Velkopáteční kázání

Značně opožděně (sic!), ale přece, neboť jsem dlouho přemýšlel, mám-li jej uveřejnit.

VELKOPÁTEČNÍ KÁZÁNÍ <!-- @page { size: 21cm 29.7cm; margin: 2cm } P { margin-bottom: 0.21cm } -->

Kriste, jediná naděje

v čas umučení se v nás vryj

ve věrných milost rozhojňuj,

z hříšníků jejich viny smyj. Amen.

>>Milí bratři a milé sestry<<, dnes stojí před očima Církve, jednoho a každičkého z nás jakožto jejích údů, kříž s Kristem, kříž, který se tyčí jako spojovník mezi nebem a zemí, na kterém visí Ježíš jako uskutečnění tohoto spojení.

Jestliže na Velký pátek přemítáme o Kristově utrpení a upínáme se k jeho kříži, chceme ctít toho, který se nezalekl bolesti ani smrti. Šel tímto světem se svým nepolitickým nábožensko-sociálním programem - cestou pravdy, a to důsledně až do hořkého konce. Šel proti zlu, ať už schovanému v lidských srdcích nebo vystupujícímu pod pláštíkem politické moci, a na této cestě na zlo nikdy neodpovídal zlem, přitom však nebyl snílkem, který by si naivně myslel, že cíl této cesty je jednoduchý a snadno dosažitelný. Věděl, že je to cesta nutných obětí, a tušil, že bude muset dát všanc i vlastní život, že dojde až k sebeoběti pro onu žitou Pravdu. A přitom Ježíš přinesl tuto oběť vědomě a dobrovolně. Za to bychom měli být vděční.

Když dnes uvažujeme o Kristu na kříži, je to, jako bychom nastavovali v sobě samých zrcadlo zlu tkvícímu a vyjevujícímu se skrze nás, svému hříchu. V Ježíšově utrpení se nám dostává možnost pro jednou vidět zlo nezaobaleně, bez masek a přetvářky, bez sladkých slov, nahé, v celé jeho hrůze, takové, jaké je. Tak, jak ho nikde jinde v našem jednání nemůžeme vidět, neboť zlo se vždycky nějak, alespoň trochu, maskuje dobrem. Na druhé straně i vyloženě dobré je vždy pokaženo alespoň stopou zlého. Žádný z našich skutků a jejich motivů, se pak nejeví úplně jednoznačně, ale pohledem k ukřižovanému Kristu je jasně vidět jací jsme, kam vedou naše vyloženě zlé snahy, ale i naše snahy o to, konat dobro sami, bez Boží pomoci.

Ukřižovaný je též zrcadlem pro tento svět, pro jeho vládce a mocné. Vždyť „mocnosti tohoto světa” nastoupí všechny postupně na scénu Ježíšova ukřižování. Ctihodní muži Velerady, kteří mají střežit svatost Zákona, mají všechny klíče, jak rozpoznat spravedlnost a vůli Boží, jsou si až příliš jistí svou představou o Bohu a jeho Pomazaném, než aby se skutečně otevřeli výzvě, kterou před ně Bůh náhle postavil v osobě svého Syna.

Pilátův soud, jenž je rozhodujícím dějstvím odvěkého sporu mezi mocí a pravdou, Ježíše soudí za to, že se „vydával za krále”. Pilát však také už má svou představu o tom, jak vypadá král, vždyť sám tu zastupuje vladaře. A když se mu Kristus-král představí jako svědek pravdy, Pilát nerozpozná, nepochopí a klade Ježíši otázku: Co je pravda? S chladnou ironií a tolik známou aroganci moci se Pilát neptá po pravdě – vždyť co na ní záleží? Pilát tak nepoznal, že Ježíš byl tou odpovědí.

Nakonec je Ježíš předám slepým vykonavatelům kruté vůle moci a na scénu vstupuje násilí, někdy jen vítané vyrušení z nudy či vášeň pro krutosti nebo vzrušující rozkoš působit utrpení. A nabaží se do syta, když při krvavém divadle vlečou Ježíše úzkými uličkami starého Jeruzaléma na popraviště za hradbami; tomu všemu přihlíží dav lhostejných lidí, někdy snad brblalů u píva, z nichž někteří mají z této krutosti i potěšení.

Potom, co žoldáci odvedou za mocné černou práci a ukřižují Ježíše, přichází smrt. Skutečnost, která čeká jednoho každého z nás a před níž se mi lidé mnohdy třeseme v úzkosti. Není to totiž žádná laskavá kmotřička z pohádek, jak si ji občas líčíme, abychom se jí nebáli, je to absurdní, nesmyslná a krutá smrt, která je zlá a nespravedlivá.

U ostatních evangelistů volá Ježíš ze tmy kříže, tmy vlastní duše, strašným hlasem děsivá slova Žalmu: „Bože můj, Bože můj proč jsi mě opustil!” Ježíš se propadá do smrti, propadá se tak hluboko, jak až se propadnout lze. Až na samé dno říše démonů, do pekla, kde Bůh nepůsobí, do ohnivého pekla, kde je jen pláč a skřípění zubů. Ježíš je odloučen od Otce, milovaný Syn se vzdaluje Otci, Bůh se vzdaluje Bohu. Vztah Boží lásky je otestován tou největší vzdáleností, otestován nicotou – Ježíš zakouší všechna muka zatracení, Ježíš je zatracen... Ó, veliká nouze Bůh je mrtev... Bůh zemřel...

. >>Milí bratři a milé sestry<<, tohle je samo jádro křesťanské víry, tady při myšlence na mrtvého Krista, na samého mrtvého Boha, nezbývá nic jiného než čekat na slovo evangelia, neboť jen a pouze ono dává a může dát tomuto šílenému nesmyslu smysl. Všichni bychom si měli sáhnout na své tělo, abychom si uvědomili, že jej ještě stále máme. všichni bychom se měli rozhlédnout kolem sebe, abychom viděli, že ještě stále žijeme na tomto světě. Všichni bychom se měli ujistit, že stále pevně věříme, že „Bůh dal svého jediného Syna, aby každý kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný”, že stále ještě plně důvěřujeme Božímu evangeliu, že je to naše živá naděje, které se chceme držet i „roklí šeré smrti” jdouce, i když by se zdálo, že Boha není, i kdyby Bůh vůbec neodpovídal a jen k tomu všemu utrpení mlčel.

Právě tohle je evangelium: Světlo viděné v temnotě kolem kříže – naděje, že Bůh vede činy našeho nitra k dobrému, naděje, že Bůh vede naši společnost k Božímu království; to je prázdný hrob nedělního jitra, kdy byl Ježíš vzkříšen – naděje, že i my budeme vzkříšeni, naděje, že vzkříšeni budou všichni a všechno obnoveno. Amen.

Pane! V temnotách hledáme světlo, v hlubinách výšiny, v nenávisti lásku... Sestupujeme až na dno své duše a zříme jen prázdnotu, abychom skutečně mohli uzřít Tebe, náš Bože.

V prázdnotě je plnost a v plnosti prázdnota. Ve smrti je život a v životě je smrt.

V Tobě, Ježíši, se obé pojí v jedno – tajemnou jednotou – ach, sladké to jak med, ba sladší než hořké byliny vonící Pesachovou nocí z hostiny sederu – a to je Krev Tebe, Beránka, jenž jsi oné noci zabíjen a jehož my zabíjíme. Amen.