Norbert Lohfink SJ - Alttestamentliche Wissenschaft als Theologie?

<!-- @page { margin: 2cm } P { margin-bottom: 0.21cm } -->

Norbert Lohfink SJ - Alttestamentliche Wissenschaft als Theologie?

Úvod

Můj referát se zaobírá prací katolického starozákonníka a dnes již emeritního profesora starozákonní exegeze na Philosophisch-Theologische Hochschule Sankt Georgen Norberta Lohfinka SJ, která nese název Alttestamentliche Wissenschaft als Theologie? - Starozákonní věda jako theologie?, práce klade otázku po možnosti vytvářet „systematickou” theologii starého zákona.

Autor si problematiku rozděluje do tří částí, kdy v první ukazuje, že sám Starý zákon obsahuje theologii, ve druhé se věnuje theologickým otázkám systematizace biblického kánonu, ve třetí pak chce ukázat, že při exegetické práci je ten, kdo ji provádí, ne jen filologem či historikem, ale vždy také theologem.

Jelikož tato autorova práce byla přípravou k přednášce, má její text formu tezí, které k výše zmíněným třem částem autor postupně vznáší.

I. Theologie jako součást starozákonní textové a literární vědy

Texty Starého zákona obsahují theologické představy, s těmito theologickými představami pracují a na různé (i mimo izraelské) theologické představy reagují. Starozákonní věda se musí pokoušet tyto jednotlivé theologie určit a popsat, pokud je textovou či historickou vědou. [T 1] Formu „theologického pojednání” Starý zákon ještě nezná, neboť je až produktem pozdějšího vývoje, obsahuje tedy theologii pouze skrytě, ovšem i ta se může, byť nepřímo, projevit, například u biblických jmen. [T 2] K uchopení této theologie postačuje komentátorská práce na textu jen v nejvzácnějších případech, je potřeba spíše shrnutí více textů (syntéza) v celek a průhled textem, což náleží textové vědě, neboť ona žije s dialektiky mezi analýzou textu a celkovým pohledem a mezi výkladem textu a průhledem skrze něj. [T 3] Starozákoník se jistě může koncentrovat jen na jednotlivá theologická témata, ale i zde se v rámci průhledu skrze text znovu vynoří dialektika mezi posouzením jednotlivostí a celkovým pohledem. [T 4] Z tohoto pohledu je možné nazírat i hypoteticky rekonstruované předstupně starozákonního textu (například knihu Panství Hospodina v Kněžském kodexu), ani toto počínání však nevybočuje z rámce literárního a historického výzkumu. [T 5] Na základě biblických i mimobiblických svědectví se je pak možné pokoušet o rekonstrukci theologických představ starozákonního Izraele s jeho okolí či celé historické epochy, což náleží disciplíně dějiny náboženství. [T 6] Ani Gadamerem popsaný „hermeneutický kruh” mezi předporozumněním a jemu odporujícím textem nemění nic na tom, že zde jde o textovou či historickou vědu, jíž ono theologické stále náleží. [T 7]

V analogii ke křesťanským dějinám dogmatu (s jejich vývojem trojičního dogmatu či pojmu svátosti) můžeme i v případě Starého zákona mluvit o „historické theologii”. [T 8] Uplatňujeme-li výpovědi této „historické theologie” jako theologie celého Starého (anebo Nového) zákona na jednotlivé biblické knihy nebo raději na jednotlivé skupiny textů, jde stále o práci historickou. [T 9] Jestliže pak organizujeme průhled skrze všechny části kánonu (kanonické texty) jako vylíčení historického vývoje, zůstane nám jednotná theologie a zároveň bude dostatečně rekonstruován dějinný průběh [T 10], jde o rozpoznaný případ, kdy je celková theologie utvořena dle dějinné tradice [T 11]. Úkolem disciplíny „náboženské dějiny Izraele” pak je důkladně poznávat náčrty biblické theologie a začleňovat je na jejich místo v dějinách. [T 12] To, že je možné s „historickou theologií” Starého zákona ještě počítat dokazují svou „dějinnou strukturou” biblické slovníky [T 13] i mnohé učebnice biblické theologie [T 14 a T 15].

II. „Theologie” na kánon orientované „theologie Starého zákona”

Největším problémem této na celek orientované theologie je to, že jí dáváme za základ právě sám biblický kánon, neboť „kánon” v sobě obsahuje tři svébytné prvky, které se dnes již nenechají přemoci a umlčet historickým přístupem. V prvním případě jde o kánon s množstvím knih a množstvím theologií, ve druhém je důraz na obsahovou jednotnost a ve třetím je kanonická platnost přiznávána (i) jiným textům než biblickým textům, tento třetí přístup si ovšem historické uvažování nesmí dovolit. [T 16] Tyto tři prvky kánonu se spojují v jedno a navzájem se ovlivňují – kánon se tedy musí definovat ze své sociální (společenské) funkce, neboť sám opisuje ‚velký text (Makrotext)’ na němž se jej přijímající společenství shodlo jako na sebou samým vyhotovené a společně liturgicky proklamované textové bázi, k čemuž kánon odkazuje. [T 17] Z toho vyplývá, že celkovou (míněno Starého zákona) theologii můžeme vyvodit jen a pouze z ‚konečného textu (Endtext)’ a jeho předstupně, které jsou skrze svědectví o nich hypoteticky uchopitelné, mají a mohou sloužit jen jako pomoc k lepšímu pochopení onoho ‚konečného textu’. [T 18] I přes výše řečené nám stále zůstávají dvě zásadní theologicky relevantní historické otázky. První je otázka po tom, jaká theologická rozhodnutí se udála převzetím nebo nepřevzetím konkrétních textů (knih) do biblického kánonu, druhá pak je otázka po theologii, dle níž se toto dělo. [T 19] Zde je na místě historicko-kritické bádání o tom, proč se, snad i bez zvláštního zájmu redaktorů, dostaly do jednotného biblického kánonu například protikladné výpovědi nebo čisté jixta pozice (postavení dvou rovin reality vedle sebe). [T 20]

Hranice mezi výše zmíněnou „historickou theologii” Bible a čistou textovou vědou bývají dnes často překračovány, když „theologie Starého zákona (Nového zákona či celé Bible)” shledává rozdíly v „theologii” jako důsledek kanonické redakce a snaží se je systematicky překročit. [T 21]

O překonání těchto hranic se pokouší právě biblická theologie (theologie Starého zákona), kde se soubor tezí soudobé nebo konfesionální dogmatické theologie stává pravidlem, ke kterému se připojují biblické výpovědi [T 22] – tohoto se dá velmi snadno dopustit také jednoduchým překladem Bible [T 23] – navíc bývá tento systematický charakter práce s textem mnohdy skrýván [T 24]. S tím souvisí i diskuze o „centru” Starého zákona (Nového zákona anebo celé Bible), kde je patrná snaha vytvořit z jednotlivých theologii starozákonních (novozákonních anebo biblických) textů ucelený systém. [T 25] Takto budovaná biblická theologie (Starého zákona) užívající biblické pojmy má své výhody i nevýhody, vždy však půjde o nebiblickou systematiku, která chtíc nechtíc jí užívané biblické pojmy přeznačuje [T 26]; vždy také v rámci křesťanství vyvstane otázka po vztahu této systematizované biblické theologie ke „křesťanské systematické theologii”, která zde skrytě působí skrze autorův vhled do (náhled na) biblického textu [T 27], onen rozdíl pak tkví nanejvýš ve stupni látky [T 28], s níž taková theologie pracuje, neboť jedné slouží za základ pouze biblický text a druhé i širé pole křesťanské tradice – systematizovaná biblická theologie se pak liší jen tím, že je zbavena dalších okrajových možností systematické theologie [T 29]. Je však nemožné takto skládat systematickou theologie z jakýchsi dvou částí tj. „biblické theologie” a ostatních „loci theologici”, neboť dogmatika se nemůže Bible zříci a zároveň pěstovat na kánon orientovanou biblickou theologii, která tvrdí víc, než čistý biblický text [T 30], jak to činí a činilo mnoho autorů biblických theologií, kteří jasně ukazovali, že pevně stojí v církvi a ve víře [T 31], tento triumfální průvod „biblické theologie” ostatně započal až s pietismem, který viděl scholastiku a protestantskou orthodoxii jako dva protipóly [T 32], mnoho dogmatiků tak vězí ve svých předem upravených „biblických theologiích” [T 33], uvnitř systematiky jsou jistě různé pozice různě vzdálené od Bible, ale tato práce má být kritikou většinového proudu [T 34]. Shrnuto: Veškeré biblické „theologie” překračující rámec biblické výpovědi a historické theologie, když systematizují – tvoříce nový myšlenkový systém [T 35] – proto je potřeba vyhnout se užívání pratypu „biblické theologie”!

Toto poznání je důležité i pro dialog se židovstvím, které se svým kánonem (zvláště pak s Pentateuchem) pracuje jinak. [T 38 a T 39]

III. Práce s textem jako „theologie”

„Historická theologie” rekonstruuje dějinně podmíněné představy stojící za biblickým textem, narážejíc při tom na mnohé problémy theologie. Systematická theologie se rozumně uskutečňuje ve společenství víry jako víra naplňovaná skrze držené tradice, vytvářejíc jednotu, proto by měla být přesněji označena za ‚theologii víry (Glaubenstheologie)’. [T 40] Z přístupu ‚theologie víry’ nutně vyplývá, že ona musí mít systematický charakter, shrnujíc v jeden celek víru, kterou nese celé společenství, což se může dít právě na bázi textu – pak neztrácí lesk ani celek víry ani báze textu a „text” a „téma” se stávají dvěma vzájemně se doplňujícími přístupy k rozumovému ovládnutí ‚theologie víry’. [T 41] Proto může (křesťanský) starozákoník na každý pád užívat k provedení textové a historické práce se Starým zákonem ‚theologii víry’ a pracuje pak jako dogmatik, když k práci s nesystematickými texty hledá odpovídající způsob. [T 42] Je také dobře, že se exegeze na theologických fakultách vyučuje za účelem získání látky kázání. [T 43] Stejně jako se aplikace historicko-kritické metody musí dít v krocích, musí se v nich dít i přechod od historického výkladu k ‚theologii víry’.

Závěr – můj (snad) názor

S tím, že Starý zákon obsahuje rozličné theologické představy, s nimiž pracuje a jež mnohdy i přetváří a že je našim cílem tyto představy rozpoznávat a popisovat, souhlasím. Je pravdou, že se dá vytvořit a vytváří, a to nejspíše v analogii k dějinám dogmatu, historické theologie Starého zákona, dle mého mínění je ovšem otázkou, je-li tento přístup nosný – můžeme spolu s Jochenem Teufelem zeptat staví-li před nás Starý zákon „fakta (historické skutečnosti)” nebo „argumenty (pravdivostní hodnoty, u nichž nezáleží na jejich historicitě)”; máme tedy co dělat s fakty theologického vývoje Izraele až po redakci anebo geniálním konstruktem sestaveným redaktory z argumentů?

Pokud jde o druhou část tezí, které se orientují na kánon, mám pocit, že autor nezapře svůj katolický původ, kdy vedle sebe stojí Písmo a tradice jako jeden celek, právě sem mi zapadá jeho teze o kánonu stojícím na ‚konečném textu’, jenž je mu svým způsobem dílem tradice. Autor tedy odmítá systematizovanou theologii Starého zákona a jistě má pravdu, že přistupujíce k ní jako křesťané, můžeme do ní často vnášet svůj průhled textem a svůj systém (jako příklad mne napadají časté výklady písní o trpícím služebníku z Izaiáše), na druhou stranu mi ovšem přijde oprávněné v biblických textech poctivě hledat výpovědi k jednotlivým tématům křesťanské systematické theologie (například soteriologii, pneumatologii...) s možným konstatováním, že daná biblická kniha či text k tématu neříkají nic anebo něco zcela jiného než jsme zvyklí a sestavovat systém uvnitř nich nakolik je to možné.

Zde předkládaný koncept systematické theologie jako ‚theologie víry’ se mi poněkud příčí, ač je v mnohém nosné, mám z totiž něj pocit, že Bible se stává jen jedním, byť důležitým, z prvků na nichž se společenství víry ve své víře orientuje v rámci jednotného systému. Bible je zde pak oslabena ve svém postavení měřítka a zábrany vůči ”ostatním okrajovým jevům systému”.