Kázání na Kázání na hoře :-)

<!-- @page { size: 21cm 29.7cm; margin: 2cm } P { margin-bottom: 0.21cm } -->

(Mt 5, 20 - 26) Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského. Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ‚Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘ Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. Dohodni se se svým protivníkem včas, dokud jsi s ním na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi, a byl bys uvržen do vězení. Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.

Dej nám, milý Bože, ať Krista Pána ve víře oblečeme a spravedliví před tebou pro něho se staneme. Amen.

>>Milí bratři a milé sestry<<, textem pro naše kázání nám bude dnešní evangelium. Tento náš text nacházející se v Matoušově evangeliu je součástí většího textového celku, který známe jako kázání na hoře.

Kázání na hoře – jeden z nejcitovanějších biblických textů jehož mnohé části známe nazpaměť, vzpomeňme například na modlitbu Otčenáš nebo na Blahoslavenství z jeho úvodu či na Výrok o soli a světle – spolu s Desaterem jde o základ křesťanské etiky, který nás učí, jak si má křesťan ve světě počínat. Svým významem přesahuje Kázání na hoře hranice křesťanství a dá se říci, že je rovněž jedním z našich základních textů pro dialog mezi náboženstvími. Na druhou stranu jde o text velmi problematický, jehož požadavky se nám zdají být nesplnitelné a na němž si celé generace theologů „lámou zuby“.

Ústředním tématem celého Kázání na hoře je téma spravedlnosti. Už od počátku společnosti se my lidé snažíme vyrovnat se správou své společnosti. Klademe si otázky po tom, jak se organizovat, abychom spolu všichni žili v klidu a míru, nebo jak to zařídit, aby za ublížení někomu nenásledoval nekonečný cyklus krevní msty; snažíme se zkrátka stanovit si, jaké jednání je normální a jaké již ne. K tomu si každá lidská společnost vytváří to, co dnes zveme zákony – zákon, ať již zvykový a psaný, je, jak už samo slovo napovídá, vymezení toho, co už je za konáním, tedy hranic tolerance oné společnosti, po jejichž překročení zpravidla následuje zákonem stanovený trest.

Tak i židé měli od pradávna svůj zákon, svou Tóru v Pěti knihách Mojžíšových. Právo obsažené v Tóře má nejčastěji podobu kausalistických positivistických formulí, kdy se stanoví, co Izrael nemá činit a poté jaký trest Izraele potká, když dané ustanovení překročí; tak například slavná zásada „oko za oko a zub za zub“, která byla ovšem ve své době velmi pokroková, zabraňujíc krevní mstě. Od dnešních zákonů se však Tóra liší v podstatném bodě, nejde totiž o úzus společnosti, ale o zákony, které jsou lidu zjeveny Hospodinem a jím v posledku garantovány a sankcionovány.

Ještě jednu věc je potřeba zmínit, ruku v ruce se vznikem práva jde také vznik skupiny jeho vykladačů a uvaděčů do praxe, dnes bychom je nazvali právníky a soudci, ovšem v Izraeli Ježíšovy doby šlo o zákoníky a farizee, kteří však požívali také autoritu náboženskou!

Nyní konečně přichází ke slovu náš text a spolu s ním i jeden velmi radikální zástupce strany farizeů, totiž Ježíš, známý jim jako rabi Jehošua, který byl pověstný pro své lpění na smyslu Zákona a nikoli lpěním na jeho liteře, čímž se často dostával do konfliktu s jinými farizeji.

Svou promluvu, svůj výklad Zákona, k zástupu posluchačů začíná Ježíš slovy: „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho větší než spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do Božího království!“ Ale copak to jde, být spravedlivější než farizeové, vždyť oni jsou ti, kdo Zákon bedlivě dodržuji a pečlivě studují, ovšem také vykládají a jiným radí, jak jej dodržovat; to oni znají všechny právnické výkladové kličky; jistě se jde s velikou námahou farizejem stát, ale být spravedlivější? Ježíšův požadavek se zdá být nesplnitelným.

Ježíš však pokračuje dál: „Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: 'Nezabiješ, kdo by zabil, bude vydán soudu.'“ Ježíš používá po způsobu rabínů text, který není z Bible – písemné Tóry, ale z takzvané ústní Tóry, což jsou vlastně rabíny tradované komentáře na Biblický text, jejichž pozdějším soupisem je Talmud. Původně v Bibli stojí v knize Leviticus tvrdý příkaz: „Zabil-li by kdo kteréhokoli člověka, smrtí umře!“ Je tedy vidět, jak rabínská znalost Zákona a um ho vykládat postupně otupovaly jeho ostré hrany a otevíraly možnost jej dodržovat, čímž se ovšem z některých příkazů stávaly formality.

Ježíš se však proti tomuto přístupu staví s odvoláním na vlastní autoritu: „Já však vám pravím!“ Toto odvolání nejspíš nemohli Ježíšovi tehdejší posluchači plně pochopit, o to více si jej musíme být vědomi my. „Kdo se hněvá na svého bratra, propadá soudu; kdo – říká raká - snižuje svého bratra před Bohem - propadá hrdelnímu soudu; a kdo obviňuje svého bratra z bezbožnosti propadá ohnivému peklu!“ Ono slůvko raká, které je v řeckém textu v aramejštině nám dosvědčuje autenticitu tohoto Ježíšova výroku, podobně jako když Ježíš volá z kříže: „Eloi, eloi, lema sabachtani!“

Nyní Ježíš vyjevuje všechnu původní tvrdost Zákona. Zabíjí ne jen ten, kdo takto skutečně koná, ale již ten, kdo o svém bližním špatně mluví, ba už ten, kdo o svém bližním špatně smýšlí. Každý, kdo se vidí ve své pýše jako lepší před Bohem než jeho bližní, už ten hřeší proti zákonu a zaslouží spravedlivý trest.

Člověk, který je ve sporu se svým bližním, je zároveň ve sporu s Hospodinem a v případě, že netouží po nápravě, nemohou mu oběti či jakékoliv dary, které by chtěl dát Bohu, pomoci. Jediné, co může pomoci, je usmířit se s bližním a ten, kdo to neučiní, bude spravedlivě potrestán podle Zákona. Účinnosti tohoto zákona se nelze vyhnout, tento zákon není možné obejít a spáchaný čin se nepromlčuje.

>>Milí bratři a milé sestry<<, Martin Luther v jednom ze svých kázání na tento text krásně a jednoduše vysvětluje, proč nás Ježíš takto staví před Zákon, když říká: „Ježíš chce zcela zabít naši lidskou spravedlnost!“

A skutečně, jen s takovouto radikálností můžeme pochopit, že Boží spravedlnost není žádná kvantita, kterou bychom mohli disponovat, dělit, spojovat či dokonce s ní obchodovat, jak se již v lidských dějinách stalo; ale že jde o kvalitu, kvalitu, která není vlastní nám, ale Bohu.

Jen tak pochopíme, že stojíme před Zákonem jím usvědčeni, že naše spravedlnost je žádná, že spravedliví nejsme! Jen tak se nám, vyprovokován Ježíšem, může otevřít sluch pro evangelium.

Nyní nastává čas rehabilitovat farizee, kteří se nám často zdají jako exemplární příklad samospasitelné zbožnosti, založené právě na špatném chápání pojmu spravedlnost, ale i oni věděli, že potřebují Boží milost a odpuštění, že jim Boží spravedlnost není vlastní.

Oč více pak potřebujeme Boží milost my, kteří víme jak velké požadavky na nás Boží Zákon, zvěstovaný nám i Ježíšem během Kázání na hoře, klade a zároveň víme, že mu nejsme schopni dostát ani se mu ani tak přísně jako farizeové dostát nesnažíme.

Shrnuto s Martinem Lutherem: „Nebude-li naše spravedlnost o mnoho větší než spravedlnost Ježíšových nařízení a farizeů.“

Tady musíme slyšet slovo o Boží milosti, Evangelium, že totiž ten samý Ježíš, který nám zde hlásá tvrdá slova Božího Zákona, je naším Spasitelem – Kristem - který za nás tomuto Zákonu dostál, umřel za nás na Kříži, abychom my věčnou smrtí umřít nemuseli, a byl vzkříšen z mrtvých, abychom i my spolu s ním jednou vstali k životu. Pokud tomuto věříme je nám pro Krista přivlastněna jiná kvalita, totiž spravedlnost.

A ještě o jednom nebezpečí souvisejícím s Večeří Páně je zde potřeba se zmínit, neboť častokráte se ta část našeho textu, kde se mluví o daru přinášeném na oltář, chápala právě jako odkaz k Večeři Páně. Nezapomeňme však, že zde se mluví o oběti, kterou Bohu přináší člověk, Večeře Páně však není naším darem Bohu ani naší obětí, nýbrž Božím darem nám! Je to Boží Evangelium pro nás, kterého se i nám za chvíli dostane. Amen.

Pane Ježíši Kriste,

děkujeme, že nám svým slovem připomínáš smíření s Bohem, jehož se nám dostalo bez naší zásluhy. Prosíme, dej, ať s tvou pomocí nalézáme nové cesty ke svým nejbližším v rodině, k bratrům a sestrám ve sboru a v církvi, i k lidem, kteří spolu s námi tvoří společnost, v níž žijeme. Pomáhej nám, ať mocí smíření překonáváme minulé viny a staré křivdy, které vyvolávají nedůvěru a nenávist mezi lidmi. Probouzej vůli ke smíření všude, kde v lidských srdcích vítězí hněv, pohrdání a nepřátelství, a rozmáhá se násilí, jež rozmnožuje lidskou bolest a trápení. Dej, ať mnozí a s nimi i my okoušíme dobrodiní tvého království, které s tebou přišlo do našeho nemocného světa. Amen.