Mystika - opomíjená zbožnost II.

V. Protestantská mystika

Velikým vkladem je ono v úvodu citované čtvrté a poněkud pozapomenuté Lutherovo sola: „Sola experientia facit theologum.¹“ Takto se konstitučním prvkem protestantské víry stává zkušenost s Boží milostí, kterou ostatně učinil i Luther. Na druhou stranu bude protestantská mystika na princip sola gratia neustále narážet.

Kašpar Schwenkfeld (1490–1561) princip sola gratia nepřijal a vidí lidskou spolupráci na spáse jako potřebnou, Kristus se musí v člověku vnitřně zrodit, což je podstata ospravedlnění.

Jakob Böhme (1575–1624), první protestantský filosof, považuje Boha za naprosto imanentního světu, neboť svět je jediným projevem božství; člověk je nejen součástí světa, ale světem v malém a může sám Boha najít. Bůh „ve skrytém tichu“ sjednocuje v sobě dobro i zlo, aniž je jedno druhým a přece podstata je jediná. Člověk musí hledat Krista ve svém srdci a dle jeho příkladu má člověk jednat, neboť skrze Krista se Bůh s člověkem spojuje.²

VI. Potridentská katolická mystika

Reprezentují ji Terezie z Avily (1515­1582) a Jan od Kříže (1542–1591). Dále jde o mystický sňatek. U Jana o kříže se objevuje ve vší hloubce „temná noc duše“.

„Mystika Terezie i Jana od Kříže je v podstatě jedna. Ti, kdož viděli v jejich naukách dva opačné směry, nerozuměli jejich dílům. Nejde o dvě rozdílné soustavy, nýbrž o dvojí stránku téže nauky. Proto jsou učiteli jedné a téže školy.“³

Rozdíl mezi naukami obou mystiků lze spatřit v tom, že ačkoli obě jsou pevně postaveny na základě zkušenosti, je mystická nauka Jana od Kříže podepřena hlubokými filosofickými a teologickými vědomosti, díky nímž proniká k podstatě jevů. Terezina mystická nauka je spíše popisná, klouže po povrchu věcí, ale právě tímto se stává neuvěřitelně živou. „Její mystika není tedy věc mrtvá, nýbrž cosi živého, co se hýbe na oněch výmluvných stránkách jejich děl, že vzbuzuje touhu dáti se ‘cestou dokonalosti’ a vstoupiti beze strachu před havětí do nitra Hradu. (...) Nehledejme ovšem u ní znalost všeobecných principů, které vysvětlují účinky příčinami a které dávají nauce a jejímu výkladu onu jednotu, jež jí náleží!“⁴

VII. Schleiermacher a jeho mystika

O Schleiermacherově mystice lze mluvit jako o mystice, která: 1. Se nestraní světa, ale naopak ve světě vidí působení „Universa“. 2. Neodmítá metafyziku, pokud má „Universum“ za svůj zdroj a nesnaží se jej namísto toho složitě konstruovat. 3. Neodmítá morálku, pokud pro soustředění na universálnost svých norem neztrácí ze zřetele jednotlivce. 4. Cílem takovéto mystiky pak není unio mystika a sjednocení se s „Universem“; toto sjednocení, které se odehrává v „prvním okamžiku“, je zde naopak zdrojem, ze kterého tato mystika čerpá. 5. Náboženský člověk hraje v tomto konceptu pasivní roli, aktivním a jednajícím prvkem je „Universum“. 6. „Universum“, k němuž se tato mystika upíná, je „nepředmětné“ a člověk se k němu mimo „první okamžik“ vztahuje „ve smělé víře“. 7. Vyžaduje se, aby člověk, který kráčí touto cestou, byl vzdělaný, což mystika většinou odmítá. Těchto několik bodů Schleiermacherovu mystiku odděluje od toho, co se běžně pod tímto pojmem rozumí.

VIII. Závěr.

Křesťanská mystika je rozvinutím Božího života v člověku a může tedy být jedině Božím darem, což vyplývá z toho, že její existenci podmiňuje jednak Boží milostí a jednak tzv. dary Ducha svatého. Mystickou cestu člověka podmiňuje mravní očista. Žije-li člověk v souladu s Božím zákonem, dochází postupně ke kontemplaci, tedy k prostému nazření pravdy či jakémusi „důvěrnému patření“, které samotné je nad všechny obrazy a nade všechny myšlenky, nedá se jimi vyjádřit, proto se mystikové jen těžko vyjadřují o své zkušenosti a proto se jim mnohokráte rozumí jen s velkými obtížemi. Mystik dosahuje stavu, kdy si je vědom, že nejvyšší vědění o Bohu se již nedá vyjádřit vůbec. Tím se ovšem rozhodně nemyslí, že by šlo o plané snění, nýbrž naopak o nejhlubší pronikání do těch nejhlubších pravd, protože se tím posiluje víra a rozhojňuje láska. To jsou dvě známky pravých mystiků a pravé mystiky obecně, že jde o zřídlo činné lásky a pokorné víry. Nazíráním totiž žije mystik pravdu, že Bůh je duch a že žádné slovo a žádný obraz a symbol nemůže Boha vyjádřiti přesně.

Člověk se ve své víře, ve své zkušenosti s Hospodinem, který se mu ve víře z milosti stává a přihází, vyvíjí. Jednotlivé stupně duchovního vývoje lze připodobnit k vývojovým stupňům fyzického života člověka – dětství, dospívání a dospělost.

IX. Sdílení

K pojetí mystiky přináleží i problém možnosti sdělení mystických prožitků. Jak mystika tak teologie mají každá svou řeč. Mystika je sice věcí tajuplnou a podivnou, ale nikoli neurčitou a mlhavou. Má svou odlišnou, ale nikoli blouznivou řeč. Její řeč čerpá ze skutečnosti, a to v nejplnějším a nejhlubším smyslu. Proto musí mystika mluvit svou vlastní řečí - řečí obraznou. O spojení duše s Bohem hovoří mystikové v metaforách vztahů muže a ženy: jako o zasnoubení duše s Bohem nebo jako o duchovním manželství mezi duší a Bohem; mystikové rovněž často mluvívají ve zkratkách: člověk je nic - zkratka, pro nic ze sebe, pro takřka nic ve srovnání s velikostí Boží; dále ve sdělení prožitého užívají nadsázku, proto, aby se ukázala lidská ubohost vůči Bohu, lidská bída a závislost ve všem, ba v celém bytí, na Bohu, a proto, aby bylo jasné, že člověk ze sebe nemá nic a ničím není, což pojí mystika s básníkem, neboť básník užívá nadsázky z podobného důvodu jako mystik, oba jsou totiž zasaženi velikostí krásy, ano krásnem, ke kterému se přiblížili, že musejí oba vyjíti z běžných slov a výrazů, když tuší, že je a jejich slovní prostředky přesahuje toto krásno; jiným prostředkem, jehož mystici užívají ke sdělení svých prožitků, jsou protiklady: nevidím nic a vidím vše. Těmito protiklady lze nejlépe vyjádřit spojení lidské nicoty a „Boží velebnosti“, Božího světla a lidské přirozené neschopnosti toto světlo vnímat. Mystika nemůže neužívat protikladů, protože jiným způsobem nelze vyjádřit onen základní protiklad, protiklad Stvořitele a jeho díla stvoření.

Teolog má na rozdíl od mystika úkol a povinnost se vyjadřovat přesně, poněvadž až se theolog ve svých myšlenkách přísnou pojmovou řečí dobere kýženého cíle, s velikou duchovní rozkoší pak okusí překypující bohatství řeči mystické, kterou mu bude dáno okořenit jeho závěry. Theologovi dostačuje při práci jeho akademicky přesná mluva, protože co možná nejpřesněji vyjadřuje jeho myšlenky. Mystikovi naproti tomu nestačí a nemůže stačit jeho řeč ani pro jeho vlastní práci. Theologická řeč pak osvětluje řeč mystickou a sama se k ní utíká, když a aby dokonala svou vlastní práci. Praví theologové totiž, ti skutečně prožívající theologii, nemohou jinak, než býti mystiky.