Stvoření

Biblický text, jak jej máme první kapitole Geneze nám zní dosti pohádkově (myticky), ale je to zvláštní pohádkový (mytický) text, neboť v sobě má skrytu hlubokou polemiku s tím, co pohádku dělá pohádkou (s mýtem a jeho prvky).

Národy kolem Izraele si mezi sebou a svým dětem vyprávěli různé pohádky – tak se už v malých dětech díky těmto vyprávěním ustalovaly pojmy jako dobro a zlo (Ježibaby bývají zlé a Honzové, ač jsou často hloupí, bývají dobří...); děti se učily poznat, co je správné a co špatné (Krádež bývá špatná- však na ni lupiči v pohádce dojedou; naproti tomu rozdělit se bývá dobré – a v pohádce se to vyplatí); pohádky jim ukazovali, co je normální (Tak jako princ, který si bere princeznu a žije s ní až do smrti, je normální se v mládí oženit a zůstat se ženou do konce života...); zkrátka pomocí pohádek se lidé naučili chápat svět kolem sebe a rozumět mu na základě společných pojmů – jak dobrou službu pohádky lidstvu plní. Pohádky národů kolem Izraele měli však svůj starověký blízkovýchodní ráz, kdy stvořiteli světa a božstvy často bývali měsíc nebo slunce, kdy moře bylo zlým božstvem schopným slupnout svět kdykoli se mu zamane... To všechno židé znali, to všechno znal i Mojžíš, když sepisoval první kapitolu Geneze a s tím vším pracoval jako s obecným kulturním vlastnictvím jeho doby, všechno to ovšem zpracoval jinak, jako vyznání věřícího člověka, který ví, že všechno kolem něj jsou jen díla Hospodinova, že Hospodin to všechno stvořil.

(Můj skromný pokus o překlad Gn 1, 1nn:) „Tehdy, když Bůh stvořil nebe i zemi. Tenkráte byla země [plná] hučení a bzučení a nad propastí byla tma, tehdy se nad vodami vznášel Duch Boží. Tu najednou pravil Bůh...“

Celá Bible začíná hebrejským písmenkem bejt, což je druhé písmenko hebrejské abecedy po álef, písmenko áfel je první a být první je vyhrazeno Hospodinu – on je počátek a působce bytí, jak samo jeho jméno, záhadný tetragram či ono JHVH, svědčí; když ve třetí kapitole Exodu mluví Hospodin k Mojžíšovi, říká mu: „Jsem, který jsem.“ Tato tři řečená slova začínají v hebrejštině pokaždé na písmenko álef, tak se tedy Hospodin člověku představuje, ale zároveň Hospodina člověk takto nezná, on zná až Boží dílo – Boží bejt, které je prvním písmenkem slova b'rešít – stvořil, až tady začíná Bible vyprávět, pořád je tu nezměrný prostor pro Boží tajemství, tak veliká je mezera mezi Božím A a B.

Celé je to jako opravdová pohádka, neboť nejprve se vykreslí okolnosti, tak, kde bychom čekali „bylo nebylo“ jako výpověď o (ne)skutečnosti a nadčasovosti vyprávění, zasazuje Bible děj do chvíle, kdy Hospodin „jen tak mimochodem“ tvoří zemi a nebe a tam, kde bychom my čekali „za sedmero horami...“ jako ukázku oproštění textu od místa, máme najednou zemi, která je ovšem podivná, nebezpečná, prázdná a pořádně hlasitě hučí, asi jako transformátor nebo nějáké jiné nebezpečné místo, pak je tu pořádně hluboká díra, která se jeví děsivě bezedná, neboť na dno nikdo nevidí, nad níž je tma, asi netřeba poznamenávat snadnost náhodného pádu do díry, kterou není vidět, aby toho však nebylo málo, všechno to naplňuje a zaplavuje voda – hebrejské slovo je ve zvláštním množném čísle, takzvaném duálu, který svědčí o tom, že ta voda je vlastně přirozeně dvojí, ona je vlastně všude – nahoře i dole – voda divoká, voda topící, voda hluboká.

Stojí před námi děsivý, ba až hororový obraz, který nám nedává smysl, podivně se prolínaje a míchaje, však on také představuje mýtický chaos, který nemá smysl – snad filosofické nebytí.

Je tu však ještě jedna okolnost, že se totiž nad vodami jen tak náhodou vznáší Boží duch. V tom všem zmatku, nad tím vším se nerušeně vznáší Hospodin, ač je voda nahoře i dole... jen on má smysl, jen jeho pozice, je i přes okolní chaos jistá, on má své pevné místo, nad tím vším děsem a hororovou hrůzou, že by [počátek] bytí filosofů?

Až nyní začíná vlastní děj pohádky, po nastínění okolností, po jejich dlouhém a nudném výčtu, asi jako když se ve tmě náhle zapne světlo, jsme oslněni – Hospodin promlouvá – z ničeho nic zaznívá Boží slovo, nejsou tu ústa, jež by jej vyslovila, nejsou tu uši, jež by jej slyšeli, není to prostor, jímž by se zvuk nesl, i kdyby se nést chtěl, přeřvalo by jej hučení... a přesto, Hospodin promluví, a jest, vzniká veškeré jsoucno.

Tak mocné je Otcovo oslovení, tak veliké je jeho dílo stvoření skrze jeho Slovo v Duchu nad vodami.