Kázání na 4. neděli po Trojici

Lk 6, 36-42: Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám." Řekl jim také podobenství: "Může vést slepý slepého? Nepadnou oba do jámy. Žák není nad učitele. Je-li zcela vyučen, bude jako jeho učitel. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říci svému bratru: 'Bratře, dovol, ať ti vyjmu třísku, kterou máš v oku,' a sám ve svém oku trám nevidíš? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra."

V našem dnešním evangeliu, jehož jsme slyšeli, zní fundamentální otázka, základní otázka pro každého křesťana, totiž co je pro život mne, pokřtěného, tedy Kristova či kristovce, to nejdůležitější, v čem se má můj život lišit od života nekřesťanů.

Kdybychom dnes četli Matoušovo evangelium, vysvětlil by nám to Matouš, křesťan ze židů, pěkně po židovsku: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš otec v nebesích.” Boží „dokonalost”, jíž Matuš akcentuje, pak je v Jeho dlouhoshovívavosti, v milosrdenství, v Jeho odpouštění – tyto Boží přívlastky slyšíme z celého Starého zákona.

Jenže naším dnešním evangelistou, z jehož evangelia jsme četli, je Lukáš, a ten raději použije a akcentuje jiný Boží atribut, totiž výraz „milosrdný”, aby u svých řeckých, tedy pohanských, čtenářů zabránil onomu tolik častému nedorozumění, jenž je latentně přítomné jak u křesťanů tak i u nekřesťanů. Z tohoto nedorozumění a nepochopení pojmu „dokonalosti” vyrůstá žel představa, zvláště v Čechách úplně běžná, že církev je jakýmsi „spolkem svatoušků”, kteří se snaží být dokonalí, a protože nejsou a ani být nemohou, tak onu svou dokonalost alespoň předstírají. To je možná jeden z hlavních důvodů, proč jsou lidé kolem nás na cokoli byť i jen zdánlivě křesťanského téměř alergičtí. Však to známe všichni, stačí se podívat jaký obraz křesťanství podávají média: když křesťan vykoná něco dobrého, nevyhne se podezření z nějakých postranních úmyslů, nečestnosti, že takto jedná jen proto, aby to měl „u pánabýčka” dobré, a ne pro lásku k lidem či z poctivosti.

To nejdůležitější, co má pokřtěný, křesťan, kristovec podle našeho dnešního evangelia přijmout za své, je nesnažit se být mravně lepší než ostatní společnost, to by ostatně byla hloupost, protože samo Písmo nás učí, že všichni jsme před Bohem jen odsouzeníhodní hříšníci, pokřtěný však má být milosrdným. A co to znamená „být milosrdným”: Nemám druhé soudit, zavrhovat ani tupit; mám odpouštět, protože i mě je mnoho odpuštěno.

Tohle je smysl, nejvlastnější smysl a význam, evangelia, neboť Ježíš tím, že za nás zemřel, smazal všechny naše dluhy, ano, odpustil nám, proto i my můžeme odpouštět našim dlužníkům, vždyť nám byla nasypána plná míra lásky a milosti, míra natřesená, natlačená, vrchovatá – pro Krista a s Kristem jsme skuteční boháči a tak smíme plnými hrstmi lásku a milost rozdávat, ba rozhazovat dál.

Člověk, který chápe, jak nesmírné bohatství od Boha dostal a každodenně dostává, jenž vnímá vděčně tu přemíru Boží lásky a milosrdenství, jíž ho Bůh zahrnuje, takový člověk pak bez strachu a rád bude toto své bohatství sdílet s druhými. Tak má žít pokřtěný, křesťan, kristovec.

Když na tohle křesťan zapomene a nahněván se odkloní od tohoto světa a svých bližních, mysle si, že je právě on tím pravým křesťanem a dokonce se bude snažit k této zapšklé víře vést druhé, pak upadnou oba do jámy, propasti věčné nespokojenosti, zloby a nenávisti ke všem a ke všemu ovšem. Na místo radosti z ospravedlnění, se pak dostaví jen pocit hořkosti a ublíženosti.

Použité slovo „ospravedlnění”, není termínem z evangelií, evangelisté ho nepoužívají. Je to termín apoštola Pavla. Učení o ospravedlnění zaujímá v Pavlově myšlení totéž základní místo, jaké má u Lukáše milosrdenství. Jsou-li nám odpuštěny hříchy důsledkem Božího milosrdenství, řeknou evangelisté, jsme ospravedlněni zdarma tím, že nás Ježíš vykoupil z otroctví hříchu, dodá apoštol Pavel.

Oba výrazy, milosrdenství i ospravedlnění, směřují k jedinému: křesťanská víra nesmí být naplněna oním svatouškovstvím, samospravedlností, tedy mravní i duchovní pýchou, pohotovým sklonem prohlásit druhé, naše bližní, za viníky odpovědné za všechno zlo ve světě.

Lukáš milosrdenstvím a Pavel ospravedlněním říkají jednu nesmírně důležitou, základní věc, na kterou my křesťané žel tak rádi zapomínáme, totiž že právě v samospravedlnosti tkví to největší zlo a nejděsivější ohrožení všech lidských vztahů a lidstva jako takového vůbec. Samospravedlnost je tisíckrát horší hřích, než jiný poklesek, přestupek, či dokonce zločin. Mravně a duchovně sebejistý člověk, je sice upřímně přesvědčen, že má pravdu, a často mu jde skutečně o něco dobrého. A přece klame sám sebe, přeceňuje tak svou vlastní vůli činit dobré, zatracuje všechny smýšlející a jednající jinak, než on. Nejzřetelněji se to projevuje tam, kde nejde o individuální, osobní duchovní a mravní pýchu, ale kde se tento „patent na pravdu”, toto „vlastnictví pravdy”, stane majetkem celého kolektivu – zhoubnou ideologií. Takové společenství pak poskytuje jednotlivcům mravní sebevědomí a falešně ospravedlňuje jejich konání, takže nevidí, že je něco špatně.

Proto i Písmo zná kolektivní vinu, vědíc o ní, proto má smysl i takové jednání, jakým je pokání a omluva církve za inkviziční procesy, omluva Němců za nacismus, proto bychom si i my Češi měli konečně jednou přiznat hrůzy, kterých jsme se dopouštěli při vyhánění českých Němců po válce, proto bychom si měli přiznat svůj zbabělý podíl na podporování komunistické diktatury. Vždyť tohle všechno jsou nezvedené děti křesťanství, děsivé křesťanské hereze. Křesťanská tradice zná a ví již od pradávna, že Ďábel je Lucifer, to jest světlonoš, jenž si hraje na dobro, přinášeje však zkázu – Ďábel je přeci padlý anděl - Corruptio optimi pessima, jak říkávali staří - porušení toho nejlepšího bývá to nejhorší.

Všude tam, kde jedinec, či celý kolektiv zapomene neb zapomíná na Boží, dozajista pouze Boží, odpuštění vin a na Kristovo ospravedlnění dávané zdarma, tam, kde se člověk přestává v pokoře tázat po pravdě, uzurpuje si ji pro sebe, a kde začne touto pravdou druhé, své bližní, tlouci, též všude tam, kde si člověk nebo celý kolektiv vystaví sám pro sebe glejt neomylnosti a spravedlnosti, svévolně vytrhávaje koukol z pšenice, všude tam nastávají pravé pekelné hrůzy.

Dějinná zkušenost se všemi náboženskými i ideologickými snahami tohoto druhu, by nás měla vést k tomu, abychom si znovu pevně uvědomili čemu že jsme to uvěřili, proč že je to Boží milosrdenství i to ospravedlnění nejen pro naši víru, ale pro svět tak důležité.

Amen.