Luther, aneb co jest po smrti?

Na úvod zjednodušeně představím Lutherovou theologií smrti, kdy Luther zastával následující názor: „Všichni jsme předvoláni ke smrti a nezemře jeden za druhého. Každičký se smrti musí postaviti ve vlastní osobě a za sebe se smrtí bojovat. Můžeme sice křičet do uší. Každý však ve chvíli smrti musí obstát sám. Tehdy nebudu já u tebe, ani nebudeš ty u mě. V ní musí každý sám být vyzbrojen a vědět na jakých hlavních článcích stojí jeho křesťanství.“ Pro Luthera tedy byla smrt zcela individuální záležitostí, kterou si musí každý člověk projít sám. Rozhodující ve smrti je jen víra umírajícího.

Pouští-li se Luther vůbec do úvah o tom, co je po smrti a o čem je možno říci spolu s Písmem, že „ucho neslyšelo a oko nevidělo (I. Kor 2, 9)“, činí tak zvláště díky tomu, že je veden pastoračním aspektem. Vědom si, že jde o otázku, kterou může kdokoliv položit svému faráři a že by v takovém případě bylo pastoračně nevhodné a tvrdé odpovědět, že o tom, co je po smrti, nevíme vůbec nic. Oproti jiným theologům oné doby je zajímavé pro Lutherovo učení jeho oproštění se od mnohých tehdy držených filosofických konceptů, v tomto učení není nesmrtelnost lidské duše daná jejími základními vlastnostmi (Duše byla brána za jednoduchou a duchovní, tudíž se nemohla dělit ani zaniknout.), nýbrž a jen Bohem samým. Lidská duše je živá tehdy, jestliže se nachází v Božím oslovení.

Lutherovo učení o stavu lidské duše po smrti má dva základní aspekty, skrze které je ho potřeba chápat.

První aspekt by se dal nazvat perspektivou Boží, v tomto úhlu pohledu se učí o vzkříšení ve smrti. U Boha neexistuje čas, proto je možné, aby byl člověk ve smrti zároveň vzkříšen. (Zde má místo pověstný termín zároveň – simul.)

Jako druhý aspekt je možno chápat učení o spánku duší, které je vlastně lidskou perspektivou téhož. Toto učení je vypořádáním se s námitkou, že my ostatní na tomto světě přece žijeme v čase. Luther zde užívá krásnou metaforu spánku – tak jako spíme několik hodin a když se vzbudíme, máme pocit, že jsme spali jen malou chviličku, právě tak může duše spát tisíce let a při vzkříšení bude mít pocit, jakoby nastalo okamžitě. Zde ovšem zaznívá proti Lutherovu učení námitka, kde ony „spící duše“ jsou a zda-li zažívají hned po smrti blaženost, pokud „spí“? Luther onu věc řeší důrazem na přechodnost stavu „spánku duše“, neboť nejde o konečný stav, tím je až vzkříšení, „spící duše“ jsou podle měřítka víry nebo nevíry v okamžiku smrti buď u Boha anebo naopak bez Boha, drže se důsledně metafory spánku, tvrdí Luther, že se „spícím duším“ mohou „zdát sny“, kde ochutnávají Boží dobrotu anebo naopak trest. Bůh je také mocen některé spící duše probudit dříve, jestliže tomu tak chce.

Další důležitou věcí, které se chci dotknout je Lutherovo chápání očistce, kde se radikálně liší mladý a starý Luther. Mladý Luther byl ještě ochoten existenci očistce připustit, chápal jej však od počátku jinak, než jak jej chápali ostatní theologové jeho doby. Očistec pro něj nebyl místem, kde by hříšník musil odtrpět zbylou a neodčiněnou vinu (podle učení římské církve), ale místem, kde se člověk zdokonaluje ve své lásce k Bohu – učí se Boha milovat. Toto očistcové učení se stalo i jedním z důvodů Lutherova odsouzení a bula Exurge Domine jej výslovně zmiňuje jako jeden z bludných článků. Starý Luther oproti tomu už pochopil, na jak chatrných biblických důkazech (vlastně na žádném) se očistcové učení zakládá, proto jej odmítl zcela.

Námitkou, která je stále znovu vznášena proti Lutherovu učení je, že svým učením trhá církev jakožto Communio sanctorum (společenství svatých – živých i mrtvých). Tato námitka je však hrubým nepochopením Lutherova učení, neboť společenství svatých a dokonce i jejich modlitby za nás nejsou u Luthera nikde zpochybněny (Dokonce se o nich zmiňuje ve Šmalkaldských článcích.), ale je jím výslovně odmítnuto umenšovat pro ně Boha a stavě svaté na místo přímluvců, které jim nepatří.

Luther dokonce z pastoračních důvodů neodmítá zcela ani modlitbu za mrtvé, odsouvá ji však na zcela vedlejší místo a upozorňuje, že je možné užít ji jen tehdy, je-li to pastoračně vhodné a to ještě s neustálým vědomím vlastní nevědomosti o tom, co je po smrti. (Rozhodně by nemělo jít o veřejnou modlitbu, ale výhradně o modlitbu soukromou, kterou se může člověk jednou či dvakrát v těžké chvíli pomodlit.) Oproti tomu odpustky, mše za mrtvé a další obřady odmítá Luther úplně jako zcela zbytečné (Osobují si právo zasahovat do věcí, o kterých nic nevíme.) a bez opory v Písmu.