobjevil Martin Luther a s čím veřejně vystoupil 31. října 1517! To je to, co musím nosit neustále v hlavě a srdci, neboť jedině tehdy bude platit ecclesia semper reformanda. A to je skutečná REFORMACE ĆÍRKVE! Amen.

Děkujeme ti, Bože, za to, žes svou církev ozdobil jako Kristovu nevěstu, ne však věnci a šperky pomíjejícími, ale korunou tvého svatého Slova a ozdobami velebných svátostí.

Děkujeme ti také za to, žes svou církev reformoval, když se na ní zlé vody valily ze všech stran, Tys ji zachránil a na poušť postavil, aby zas a znovu kráčela za tebou, Hospodine. Amen.