Pokus reflektovat svůj život a texty svatých Písem.

Kázání pro foro interno v kapli ETF

8. 10. 2009 23:15

Na text Mk 11, 12-14.20-22

Když vyšli druhého dne z Betanie, dostal Ježíš hlad. Spatřil z dálky fíkovník, který měl listí, a šel se podívat, zda na něm něco nalezne. Když k němu přišel, nenalezl nic, než listí, neboť nebyl čas fíků. I řekl mu: "Ať z tebe již na věky nikdo nejí ovoce!" Učedníci to slyšeli. Ráno, když šli kolem, uviděl ten fíkovník uschlý od kořenů. Petr se rozpomenul a řekl: "Mistře, pohleď, fíkovník, který jsi proklel, uschl." Ježíš jim odpověděl: "Mějte víru Boží!


>>Milí bratři a milé setry<< pozvolna nám začíná nový akademický rok a s ním k nám přicházejí nové otázky, ale vyvstávají i otázky staré, přesto však stále aktuální, žádajíce si nové reflexe a nových odpovědí.

Ježíš v našem textu přichází do Jeruzaléma, města pokoje, aby tu tak jako každý rok oslavil Velikonoce. Zatím však, dle našeho textu, Ježíš do Jeruzaléma jen vchází... Je ráno, a není se co divit, že Ježíš dostává hlad, když tu se „jako na zavolanou” na obzoru objevuje fíkovník – snadno a zdarma dostupné jídlo pro hladového poutníka jen, kdyby byla doba fíků. Jaký je pak údiv nás posluchačů nad tím, že Ježíš fíkovník proklíná, vždyť ví, že doba fíků není. Jaký důvod Ježíš asi má? Co ho k tomuto jednání vede? Důvod tu ovšem je, jako mnohé rostliny i fíkovník kvete, a to, co po odkvetlém květu zůstane, pak utváří jakýsi „první plod”, ze kterého se postupem času vyvine „pravý fík”, ovšem už tento „před-plod” nebo „první plod” se dal jíst. V době velikonoc už byly fíkovníky odkvetlé a nacházeli se na nich právě ony „první plody”, jenže na našem fíkovníku žádné „první plody” nejsou, kvetl sice, ale „první plody” nikde – nelze tedy čekat, že by náš fíkovník v určené době přinesl kýžené plody – je k ničemu, ztrácí svůj smysl, neboť nenaplňuje to, co se od něj očekává.

Když kolem fíkovníku Ježíš s učedníky nazítří procházejí, fíkovník je již uschlý od kořene – nelze nevidět onu podobnost s osudem Jeruzaléma, který nepoznal čas svého navštívení, nepřijal Ježíše, který do něj právě přichází se svým mesiášským programem – Jeruzalém však nemá žádné „první plody”, kterých by se Ježíš „mohl nasytit” většině jeho obyvatel totiž chybí otevřené srdce – a proto nemůžeme čekat, že Jeruzalém ponese ovoce „nové zbožnosti” a že odtud vzejde impuls k šíření Ježíšova hnutí do světa – naopak jeho osudem je, že uschne od kořene, bude celý zničen.

Když učedníci vidí, co se s fíkovníkem stalo, Petrovými ústy před Pánem suše konstatují, že fíkovník uschl.

Ježíš jim nato odpovídá podivným imperativem: „Mějte víru Boží! (πιστιν θεου)”

Tím učedníkům celou událost, ono zvláštní „živé” proroctví, vysvětluje; víra, je to, co učedníky s fíkovníkem spojuje – budou-li mít víru ponesou ovoce, jestliže však víru mít nebudou, je jejich osud zpečetěn, jsou odsouzeni k tomu, aby „uschli od kořene”!

Víře je tu dán zvláštní přívlastek – víra Boží – tu bychom měli, my theologové, zbystřit sluch a pokusit se tento speciální obrat, či pojem vysvětlit. Jedině ve víře přeci může být theolog theologem a uchopovat to, co nazýváme Božím zjevením jako to, co se dotýká přímo jeho, neděje-li se tak, je možná speciálním religionistou, ale nikoli theologem.

Co to pak znamená ono „mít víru Boží”? Kdekdo dnes řekne: Věřím v to či ono nebo věřím tomu či onomu. Jako křesťané si nárokujeme říkat své „věřím“ tehdy, když přitakáme kupříkladu na text Apoštolského vyznání víry, kdy říkáme, že „vyznáváme svou víru“. Ale jakápak víra Boží (?), své „věřím” přece říkám já sám ze sebe a za sebe? Rozumíme pak opravdu těm pojmům „věřit, věřím, víra”?

Domnívám se, že pokud chce alespoň malinko nahlédnout a snad i pochopit, co se za výše zmíněným pojmem „víra Boží” opravdu skrývá a osvětlit si jej, musíme začít od pohádky1 o Stvoření, jak nám ji podává první kapitola Geneze. Pro židy je příběh o Stvoření příběhem o vyrovnání se s chaosem, kdy Bůh tvoří (b - r - ch) a dává svému stvoření také svůj řád.

Na počátku, v onom mýtickém chaosu postrádajícím smysl, je Bůh, JHVH, který sám bytí způsobuje2 a o kterém nemůžeme vypovědět nic lepšího, než co o sobě sám říká, že je „ehjé ašer ehjé (Jsem [budu, stávám se, stanu se], který jsem.)“.

Hospodin (א), který tvoří (ב), tvoří v sobě a ze sebe své „něco“, své stvoření; On tvoří svůj obraz, nemůže jinak, protože nic jiného než On v chaosu není, proto také nemůže konstatovat o svém stvoření nic jiného než „je to dobré“, vždyť sám je dobrý či dobro samo.

Stvoření je tedy stvořeno jako dobrý Boží obraz, místo nesmyslného chaosu, který tu hučí svým nebytím a nesmyslem, má stvoření v sobě od Hospodina kosmický řád; vždyť je stejně jako On, elohím, i ono mnohé; právě tak jako On, se také ono musí neustále „pohybovat“ („dout“), protože mu Bůh vdechl (n-p-ch) svého ducha (ruach; vanutí či vítr), jenž si neustále vane, kam chce, tím své stvoření oživil. Celé stvoření pak je živé, žije (ch-j-h), právě skrze to, že je samo dobrým Božím obrazem ať člověk, ať živočich či rostlina anebo i „neživý“ kámen (z našeho biologického pohledu).

Byl by to krásný „rajský stav”, kdy si člověk je a žije s Bohem v jednotě a nic ho netíží, kdy může Boha zakoušet přímo. K tomu by nebylo co dodat, jen kdyby dle vyprávění Geneze nepřišly na scénu příběhy o lidském pádu.

Pád je tu potřeba interpretovat jako průlom chaosu, toho hučícího nesmyslu, se kterým si člověk neumí poradit a jemuž stále znovu podléhá, do života každého člověka; pod jeho tlakem člověk zapomíná, že je Božím obrazem (tak líčení o Adamově pádu), kdy člověk vlastně zapomíná na Boha, a proto jím touží býti sám, nebo zapomíná na to, že je stvořen jako dobrý, a pod tíhou situace se začne cítit jako špatný (tak líčení o Pádu Kainově) a chce se sám „vy-lepšit”. Každopádně s prvním průlomem chaosu (nesmyslu) do lidského života ztrácí člověk „rajský stav“ a vztah s Hospodinem.

Do života „padlého člověka“ se sice prolomil a prolamuje chaos a člověk sám sice přestal ve svém životě v mnohých věcech nacházet smysl (například proč onemocněl právě on rakovinou, nebo proč právě jemu zemřel někdo blízký), přesto je v něm něco, co mu umožňuje v jeho životě smysl také spatřovat. Jde o onu „zástrčku“, do níž se může připojovat transcendentní, onu „die Folge“, „jiskřičku v duši“ mystiků3 či řečeno pojmem vypůjčeným z angloamerické moderní theologie (S. M. Ogden) o elementární víru. Tato „elementární víra“ je onen Boží kosmos – řád - přítomný ve všem stvoření, který mu dává smysl. Pro podepření této myšlenky je třeba poznamenat, že kdyby tu smysl nebyl, bylo by i toto mé nynější počínání stejně nesmyslné jako všechno ostatní, vládl by totiž chaos, ale už tím, že jsme zde v kapli či na fakultě, se ukazuje, že naše počínání smysl má, jinak je přece být tady stejně nesmyslné jako všechno ostatní počínání.

To, že v člověku se nachází „zástrčka“ elementární víry ovšem neznamená, že se skrze ni dostane zpět Hospodinu, neboť i do této „zástrčky“ je možné, jako i do té elektrické, připojit ledasco transcendentního nebo transcendovaného, co člověku byť i jen zdánlivě pomáhá v boji s prolamujícím se chaosem.

Jedině pokud toto „připojení“ poskytuje pravou jistotu ('a-m-n) pro boj s prolamujícím se chaosem, působíc tak opravdovou změnu celého člověka k lepšímu, je toto spojení člověka s transcendentním správné a v souladu s řádem elementární víry.

Tehdy je člověk fíkovníkem, který má „první plody” a při setkání s Ježíšem, který k němu přichází v nahých, hladových, nemocných nebo vězněných bližních, žádaje si nasycení, nese ovoce, aby posléze vydal i pravé fíky. Toto je pravá víra, která v Jeruzalémě chyběla.

Naopak tím neplodným fíkovníkem je člověk, má-li víru, která je jen zvírou z jeho samého – vírou ve vysněného „pán-býčka“ či „hospodinka“, který člověka nevede ke změně smýšlení a v boji s chaosem mu poskytuje jen lacinou falešnou útěchu. Tak na tom byl i Jeruzalém, město pokoje pokoj dát neumělo.

>>Milé sestry a milí bratři,<< nás všechny ohrožuje chaos svými vpády do našeho života, někdy nás dovádí takto až k zoufalství, kdy nevíme, co si počít a uzavíráme se do sebe s pocitem , „že schneme od kořene” nebo nám přichází na mysl pokušení hledat naději a útěchu jinde.

Právě zde nás má posilovat vědomí, že naše víra není z nás, že jde o víru Boží, πιστις του θεου, jež je nám dána, jak vypravuje například Podobenství o rozsévači.

Ježíšův imperativ v našem textu je nám tak i zaslíbením a výzvou, jakoby Ježíš říkal: Vy buďte dobrými stromy, mějte „první ovoce”, abyste mi mohli jednou přinést fíky, tak to chci.

Ježíš totiž náš problém s chaosem dobře zná a ví, že jsme samy ze sebe neschopni se s chaosem vyrovnat; vždyť On se s chaosem vyrovnává za nás, když se na kříži sám stává fíkovníkem uschlým od kořene, aby nás učinil fíkovníky plodnými. Takto nás vrací do „rajského stavu”, kdy zatím ve víře neseme „první ovoce”, maje vztah s Hospodinem, abychom se k němu jednou zcela navrátili ve vzkříšení. Amen.

1Míněno tak, jak pojem vykládal Patočka. Pohádka jako to, co následuje po hádce a ustanovuje pojmy.

2Narážím zde na výklady tetragramu, konkrétně na ty, které říkají, že tetragram by mohl být tvar slovesa být (h-j-h), který znamená „způsobuje bytí“.

3Narážím zde zvláště na německou mystiku: Eckhart, Suso, Taulet, Franckforter a další jí inspirovaní.

Zobrazeno 1620×

Komentáře

Eleeshebat

Já si ho vyslechla naživo a skutečně hodnotím kladně...respect, brother, z tebe bude jednou velký kazatel!

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz