Externistův příspěvek: K. L. Noll - Alternativní hypotéza k historickému exodu

Uvadím zde po odmlce další příspěvek externisty mého blogu Zdeňka Kříže a zároveň mu tímto za něj děkuji.

K. L Noll:

Alternative hypothesis for a historical exodus event

(Alternativní hypotéza k historickému exodu – referát)

Úvod

Přestože otázku historické relevance biblického podání exodu nelze považovat za nedůležitou, zdá se, že je, až na několik vyjímek¹, pozornost vědecké obce věnována archeologií určeným vzorcům osídlení v Palestině. Což je pochopitelné, protože vznik a objev Izraele jako etnika a Izraele-Judy jako dvou kmenových států jsou témata přímo nesouvisející s otázkou exodu.

Práce K. L. Nolla by se dala chápat jako odpověď na snahy nábožensky motivovaných vědců dokázat historickou spolehlivost biblického podání exodu. Jak píše sám autor: studie je vstup do problematických vod s nabídkou nové (možná naivní) hypotézy jako odpovědi na velmi starou otázku: byl opravdu exodus Izraelců z Egypta?

Bod první – povaha hebrejské literatury

Povaha hebrejské literatury je problematická. Nelze na ní aplikovat dnešní měřítka vědeckého objektivismu, totiž že ani nikdy nebyla míněna jako historicky spolehlivé vodítko. Jen na okraj pár příkladů: problémy s datací (viz 1 Král. 6,1), nesrovnalosti ve vývoji příběhu (Ex 14), nebo zaměření vypravěče na božské bytosti a zázraky. Další příkladem budiž absence povědomí o existenci Egyptské říše na území Syrsko-Palestinském v období pozdní doby bronzové a počátku doby železné – věc těžko objasnitelná za předpokladu exodu jako historické události.

Charakter biblických vyprávění je velmi podobný příběhům jiných kultur různě po světě. Podle Jana Vansiny svým původem autobiografické zprávy tíhnou k neustálým obměnám, revizím, fůzím s jinými příběhy v rámci zachování si své funkce - dát členům skupiny společnou identitu. Vzhledem k tomu, že ta se neustále vyvíjí, není s podivem, že díky recipročnímu charakteru vztahu se vyvíjí i samotné příběhy. Zajímavý příklad je kmen amazonských indiánů, jejichž minulost je vědomě vyprávěna na dvou vzájemně nezávislých úrovních – lidové (gossip - drby) a mystické. První z nich je chápána jako faktická avšak „nehistorická“, druhá pak jako „pravdivá“, ale nefaktická

Vztah historie a obsahu biblické zvěsti lze demonstrovat na příkladu Šíšaka, krále egyptského (1 Král. 14,25). Přestože zmínka o něm se jeví jako historicky přesná, opak je pravdou. Příběh, v jehož kontextu je verš zasazen, je záměrně uměle vytvořen z kousků skutečné historie, které se jevily jako užitečné. Podobně pak i v knize Letopisů je Samuelova verze příběhu o Davidovi nahrazena jinou. Tato záměrná úprava není problémem, protože příběhy nebyly psány se záměrem historické spolehlivosti.

Shrnuto: biblické příběhy jsou výsledkem neustálého vyprávění, převyprávění, redakce, revize v průběhu staletí. Historická data jsou pouze fragmenty v rámci celkové kompozice příběhu. Exodus jako takový lze rekonstruovat s přihlédnutím k těmto datům.

Bod druhý – 4 významné prvky v dostupných datech

Existují dostatečné důkazy o opakovaných příchodech a odchodech Semitů do a z Egypta. Je možné, že jeden z těchto přesunů byl základem biblického příběhu. Vycházejíc z tohoto základu nabízí Noll k úvaze čtyři postřehy, na kterých pak staví svou hypotézu:

1. Exodus 15,1-18.21 jako záznam jahwistické tradice o putování (migraci)

Píseň je označena jako jeden z nejstarších textů, spadajících do 8. stol př.n.l. Obrovská imaginace písně nedosvědčuje příběh exodu, ale naopak působí jeho vznik. Vztah písně k historii lze vyložit tušení souvislostí s koncem egyptské moci a tradicí putování. Jen na okraj:je velmi pravděpodobné, že v exodu 15 není zmiňován Izrael. Raný Izrael uctíval pouze boha Ela, nejvyššího boha rozsáhlého kenánského pathenonu. K fůzi s jahwistickou tradicií, která neměla vliv na jméno etnika, došlo později. (To jen na okraj, pro lepší pochopení problému doporučuji podrobnější četbu)

1. Mojžíš jako pravděpodobný odkaz na Egyptskou tradici s centrem v Jeruzalémě

Hebrejské jméno השמ pochází z Egyptského „msy“ (tj. syn – viz ČEP pozn. v Ex 2), nicméně teoforní prvek chybí (Thutmoses, Ramess). Mojžíš, tak jak ho známe z pozdní toristické tradice, je pravděpodobně důsledkem očištění a modifikace náboženské tradice, která se uchovala (viz 2. Král 18,4). Je velmi pravděpodobné, na základě archeologických stop, že Mojžíš byl kněz egyptského kultu se sídlem v Jeruzalémě a až později z něj byl učiněn prorok par excellance. To pak vysvětleje charakter Mojžíšových zákonů, které předpokládají usedlý způsob života (Ex 20,22 – 23,33)

1. Exodus 1,11 uchovává vzpomínku Izraelského výskytu v Egyptě

Spor o dvě města uvedená ve 11. verši je rozsáhlý. Noll se přiklání k názoru, že je zde zachycena vzpomínka na přítomnost Semitů v Egyptě pravděpodobně v dobách 19. dynastie, popř. počátku 20. Cestu do Exodu (který byl napsán během pozdní doby železné, nebo později) si našla díky skupině, která opravdu putovala z Egypta. Kvůli absenci důkazů se nepředpokládá , že by se jednalo o nějak zvlášť velkou skupinu. Není též nutné, že by to byli prchající otroci. Nejpravděpodobněji se jednalo o skupinu lidí, která nějakou dobu pobývala a pracovala v Deltě, a poté, z nějakého důvodu, odešla.

1. Merneptahova stéla versus bible

Merneptahova stéla dosvědčuje přítomnost lidu zvaného Izrael sídlícího kdesi v Palestině během sklonku 13. století. Významné je vylíčení Izraelců v reprezentativních kenanských oděvech a řídících přinejmenším jeden vůz. Jestliže je tento důkaz významný, lze jen těžko ztotožňovat lid ze stély s Izraelem z Hebrejské bible, jejíž myšlení identifikuje Izrael jako lid stojící mimo kenanskou kulturu i s vozy, resp. bez nich (viz Joz 17,16-18, Sd 1,19). Žel, Merneptahova stéla se nezmiňuje o náboženství, ale jméno Izrael naznačuje, že máme co dočinění s kenanskými uctívači boha Ela. Samozřejmě v oblasti byli též Jahwisté - skupina nazvaná Šasu, jméno naznačující místo původu: okraj Kenánu. Jen na okraj: bible, zdá se, si uchovává vzpomínku na původ Jahweho právě z oněch okrajů palestiny (viz Dt 33,2 Ab 3,3). Pravděpodobně Merneptahův Izrel nebyl jahwistickým Izraelem, spíše se jahwistickým stal až kontaktem s lidmi z jihu během 1. období doby železné, popř na začátku 2. období.

Hypotéza

K přihlédnutím k výše zmíněným prvkům nabízí Noll svou hypotézu. Příběh biblického Exodu byl složen ze vzpomínek (památek) tří rozdílných skupin, které se velmi pravděpodobně setkaly na jednom místě, v Jeruzalémě, za krále Chizkijáše na sklonku 8. století, možná dříve. Sdílené příběhy těchto skupin postupně splývaly podobně, jako se tomu děje různým navzájem ovlivňujícím se skupinám všude po světě.

První skupinou je etnikum² Izraelců. Ta v je jichž paměti se uchovala vzpomínka o putování z města Raamses. Zotročení Izraele, jako jedné skupiny z oblasti Kenánu, proběhlo nejspíše po porážce Merneptahem. Merneptah ve své stéle sice tvrdí, že je všechny vyhladil, ale jedná se o běžný vyumělkovaný řečnický styl. Pravděpodobná verze události je, že rozprášil ty, co přežili a mnoho jich vzal s sebou, jak to bylo běžné u egyptských králů. Pitom-Raamses, toho času vzkvétající královské sídlo, bylo pravděpodobně cílem. Nedávno postavené, potřebovalo čerstvý přísun otroků. Později se potomci těchto otroků vrátili do Palestiny.

Druhá ze tří skupin byla potomky beduinského kmenu Šasu. Přicházela do kontaktu, často nepřátelského, s mocí Egyptské říše v době od 18. dynastie do třetí přechodné doby³. Přinejmenším část uctívala Jahweho. Předchůdce písně Exodu 15 byla možná napsána jako metaforická oslava symbolizující ztrátu vlivu Egypta na Palestinu během poloviny 12. století. Nebyla míněna jako historie, ale spíše k vytvoření poetického příběhu přispěla. Farao svržen do moře a vyvolený lid může nastoupit cestu do země zaslíbené. Je rozumné předpokládat, že tato verze nebyla jedinou známou ve starověku, a vzhledem k povaze poezie není vhodné připouštět jednotlivým detailům větší důležitost.

Třetí skupinou jsou Judejci sídlící v Jeruzalémě, jejichž náboženství Jahwistické náboženství podle všeho mělo v sobě zahrnuty i egyptský, nebo egyptyzující element, jehož stopy lze najít v Chizkijášově reformě (2. král 18,4). Na půdě Jeruzálema při setkání tří tradic došlo k jejich sloučení; postupná identifikace kenánského Ela, s beduínskám i samařským Jahwem, vyústila v Jeruzalémského nejvyššího boha: Jahweho.

Závěr

Na otázku, jestli se izraelský exodus konal nebo ne, lze odpovědět ano i ne. Ne: biblický příběh není historicky hodnověrný , spolehlivý. Ano: s nejvyšší pravděpodobností se uskutečnilo putování z Egypta do Kenánu, kterého se účastnila skupina identifikující samu sebe jak Izrael. To se stalo někdy mezi válkou s Merneptahem a Chizkijášovou reformou. Vzpomínka na putování pak byla, společně s prvkem dramatu, sloučena v písni Exodu 15.

Přestože se všemi závěry odvozenými z archeologických „stop“ (jak používá Noll) nemusíme souhlasit, rozhodně stojí za povšimnutí sociologické tendence vzniku mytologie, tak jak jsou popsány výše. Nelze přehlížet vývoje, ke kterým dochází, a které jsou poměrně dobře popsány a akceptovány, bez aplikaci na mytologii starověkého Izraele.