<!-- @page { size: 21cm 29.7cm; margin: 2cm } P { margin-bottom: 0.21cm } P.hlavička-western { font-size: 16pt; line-height: 0.8cm; text-align: center } P.hlavička-cjk { line-height: 0.8cm; text-align: center } P.hlavička-ctl { font-size: 16pt; line-height: 0.8cm; text-align: center } P.tělo-textu-1 { page-break-before: auto } P.autor-western { font-size: 16pt; line-height: 0.8cm; text-align: center; page-break-before: auto } P.autor-cjk { line-height: 0.8cm; text-align: center; page-break-before: auto } P.autor-ctl { font-size: 16pt; line-height: 0.8cm; text-align: center; page-break-before: auto } P.název-western { font-size: 24pt; font-weight: bold; line-height: 1cm; text-align: center; page-break-before: auto } P.název-cjk { font-size: 18pt; font-weight: bold; line-height: 1cm; text-align: center; page-break-before: auto } P.název-ctl { font-size: 24pt; font-weight: bold; line-height: 1cm; text-align: center; page-break-before: auto } P.sdfootnote { margin-left: 0.5cm; text-indent: -0.5cm; margin-bottom: 0cm; font-size: 10pt } A.sdfootnoteanc { font-size: 57%
Ve své práci se pokusím osvětlit to, co křesťanstvo rozumělo a rozumí pod pojmem mučednictví, nakolik jej ještě chápe jako ctnost a může-li jej vůbec chápat jinak. Nejprve se pokusím pojem „mučednictví” definovat a řádně osvětlit jeho význam, přičemž se pokusím zohlednit i širší filosoficko-religionistický rámec možných chápání tohoto pojmu, se stálým zřetel ke křesťanskému teologickému pochopení ovšem. Poté se pokusím pojem křesťanské chápání tohoto pojmu uchopit historicky až po současnost, kdy se maličko dotknu rovněž oblasti církevního práva.
2.a. Pojem – problém definice
Pro náboženskodějinný fenomén, který dnes označujeme pojmem mučednictví, užívá stará řečtina jednoduše pojmu το μαρτυριον, který je ovšem ve svém významu širší a znamená jednoduše, v právnické terminologii řečeno, svědectví (důkaz); podobně i odvozené sloveso μαρτυρεω má původně význam být svědekem, svědčit. S tím souvisí také označení svědka pro něhož užívá řečtina slova μαρτυς.1
Můžeme tedy vidět, že obecný pojem svědectví prodělal v křesťanství specifický vývoj až k pojmu mučednictví, s časem se tedy měnila i kritéria tohoto svědectví. Přičemž vývoj postupoval asi takto: vydání svědectví na soudu → vydání svědectví víře (osvědčení se ve víře) → život jako svědectví křesťanské víře → obětování života (prolití vlastní krve) pro křesťanskou víru.
Důležité je, že křesťané chápali jako konstituční prvek mučednictví křesťanskou víru, neboť té mučedník vydával skrze obětování svého života svědectví.
2.b. Různá (širší) náplň pojmu μαρτυριον:
K pojetí mučednictví jistě patří a při jeho pochopení hrají roli i jeho dřívější náplně, které jistě formovaly také jeho specificky křesťanskou náplň, právě tak k němu náleží náplně, kterých se mu dostalo později, často i v jiných kulturních podmínkách, jež ovšem vznikaly ne zcela bez křesťanského vlivu.
Filosofická náplň v antice: Nechápeme-li tedy μαρτυριον výslovně jako svědectví vydávané jen křesťanské víře, jeví se jako oprávněné považovat za mučednictví kupříkladu smrt Sokratovu, neboť tento filosof dosvědčil jak svým životem tak smrtí pravdivost svého učení. Právě tak legitimní by v tomto případě bylo považovat za μαρτυριον také kynicko-stoickou diatribu, o níž tito filosofové svědčili svou statečností a zachováváním pověstného klidu. Z obou výše zmíněných příkladů můžeme vysledovat dva podstatné znaky pro to, co se pod pojem μαρτυριον rozumělo v době antiky, totiž statečnost a pohotovost zemřít pro své přesvědčení.
Symbolické náplň v pozdní antice: Z osudů jednotlivých zakladatelů náboženských hnutí té doby je možné vyčíst jiná kritéria pro μαρτυριον. Tak Máni, původce manichejské gnoze, byl obviněn z podněcování lidu k herezi, protože svou misii vnímal jako božské zjevení obdržené od „Krále zázračného světla” a sebe sama jako příjemce tohoto zjevení. Ve své statečností proti zoroastrovským kněžím zůstal nepohnutý, poté byl odsouzen, vězněn a nakonec v roce 277 ve vězení zemřel. Jeho mučednictví bylo posléz v manichejské komunitě představováno v analogii ke smrti Ježíšově jako ukřižování, to jest, jakoby Máni byl posledním velkým a konečným spasitelem. Ve svém mučednictví jakoby dokončil Ježíšův kříž v postavení Parakléta. Kristův kříž se tu stává symbolem a synonymem pro μαρτυριον.
Náboženskopolitická náplň: Zde nám k objasnění poslouží situace v islámu. Vývoj významu arabského pojmu šáhid (svědectví) k šahíd (mučednictví) se udál pod zjevným vlivem židovsko-křesťanské tradice. Tak je i tu vyznání šáhid vyznáním víry v jediného boha, právě tak pojmy μαρτυριον i šáhid shodně pocházejí z právnické terminologie. Mučednictví je pak něco, co se v džihádu, ve svaté válce, má strpět a zemřít tak pro Alláha. Mučedník je pak ten, kdo v boji víry zemře, což je v tomto pojetí především muslimský voják. Prototypem a předobrazem každého mučedníka je Mohamedův synovec Husayn ibn Alí, který byl zabit v bitvě u Kerbela. Šíté, kteří považují za pravého chalífu jen Alího, chápou jeho smrt jako mučednictví a ctí ho jako „krále mučedníků”. Výročí jeho smrti je pak každoročně velikou slavností.
2.c. Zdroj pro křesťanské chápání pojmu: Izrael na počátku novozákonní doby
První líčení hromadných židovských martyrií se nachází v Makabejských knihách2. Jak muži, tak ženy a dokonce i děti raději volí hroznou smrt, než aby přistoupili na požadavky Antiocha IV. Epifana (175 – 164 př. Kr.), jenž se obracely proti židovskému náboženství, zvláště proti dodržování příkazů Tóry a proti obřízce. Čtvrtá (apokryfní) kniha Makabejská je pak již prodchnuta stoickým duchem a jeho chápáním smyslu a významu mučednictví, zvláště, když pracuje s motivy převzatými z prvních dvou Makabejských knih. Tak při popisu mučednictví družiny z II. Mak 7, zná čtvrtá Makabejská kniha hned čtverou motivaci: a) Mučedníci si získávají věčnou slávu, aby je posléz na konci dní obdrželi. b) Mučednictví přináší trest pro pronásledovatele. c) Mučednictví je smířením hříchů mučedníků a jejich pokolení. d) Mučednictví napomáhá návratu židovstva na správnou cestu.
Na rozdíl od Seleukovských vládců osvobodila později Římská vláda židy od obecného závazku na pro ně pohanském dvorském kultu (povinné náboženské úctě císaři) a na všem, co by je nutilo k přestoupení přikázání (například dodržování soboty), neboť věděli, že židé raději zvolí smrt, než aby přestoupili Tóru. Mnohé talmudické příběhy vyprávějí o krutém osudu učitelů i laiků, kteří za časů Hadriánova pronásledování (135 – 138 po Kr.) pro plnění přikázání (opět zvláště o obřízce) raději podstoupili odsouzení na smrt. V rabínské literatuře je zachován i předobraz odevzdaného židovského mučedníka, za který je považován Izák, jenž měl být obětován svým otcem (dle Gn 22), a kterému se židé snažili přizpůsobovat a napodobovat jej.3
V rané rabínské době byla pohotovost k mučednictví chápána jako „posvěcování Božího jména”, protože pro „posvěcení Božího jména” se musí dát všanc i vlastní život. Po schůzi učenců v Lud (2. stol. po Kr.) bylo vydáno nové halachické ustanovení ohledně toho, kdy je třeba podstoupit smrt a kdy se jí je možno vyhnout a platí, že jen tři „smrtelné hříchy” mohou převážit lidský život4.
3.a. Nový Zákon5
Jak jsme již při pojmovém vymezení řekli, znamená μαρτυριον v Novém Zákoně jednoduše „svědectví”, přičemž tento pojem nemá žádné bezprostřední vztah k trestu či dokonce smrti, takové použití tohoto pojmu se ještě nedá předpokládat, ač se mu některé novozákonní výpovědi počínají blížit6.
Ježíš je pak líčen jako pravý Svědek, který znal Pravdu7, protože však jde v Jeho případě jak o zvláštní vyznavačský tak svědecký čin byl nakonec odsouzen a ukřižován. Ježíšovo vyslání učedníků je pak přímým důvodem utrpení jeho následovníku, tak například Štěpán (Sk 7,55-58) či Jan (Zj 1,9).
Pavel je pak jediným novozákonním autorem, který nám svůj pohled na utrpení sděluje, protože jej jako následovník Kristův chce vzít na sebe8. První epištola Petrova pak přivádí ke slovu vztah utrpení Ježíše a jeho následovníků, kdy je Ježíšovo utrpení předobrazem utrpení jeho následovníků9.
3.b. Stará církev10
Před rokem 250 po Kr. bývalo důvodem pro odsouzení a potrestání křesťanů za pronásledování již jen to, že jsou křesťané. To vedlo k tomu, že mnozí své svědectví (i vyznání), že jsou křesťané odkládaly, tato neochota položit život ovšem byla chápána jednak jako nevěra v životodárnou moc zapírané víry a také jako maření poslání napodobovat Krista. Tehdejší theologie proto domyslela například spojení mezi mučednictvím a kalichem Večeře Páně (u Cypriána) a také pojetí křestního vyznání jako závazku vyznat svou víru před případným soudním tribunálem (u Órigéna).
První motivací mučedníků byla snaha se pevně držet křesťanské víry. Nalézáme však celou řadu dalších motivů: vítězství nad ďáblem, který byl viděn pronásledovanými v jejich pronásledovatelích; demonstrace víry ve vzkříšení těla; potvrzení neviny ve věci zločinu, z nějž byli viněni; přání brzkého příchodu dne soudu, kde by byli jako bezhříšní omilostněni. Přičemž vždy platilo, že motivace mučedníků heretiků a schismatiků byla vnímána jako podezřelá. Podstoupil-li mučednictví pro Krista nepokřtěný, rozumělo se tomu jako zvláštní milosti, která se rovnala křtu – tzv. „křest krve”.
Mučednictví mělo bezprostředně ten následek, že vedlo k nápodobě, neboť bylo chápáno jako dokonalá nápodoba Krista. Účinek mučednictví na společenství křesťanů měl svátostný charakter, byl totiž pojímán jako zpřítomnění Krista, proto začaly být ostatky mučedníků a jejich hroby uctívány. Mučedník se stává ideálním prototypem křesťana.
Ne všichni křesťané však tváří v tvář pronásledování vytrvali a podstoupili mučednictví, ti pak byly považováni za zkrachovalce – παραπεπτοκοτες, lapsi nebo traditores. Nepodstoupení mučednictví se chápalo jako zřeknutí se víry a porušení křestního vyznání, chtěli-li tito lidé být znovu přijati do církve, působilo to mnohé theologické těžkosti – ba štěpilo církev. Jedni tvrdili, že to není možné a druzí sice návrat do církve umožňovali, ale až po dlouhém čase pokání (u Cypriána). Platilo však, že tohoto hříchu zbavovalo též, když člověk mučednictví v nové situaci podstoupil (tak například učil Eusebius).
4. Středověk – Tomáš Akvinský
V souvislosti s postupným pronikáním řecké filosofie do křesťanství dostal i pojem „mučednictví” filosofický význam a byl vřazen do složitějšího systému.
Tomáš Akvinský definuje mučednictví jako ctnost11, protože ctností je to, co vede k dobru rozumu a jelikož dobro rozumu je v pravdě a mučednictví je vynaložením života pro pravdu, je mučednictví v Akvinský chápání ctnost. Akvinský se vyrovnává také s mláďátky12 tak, že se dovolává dávné paralely mezi mučednictvím a křtem – „křtu krve” - obojí chápe jako akt Boží milosti. O mučednících, kteří mučednictví podstoupili a vyhledávali dobrovolně, pak tvrdí, že církev je ctí, neboť ji o tom přesvědčila božská autorita.
Akvinský dále mučednictví rozumí jako jedné z oblastí (úkonů) kardinální ctnosti statečnosti, neboť souvisí s odoláváním nebezpečí, konkrétně nebezpečí smrti. Mučednictví nejvíce dokazuje nadpřirozenou ctnost lásky a protože jde proti největší lidské touze zachovat si život, je i největší ctností. U Akvinského již definitivně dochází k přeznačení pojmu μαρτυριον, které je u něj svědectvím obnášejícím podstoupení smrti, neboť k dokonalému mučednictví je třeba podstoupit smrt pro Ježíše Krista. Příčinou mučednictví ovšem nemusí být jen křesťanská víra, ale také slova a činy, kterými se vyznává – tak Jan Křtitel byl umučen, protože káral Herodovo cizoložství.
5. Současná církev a její chápání.13
Mučednictví je dnes ponejvíce v (ne jen v té Římsko-katolické) církvi chápáno jako přijetí smrti s eschatologickým významem. II. vatikánský koncil nazývá mučednictví: „nejvyšší svědectví lásky”, „zvláštní dar” a také „nejvyšší zkouška lásky”14. Rozlišuje se mučednictví „před Bohem (coram Deo)”, které podstoupil každý, kdo zemřel pro křesťanskou víru, a „mučednictví před církví (coram Ecclesia)”, které se týká těch mučedníků „před Bohem”, které Římsko-katolická církev kanonisuje. Mučednictví (před církví) má několik podmínek:
a) Existence pronásledovatele – buď fyzické nebo právnické osoby; diskuze se doposud vede o „kolektivním” pronásledovateli – totalitním režimu či ideologii.
b) Je nutné, aby mučedník podstoupil přirozenou, reálnou smrt; psychosomatická smrt nestačí.
c) Příčinou musí být ze strany mučedníka víra, nebo nějaká jiná křesťanská ctnost. Příčinou ze strany pronásledovatele musí být oproti tomu nenávist k víře.
d) Mučedník musí vědomě přijmout rozsudek smrti.
6. Závěr
Zdá se mi tedy, na podkladě výše řečeného, že křesťanství ve své římsko-katolické podobě nikdy neopustilo tradiční chápání mučednictví jako největší křesťanské ctnosti, domnívám se také, že i protestantismus může fenomén mučednictví chápat jako ctnost, jako jakousi zvláštní kvalitu, která může být inspirativní a je hodna následování.
Literatura:
BAUER, Walter, Wörterbuch zum Neuen Testament, Walter de Gruyter, Berlin, 1971.
Misztal, Henryk, Kanonizační právo podle zákonodárství Jana Pavla II., Olomouc, 2002.
Akvinský, Tomáš, Soukup Emilián (red.), Theologická summa, II, II, Olomouc, 1939
Mádr Ota (ed.), Dokumenty II. Vatikánského koncilu, Zvon, Praha, 19951.
Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih): český ekumenický překlad, ČBS, Praha, 200511.
1viz příslušná slovníková hesla v BAUER, Walter, Wörterbuch zum Neuen Testament, Walter de Gruyter, Berlin, 1971.
2Tyto zprávy nalézáme kupříkladu v I. Mak 1,41-64 a II. Mak 6,1-12,7.
3Tak například známý příběh o smrti Akibově., kterému bylo rozuměno jako hrdinství, neboť se stalo pro lásku k Bohu.
4bSan 74a: „Jestliže je nějaký žid nucen k přestoupení přikázání Tóry a řeknou mu: ‚Buď přestoupíš, sic budeš usmrcen,’ pak má porušit a nenechat se usmrtit vyjma toho, když by byl nucen k modloslužbě, smilstvu nebo prolití krve.”
5Müller, Gerhard (ed.), Theologische Realenzyklopädie, Band 22, Walter de Gruyter, Berlin, 19921, heslo: Martyrium.
6Kupříkladu Zj 17,6: „Viděl jsem tu ženu, zpitou krví svatých a krví Ježíšových svědků. Velice jsem užasl, když jsem ji viděl.” Nebo Sk 22,20: „Když byla prolévána krev tvého svědka Štěpána, byl jsem při tom, schvaloval jsem to a hlídal jsem šaty těch, kdo ho kamenovali.'”
7Tak například Zj 1,5: „...a od Ježíše Krista, věrného svědka, prvorozeného z mrtvých a vládce králů země. Jemu, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů.” Viz také Hebr 3,1 a I. Tim 6,13.
8Například: I Kor 4, 9-13 a 15,30-32; II Kor 1,5 a 11,23-27 či Fil 1,7.20 atd.
9I Pe 4,12-19: „Moji milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás přišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého, ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva. Jestliže jste hanobeni pro jméno Kristovo, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, Duch Boží. Ale ať nikdo z vás netrpí za vraždu, za krádež nebo jiný zlý čin anebo za intriky. Kdo však trpí za to, že je křesťan, ať se nestydí, ale slaví Boha, že smí nosit toto jméno. Přišel totiž čas, aby soud začal od domu Božího. Jestliže začíná od vás, jaký bude konec těch, kteří se Božímu evangeliu vzpírají? 18 'Jestliže i spravedlivý bude stěží zachráněn, kde se ocitne bezbožný a hříšný?' A tak ti, kteří trpí podle vůle Boží, ať svěří své duše věrnému Stvořiteli a činí dobré.”
10TRE 22, heslo: Martyrium
11Sth II, II, q 124.
12Herodem zavražděné betlémské děti.
13Misztal, Henryk, Kanonizační právo podle zákonodárství Jana Pavla II., Olomouc, 2002, str. 44-52.
14II. vatikánský koncil Věroučná konstituce o církvi Lumen Gentium nr. 42.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.