Farizeové nebo celníci?

Lukáš 18:

9. I řekl také proti některým, kteříž v sebe doufali, že by spravedliví byli, jiných za nic nevážíce, podobenství toto:

10. Dva muži vstupovali do chrámu, aby se modlili, jeden farizeus, a druhý publikán.

11. Farizeus stoje, takto se sám v sobě modlil: Bože, děkuji tobě, že nejsem jako jiní lidé, dráči, nespravedliví, cizoložníci, aneb jako i tento publikán.

12. Postím se dvakrát do téhodne, desátky dávám ze všech věcí, kterýmiž vládnu.

13. Publikán pak zdaleka stoje, nechtěl ani očí k nebi pozdvihnouti. Ale bil se v prsy své, řka: Bože, buď milostiv mně hříšnému.

14. Pravímť vám: Odšel tento, ospravedlněn jsa, do domu svého, a ne onen. Nebo každý, kdož se povyšuje, bude ponížen; a kdož se ponižuje, bude povýšen.

<!-- @page { size: 21cm 29.7cm; margin: 2cm } P { margin-bottom: 0.21cm } -->

Sprosť nás farizejské pýchy, abychom znajíc' své hříchy, pře tebou se vždy kořili, a tak povýšeni byli. Amen.

>>Milí bratři a milé sestry<<, za text pro naše kázání nám poslouží naše dnešní evangelium, totiž text z Lukášova evangelia známý jako perikopa o farizeji a celníkovi.

Náš text je podobně jako příběh O boháči a Lazarovi či podobenství O nepoctivém správci součástí zvláštní lukášovské tradice, kterou nám z evangelistů traduje a podává jen a právě Lukáš.

Svou paralelu však má náš text především v také jen Lukášem tradovaném podobenstvím o Hostinách, kde se opisuje, že křesťan účastnící se hostiny si nemá sedat na přední místo, aby na něj mohl být zavolán. Zde zní stejně jako v našem podobenství výrok: „Poslední budou prvními a první posledními!“ Evangelista chce pomocí těchto Ježíšových výroků poukázat k eschatologické skutečnosti nastávajícího Božího království, kde jsou poměry z hlediska naší lidské spravedlnosti tolik převrácené, že je nedokážeme pochopit, a tak nám mají tato dvě podobenství sloužit jako jakýsi návod neb ukazatel, čím bychom se měli při našem putování vstříc Božímu království řídit, co bychom si měli stále uvědomovat a na co dávat pozor, abychom nesešli z cesty.

Ježíš začíná vyprávět své podobenství, kdy jdou dva téměř úplně odlišní lidé do chrámu, aby se tam modlili k Hospodinu.

První z nich je farizeus, mezi lidmi jistě velmi vážený znalec Tóry – Zákona, který jej pro lidi určitě také vykládá a ukazuje jim, jak mu dostát, jsa jim v tom sám příkladem, tak vede svůj chudý život, na který si při tom všem studiu Tóry vydělává. Není se co divit, že v očích lidu působil farizeus jako světec.

Druhý z nich je celník, v očích lidu nenáviděný kolaborant, který spolupracuje s okupační vládou a vykonává pro ní „špinavou“ práci, která spočívá ve výběru daní – za svou práci ovšem není Římany placen, a tak výše jeho příjmů a s ní spojená kvalita života, který vede, je odvislá od toho, kolik navíc si k Římany stanovené částce daní vybere pro sebe. Celník se musel opravdu činit, tehdy to probíhalo totiž tak, že částku daní, která byla pro určité území stanovena zaplatil celník Římanům předem a až potom mohl na daném území vybírat daně, celník měl tedy v daném území investované vlastní peníze a běda mu, kdyby nevybral dost. Jak snadné asi bylo zaplést se do hříšného koloběhu platba, výběr, platba, výběr, platba, výběr.... a nechtít stále víc a víc, vždyť stačí jen přestat se ohlížet na to, že pod kolonkou výběr jsou žijící lidé a ne mrtvé peníze. V očích lidu museli celníci působit jako ďábelští lidé.

Nyní ovšem oba aktéři našeho příběhu přicházejí do chrámu, kam je přivádí příslušnost k Izraelskému národu a společná víra v Hospodina.

Farizeus poodstoupí stranou, aby mohl s Hospodinem rozmlouvat v klidu, jak to ostatně učí i Ježíš, a nikým nerušen – nejde tedy o žádnou pokryteckou modlitbu na oko.

Celním, maje před Hospodinem bázeň, zůstává stát někde daleko vzadu a tam se modlí.

Farizeus se modlí dle prastarého židovského vzoru, kdy se židé například v raní modlitbě modlí, „děkuji ti, Hospodine, žes mne neučil pohanem a ženou“, a takto děkuje Hospodinu za jeho velikou milost, že není hříšníkem v různých oblastech. Tak farizeus vyjmenuje téměř všechny ty, jichž se Ježíš neštítí a jimž nese své evangelium. Nakonec si vzpomene i na celníka, se kterým se potkal cestou do chrámu a jehož si nyní všiml, že stojí úplně vzadu a pronese poslední poděkování: „Děkuji ti, že nejsem jako tento celník.“ Nám to zní velmi sobecky, předtím alespoň mluvil farizeus neosobně, ale nyní přece trhá třísku z oka bližního a trám ve vlastním oku nevidí – on soudí – tady ho dohonila vlastní pýcha a on ji podlehl. Nevíme, co se v hlavě farizee odehrávalo poté, zda-li si uvědomil, co řekl, a proto v modlitbě pokračuje tak, jak pokračuje, nebo si to neuvědomil a jen se modlí dál: „Dvakrát týdně se postím a dávám řádně desátky.“ Ne, farizeus přece nemůže být hříšník, vždyť on dělá vše, co Zákon předepisuje a plní to svědomitě... On přece nepotřebuje prosit o milost a jelikož o milost neprosí, ospravedlnění nedochází.

Naproti tomu celník má svůj hřích před očima a přiznává jej před Hospodinem, když upřímně prosí: „Bože, buď milostiv mne hříšnému!“ To, oč prosí, se mu dostává, jeho hřích je veliký, ale Boží milosrdenství je neskonale větší a protože celník cele důvěřuje Bohu a svůj hřích před ním přiznává, je mu bez jakýchkoli jeho zásluh či jiného konání odpuštěno, dostává se mu evangelium, a z chrámu odchází ospravedlněn.

>>Milé sestry a milí bratři<< , je krásné slyšet o omilostnění hříšníka Hospodinem, že? S tím celníkem se rád ztotožní každý z nás, ale kdo z nás, by se chtěl ztotožnit s oním farizejem? Musíme si však také uvědomit, že to, co Ježíš vypráví je černobílé podobenství, ale náš svět je povětšinou šedivý.

Je snadné odsoudit farizeje za jeho hodnocení celníka, než si člověk představí jiné jejich setkání, ovšem tentokrát ve farizeově domku, kam celník přichází na nevítanou návštěvu, aby poté, co pro dluh na daních zabavil poslední rodinné úspory rodiny našeho farizeje, odnáší i veškeré vybavení domku, aby v něm zanechal prázdné stěny. Rodině pak zbývá jen čekat na to, kdy si celník přijde i pro samotný domek.

Je možné se také zeptat, co následovalo poté, co oba aktéři s chrámu odešli. Farizeus se nejspíše vrátil dalšího dne a na pozítří přišel znovu, a poté zas... snad mu i v brzké době došlo, že chybil. Co však celník, vyměnil svou práci, nebo se ke své práci vrátil a pokračoval v ní jako dřív?

Otázkami podobnými otázkám výše bychom smysl podobenství jen zatemňovali a vnášeli do něj něco, co text neříká. Chtěl jsem nám tím však ilustrovat jak je těžké soustředit se život pro Boží království ve světě, kde se v poslední době neustále omílá kouzelné slůvko krize, kde na jeho základě lidé přicházejí o práci a jistoty. Kde se politici, zvláště před volbami, objevují na Bohoslužbách v předních lavicích, aby vzápětí vyměnili manželku nebo si opatřili další kousek majetku, jehož původ neumějí vysvětlit. Kde jsou věřící, kteří se snaží žít poctivým životem napadáni a vysmíváni. Kde je nejčtenější literaturou pokleslý plátek, který se s oblibou vkrádá lidem do soukromí...

Nikoli šedivý, ale černý je náš svět, nám všem platí to, co Ježíš říká v úvodu textu předtím, než poví své podobenství: „Řekl proti některým, kteříž v sebe doufali.“ Buďme si neustále vědomi toho, že jsme hříšníci a že potřebujeme Boží milost. Vkládejme svou naději na Ježíše Krista, který pro nás zemřel. Jen tehdy máme naději vybřednout z koloběhu hříchu a dojít do Božího království.

Musíme být rovněž stále připraveni odpouštět, abychom, až se dostaneme do situace onoho farizee z našeho textu nejednali tak, jako on, ale dokázali odpustit.

>>Milí Kristovi přátelé<<, nesme tedy Ježíšovo evangelium do světa, převracejíce jeho převrácené hodnoty, aby byli první posledními a poslední prvními, pro toho, který se pro nás posledním stal, abychom mi mohli být první. Amen.

Pane Ježíši Kriste, prosíme tě, dej nám, tvé církvi, abychom tvé svaté evangelium do celého světa roznesli a cos pro nás učinil ve známost uvedli.

Prosíme tě, pošli do našeho převráceného nemocného světa svého svatého Ducha, který by jej napravil a jeho hodnoty k dobrému převrátil.

O to se odvažujeme prosit s důvěrou, že jednou přijdeš ty sám, aby ses ujal království, které ti náleží a my, jsouce vzkříšeni, s tebou živi byli, Kriste Ježíši, jenž s Otcem i Duchem žiješ a kraluješ na věky. Amen.