Ježíši, jenž se za nás, v nichžto se Duch tvůj modlí, přilouváš – dej nám napodobiti, jak své Otče náš promlouváš. Amen
»Milá Kristova církvi, sestry a bratří,« když slýcháváme slova svého Mistra a Pána Ježíše, která učil během svého horského kázání, zůstáváme pak častokráte stát jako opařeni, jsouce udiveni a šokování, jaké že to na nás má Ježíš požadavky, co že to po nás chce. Právě tak ne jen, když mluví o morálce a chování, ale také tehdy, když mluví o modlitbě, jak je tomu v našem dnešním textu – částce našeho kázání.
Kteroužto Pán pronáší předtím, než vysloví onu zásadní jedinečnou modlitbu, kterou se pak my jako Kristova církev na tomto světě modlíme až do skonání věků – totiž Otče náš - Ježíš chce svou řečí dát svým nejbližším, zárodku své budoucí církve, poučení o tom, kterak se modlit mají a kterak nemají, což je jistě řeč napořád aktuální i pro nás, shromážděné tady a teď dva tisíce let poté...
Náš text nás varuje před modlitební okázalostí, jíž dobře demonstruje na příkladu pokryteckých modlitebníků, vždyť kdo chtěl v Izraeli tehdejší doby působit zvláště zbožně, kdo chtěl před ostatními demonstrovat svou velikou víru, stavěl se před ostatními do okázalých modlitebních póz a to nejen v synagoze, ba i na ulici. Pravdou je, že tohle nebezpečí již nám dnes asi nehrozí, ježto se zbožnost stala záležitosti docela privátní a s ní i modlitba, vždyť již jen myšlenka na modlitebníka klečícího někde na Národní třídě je více než úsměvná – takový člověk by brzy asi putoval jinam... Přece však jisté nebezpečí pokrytecké modlitby uvnitř církve hrozí i dnes, ježto hlasitá modlitba je napořád modlitbou tak trochu i pro lidi a ten, kdo se modlí nahlas bývá často považován za zbožnějšího, než ten, kdo se hlasité modlitby neodváží.
Na druhou stranu nechce náš text vést k tomu, abychom se ve shromáždění hlasitě nemodlili, chce však, abychom si uvědomili, že hlasitá modlitba jednotlivce ve shromáždění není a nesmí být pronášena na efekt či pro pochvalu; také chce, aby ti, kdo hlasité modlitbě naslouchají, nehodnotili slova sestry či bratra jako řečnický proslov, jako přednes, jenž by se měl známkovat. Ježíš totiž jasně říká, že se nemodlíme pro lidi, nýbrž s lidmi, proto bychom se měli k hlasité modlitbě bližního přidávat svou tichou modlitbou, přijímajíce v ní to nám blízké a laskavě přehlížejíce to nám buď ve formě neb v obsahu vzdálené.
Vedle této veřejné modlitby ovšem Ježíš staví modlitbu soukromou, modlitbu, jíž ostatní nevidí a která se děje v pokojíku často za zavřenými dveřmi. Právě tato modlitba je jedna z nejdůležitějších věcí v křesťanově životě, v ní se po způsobu Synově, který se obracel k Otci i my můžeme k témuž Otci obracet; v ní se odehrává vztah víry, v ní se naše JÁ bytostně a intimně vztahují k Božímu TY. Těmito hovory s Bohem ať už v místnosti bytu, anebo pokojíku srdce bychom měli vyplňovat a rámovat úplně všední chvíle našeho života; ve chvíli, kdy nemáme co dělat, nudíme se, nemůžeme spát či jsme jen nervózní před důležitým okamžikem nebo šťastni po něm, se sice můžeme nudit dál, pustit rádio, televizi nebo počítač či zajít do hospody – ale nebude čas takto strávený časem prázdným, promarněným a zbytečným? Pamatujme, že víra bez modlitby skomírá a po čase hyne úplně, vzpomeňme na to, až se budeme i zde a spolu se všemi hlasitě modlit Otčenáš, protože bez života modlitby soukromé je modlitba veřejné pokrytectvím, tomu též nás Ježíš dnes učí.
Amen.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.