Simeon a Anna - kázání

Kázání na text z Lukáše 2, 21-40 o Simeonovi a Anně

>>Milí bratři a milé sestry<<, tuto neděli, první po Vánocích, čte Církev z Lukášova evangelia text o setkání Simeona a Anny s narozeným dítětem Ježíšem. Dítě přežilo prvních osm dní, což tehdy platilo za nejrizikovější období v životě novorozence, a proto mohlo být osmého dne obřezáno podle Zákona. Nejtěžší období po porodu přečkala i Ježíšova matka Maria a i ona se stala tři a třicátý den po obřízce syna rituálně čistou! Aby však bylo Zákonu učiněno za dost, musela se Ježíšova pravověrná židovská rodina vydat do Jeruzalémského chrámu a obětovat tam pro matku předepsané očišťovací oběti...

Marie s Josefem však nepřicházejí do chrámu jen kvůli tomu, co bylo řečeno výše: Lukáš se zmiňuje, že rodiče tam přinesli také Ježíše, "aby splnili, co o dítěti předpisoval Zákon." Podle ustanovení Zákona měl na vše prvorozené od časů vyvedení Izreale z Egypta nárok Hospodin, tak i prvorození synové Izraele měli náležet Hospodinu k jeho službě, protože však pro službu v chrámě byli ustanoveni levité, za prvorozence bylo nutno zaplatit symbolické výkupné pěti šekelů. což byla asi jedna měsíční mzda řemeslníka – nemalý peníz. Prvorozenec pak byl zároveň představen kněžím a uveden do společenství Božího lidu.

Po provedení předepsaných úkonů se Ježíšovi rodiče setkávají se dvěma zvláštními lidmi – proroky – Simeonem a Annou. Simeona do chrámu přivedl Duch svatý. "A tehdy veden Duchem, přišel do chrámu." A stařičká Anna z chrámu nevycházela, protože tam dnem i nocí sloužila Bohu posty a modlitbami. Nevíme, zda-li se Simeon a Anna znali, ale oba staří lidé jsou si blízcí svým očekáváním. Jakoby představovali určitý typ zbožnosti – radostné zbožnosti plné mesiášského očekávání, která však nebyla z určitého pohledu pravověrnou židovskou vírou, podle židovského pravověří totiž proroctví skončilo s prorokem Malachiášem a od té doby se prorocký duch již neobjevoval, což se stalo asi ve třetím století před letopočtem, a chrámové ženy, které nejspíše v chrámu skutečně žily, nebyly rovněž součástí většinového proudu zbožnosti a zmínky o nich byly nejspíše potlačeny. Lukáš o Simeonovi poznamenává, že očekával potěšení Izraele, o Anně čteme, že po svém setkání s Ježíšem "mluvila o tom dítěti všem, kteří očekávali vykoupení Jeruzaléma." Oba se ve svém vyhlížení těšili na to, že přijde Boží spása. A když se s ní v děťátku Ježíši setkávají tváří v tvář, oba chválí Boha.

Simeon hebrejsky Šimeón, což znamená „Ten, který je vyslyšen” zpívá Hospodinu svůj chvalozpěv vděčnosti za to, že už je propuštěn ze služby, protože teprve teď, když drží Mariino dítě v náručí, je skutečně šťasten. Očekával Mesiáše a teď poznává, co nepoznali kněží v jeruzalémském chrámu, odborníci na Boží věci, pro něž má Simeonovo jméno rovněž symbolický význam – hebrejsky Šam-avón „Tam (je) hřích”, což odkazuje ke skutečnému stavu kněžské vrstvy a chrámu! Prorokyně Anna, hebrejsky Channa - „Omilostněná”, byla dcerou Fanuela, jehož jméno je voláním „Obraťte se k Bohu”, z pokolení Ašer - „Blažený”, určitě neměla lehký život, přišla do Jeruzaléma až z nejsevernější Galiee (to bylo území pokolení Ašer), manžel jí umřel brzo a ona prožila trpký úděl vdovy – a nyní se jí dostává milosti!

Něco takového v Jeruzalémském chrámu ještě nezaznělo. Spása pro Izrael - to ano, ale pro pohany jen soud a záhuba. O tom byli přesvědčeni tehdejší duchovní vůdcové Božího lidu. Četli Písmo, ale jakoby přehlédli to, co napsal Izaiáš o Hospodinově služebníku: "Dám tě za smlouvu lidu a za světlo pronárodům!" Duch svatý dává však Simeonovi nad děťátkem Ježíšem porozumět právě těmto slovům veliké naděje, že Boží spása je připravena všem. Tak to později napíše apoštol Pavel Titovi: "Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem." Bez Ducha svatého, který vedl Simeona do chrámu a umožnil mu toto setkání, člověk může mít Bibli v malíčku jako tehdejší zákoníci, a přece to podstatné mu nedojde: že Boží náruč je otevřena všem bez rozdílu. A právě to zní ze Simeonovy písně o spasení, které Bůh připravil přede všemi národy.

Ježíšův otec a matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Ale proč? Copak Marie zapomněla na zvěstování anděla Gabriele, či Josefovi se vytratilo z mysli, co slyšel ve snu o své těhotné snoubence, která porodí Immanuele? Na takové zážitky se nedá zapomenout. Ale tento údiv je spíš spojen s vědomím velikosti Božího jednání. Když věříme, že Bůh se stal člověkem, není to pro nás něco, co jsme si zařadili do svých vědomostí, ale je to trvalý důvod k údivu, úžasu a vděčnosti. Nesčetněkrát jsme to slyšeli, a přesto nad tím stále žasneme. Pokud nás to nechává chladnými jako tisíce jiných informací, naší víře už odzvonilo.

Josef s Marií však mají slyšet ve svém údivu i to další, co už tak krásné nebude. Simeon mohl udělat za svým chvalozpěvem tečku a oni by s radostí šli domů, zvláště, když jim ještě požehnal. Ale Simeon je služebník Boží, který ještě dříve než bude propuštěn, musí vykonat i tuto - snad poslední službu. Musí pravdivě říci - však Duch svatý, kterým je veden, je duchem pravdy - že jejich dítě bude spásou, světlem, ale také jedněm k pádu, druhým k povstání. Musí říci, že Marie nebude jen šťastnou maminkou, ale její duši pronikne meč. Simeon nemluví o kříži, na kterém jej Marie uvidí, ale o strašné bolesti. To všechno se stane, aby "vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí," aby se člověk vybarvil, aby se ukázalo, co v něm je. Právě kříž, jehož hrůza je - můžeme snad říci z Boží milosti - i prorockému vidění Simenonovu skryta, to potvrdí.

Ke skutečným vánocům patří radost z narození Spasitele. Ale Matouš nám dává zaslechnout pláč betlemských matek, jimž Herodes vraždí děti. Lukáš zase zmíní meč, který pronikne Marii duši a také možnost, že člověk může na Ježíši padnout, pohoršit se nad ním a zavrhnout jej. Však ten narozený Spasitel nenechává lidi neutrální, on je stále znamením, kterému se budou vzpírat, jak říká Simeon Marii a Josefovi. I to máme vědět, abychom tím víc žasli nad tím, že pro nás se stal Pán Ježíš Kristus tím, v němž přes všechny své slabosti smíme povstat, abychom spolu s apoštolem Pavlem "čekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista."

AMEN