Blog jednoho zaběhlýho evangelickýho faráře, co má katolíky vlastně rád.

Jak dojíti na scestí - Schleiermacher

<!-- @page { size: 21cm 29.7cm; margin: 2cm } P { margin-bottom: 0.21cm } A:link { color: #000080; so-language: zxx; text-decoration: underline } -->

Etika 19. století – Zamyšlení nad stavbou jejích konceptů, zvláště pak Schleiermacherovým

(má desinterpretace)

 

<!-- @page { size: 21cm 29.7cm; margin: 2cm } P { margin-bottom: 0.21cm } A:link { color: #000080; so-language: zxx; text-decoration: underline } -->

Velký to korifej theologie vůbec, Karl Barth, vyčítá theologii devatenáctého století jako její základní prohřešek a chybu její neschopnost začít stavět své theologické konstrukce shora, od Boha, tehdejší theologové však nemohli (neuměli) jinak a ve svých konceptech vždy vycházejí od člověka. Tomu se není co divit, neboť museli být uchváceni změnami, které probýhaly kolem nich, a tlaky, které na ně byly vyvíjeny. Svět byl vržen do víru průmyslové revoluce, staré, po mnoho let platné zvyklosti se rychle měnily a starší lidé přestávaly světu rozumět, zkrátka – měnilo se paradigma. Tak i to, co až doposud platilo v theologii a filosofii jako pevné a neměnné, leželo v troskách, jsouc rozloženo Kantem, empiriky či osvícenstvím; pak i na "jistotu" protestantské theologie – Písmo – počala útočit historická kritika a převracela jeho chápání. Ruku v ruce se změnou smýšlení šla samozřejmě i změna mravů.

Theologové se tedy museli pokoušet budovati theologii jakoby znovu, kladouce si opět staré otázky a nově i jinak na ně odpovídaje, takto vyrůstaly nové dogmatické koncepty, jsouce následovány koncepty ethickými.

Za největšího theologa oné doby je nejspíše možno považovat Fridricha Schleiermachera, slavného to reorganizátora theologických studií, který, navázav na Kanta i polemizovav s ním, položil všechny předpoklady ke vzniku nové theologické školy – totiž liberální theologie, která pak po celé devatenácté století "udávala tón". Ve své theologii byl veden snahou vyřešiti odvěký problém vztahu víry a rozumu, aby si vzájemně nepřekážely ve svém rozvoji. Jako správný pietista, však také pocházel z prostředí ovlivněného ochranovským hnutím, definoval víru jako "pocit absolutní závislosti na Bohu", což sice vzbudilo posměšky mnohých, kteří tvrdili, že v takovém případě je nejzbožnějším tvorem jejich pes, ale právě tu bere počátek ono stavění theologického konceptu od člověka, neboť tím, kdo prožívá a pociťuje závislost na Bohu, je samo sebou člověk.

Definovaní víry jakožto pocitu či zážitku však s sebou nese zásadní problém, musím pak totiž "odsunout na vedlejší kolej" to, co "nezažívám nebo nepociťuji", v případě křesťanství kupříkladu dogmata, veškerou ethiku, ale i princip sola scriptura, neboť to vše je v opozici vůči pocitu a tudíž zbytečné.

Schleiermacherovi se pak křesťanská víra stává více psychologií než čímkoli jiným, přestává být důležité, v co člověk věří, na důležitosti naopak nabývá otázka po tom, jak člověk věří; víry zde válcuje dogmatiku i ethiku, vždyť sama je cítěním správného; ztrácí se též pojetí víry jakožto Boží milosti, už ne milost ale lidský fenomén.

Jak již bylo řečeno výše, Písmo pro něj ztrácí svou vrcholnou autoritu, právě tak se v jeho mysli mění chápání osoby Ježíše Krista, která je zbavena dogmatické zátěže. Zůstává mu pak sice Ježíš, který se tak dokonale podřídil Bohu, že se, jsa dokonale podřízen jeho vůli, s touto zcela sjednotil a stal se dokonalým člověkem, kterého je možno si vážit právě a jen jako vnitřně a mravně nejdokonalejšího z lidí, ale tím to končí. Schleiermacher vposledku mlčí o inkarnaci, o parúsii i o vzkříšení, vždyť to vše je pro jeho osobní víru irelevantní. Z jeho konceptu mizí "úhelný kámen" Krista, Vykupitele, který je mu nepotřebný, byv nahrazen "pocitem".

Ze Schleiermachera čerpá veškerá theologie po něm, podařilo se mu opravdu zasáhnout vší theologii jeho doby a jeho myšlenky mají i dnes ohlas, o čemž svědčí vydávání jeho děl až doposavad. On sám však za hledání nového způsobu budování theologie zaplatil přiliš velikou cenu, kterou dle mého názoru nelze příjmout. Žel, také v tomto bodě jej mnozí theologové devatenáctého století následovali, zacházeji někdy ve svých konceptech do slepých uliček, z nichž není cesty zpět.

 

 

Zobrazeno 1400×

Komentáře

Johan

Tahlencta liberální protestantská teologie se do katolicismu dostala v podobě tzv. modernismu, se kterým se pustil do boje především papež sv. Pius X. Odsoudil jej v encyklice Pascendi Dominici gregis a také v dokumentu Lamentabili sane. Modernisté pak začli zvedat hlavu a dodnes je s nimi v Katlolické církvi problém - dnes jsou, žel, na vysokých postech. Ale všeho dočasu, Pán Bůh navěky.

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio