Zamyšlení nad ospravedlněním

<!-- @page { size: 21cm 29.7cm; margin: 2cm } P { margin-bottom: 0.21cm } A.sdfootnoteanc { font-size: 57% } -->

Ospravedlnění, jiná tradice?

Ta židovsko-křesťanská?

Vedle helénské (helenistické) je druhou tradicí, která je pro formování našeho pojetí spravedlnosti velmi důležitá, tradice židovsko-křesťanská. Ne, že bychom nemohli najít rozdílu mezi židovským a křesťanským chápáním pojmu spravedlnosti, ale tato různost pojetí spravedlnosti není odlišností zásadní.

Židovské pojetí spravedlnosti přitom vychází z takzvané proklamativní formy spravedlnosti, nemá tedy souvislost s mravní kvalitou jednotlivce, ale s prohlášením takového jednotlivce za spravedlivého skrze Božskou autoritu. Udílení spravedlnosti pak nevychází ze zásluh nebo z kvantity či kvality lidských skutků. Není však možné tento postoj hodnotit jako morálně indiferentní. Přičemž důraz na proklamativní pojetí spravedlnosti odkazuje ke snaze uniknout sféře náboženské magie, jež se jinak snaží dožaduje působnosti, v našem případě spravedlivým jednáním. Tak by se jednalo o formu takzvané smluvní náboženskosti. Ale ani dokonalé dodržování předpisů Tóry, dle tohoto židovského pojetí, člověka neopravňuje nárokovat si na Boží přízeň či dokonce osobně proklamovat svou spravedlnost. Židovství pak zjevně vnímá spravedlnost jako Boží kompetenci, která nepodléhá a nemůže podléhat lidským nárokům.

Zde je též zapotřebí podotknout, souhlase s Davidem Blumenthalem¹, že (biblická) hebrejština nemá vhodný ekvivalent k pojmu "spravedlnost", jak mu rozumí české ucho. Dle Blumenthala užívá Hebrejská bible čtvero výrazů, které jsou překládány do češtiny jako "poctivost", "milosrdenství" nebo "soud" a "nadměrné úsilí". Právě v tomto ohledu je židovské chápání širší než to helénské, protože je rozšířeno též o spravedlnost jako milosrdenství. Hospodin sice představuje právo a spravedlnost, ale zároveň i lásku a soucit. Hebrejské bible také tím, že zdůrazňuje jak Boží otcovství² tak Boží mateřství (výroky o děloze atd.), chce zmírnit představu Boha jako přísného, nemilosrdného, ale spravedlivého soudce. Hospodin je přece nejen Bohem spravedlivým a nestranným, nýbrž stejně tak i Bohem soucitu a mírnosti.

Křesťanský výklad spravedlnosti pak pokračuje právě v tradici židovského chápání, což je zjevné kupříkladu v podobenství o Dělnících na vinici³, kde je jasně položen důraz na proklamativní charakter spravedlnosti spolu s její silnou sociální akcentací. (Nelze samosebou pominout rovněž velký sociální význam židovského profétismu, v jehož duchu se ubírá celé evangelijní kérygma.) Novozákonní výklad spravedlnosti pak uceleně podává apoštol Pavel ve své epištole Římanům⁴. Apoštol Pavel nehovoří o lidské, nýbrž o Boží spravedlnosti, jež překračuje hranice Zákona (Ř 3,21) a jejíž povaha je všeobecná (Ř 4,9). Boží spravedlnost je mu víc než Zákonem, ač sama sobě zákonem je. Její všeobecnost pak tkví v tom, že se nevztahuje jen na určitý národnostní či politický útvar anebo skupinu.

Spravedlnost má, v křesťanském chápání, zásadní souvislost s vírou, neboť pouze a jen na základě víry může být člověk zbaven nespravedlnosti – ospravedlněn – učiněn spravedlivým. Základem nové náboženské společnosti tak není Zákon, ale víra. Koryfej protestantské theologie Karl Barth k tomu praví, že ospravedlněn je ten, „kdo věří, to jest přijímá a vyznává, že je ten, za koho jej Boží soudní výrok označil, a jak jej oslovil”.⁵ Vyvstanuvší (za reformace) spor mezi katolickými a protestantskými theology se týkal zvláště otázky, je-li Boží ospravedlnění změnou kvality lidské přirozenosti, a stává-li se člověk spravedlivým ontologicky nebo původní stav zůstává a lidská nespravedlnost je bohem jen přehlížena.⁶ V této souvislosti byla rozvíjena rovněž nauka o Boží milosti (de gratia). Protestantští theologové pak vycházeli při formování tohoto učení nejen z jiné interpretace řeckého slova δικαιοσινη, ale též z praktické zkušenosti, jež ukazuje, že ospravedlnění vírou nezbavuje člověka možnosti jednat nespravedlivě a takto ztratit účast na již udělené Boží spravedlnosti. Nedávno však byl i v této věci dosažen konsensus mezi Světovým lutherským svazem a Katolickou církví na sklonku roku 1999 symbolicky právě v Augsburgu, kde spor v otázce ospravedlnění započal. Bylo konstatováno, že veškerá Boží odměna je odměnou milosti, na niž nemáme žádný nárok a že „vše, co v člověku svobodnému daru víry předchází a po něm následuje, nezakládá ospravedlnění ani nevytváří zásluhu"⁷.