Blog jednoho zaběhlýho evangelickýho faráře, co má katolíky vlastně rád.

Ještě jednou Schleiermacher - česky

<!-- @page { size: 21cm 29.7cm; margin: 2cm } P.sdfootnote { margin-left: 0.5cm; text-indent: -0.5cm; margin-bottom: 0cm; font-size: 10pt } P { margin-bottom: 0.21cm } A.sdfootnoteanc { font-size: 57% } -->

Mystika u Schleiermachera – Tomáš Živný

V této své krátké práci se pokusím interpretovat, jak se F. D. E. Schleiermacher dívá na (křesťanskou1) mystiku a jak tento pojem uchopuje ve svém zásadním díle Reden über die Religion2. Cílem, jehož se pokusíme dosáhnout, je ukázat, v čem se tato mystika liší od toho, co se pod tímto pojmem běžně rozumí3.

Ptáme-li se po „mystice” v Reden přímo, zjistíme, že pojem „mystika – mystický – mystik” se v Reden neobjevuje často, celkem jen asi osmkrát4, ovšem vždy na důležitém místě. Hned tři z těchto výskytů se přitom nacházejí blízko pro nás klíčového místa ve Třetí řeči, jejíž cílem je pojednat o vzdělávání v náboženství, v ní tedy můžeme číst úsek, jenž se pokusíme vyložit:

„Kdo je tedy náboženským člověkem, ten je jistě obrácen svým smyslem do sebe, pochopen v názoru sebe sama, a vše vnější, jak intelektuální, tak fyzické, je nyní přenecháno oněm rozumným lidem5, aby měli na čem provádět své výzkumy. Podle stejného zákona docházejí pak onoho průniku k Nekonečnu nejsnáze ti, kdo jsou jsou svou přirozeností vypuzeni co nejdále od středobodu všech protivníků Universa. Tím je způsobeno, že se už dlouho každá skutečně náboženská mysl vyznačuje mystickými rysy a že každá fantastická nátura, která se nerada zaobírá reálnými záležitostmi světa, mívá náboženské záchvaty... (R 157)”

Schleiermacher tedy nabízí hned tři způsoby mystiky (pohledy na ní), z nichž dva však jsou jen jakousi pokleslou mystikou: První jsou ti, kdo se obracejí jen do sebe a nemohou se dostat dál pro omezenost svého pohledu. Druzí jsou povrchní „fantastické nátury”, které postrádají schopnost uchopit podstatné a jejich mysl sice rychle vzplane, jejich pohled však zůstává nesouvislý a prchavý. Obě výše zmíněné pozice jsou pak, podle Schleiermachera, jakýmisi krajními body, které se v jednotlivých konkrétních případech mísí v různých poměrech. Třetí způsob, který je vlastní Schleiermacherovi, se pak od všech těchto odlišuje, tím se budeme dále zaobírat. (R 157nn)

Abychom mohli tento třetí způsob mystiky, který se týká „náboženského člověka” pochopit a vysvětlit, a abychom Schleiermacherově argumentaci porozuměli a mohli s ní i nadále pracovat, je nezbytně nutné se nejprve ptát po tom, co se skrývá za pojmem „náboženský“ v sousloví „náboženský člověk”, totiž, co je to „náboženství”.

Podle Druhé řeči platí: „Stanete-li na nejvyšším vrcholu metafyziky a morálky, dojdete k závěru, že obojí má s náboženstvím tentýž předmět, totiž Universum a vztah lidí k němu. (R 41)” Platí, že tato rovnost, co do předmětu, je již od pradávna příčinnou sporů, proto „se musí (náboženství) nějákým způsobem vymezit vůči metafyzice a morálce a to bez ohledu na stejnou látku (R 42)”; náboženství tedy musí „Universum” pojmout zcela jinak a nově rozpracovat také vztah člověka k němu. A Schleiermacher pak náboženství od metafyziky i morálky skutečně odděluje, neboť obojí chce dojít k „Universu” samo od sebe, kdežto náboženství je pasivní a jen přijímá od „Universa”, které jedná: „(Náboženství) netouží po tom, aby určovalo a vykládalo Universum co do jeho přirozenosti jako metafyzika, ani se nesnaží, aby silou svobody a božské svévole člověk utvářel a dohotovoval Universum, jak to požaduje morálka, podstatou náboženství není ani myšlení, ani jednání, nýbrž názor a pocit. (R 50)” Náboženství je tak dokonce protikladem k metafyzice a morálce, nakolik se pokoušejí sami dospět k „Universu”.

Tu však vyvstává problém, neboť „mohutnost náboženství”, pro tuto samostatnou provincii v lidské mysli, jak ji Schleiermacher zakládá, se projevuje v podivné rozdvojenosti jako „názor a cit Univerza”, čímž se liší od ostatních provincií v mysli, které mají vždy jen jednu svou mohutnost6.

Tím dochází k tomu, že: „Nejjemnější duch náboženství se tím z mé řeči vytrácí a jeho niterné tajemství tak mohu odhalit jen váhavě a nejistě. (R 72)” Toto rozdělení náboženské mohutnosti je lidskému vědomí vlastní, neboť ono je nutnou reflexí, kdy se v mysli oddělují subjekty vědomí od jejich objektů: „Faktum (jednota subjektu a objektu) se pak mísí s původním vědomím naší dvojí činnosti: té vládnoucí a navenek působící (pocit, ale i morálka), ale i oné pouze popisné a napodobivé, jež zdánlivě věcem spíše slouží (názor, ale i metafyzika). (R 72)” Ovšem jak „názor” tak „pocit” jsou původně jedno a stav, kdy tomu tak je: „Onen první tajemný okamžik předcházející každému smyslovému vnímání, dokud se názor a pocit vzájemně neoddělí, kdy rovněž smysl a jeho předmět vzájemně splynuly a učinily jednotu, dříve než se oba vrátí na svá původní místa... (R 73)” „Tento moment je nejvyšším květem náboženství. (R 74)”

Zdálo by se tedy, že morálka, metafyzika a náboženství spolu nesouvisejí a tvoří tři oddělené provincie v lidské mysli, které se snaží, každá svým specifickým způsobem – skrze svou mohutnost – proniknout k Universu, ale rozdvojenost „náboženské mohutnosti” na „názor a pocit” nás vede k myšlence jejich původní jednoty, tedy stavu před reflexí (a před vším smyslovým vnímáním), kdy objekt a subjekt tvoří jediné faktum. Projevuje se zde zásadní a zakládající role náboženství, které přináší správný pohled na vztah jednotlivce a „Universa” a jenž zakotvuje jak autentickou metafyziku tak autentickou morálku. Tato autentická metafyzika pak čerpá z „Universa” a přitom neztrácí jednotliviny ani jen nezabředá do složitosti systémů, právě tak tato autentická morálka neztrácí jednotlivce pro obecně platné morální zásady7.

Právě tento mystický „okamžik prvotní jednoty”, před veškerou reflexí, je totožný s náboženstvím, je tím pravým náboženstvím, z něhož je možno čerpat a na němž je možno stavět. Lidská duše tak má vrozené mystické vlohy (R 163), vždyť je schopna sama ze sebe vycítit věčné a božské rozměry jakékoli dílčí jednotliviny. Náboženský člověk je pak ten, kdo si je dosahu tohoto mystického okamžiku vědom, reflektuje jej a ví, že: „Sebeodpudivější věc, ať už svým vztahem k něčemu nebo sama o sobě je v tomto ohledu hodna, aby byla a byla uchována a pozorována. Zbožné mysli činí náboženství vše svatým a hodnotným, dokonce i samu nesvatost a sprostotu a vše, co pojme i co nepojme, co zapadá do systému jejích vlastních myšlenek a odpovídá jejím postupům i co ne. (R 66)”

Když již víme, co to znamená být „náboženským člověkem”, můžeme se konečně pokusit o výklad onoho třetího způsobu mystiky, která je „velká a mocná a kterou ani ten nejlehkovážnější člověk nemůže přejít bez pokory a usebrání a která vzbuzuje obdiv (R 158)”. Tato mystika rovněž orientuje lidskou mysl na sebe, ale jinak než v předchozím zmíněném způsobu, neboť přezírá svět nikoli proto, že by svět se vším, co obsahuje, byl jen tím, co lidskou mysl odvádí, jen překážkou, od toho, co se skrývá uvnitř ní samé, jakési božské jiskérky8, kterou je jen třeba objevit, nýbrž přezírá svět proto, že začne „nazírat Universum” v každé dílčí jednotlivině. Náboženský člověk si pak pro toto dostatečné množství „vnějších názorů universa (R 159)” uvědomí, že skrze „okamžik prvotní jednoty” je i on sám jakýmsi „vnitřním názorem Universa (můj pojem – tž), že „není nutno opustit sebe sama, že Duch má” v tomto okamžiku, kdy se nevytrácí pro nutnou reflexi, „dosti sil, aby si uvědomil všechno to, co mu vnějšek může poskytnout, a tak ze svého svobodného rozhodnutí navždy zavírá oči před vším, co není On sám: toto přezírání však neznamená neznalost, toto uzavření smyslů není nemohoucnost (R 159)”. Právě vědomí (reflexe) této „velké analogie (R 159)” mystického okamžiku, která člověku (lidské mysli) umožňuje „nenazírat“ a „nepociťovat“ „Universum” jen v každé vnější dílčí jednotlivině, ale především v sobě samém, je pak podle Schleiermachera „smělá víra (R 159)“. Náboženský člověk si „ve víře” uvědomuje, že tím, kdo jedná, není on sám, vždyť on je pasivní, ale že „Universum”, které je tu tím aktivním, jedná s ním. Náboženský člověk také na základě tohoto poznání „ve víře” reflektuje sebe sama i své místo ve světě (autentická metafyzika) a spravuje své konání (autentická morálka).

Ještě jedné věci si je Schleiermacher vědom, že totiž tato mystická cesta není vhodná pro každého, ač se jí každý může dát, protože je na ní člověku zapotřebí patřičné vzdělání, neboť „ty, jejichž smysl pro Universum (...) s menším vzděláním podnikal smělé cesty ven” potkává „sebevražda ducha”, kde „oklamáni zmatečnými jevy (...) hledaje Universum tam, kde nikdy nebylo, nakonec rozhořčeně zcela zpřetrhají soudržnost nitra a zevnějšku. (R 160)” Proto také píše Schleiermacher své Reden ke předním vzdělancům9 – filosofům, básníkům, umělcům, romantikům – své doby, kteří právě jsou těmi, kdo je mají číst, jak ostatně svědčí již podtitul knihy.

Shrnuto, lze o Schleiermacherově mystice mluvit jako o mystice, která: 1. Se nestraní světa, ale naopak ve světě vidí působení „Universa”. 2. Neodmítá metafyziku, pokud má „Universum” za svůj zdroj a nesnaží se jej namísto toho složitě konstruovat. 3. Neodmítá morálku, pokud pro soustředění na universálnost svých norem neztrácí ze zřetele jednotlivce. 4. Cílem takovéto mystiky pak není unio mystika a sjednocení se s „Universem”; toto sjednocení, které se odehrává v „prvním okamžiku”, je zde naopak zdrojem, ze kterého tato mystika čerpá. 5. Náboženský člověk hraje v tomto konceptu pasivní roli, aktivním a jednajícím prvkem je „Universum”. 6. „Universum”, k němuž se tato mystika upíná, je „nepředmětné” a člověk se k němu mimo „první okamžik” vztahuje „ve smělé víře“. 7. Vyžaduje se, aby člověk, který kráčí touto cestou, byl vzdělaný, což mystika většinou odmítá. Těchto několik bodů Schleiermacherovu mystiku odděluje od toho, co se běžně pod tímto pojmem rozumí.

1Abych alespoň trochu podepřel i toto tvrzení, podotýkám, že i Schleiermacher se orientuje ve svém konceptu Reden christologicky, ač pro něj Kristus nehraje ústřední roli. K christologii řečí viz: OSTHÖVENER, Claus-Dieter, Die Christologie der „Reden”, in: SCHREURS, Nico F. M. (ed.), „Welche unendliche Fülle offenbart sich da....” Die Wirkungsgeschichte von Schleiermachers „Reden über Religion” Papers read at the symposium of the Theological faculty Tilburg, 15 April 1999, Royal van Gorcum, Assen, 2003, str. 61-78

2SCHLEIERMACHER, F. D. E., Reden über die Religion an die Gebildeten unter ihren Verächtern, Vandehoeck & Ruprecht, Göttingen, 1899. Podle dosud nevydaného překladu J. Kranáta.

3K tomu viz. například M. Eliade (ed.), Encyclopedia of religion I-XXVI. New York, Macmillan, 1987. Heslo Mysticism, Vol. 10, p. 245- 261.

4Zajímavé je, že jedinou osobou takto titulovanou je Platón: „Božský Platón, ten svatý mystik...”

5Ti, o nichž lze říci, že „způsob, jak totiž používají rozum, je naprosto protismyslný”, když pro porozumění objektům jsou lhostejni k jejich původu. (R 158nn)

6Tak má metafyzika čistý rozum a morálka rozum praktický (Kant).

7Kantův kategorický imperativ.

8Tak kupříkladu Meister Eckehardt a s ním vlastně celá německá mystika.

9Jich se pak týkají i oba výskyty pojmu „mystika” v První řeči.

Zobrazeno 1325×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio