Pokus reflektovat svůj život a texty svatých Písem.

Život křesťanův

7. 7. 2010 11:48

Život křesťanův

 

Svým obsahem a způsobem, jakým ho lze prožít, rovněž svým pohledem na lidi i svět kolem sebe, jichž vnímá, je život křesťanův, křesťanský život, dozajista tím nejkrásnějším, ve kterém je nadto nejvíce vzrušována a drážděna jak hlava tak i srdce, který se ponejvíce přibližuje k lidské skutečnosti a podává nejčistší a nejjasnější výhled na pravdu, po níž se každý člověk v životě ptá a jíž hledá, za níž putuje, život, který je nejpodobnější krajině, v níž lze dohlédnout až k nejvzdálenějším horizontům a přece stále ještě jasným, neboť jich prosvětluje sluneční svit, byť možná i slunce již zapadajícího, či ohromující stavbě jakou je gotická katedrála. Ubozí křesťané s ubohými křesťanskými životy, ti, jež to dosud nerozpoznali! Avšak křesťanský život je mezi všemi způsoby života také tím nejtěžším a nejnebezpečnějším, neboť člověk může snadno skončit v zoufalství anebo, což je mnohem horší, v pýše. Život, jenž se – rozplyne-li se nebo zkostnatí – může tím nejstrašnějším způsobem ze všech stát parodií na sebe sama. Je snad nějaký jiný způsob života, který by se mohl stát tolik zvráceným a tak obludným a který by mohl být tak nudným jako právě ten křesťanský? Křesťanem by dozajista nebyl ten, kdo by se před těmito propastmi nikdy nebyl strachoval, či kdo by se jich strachovat přestal.

Obé, výše řečené, je pravda a má své opodstatnění v tom, že křesťanský život nemusí sám ospravedlňovat své vlastní bytí, svou možnost i svou nutnost, svou práci i své výsledky, ostatně je ani sám chtít ospravedlňovat nesmí. Vždyť je tím nejsvobodnějším i nejvázanějším způsobem života mezi všemi způsoby. Každičkou otázku po svém oprávnění smí (přece!) docela prostě odkázat na církev a na Boží zjevení, na kterém je církev založena. Toto je však jediná odpověď, kterou je křesťanský život vůbec sto dát, a právě skrze tuto jedinou jedinečnou odpověď a spolu s ní se zbavuje veškerého svého samostatného oprávnění. To je nejvzácnější předpoklad, na němž stojí křesťanský život, bytostný předpoklad, od něhož dostává i ta nejběžnější a docela obyčejná argumentace v rozličných životních situacích, je-li skutečně křesťanská, svůj lesk. Tento předpoklad však křesťan nemůže vykázat, nejde tu totiž o fenomén, faktum, axiom, či společenskou nutnost nebo možnost; křesťan nemůže ani jen všeobecně a systematicky vykázat tento předpoklad do určitého prostoru, ohraničit jej a vymezit, aby světu a lidem v něm ukázal jeho oprávněnost, když by jej takto zviditelnil. Křesťanovým předpokladem totiž je zjevení, jednání samotného Boha a jen samotného Boha v jeho Slovu skrze jeho Ducha. Jak by mohl být tento předpoklad, byť jen nepřímo, byť jen negativně, vykázán? Měl-li by přece, muselo by dojít k jeho přeznačení a zfalšování, křesťan by ho musel opustit, vzdát se ho a zradit jej – musel by přestat být křesťanem, kdyby se chtěl takto sám ospravedlnit. Když se o to křesťané v dějinách přece jen pokoušeli, dostavili se jim ku pomoci místo andělů strážných jen andělé padlí! Byli snad v dějinách učiněny neutěšenější pokusy právě o tohle, než pokusy propojit křesťanský život s nějakou filosofií, snahou vysvětlit předpoklad života, o níž se měl nadále křesťan opírat, ať již bez svého předpokladu nebo spolu s ním? Vždyť křesťan se může pro filosofii stát zajímavým teprve od okamžiku, kdy už pro ní zajímavý nebude chtít být. Křesťanův vztah k filosofii může nést dobré ovoce teprve s okamžikem, kdy se vzdá nároků nejen na pěstování svého života jako vlastní filosofie, ale i nároků na snahu vykázat za pomoci filosofie onen svůj bytostný předpoklad. Totéž platí o vztahu křesťanského života a ostatní věd, způsobů poznávání bližních a světa. Křesťan totiž může být jen fakticky, to znamená, že své bytí, možnost i nutnost dokazuje prostě tím, že je. Oprávněnost své důvěry ke svému předpokladu dokazuje křesťan tím, že mu důvěřuje, dle této důvěry jednaje. Tak je křesťan sám sebou, jda vlastní cestou! Všechna pýcha i zoufalství, nudnost i obludnost křesťanského života měly vždy svou příčinu v tom, že se křesťan příliš málo odvažoval být křesťanem. Křesťan se nesmí stydět, pak nemá k stydění žádný důvod, nesmí se bránit, pak také je nenapadnutelný, musí se varovat všech umění, krom jediného, jenž je mu přikázáno, pak není izolován. Křesťan je izolován jen tak dlouho, dokud se bojí izolace.

Ono jediné umění, jenž je křesťanu přikázáno konat, je služba, jíž má přivádět k církvi a v církvi k Pánu církve. Křesťan tak má určitou pevnou funkci v nepřetržité liturgii církve, v níž církev, a on jako její úd, neustále naslouchá Bohu, jehož zvěstuje a zvěstovaného vzývá. Křesťan se tedy nenachází v nicotě ani chaosu, nýbrž v prostoru vytvořeném pod Božím Slovem, skrze Boží Slovo a v Božím Slově. Bůh promluvil a křesťan musí naslouchat! Křesťan tak koná zvláštní akt pokory, jenž je mu tímto faktem nařízen. Tento fakt pak spočívá v tom, že křesťan se jako úd církve snaží před církví a před Bohem vydat počet z toho, co před Bohem a lidmi znamená a musí znamenat – být údem církve. Křesťan se přeci nachází ve shromáždění lidí, sám omylný a mýlící se, hříšný a hřešící; je zřejmé, že se tak křesťan údem církve musí stále znovu stávat a jím být, jelikož je křesťan pod Božím soudem, nemůže tomu být jinak než, že musí neustále soudit sebe samého, nikoli však dle svého vlastního měřítka, ale podle onoho předpokladu - na kterém zakládá vší svou důvěru – který je totožný s Božím Zjevením a obsažený v Božím Slově. A právě tohle stále znovu nutné a přikázané sebepřezkušování křesťana měřítkem Božího Slova je zvláštností křesťanského života.

Zobrazeno 969×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz