Politická filosofie . ochutnávka klasiků

Srovnání politické filosofie Thomase Hobbese a Barucha Spinozy

Předmluva

Ve své proseminární práci se pokusím srovnat dva klasiky politické filosofie a jejich koncepty, a to Thomase Hobbese a jeho Leviathan, který byl předmětem našeho prosemináře, s díly Barucha Spinozy Rozprava politická (budu zkracovat R.P.) a Traktát theologicko-politický (zkratka T.T.P.). První otázku, kterou si u obou položím, bude otázka po jejich vnímání přirozeného stavu, přirozených zákonů a smlouvy společenské, na základě které stát vzniká. Druhou otázkou bude otázka po právech a povinnostech státu a otázka po situaci, která vede k jeho zániku. Třetí otázkou bude po pohledu obou na různé druhy státních zřízení.

1. Přirozený stav, přirozený zákon a vznik státu – smlouva

1.1. Hobbes

Pro Hobbese jsou si všichni lidé v přirozeném stavu rovní, ač jsou jisté rozdíly mezi lidmi v síle nebo v rozumu možné, přece nemají vliv na rovnost lidí obecně, protože se i slabší jedinci mohou spojit a svrhnout jedince silnějšího. Tato rovnost schopností plodí v lidech i rovnost nadějí, která způsobuje, že různí lidé mnohdy touží po téže věci, kterou ovšem nemohou ve stejnou dobu mít, aby svou potřebu ukojili, což způsobí, že se tito lidé mezi sebou znepřátelí. Následkem toho jest, že se snaží „druh druha pokořit“, má to dvě příčiny: pud sebezáchovy (Člověk se snaží zachovat sám sebe, a zároveň zachovat sám sobě onu věc) a egoismus (Člověku působí dobře mít věc, kterou jiní nemají, pokořuje je tak.). Přirozeným stavem (status naturalis) lidstva jest tedy podle Hobbese stav válečný. „Je to válka všech proti všem.“¹ Hobbes tento stav vidí jako největší zlo, které může lidstvo potkat, neboť v tomto stavu nemá nikdo žádné jiné jistoty krom té, kterou je schopen zajistiti si svou vlastní silou. Jde o stav nepřející ničemu (obdělávání půdy, řemeslům, vědě, vzdělávání) mimo boje. V přirozeném stavu neexistuje rozdíl mezi dobrem a zlem (Dobro je pro člověka to, po čem touží), neexistuje rozdíl mezi „můj“ a „tvůj“ (Není pojem majetku, majetkem každého je to, co si uzurpuje.), dosud totiž neexistuje zákon, který by ony rozdíly stanovil.

Hobbes o přirozeném stavu mluví jako o stavu, který ještě nikdy celosvětově nenastal (Nachází se v něm však mnozí lidé, za příklad uvádí indiány v jeho době, nad kterými tehdy ještě žádný stát nepanoval.), čímž poukazuje na to, že v rámci jeho teorie nejde o historický vývoj od přirozeného stavu po stát. Další zvláštností je, že se přirozený stav zřízením státu „přenáší“ z roviny jednotlivců, kteří ve státě mohou žít svobodně, do roviny státu, které se mezi sebou navzájem nacházejí v přirozeném stavu. [Leviathan XIII.]

„Přirozené právo, u spisovatelů obecně nazývané ius naturale, je svoboda, kterou každý má, aby užíval svých sil, jak sám chce, k svému zachování, to jest k zachování života [Leviathan XIV., odst. 1].“ Přirozené právo je tedy právem konati podle vlastní libosti všechno tak, aby to vedlo k zachování mého života. Svobodou rozumí Hobbes zproštění ode všech překážek, které člověku brání, aby plně užíval svou moc, nebrání mu však v tom, aby své zbylé moci užíval podle svého rozumu. „Přirozený zákon, lex naturalis je příkaz nebo obecné pravidlo, objevené rozumem, které člověku zakazuje dělati to, co mu ničí život nebo bere prostředky, kterými by mohl život zachovati; jakož i zanedbávati to, čím by podle svého rozumu mohl jej nejlépe zachovati [Leviathan XIV., odst. 3].“ Člověk žijící v přirozeném stavu má přirozené právo dělati vše, tedy i přemáhati jiné, rozum však člověku velí přirozeným zákonem, aby se snažil za každou cenu zachovávat mír, není-li to však možné, pak velí, aby se bránil všemi dostupnými prostředky. První přirozený zákon je tedy zachovávat mír, jestliže by se však tímto zákonem ostatní lidé neřídili, pak nastupuje přirozený zákon bránit se, jak jen umím, neboť v jedné věci nemůže platit přirozený zákon a přirozené právo zároveň. Z prvního přirozeného zákona pramení druhý přirozený zákon:„Každý má být ochoten, jsou-li ovšem zároveň ochotni stejně ostatní, do té míry, jak uzná za  vhodné pro svůj klid a bezpečnost, vzdáti se tohoto práva na vše a spokojiti se s takovou svobodou se zřetelem k ostatním, jakou, jakou by on sám poskytl jiným se zřetelem k sobě [Leviathan XIV., odst. 5].“ Pokud dojde k naplnění druhého přirozeného zákona, jestliže se člověk zřekne svého přirozeného práva, není už znovu možné vrátit se ke svému přirozenému právu, protože takové jednání by bylo „nesmyslem“ konaným bez práva (sine iure). Dobrovolné odevzdání přirozeného člověka vyžaduje, aby s ním člověk projevil souhlas, takovýto souhlas je pak možno projevit slovem nebo jednáním. Každý člověk, který takto jedná, jedná v naději, že mu výměnou za jeho přirozené právo bude dáno právo jiné nebo že se mu dostane jiného dobra. Jsou však i práva, kterých se člověk vzdát nemůže, předně jde o právo na zachování života, neboť neexistuje dobro, které by člověk mohl za svůj život vyměnit.

„Postupují-li si lidé práva navzájem, říká se tomu smlouva [Leviathan XIV., odst. 9].“ Je třeba rozlišovat mezi smlouvou a darem, smlouvu mezi sebou uzavírají nejméně dvě smluvní strany, poskytujíce si něco (věc, službu) vzájemně, dar naopak dává jeden druhému, neočekávaje za něj nic, nejde tedy o smlouvu. Stát je pak veřejná moc, zřízená nade všemi stranami společenské smlouvy za tím účelem, aby dohlížela nad jejím plněním a její plnění od zavázavších se jí jednotlivců vymáhala, držíc je neustále ve strachu z této smlouvou zřízené moci. Takovouto smlouvu ovšem není možné uzavřít s tím, kdo nemá dostatek rozumu, protože pak nemůže své přirozené právo dobrovolně předat, ba ani pochopit, oč se ve smlouvě jedná. (Není tedy možné uzavřít smlouvu se zvířetem [Leviathan XVII.], ale ani s duševně nemocným člověkem nebo dítětem [Leviathan XVI.].) [Leviathan XIV.]

Hobbes svou společenskou smlouvu formuluje takto: „I autrorize and give up my right of governing myself to this man or to this assambly of man, on this condition, that to give up thy roght to him and authorize all his actions in like manner [Leviathan XVII.].²“ Smlouva je tedy u Hobbese, jak se zdá, totožná se základním zákonem, až skrze tuto smlouvu nastává stav civilní (status civilis). Prostřednictvím této smlouvy vzniká stát. Zrušení smlouvy by mělo za následek zrušení státu, nastala by anarchie, lidé by se vrátili ke zlu přirozeného stavu [Leviathan XVI.]. Až, když vznikne stát, je možné začít rozlišovat mezi dobrým a zlým, mezi mravností a nemravností, právem a bezprávím. Pro Hobbese platí, že stát je totožný s jeho vládcem, který má právo užívat každého jednotlivce k udržení míru a práva ve státě.

1.2. Spinoza

Jedním ze zásadních rozdílu mezi Hobbesem a Spinozou je dle mého názoru jejich pohled na člověka ve vztahu k ostatním, ke společnosti. Aristoteles ve své Politice definuje člověka jako ζωον πολιτικον [Aristotelova Politika 1253a], proti tomuto názoru Spinoza nic nenamítá: „A jestliže scholastikové z tohoto důvodu, že totiž lidé v stavu přirozeném sotva mohou býti svéprávní, chtějí člověka nazývati tvorem společenským, nemám proti tomu námitek (R.P. II. §15).“ Hobbes proti tomuto tvrzení staví člověka v přirozeném stavu, který s ostatními lidmi vede válku.

Rovněž u Spinozy hraje významnou roli pud, ať jde o pud sebezáchovy nebo o pud sobectví. „Nikdo však nemůže popříti, že se člověk – stejně tak i ostatní jedinci – snaží, seč jest, aby sebe zachoval (R.P. II. §7).“ „Bojují-li lidé s hněvem, hněvem, závistí nebo jinou vášní, jsou strhováni na různé strany a vespolek se znepřátelují (R.P. II. §14).“ V přirozeném stavu určuje prospěch člověka, co je dobré a co je zlé. Dobro pro člověka je to, co je mu příjemné. I zde platí pro přirozený stav neexistence rozdílu mezi dobrým (právem) a zlým (bezprávím), v přirozeném stavu tedy není nic jako hřích: „Podle práva přirozeného nikdo není povinen bližnímu po vůli býti, nechce-li, ani nic za dobré nebo zlé uznávati, leda o čem sám, podle svého mínění rozhoduje, že je dobré a zlé [R.P. II. §18].“

Přirozené právo je pro Spinozu totožné s řádem přírody, s přírodními zákony: „Přirozené právo jsou tedy po mém rozumu přírodní zákony samy nebo pravidla, podle nichž se vše děje, to jest právě moc přírody [R.P. II. §4].“ „Právem a zřízením přirozeným nic jiného nerozumím než pravidla přirozenosti každého jedince, podle nichž znamenáme, že každý jest od přírody určen jistým způsobem žíti a pracovati [T.T.P. XVI. 2.].“ V tomto stavu se dostává každému člověku právě tolik práva, jak veliká je jeho moc: „Každá přirozená věc má od přírody tolik práva, kolik má moci [R.P. II. §3].“ V rámci přirozeného práva je člověku skutečně možné činit cokoliv, k čemu jej pobízí jeho vlastní pudy, tedy i užití násilí: „Z toho vychází, že právo a zřízení přirozené, v němž se všickni rodí a převážnou většinou žijí, brání jen tomu, po čem nikdo nebaží a seč nikdo není; nevzpírá se ani sporům, ani záštím, ani hněvu, úskokům, zkrátka vůbec ničemu, k čemu nás žádost pobízí [T.T.P. XVI. 9.].“ V přirozeném stavu se lidé sdružují, aby dosáhli větší moci, protože moc jednoho (tedy i právo jednoho) nesahá příliš daleko. Jestliže se lidé takto spojují, dochází ke stavu, kdy vše patří všem, lidé se pak ve svých pudech stávají k sobě navzájem nepřátelští, což vede k vzájemným sporům, neboť každý touží po tom, aby jej ostatní poslouchali a aby právě on byl prvním ze všech.

Další z rozdílů mezi Hobbesem a Spinozou tkví v tom, že pro Hobbese je k pochopení přirozených zákonů zapotřebí použití rozumu, aby si člověk mohl uvědomit, že je pro něj lepší, jestliže spolu s ostatními uzavře smlouvu, než je-li s nimi neustále ve víru boje přirozeného stavu, podle Spinozy je naopak člověk v přirozeném stavu veden ponejvíce svými pudy, které mu ukazují, co k životu potřebuje.

Jestliže jsou tedy podle Spinozy lidé ve svém konání zmítáni především pudy, musí být společnost ustanovena na základě smlouvy, která by lidem přinesla ještě větší prospěch: „Avšak, jak by se taková úmluva měla ujednati, aby byla stále platná, hned se podíváme. Jest totiž obecný zákon přirozenosti lidské, aby nikdo nezanedbával,co pokládáme za dobré leda lze-li doufati v dobro ještě větší anebo je-li nutno se obávati škody ještě větší; rovněž aby nikdo žádného zla nesnášel, leda za tím účelem, aby se vystřehl zla většího nebo nabyl naděje v dobro větší [T.T.P. XVI. 15.].“

Uzavřením smlouvy přechází i u Spinozy přirozený stav do stavu civilního, přirozené právo se tím však neruší, ale platí dál: „Přirozené právo každého občana a občanském zřízení nezaniká. Vždyť jak v přirozeném tak v občanském stavu žije člověk podle své přirozenosti a pečuje o svůj prospěch [R.P. III. §3].“

Pro Hobbese platí absolutistická zásada, že stát je roven svému panovníkovi. U Spinozy (snad) platí, že stát je roven jeho lidu, ve státě platí princip demokracie, vládne tedy vždy většina, děje se tak ovšem společným usnesením těch, kteří hlasovali pro i proti danému rozhodnutí: „A můžeme to potvrdit i praxí samou. Neboť ve shromážděních jak mocností nejvyšších, tak i mocností nižších zřídka se něco stane za úplného souhlasu všech členů jejich; a přese se potom všecko děje ze společného usnesení i ovšem těch, kdož hlasovali pro věc, i těch, kdož hlasovali proti ní [T.T.P. XX. 19.].“

2. Stát – práva a povinnosti, zánik státu

2.1. Hobbes

Hobbes dva typy států: stát zřízený a stát dobytý. Práva státu se však v obou případech příliš neliší.

Stát zřízený je stát, který vznikne na základě dobrovolně uzavřené smlouvy jeho obyvatel mezi sebou navzájem, kdy si za pomoci smlouvy nad sebou tito lidé ustaví státní moc a svěří této moci představované panovníkem (nebo sboru mužů) právo nad sebou samými pro zachování míru a svého vlastního bezpečí. Všichni tedy státní moci předají právo, aby je zastupovala, všichni, ať s tím souhlasí nebo nesouhlasí, se pak musejí podřídit rozhodnutím této státní moci a přijmout je za rozhodnutí svá. Lidé, kteří už jednou uzavřeli smlouvu, nemohou jí zrušit a uzavřít novou, pokud s tím státní moc nesouhlasí, učinili-li by to i přesto, jde z jejich strany o bezpráví. (I tvrzení o uzavření jiné smlouvy s Bohem je rovněž bezpráví.)

Stát dobytý je stát, který vznikne na území jiného státu, kterého jiný stát dobude. V takovém případě se na starou smlouvu pohlíží jako na zaniklou (válečným - přirozeným stavem zanikla), státní moc vítězů má pak právo přimět obyvatele dobytého území, aby se jí (a společenské smlouvě vítězů) podřídili.

Co se panovníka (nebo vládnoucího sboru) představujícího státní moc týče, byl ustanoven na základě smlouvy všech lidí, nebyl ustanoven na základě toho, že by sám uzavřel zvláštní smlouvy s lidem jako celkem nebo s každým zvlášť. Vladař je tedy osoba, která se nemůže dopustit porušení společenské smlouvy, neboť žádnou neuzavřela, má však v rukou meč, aby mohla dohlížet nad dodržováním smlouvy (zastrašovat všechny) a zasahovat proti těm, kdo ji dodržovat odmítají. Jednou dosazeného vládce lid nesmí svrhnout nebo odstranit, ba ani proti němu vést odboj. Hobbes tedy vytváří systém, ve kterém panovník - suverén ve svých rukách drží veškerou státní moc, která je nedělitelná a jíž je podřízeno všechno. Panovník má právo soudit i trestat, drží si také právo cenzury, má právo zřizovat soukromé vlastnictví a vydávat zákony, má právo vyhlašovat a vést válku, má právo zřizovat vrchnosti. Panovník je také vykladačem všech církevních i světských zákonů. Takto vzniká obludný LEVIATHAN, kde jsou všichni lidé orgány jeho těla a panovník jeho myslí.[Leviathan XVIII.]

To, co zaručuje trvání státu, je mír – válka je naopak tím, co připravuje konec státu. Konec státu nastává tehdy, když ve válce znovu vypukne přirozený stav.

2.2. Spinoza

Pro stát je výhodnější, je-li založen na rozumu, protože takový stát se Spinozovi jeví býti mocnější: „Nejmocnější a nejvíce správná je obec, která se zakládá na rozumu a řídí se rozumem [R.P. III. §7].“ Právo ve státě je založeno buď na rozumu anebo na všeobecném pudu: „Ale práva nemohou být nepřemožitelná, nechrání-li jich jednak rozum, jednak společná touha všech lidí [R.P. X. §9].“ Zdrojem práva ve státě pak musí být společná vůle moci celku: „Právo, jež od přírody každý má nade vším měli pak již jen společně a aby již nebylo vymezováno silou a žádostí toho neb onoho, nýbrž ze společné moci a vůle celku [T.T.P. XVI. 13.].“

Pro Spinozu se ústava každého státu nazývá občanská; stát se jako celek nazývá pospolitá obec, úkony státní správy těch, kdo mají moc, jsou nazývány veřejná státní správa. Lidé, kteří podle občanského práva těží ze všech výhod obce, jsou občané; poddaní jsou pak ti, kteří jsou povinni podřizovat se zákonům obce. [R.P. III. §1]

Právo nejvyšších vrchnosti státu je pro Spinozu totožné se samým právem přirozeným, které vymezuje moc, ne však již moc jednotlivce, nýbrž celého lidu (jakoby jednou myslí). Každý občan tedy má jen to a po právu dělá jen to, co může obhájit před celou obcí z jejího rozhodnutí. Proto je nemyslitelné, aby obecní zřízení dovolilo každému občanu, aby žil dle své libosti, neplatí už tedy zásada, která platila ve stavu přirozeném, že „každý je sám sobě soudcem“. Právě tak není možné myslet si, že si každý může vykládat rozhodnutí obce podle svého, naopak všichni podléhají právu obce a jsou povinni se mu podřídit. Poddaní tedy nejsou svéprávní, nýbrž podléhají zákonům obce do té míry, do které se bojí její moci anebo do které mají rádi občanský stav. Obec má pak právo zakročiti proti těm, kdo jsou jejími nepřáteli, protože se ničeho nebojí a nic nectí. Obec sama je tím méně svéprávná, čím větší má důvod k strachu. Mezi dvěma jednotlivými obcemi pak platí přirozený stav s tím rozdílem, že obec se o sebe umí postarat. [R.P. III.]

Vrchnosti pak přináleží právo vydávat zákony a vykládat je [R.P. IV. §1] a dále právo posuzovat činy každého občana, volat každého občana k odpovědnosti, trestat provinilce, po právu rozsuzovat spory, vyhlašovat válku, spravovat vojsko a vybírati daně [R.P. IV. §2]. U Spinozy neplatí úplně Hobbesova nedotknutelnost vrchnosti, neboť i vrchnost může chybovat a chybuje tehdy, kdykoliv říká něco proti rozumu (Třeba chce-li přikázat poddaným, aby začali létat.). Zákony je možné porušit také tehdy, když je to potřeba pro obecné blaho.

Spinoza se od Hobbesova modelu absolutní poslušnosti suverénní moci panovníka velmi liší také tím, že ponechává občanům některá práva a s nimi jdoucí povinnosti, které nepřenáší na vladaře. Právem, které si občané v jeho modelu zachovávají je právo na svobodu myšlení [T.T.P. XVII.]. Každému též náleží právo, aby se udržel ve svém stavu, toto právo je nazváno právem soukromým [T.T.P. XVI. 40.]. Velikým neštěstím pro stát je, jestliže nezanechá občanům právo svobody projevu [T.T.P. XX. 28.].

Pro Spinozu trvá stát do té doby, dokud trvá právo: „Žádný lehký posuzovatel věcí nebude zapírat, že ten stát je trvalejší než všechny, který se snaží to, co bylo získáno, ochránit, ale nepachtí se po cizím a jenž se snaží válku odvrátit každým způsobem a mír každým zachovat. [R.P. VII. §28].“ Mír podle něj pak nezáleží v tom, že je stát ušetřen války, nýbrž v jednotě a svornosti smýšlení občanů [R.P. VI. §4]. Stát zaniká tehdy, jedná-li proti rozumu [R.P. IV. §4].

3. Státní zřízení

Už od antiky platí dělení státního zřízení na tři druhy: s jediným panovníkem, s více vládci, s vládou lidu. Tyto druhy zřízení již nelze kombinovat. Dobrá vláda těchto zřízení je pak nazývána monarchií, aristokracií, demokracií. Zlá vláda je nazývána tyranií, oligarchií, ochlokracií. Antičtí filosofové ovšem viděli ideál vlády ještě v jiném zřízení, tak Platón viděl nejlepší vládu v tyranii filosofa³ a Aristoteles v politei⁴.

3.1. Hobbes

Hobbes nevnímá tyranii a oligarchii (Ochlokracii Hobbes nezná.) jako samostatné formy vlády, nýbrž tvrdí, že takto lidé nazývají patřičnou formu vlády, když s ní nejsou spokojeni, reptajíce proti ní. Tyto tři výše jmenované druhy vlády se od sebe neliší tím, jakou mají moc, ale tím, jak dobře dovedou zachovávat bezpečnost a právo. Pro Hobbese je důležité, aby osobní zájem vládce (sboru) byl co nejvíce totožný se zájmem veřejným, protože v případě rozporu mezi veřejným a soukromým zájmem dá člověk přednost svému zájmu soukromému. Monarcha je v tomto případě vyzdvižen, neboť jeho blaho roste s blahem jeho poddaných, demokracie a aristokracie jsou však označeny jako formy vlády, kde blaho vládnoucího sboru je v rozporu s blahem veřejným a vedou tedy k zániku státu – přirozenému stavu. Další výhodou monarchie je, že monarcha se může o vládě radit se svou radou a sám může uvážit, co je pro jeho stát nejlepší. V případě vlády sboru je tomu tak, že rozhodují a mezi sebou se radí jen ti, kteří byli vybráni a platí o nich: „Bývají to většinou lidé zběhlejší ve shánění majetku než vědomostí [Leviathan XIX., odst 5].“ Výhodou monarchie je také to, že monarcha nepodléhá ve svém jednání žádným jiným hnutím, než své vlastní přirozenosti, kdežto sbor často svede jeden dobrý řečník k omylu. Jako nevýhody monarchie Hobbes vidí možnost, že z rozhodnutí panovníka může být kdokoliv připraven o všechno (To se ovšem může stát i v případě vlády sboru.) a že vláda může přejít na nemluvně nebo někoho, „kdo nerozezná dobro a zlo“ (Ovšem i v tomto případě je kterékoli jiné řešení lepší než možnost vypuknutí přirozeného stavu.). Poslední, s čím se Hobbes snaží vyrovnat, je království problém, zda-li je lepší monarchie volená nebo monarchie dědičná, zde se mu zdá jedinou správnou cestou k zabránění vypuknutí přirozeného stavu „umělá nesmrtelnost (věčnost)“ ve formě nástupnického řádu monarchie dědičné. [Leviathan XIX.]

3.2. Spinoza

Spinoza svůj výklad vede opačně, počínaje monarchií a demokracií konče.

Podle něj je úkol vladařský pro jednoho člověka až příliš těžký, jeden člověk tedy nikdy nemůže vládnout sám, proto si panovník k sobě volí svůj sbor rádců, kteří mu vládnout pomáhají a do jejichž rukou svěřuje blaho své i blaho obce. V případě monarchie tedy nejde o vládu jediné osoby, ale spíše o zvláštní skrytý typ aristokracie, který je tím horší. Každý stát je více ohrožován nebezpečím zevnitř než z venku, je tedy jasné, že se monarcha ze strachu stará více o sebe než o své poddané (Jde o úplně opačný pohled než Hobbesův.). Další nevýhodou monarchie je touha zřízených dvorských úředníků po vládě, tito úředníci tedy nepotřebují krále bystrého nýbrž dbají o blaho státu, aby mohli krále sami snadno ovládat. Monarchie je tím horší, čím vetší moc je soustředěna do rukou panovníka – absolutní monarchie je tedy přímo zlo. Jedinou fungující monarchií, kterou si dovede Spinoza představit, je monarchie řádně ustavená a spočívající na pevných základech. Spinoza pak svůj koncept takové monarchie představuje. Jde o monarchii, kde v součinnosti s panovníkem existuje ještě rada a soudy, kterými se králova moc omezuje⁵. [R.P. VI.]

V aristokratickém státě závisí právo několika mužů vládnout jen na volbě, při čemž je ke stanovení počtu aristokratů nutné přihlížet k velikosti státu. Zde je také vidět jedna z největších nevýhod aristokracie, kdy se mezi větším počtem vybraných nejlepších mužů pro správu státu, kteří mají také právo doplňovat svůj počet, když z nich někdo zemře, objeví dva neb tři, kteří svou mocí začnou ostatní ovládat. Výše popsanému stavu se dá zabránit jen zvýšením počtu aristokratů tam, kde by jich pro správu obce postačovalo sto, musí jich být alespoň pět tisíc. (Spinoza nakonec dospěje k ideálnímu poměru aristokratů k občanům 1 : 50.) Vláda aristokratů má ty výhody, že je oproti královské vládě věčná, moc se tedy nikdy nevrací do rukou lidu. Aristokracie také nepotřebuje žádné rádce. Má-li někde fungovat absolutismus, má to být právě ve stylu vlády aristokratů. Spinoza pak opět představuje svůj koncept aristokratické vlády ve státě. [R.P. VIII.]

Demokracie je pro Spinozu vládou nejpřirozenější. Hlavní rozdíl mezi demokracií a aristokracií je: „V aristokratickém státě právo vládnout závisí jen na volbě, v demokratickém však hlavně na jakémsi právu vrozeném nebo bezděky nabytém [R.P. VIII. §1].“ Spinoza zná mnoho forem demokracie, ve formě, kterou představuje, je podstatným prvkem všeobecné hlasovací právo (ius suffragii), nutno však podotknout, že například rovnoprávnost mužů a žen (tedy i jejich hlasovací právo) ještě nezná.

Doslov

Když se člověk začte do děl obou filosofů, pochopí, že oba, ač od sebe vzdáleni „jen“ čtyři a čtyřicet let, jsou věrnými dětmi své doby a místa, z něhož pocházejí.

Tak Hobbes pocházel z Anglie, která byla v jeho době zmítána revolucí, kdy proti sobě stály royalisté proti demokratům a stát proti anglikánské církvi. Hobbes, ač nebyl šlechticem ani úředníkem, se tehdy svou politickou filosofií postavil na stranu royalistů. Když pak v roce 1640 vypukla revoluce musil emigrovat do Francie. V jinak absolutismem ovládané Evropě se stala věc nevídaná, neboť anglický král Karel I., který se pokoušel zavést v Anglii absolutismus byl v roce 1649 popraven, tím absolutistické snahy v Anglii vzaly provždy za své. Do rodné Anglie se Hobbes vrátil za Cromwella v roce 1652.

Spinoza naproti tomu pocházel z ostrůvku náboženské svobody, kterým bylo v tehdejší Evropě Nizozemí. Sám byl však původem sefardský žid, jehož rodina musila ze Španělska utéci, byvši vyhnána inkvizicí. Stal se obhájcem svobodného Nizozemí a demokracie (Pro Nizozemí ovšem doporučoval jako formu vlády federativní aristokracii), jakou v Nizozemsku zastávali příznivci de Witta. Na rozdíl od Hobbese Spinoza svou vlast neopustil ani tehdy, když ji ovládli royalisté.

Co se týká inspirace obou z historických pramenů, je zřejmé, že oba navazují z antických autorů nejvíce na Epikura. Je patrné, že oba dobře znali Aristotela, se kterým polemizují. Dílo obou dozajista ovlivnil také Macchiavelli, z něhož čerpají.

Je také zjevné, že mladší z obou Spinoza čerpá i z Hobbesova díla a přejímá od něj například myšlenku přirozeného stavu, kterou ovšem dále rozvíjí.

Doba vzniku obou konceptů jakoby dávala za pravdu Hobbesovi a jeho teorii, vždyť se tehdy Ludvík XIV. Odvážil pronést svůj slavný citát: „Stát jsem já!“ S postupem času však došlo k tomu, že se absolutní monarchie „vyprázdnila“ a nedokázala odolat stále novým tlakům zevnitř. Zdá se a dnešní doba to potvrzuje, že Spinozův koncept demokracie je životaschopnější, úspěšně odolávaje mnohým tlakům.

Kdybych měl subjektivně říci, který z obou autorů je mi svým konceptem bližší, uvedl bych Barucha Spinozu a jeho koncept konstituční monarchie. Na Hobbesovi se mi zase líbí jeho poznání, že stát je jedna velká obluda – Leviathan, kterou se ovšem bráníme ještě horší a větší obludě přirozeného stavu – Behemothovi⁶.

Primární literatura – zdroje:

1. Leviathan, Tomáš Hobbes, vydal Melantrich v Praze, 1941

2. Traktát theologicko-politický, Benedikt Spinoza, vydala Tribuna, 1922

3. Rozprava politická, Benedikt de Spinoza, nákladem ČSAV v Praze, 1939

4. SPINOZA, slavný a neohrožený filosof státního demokratismu, Dr. Josef Tvrdý, vydala Hranice

5. Kompletní anglický text Hobbesova Leviathana na webovských stránkách PublicLiterature.org: publicliterature.org/books/leviathan.

Sekundární literatura – doplnění:

1. Politika, Aristotelés, ΟΙΚΟΥΜΕΝΗ, 1999

2. Politikon, Platón, ΟΙΚΟΥΜΕΝΗ, 1993