Dej, milý pane, ať tě v onen den příchodu tvého poznáme, jiného jména než Ježíš nemáme a, že jsme si tě zamilovali a tobě uvěřili, protože ty miluješ nás , vyznáme. Amen
>>Milí bratři a milé sestry<< za text pro naše kázání nám poslouží dnešní evangelium, totiž úsek z Janova evangelia, který mluví o příchodu Přímluvce a Ježíšově odchodu.
„V onen den...“ pravý Ježíš v našem textu, který den tím ovšem míní? Protože jen o málo veršů předtím mluví o své cestě zpět k Otci a seslání Přímluvce, nabízí se, že mluví o dni Seslání Ducha svatého, o dni, kdy se narodí Církev! Takto náš text chápala i stará církev a proto jej ve svém kalendáři zařadila právě před tyto svátky.
„Nebudete se mne na nic ptát.“ Jak dvousečně nám zní druhá část Ježíšovy věty. Jeho učedníci se Jej nebudou ptát z toho důvodu, že až Přímluvce přijde, bude všechno již zjevné a tudíž už to nebude vůbec potřeba? Nebo se Jej nebudou moci zeptat, protože už Ježíše nebude na tomto světě? Zde musíme mít na paměti, že tato rozmluva Ježíše a jeho učedníků se udála těsně předtím, než Ježíš podstoupil své pašije, pak už následuje jen modlitba za učedníky a kříž.
„Až dosud jste o nic neprosili ve jménu mém...“ Ježíš nám zde ukazuje onu nesmírnou velikost a důležitost okamžiků, které pro něj v textu teprve nastanou, ale pro nás už nastaly. Událostí, které navždy změnily svět a způsobily přelom časů – nám teď platí Jeho rozkaz a zaslíbení: „Proste a vezmete, aby vaše radost byla úplná!“ Charakteristika času, v němž nyní žijeme my, je tedy taková, že se zde Ježíše nemůžeme na nic zeptat přímo, máme však prosit v jeho jménu a být si jisti, že v jeho jménu dostaneme.
Prosit ve jménu Ježíšově a dostávat v Něm, to už je jiná kvalita, Ježíš je povýšen na Prostředníka mezi Otcem a námi, je zprostředkovatelem tohoto vztahu. Co to pro nás ovšem znamená? „Nyní víme, že víš všechno... V tom věříme, žes od Boha přišel!“
Ano, za pomoci našeho textu se nám začíná rýsovat dogmatická výpověď: Ježíš Kristus je pravý Bůh. To je z našeho textu jistě možné odvodit a je dobře, že se tak dělo a děje, ale hlavní významová rovina je jinde.
„Toto v příslovích říkal jsem vám,“ praví v našem textu Ježíš. A opravdu pro učedníky bylo tehdy všechno to dění, vše, co s Kristem prožili jen jednou velikou hádankou, jedním velikým podobenstvím. On totiž nechce mluvit o sobě, řka: „Ale veřejně o Otci zvěstovat vám Budu!“ Říkaje tato slova, používá Ježíš v řečtině slovní hříčku, veřejně se totiž řekne parrésia, což je velmi podobné slovu parrúsia. Ježíš nám tedy říká, že jeho mocný příchod, jeho mocná přítomnost při nás i veškerá jeho řeč o Otci se odehrává skrze jeho svobodné slovo, slovo upřímné, slovo pro všechny, když se k němu přistupuje s důvěrou, když se v něj věří.
A opravdu vznešenou parusii Ježíšovu je dáno jen o práv hodin později učedníkům i celému světu vidět! Ježíš už nebude více učit, už se nebude více přít s farizeji, už nebude provokovat saduceje svým učením. Nyní mluví svým mlčením, se kterým snáší muka; právě takto nám zvěstuje Otce přímo, veřejně a všem bez rozdílu. Král králů přichází, aby se ujal království. Místo pláště s hermelínem má jen zkrvavený šat, místo koruny věnec z trní, na místo královského žalmu mu zní jen posměch, nadávky těch, jejichž očekávání nenaplil a falešný pláč. A nakonec mu za trůn slouží kříž na popravišti.
Takový je Otec (mlčení).
„Ten totiž Otec miluje vás, protože vy jste si mne zamilovali a uvěřili jste mi, protože já k Bohu jsem vyšel!“ Byla by to skutečně děsivá výpověď o Otci, kdyby Kristova parusie na kříži skončila, ale jak věříme, tak tomu není – Ježíš byl slavně vzkříšen z mrtvých, vstoupil na nebesa a o Letnicích poslal své Církvi Parakléta Utěšitele, Ducha Svatého.
>>Milí bratři a milé sestry<<, Martin Luther v jednom ze svých kázání na náš text rozděluje lidi do dvou skupin, podle toho, jak chápou, co to znamená prosit a dostávat ve jménu Ježíšově:
První jsou ti, kteří „Jedí a pijí, pochutnávajíce si, co jim hrdlo ráčí, ač se k Otci vůbec nemodlí, myslíce si, že Kristem jsou nebo jím býti touží.“
Druzí jsou ti, kteří naopak říkají: „Otče v nebesích, ty mne rád máš, protože Syn tvůj a Spasitel můj, Ježíš Kristus, má rád mne.“
Ke které z těchto dvou skupin jeden každý z nás náležíme? Právě nám Ježíš otevřel cestu k Otci, kterou jest On sám, nám poslal svého Utěšitele. My máme pak také Ježíšem svěřený úkol – stále prosit v Jeho jménu Otce, stále se odkazovat k tomu, co Ježíš vykonal pro nás, stále se snažit hlásat to světu, „aby byla naše radost naplněna“ a „Otec ve jménu Ježíšově dával“, aby se námi s důvěrou svobodně a upřímně hlásané Boží slovo stávalo, v srdcích lidí působíc Kristovu parusii. Abychom svého Pána „v onen den“, kdy znovu přijde poznali a víru v něj vyznali. Amen.
Pane náš, Ježíši Kriste, děkujeme ti, že v tobě můžeme Otce o cokoli prosit a On nám to pro tebe a v tobě dá, prosíme tě tedy: Dej, ať radost naše – Slovo tvé do srdce těm, kterým jej hlásáme, pronikne, v něm kořeny zapustí a vzejde, abys ty sám do něj přišel, kterýs k Otci vyšel a Ducha Utěšitele nám posíláš. Amen
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.