Pokus reflektovat svůj život a texty svatých Písem.

Text připravované sbírky básní

15. 6. 2010 17:29

<!-- @page { size: 21cm 29.7cm; margin: 2cm } P { margin-bottom: 0.21cm } -->

Spánek duše

V hrobě býti a v zemi tlíti,

to osud mého těla bude,

než formu prachu nadobude.

 

Co s duší stane se?

Nic,

jen vítr si ji odnese!

 

By v poslední den v nic vdechl ji

mé oči uzří zázrak -

vzkříšení.

 

Cadiku Milanovi

Míval on to těžké

I v hovnech musil brodit se

Lásky, víry, naděje neztratil tam

Ani jiných ctností

Než zvětšil tak proti soudruhům zlosti.

 

Blbcům těm on ukazoval

A stále ukazuje

Laskavě cestu jinou

Ano, když s Biblí říká

Budosti, jež s Bohem jest stále

Ábelem totiž a ne jen Kainem jsme

Nikdy však jedno bez druhého, vždy obé.

 

 

 

 

 

 

 

Rebemu Pavlovi

Píseň nová zní

A kdekdo slyší ji

Ve víru světa víru hledat

Emanaci božství Hospodinova

Lesknoucí se v hmotě.

 

Hned, jež tu jest

O chvíli zas není

Šplhat zpět k božství toužící

Exkomunikovaný Bůh Bohu z Boha

Kde Pavel závoj odhaluje.

Mé trápení / Můj smutek

Je mi smutno a teskno,

cítím se býti zrazen,

jsa želvou ve svém krunýři

však nevystrčím hlavu!

 

Icheit

Pojďme

do temnot

hledat světlo

do hlubin

hledat výšiny

do nenávisti

lásku.

 

Pojďme až na dno své duše, kde

uzříme JEN PRÁZDNOTU,

abychom mohli skutečně

uzřít

Boha.

V prázdnotě je plnost a v plnosti prázdnota!

Ve smrti je život a v životě je smrt.

 

A v Ježíši se obé pojí v jedno – COMMUNIO IDIOMATUM – ach, sladké TO jak med, ba sladší než hořké byliny vonící pesachovou nocí

a to je krev KREV BERÁNKA,

jenž je oné noci zabíjen

a jehož my zabíjíme.

 

Deprese depresí

To hnusné slovo

deprese

už můj mozek nesnese;

již není místo k stání

a žádné noční milování

na schodech,

které vedou z parku

na zastávku

tramvaje č. 22.

 

Pak zůstane jen slabá bolest v hlavě,

jako když se v noci vracím z Marathonu

potemnělou Prahou.

 

 

věnováno Zdeňku „Kreutz“ Křížovi

 

AVE CRUX SPES UNIKÁ.

 

 

 

 

 

P.S. Jsme theologové, tak se ji snažme dohnat, ale jinak než sola gracia to nepůjde.

 

FÍKOVNÍČE,

kterýs proklet Pánem usch od kořene,

promluv prosím,

proč Pán ovoce kýžené

na větvých tvých neshledal?

Vždyť přece musil chtít,

by se zázrak stal.

Proč, proč jen jsi fíky nevydal?

 

Snads svými kořeny, jenž v svatou zem byly zapuštěny, čerpats mohl pokoj z Jeruzaléma?

 

Ne, tys však nenasál jej – já vím, že šťáva, kterous sál, byla kyselá, vždyť to byla podivná směs hořkosti z morku kostí zabitých již kdysi proroků.

 

Tedy to, co vyřkl Ježíš, kletba vůči tobě nebyla,

vždyť tys jako první z Jeruzaléma zaslechl Jeho evangelium..... a ono tě zničilo!

 

TROJICE

Proč mlčíš, ó, náš Pane

dej ať zázrak se stane a já pochopím -

jak jen Tebe, Trojici v jednotě,

vzývat smím.

 

Bych pak osob neumenšoval, ni podstaty

vždyťs Otec, Syn i Duch Svatý!

 

Hle,

zřím dřevo svýma očima a na něm cosi.

 

Z toho pohledu je mi špatně, ba na zvracení.

Kdekdo by si při tom pohledu zakryl oči.

 

Zohavené tělo visí na dřevě

údy zakrvácené, kde je hřeby probodly

hlava skleslá a obličej zkřivený v bolestivé grimase

živé rány, snad cáry masa, které už počínají hnít.

 

A věřícího napadne otázka: „Proč“?

Pro Zákon? Vždyť v Zákoně je život!

 

Nikoliv pro Zákon, tedy pro evangelium,

neboť v něm je smrt.

 

VŮNĚ MANDLOVÁ

Hořký je život náš a chutná po mandlích

ó, Pane hořkosti – hořkosti života mého,

čiň mne hořkým,

k mandlím mne připočti!

 

ONŤ / SPOLU

Hořký jsi a voníš po mandlích,

miluješ nás i nenávidíš, dej nám tedy Tě ochutnat a zemřít od tvé hořkosti,

jež nad med sladší jest.

 

N.I.C.

Nic, je výpověď, že není...

Nic s velkým písmenem N

Nic nám transcendentní

Nic imanentní nám

Nic na nebesích

Nic, budiž požehnáno

Nic samo sebe negující

Nic bez podstaty a smyslu

Nic – života stroji

Nic – naše budoucnosti

Nic, ó ty naše naděje

 

NOSTER IESU CHRISTE

 

Být hostem Večeře Páně,

to radost pro křesťany

závdavek nebeské hostiny;

kde rozptýlí se věrným Tělo a Krev Krista...

 

Kdo tam nemá místa?

 

Obyčejnej chleba pak do polívky dáme

a vobyčejný víno do hajzlíku vylejváme!

Ach, temnota nás evangelíky obestírá a oheň pekelný, ten temný, kol nás plá!

 

V kázáních zní často hořká slova

o válkách,

o blbé české politice,

o xenofobii, rasismu a netoleranci,

ani slovo o Kristu

ani o vzkříšení,

ba ani o kříži.

 

Kde je Kristus?

Co mu řekneme až přijde sklidit vinici svou?

 

My, vyřizujíce pozvání tvé, každého jsme zvali - na pozvání Tebe však při všem tom jsme se vykašlali!

 

„Neznám Vás!“

Letmý pohled z okna – tam v zasněnou Prahu: se sněhem, s cukrovými homolemi, s pěnou na kalichu věže vinohradského kostela s rampouchy, s vlasy lamp pouličního osvětlení, které sníce o minulosti, blikají, mrkajíce, broukají si podivnou melodii o tom, že tak za zídkou, kousek, nedaleko – Voskovec, Werich i Ježek hrají svou věčnou forbínu, a jiní se dívají – dívá se Jungmann s povzdechem nad osudem řeči jím tolik milované, Hrušínský i Menšík se dívají – jiní se nedívají, tak Lexa uhranutý Egyptem, nebo se dívat nemohou jako bolestný Palach, jemuž i Kollárovi, také řeholníkům morem zhubeným, podává pražský biskup, teď v pravé lásce a s největší pokorou, Tělo Páně...

a na druhé straně ulice, za další zdí, zní zpěv jiný, ten židovský, Franz Kafka kantiluje z Tóry věčné, k níž předtím volali také Ortena: „B'rešít bara adonai...!“ A pak se s celou obcí modlí „Š'ma” a Žalmy za mrtvé...

A celý ten obraz zaniká ve tmě a tichu světlé zimní noci.

 

INTROIT (Evě Maškové)

Tělo – zapomenout na sebe;

Duše – být kopím probodena;

Bytí – tlít pomalu v hrobě;

Smrt – ztratit se v okamžiku;

 

… a v šeru rána nedělního pak čekat zázrak vzkříšení!

 

Krásno,

ach, jak málo ho je a jak málo jej sobě vážíme, a přece – ono dlí na dně duší našich, tam vprostřed vnitřní temnoty, kam Bůh jej vložil, aby špatně dostupno, čekalo, až tam se ponoříme.

 

THEOLOG BLÁZEN

THEOLOG BLÁZEN

THEOLOG BLÁZEN

 

Co z toho vychází?

(Čím větší theolog, tím větší blázen a také tím delší dílo)

Dnes jsem četl Hromádku

 

HROMÁDKA

NEŠTĚSTÍ

HROMÁDKA

NEŠTĚSTÍ

HROMÁDKA

NEŠTĚSTÍ

 

Co míníte, páni kolegové, byl Hromádka nešťastný?

 

ŠEŘÍKU, ŠEŘÍČKU,

jasně tě vidím, ač kolem zima již ostatní květiny sněhem přikryla. Tys tu kvetouc, nic jsi neztratila ze své nádhery, naopak kontrastem tím jsi vskutku zkrásněla, však jako bys jen ty voněla ze šatů léta, přítelkyně náhodných chodců z parku pod mými okny – moje myšlenky nejsou o nic méně ztracené – a já nevěděl, že ti chci recitovat přeskvostnou Velepíseň; teď toužím kvítečků tvých v malované váze míti, bych mohl přivoněti.

 

Tázal jsem se květin,“ ano, to byla metoda Jakuba Demla, když tu i mně napadlo, abych se jich rovněž otázal, rostou přec uvnitř skryté zahrádky mého srdce.

RŮŽE, ty víš, že častokráte se spíše než na vůni tvou soustředím na tvé trny, odpusť mi proto, že kochaje se v hořkosti mandlí, zapomínám na sladkost medu; chodě temnotou, nevidím světla, odpusť tedy, nakolik ještě smíme být tvá poupata.

KONVALINKO, kvítky máš drobounké i bílé jako sníh, sama jsouc malinká a čistá a lístky hladíš Krista v lásce neustálé.

Příteli, PELYŇKU, pamatuješ se ještě, jak jsme na hvězdy se dívajíce, upíjeli notně z láhve absinthu?

Na náhrobcích často rosteš, tam dole v Olšanech a dáváš nám zapomenout na bolest, ač víme, že jednou i nás pohltíš, plazivý BŘEČŤANE!

Pane TULIPÁNE, jste-li tu pánem, jsem si jist, že brzy objeví se Váš tlustý, pestrý květ.

PIVOŇKO, bolesti poškozená, srdci jsi mému nezhojenou ranou, která vždy zvečera krvácí, aby mne utvrdila, že ještě mohu milovat.

Předtím, než jsem prvně vystoupal na kazatelnu, modlil ses na klekátku a pak nám zvěstoval odpuštění; vzpomínáš si PETRKLÍČI?

HLUCHAVKO, člověk se tě bál a nevěřil ti, ač nebylo proč se strachovat a když tě později lépe poznal, tu uvědomil si, že též velmi sladkou umíš býti.

KOPŘIVO, ó, ty zrádkyně vpravdě svedlas mne k lichým úvahám...

JITROCELI, vskutkus ty předobrazem muže bojovníka, vždyť kopí a štít tě nikdy neopouští, bys mohl pohotově jak rytíř středověký souženým k pomoci přispěchat.

ŠŤOVÍČE, proč v životě tě nic nepřekvapí?

Vidím, že není obtížné nosit masku a tvář svou pravou skrývat, to ukazuješ nám ty, překrásný LEKNÍNE.

MÁTO PEPRNÁ, perných chvil s tebou mnozí jistě užili si do sytosti, kdyžs je za nos je tahala, vím, že šikovně svádíš mnohé, ač dobře ti to nedělá.

BLEDULE, sestřičko, dlouho jsem na tebe nevzpomněl, snad jest to tím, že jsi mi tolik podobna.

ŠEŘÍKU, vidím park a v něm dva noční chodce, jenž setkali se zvláštní náhodou a tu se zastavili, spočívajíce na sobě očima.

Pane, kam račte kráčet?

Na hřbitov, slečno, ten olšanský.

A víte kudy, Pane?

To je jednoduché, přeci tou cestou nejkratší.

Ta, že tam vede?

Slečno, já nevím, ale domnívám se tomu.

A co, když ne?

Pak nevím – a vpravdě ztracen jsem!

Jste – a co budete dělat?

Nevím, asi uteču, anebo...

Bože, pojďte raději ku mně!

A voní tam přesladké šeříky?

I voní... Pane!

Pak tedy půjdu, ba velmi rád.

Ach jaké čarokrásné obrazy maluješ mi před očima svým uhrančivým nachem.

FÍKUSE – dětinská hravost skryta v tobě.

MONSTERO, jak dávný titán maskuješ se a sílu svou na odiv dáváš a přitoms uvnitř tak slabá.

Myšlenky zapomenuté, přátelé mí již před drahnou dobou ztracení, přece, soudě mne, občas se objevíte, azurové POMNĚNKY.

Tolik stačily květinky pověděti, ba vím, že řekly by rády i více, kdyby je podzim mého nitra nepřikryl již teplým prvním sněhem.

 

MYSTIKA

Temnotou tedy? Ač nikoli tmou... ANO, plná jest má duše

v líbezné vůni kvetoucích již šeříků i růže as vzdálila se

Kdosi pohleděl skrz mne v sebe – uviděl se však?

Spatřil-li se ve mne, což měl by snad, shledal pak?

Bez odpovědí tu nyní stojím, pln nikdy nevyslovených otázek

Jsi tu, Kdosi? Ach, jak hloupě se ptám – jsi – neměl bych přeci?

„Myslíš, že bys neměl?“

Kdosi, já nevím!

„Trápí tě, že nevíš?“

Ach, Kdosi, vpravdě nevím, trápí-li mne, že nevím, zdali smím a mám-li se ptáti, ač veden jsem spíše k tomu vypovídati, že nejsi, než nejlépe by snad bylo neříkati vůbec nic, ba, žes NIC samým...

„Ovšem, pak přeci vypovídej, čehož jsi shledal?“

Shledal jsem, Kdosi, že posloucháš, dobře nás slyše, ale že mlčíš k tomu.

„Baže, jen přijď blíže ke mně! Vidíš?“

Vidím, Kdosi, což mnozí viděli, jiní mnozí ještě nespatřili a ještě jiní vidět nechtějí, ač to snad mají před očima svýma.

„Co vidíš, beze strachu řekni!“

...červená, rudá, ach ne, to je krev.... a vprostřed stojíš Ty, Kdosi, jsi ošklivý a celý od krve... aj, vždyť i Tys mrtev, zabit, zmařen... námi zmařen, proto mlčíš, ale vždyť mluvíš se mnou?

„Ano, mluvím s tebou, ač mlčím!“

Jak to, že mluvíš Kdosi?

Šerem jitra nedělního mluvím, to jest vpravdě zázrakem.“

 

A já stojím na úsvitě dalšího dne bez otázek, dostav nevyslovitelných odpovědí...

 

Cadik pravil, praví a věčně praviti bude

(Milanu Balabánovi)

Reb Milan jednou pravil:

 

„Příteli,

Vy nejste tradice, jež zrodila se v antice!

Vy nejste idea

v mysli Boží

bez těla.

Ale člověk z masa a kostí.

Vy živý jste v skutečnosti.“

Óda Balabánovi

(Mému milému profesoru Milanu Balabánovi)

 

Rabi Milan nám jednou vyprávěl...

 

Slyše jej, jsem jako chasid, co čeká na cadika, abych pilně vyslechl vše, co říká:

 

Chaos musí hučet,

Duch fičet má

a smysl není tam,

kde se nám zdá.

 

Kolena se třesou mi, když on se mne ptá,

plácnu-li pak blbost někdy,

on jí smysl dá.

 

Někdy si pak připadám, jako otec na koncilu,

že soudit bych měl jeho – Areia.

 

Dnes v noci spatřil jsem anděla Páně, jenž mi pravil: „Neboj se, pokoj tobě, Tomáši; věz jest tu Hospodin, v něj slož vší svou hořkost, každičký svůj smutek, i svou vnitřní temnotu samoty svého nitra.“

Já mu ovšem odvětil: „K tomu stačí časné, vždyť jest tu růže, ona, ta přenádherná!“

Anděl však zopakoval: „Slož na Hospodina, co nejvíc bolí tě!“

Tedy odpověděl jsem: „Světlo, ono světlo, jenž prosvěcuje temnoty!“

Děl pak anděl: „Po světle, že nikdo netouží, vskutku nikdo?“

A já odpověděl: „Ano, dozajista nikdo.“

A tu jsem se probudil – bylo již pozdní dopoledne a chápu již, že v posteli usnul jsem při rozsvícené lampě mistra, jehož mnozí neznají.

 

Ach, do tmy propadá se,

propadá se do smrti.

Bůh vzdaluje se Bohu,

Otec Synu se vzdaluje.

Ježíš umírá...

Je ztracen!

Propadá se do pekla,

toho ohnivého

s pláče

a se skřípotem zubů.

 

BŮH ZEMŘEL – JE MRTEV

Bůh je nic...

NICOTA – ZDROJ SPÁSY

 

A tu by mělo znít...

EVANGELIUM.

 

 

Kdo mystikem se touží stát,

Ten musí Krista ochutnat!

 

Ó, Pane, chuť tvou já toužím znát,

bych křesťanem se mohl zvát,

prý sladčís nežli med,

jenž oslazuješ ďáblův jed,

a chutnáš po mandlích,

jenž víš,

jak hořký je náš hřích.

 

Proto já prosím pokorně,

dej krev i tělo své ochutnati mně.

Zobrazeno 999×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz