Kázání: Exodus 32, 1-14 O ctění neb nectění zlatého telátka, ideologii a Mojžíšově přímluvě.

Dej, ó, laskavý a dobrý náš Bože, ať si místo Spasitele nenecháme podstrčit jen krásné zlaté tele. Amen.

»Milé sestry a milí bratři,« perikopou, nad níž se dnes budeme zamýšlet, je nám všem nejspíše dobře známý příběh O zlatém teleti.

Já však začnu vyprávět netradičně a odjinud: Pokud si vzpomínáte na kázání z minulé neděle, mluvil jsem o rozdělení Izraele babylónským zajetím na do exilu odvedou elitu a prostý lid, který zůstal v Izraeli. A tu jsme u jádra věci, Boží zaslíbení se naplnila, elita lidu Izraele se vrací do zaslíbené země, jaký údiv ji však jímá nad tím, co tam nalézá?

Izraelci dlící v zaslíbené zemi zápasili o svou víru, jak se dalo, a jelikož to byli prostí a obyčejní lidé, nevadilo jim nejspíše uctívat jako Hospodina, jako jeho symbol či jako jeho ikonu „zlaté tele“, jakéhosi „pána-býčka“, ono tele se možná nacházelo přímo v Jeruzalémě a suplovalo zde nefungující a poničený chrám. Izraelci v zaslíbené zemi tak snad i dobře setrvali v tradicích otců, vždyť Hospodin je Bůh, který jezdí na cherubínech – nikoli andělech, jak si je dnes představujeme, nýbrž na pěkných rohatých okřídlených kravičkách – jak svědčí žalmisté¹. Navíc v paměti lidu trvale zůstávala Hospodinova schrána úmluvy, která podle biblického popisu na svém více nesla cheruby hned dva – dokonce dvě okřídlená zlatá telátka – a vůbec nikomu to nevadilo, ba to „přikázal“ sám Hospodin².

Izraelská elita, jež se navracela z nuceného exilu zpátky do své vlasti s sebou rovněž přinášela zakonzervované tradice svých otců, avšak v jiné podobě, v podobě ideálních představ o tom, jak by to mělo vypadat a jak by se to mělo dělat ve věcech kultu a mravů; v této podobě tyto tradice před exilem nikdo nezastával, vytvořili si je až exulanti, kteří si líčili svou dávnou vlast v růžových barvách. Co se telete, které dříve mohlo fungovat jako neškodný podstavec pro neviditelného Hospodina, jako místo na němž by mohl spočívat, týče, stalo se zejména pod vlivem vnějších okolností nepřijatelným, vždyť zajatci dobře věděli že na proslavené babylónské měsíční bráně se objevují božstva v podobě zlatých okřídlených býků.

Elita se tedy vrátila a aby odstranila již nepřijatelné chápání Hospodina a s ním se nesoucí předměty Hospodinovského kultu, začala si vyprávět pohádku, kterou je náš dnešní text – pohádku, kterou můžeme s užitkem poslouchat i my.

Na místě „bylo nebylo“ a „za sedmero“, čteme, že se náš příběh odehrává kdesi na poušti pod horou Sínaj, tedy na místě, o němž ani dnes nikdo spolehlivě neví, kde se nacházelo, bylo-li vůbec někde.

Mojžíš po dlouhou dobu tajemných a téměř nekonečných čtyřiceti dnů rozmlouvá s Hospodinem na hoře Sínaj – sám Mojžíš, prorok a znalec Božího Zákona, představuje onu izraelskou elitu; čtyřicet dní je pak doba zajetí, chápaná zároveň jako čas pokání za hříchy obou izraelských království. Je tu však také lid pod horou s veleknězem Áronem, kterému nezbývá než čekat na návrat Mojžíše – takto je interpretována situace lidu, který zůstal ve svaté zemi: Měli pouze čekat na to, až se vrátí elita z nuceného babylónského exilu a nepouštět se ve věcech kultu, jež tu zosobňuje Áron, do ničeho nového.

Nyní, znajíce kontext naší pohádky nechme promlouvat již pouze jí:

„Když lid viděl, že Mojžíš dlouho nesestupuje z hory, shromáždil se k Áronovi a naléhali na něho: 'Vstaň a udělej nám boha, který by šel před námi. Vždyť nevíme, co se stalo s Mojžíšem, s tím člověkem, který nás vyvedl z egyptské země.'“

Mojžíš je s lidem od chvíle jeho vyvedení z Egypta pořád, neustále ho doprovází, vždy je mu prostředníkem v komunikaci s Hospodinem, jen co se však na chvilku vzdálí, právě kvůli komunikaci s Hospodinem vzdálí, lid upadá do úzkosti a strachu, bojí se, že byl Mojžíšem opuštěn, že byl zanechán na poušti, kde mu hrozí smrt, lid má totiž malou víru, proto se, nutno podotknou - logicky, ubírá k Áronovi, svému veleknězi, Mojžíšově příbuznému a zástupci, který měl lid řídit ve chvíli prorokovi nepřítomnosti, se žádostí a otázkou, co má dělat. Lid si žádá udělat Bohy, kteří by šli před ním, ačkoli dosud před lidem táhl sám Hospodin jako „oblakový sloup ve dne a ohnivý sloup v noci³“! Jejich „udělat Bohy“ ovšem vůbec nemusí znamenat, že je Áron lidem vyzýván k modloslužbě, lid jen touží po podstavci, po jasném signálu, kdy táhnout dál, neboť o tom dotud rozhodoval Mojžíš, na jehož příkaz lid táhl pouští, přičemž se objevoval onen zázračný Boží sloup; Mojžíš tu však není a tak ho musí nahradit jiný náležitý prostředník, lidem vybraný a zhotovený. Problémem každého takového umělého prostředníka však je, že nekomunikuje s Hospodinem a ani s ním komunikovat nemůže, není přece živý, a tak to, co by lid měl za vůli božstva, by ve skutečnosti byla jen jakási nad lid povznesená vůle lidu, ano, ideologie, nikoli víra.

Áron se ocitá v opravdu nelehké situaci, má poslechnout to, co žádá lid, ač sám ví, že to není správné, ač prohlédá, že tu jde o nebezpečí vzniku ideologie? Odmítnutí vůle lidu by vyžadovalo silného a celého člověka, jakým však Áron není, velekněz je spíše dobrý rétor a znalec kultu, ale ne odvážný člověk, i on se bojí, že spolu se ztrátou bratrance Mojžíše ztratil také komunikační kanál s Hospodinem. Áron přitom chce jen dobré a rozhodne se lidu sice vyhovět a vytvořit mu prostředníka, ale zároveň mu bránit v jeho počínání a omezit jej tak, aby bylo kulticky co nejčistší... „Cesta do pekla je lemována dobrými skutky,“ učí nás známé přísloví a je tomu tak, Áron se totiž, byť s dobrým úmyslem, dává na onu příslovečnou cestu do pekla.

„Áron jim řekl: 'Strhněte zlaté náušnice z uší svých žen, synů a dcer a přineste je ke mně!'“ Nový prostředník mezi lidem a Bohem bude ze zlata, tedy z toho nejvzácnějšího, co lid má a čeho si lidé jen neradi vzdávají. Áron lid nezbavuje jen šperků, ale i případných kultických předmětů, které si izraelci v Egyptě ať již legálně anebo i ilegálně opatřili, čímž z lidu vymýtí poslední možné hmatatelné a hmotné stopy Egyptské zbožnosti, ale nahrazuje modly jedinou modlou. Možná Áron doufal, že se lid nevzdá zlata tak snadno, ale i tu zvítězilo prvotní ideologické nadšení pro novou věc.

„On je od nich vzal, připravil formu a odlil z toho sochu býčka. A řeklo se: 'To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.'“

Áron tedy od lidu bere zlaté šperky, dělá formu a dle ní pak odlévá býčka, kravičku či posvátné telátko, ví, že tu jde o jasné porušení Desatera přikázání, tak se alespoň snaží oslabit situaci tím, že nezhotovuje modlu rytou, ale litou, protože podle slov desatera „Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství...⁴“ se mělo za to, že rytina by byla větší prohřešek. Navíc Áron míní, že tele je opravdu jen podstavec, jenže napořád tu jde o porušení Desatera, nadto chápání lidu je jiné – telátko má být Hospodin.

„Když to Áron viděl, vybudoval před ním oltář.“ Áron jistě znal Boží slovo, jenž již Izraeli zaznělo: „Neuděláte si mé zpodobení, neuděláte si bohy stříbrné ani zlaté. Uděláš mi oltář z hlíny a budeš na něm obětovat...⁵“ Věc se tedy snaží zachránit tak, že nechce sloužit přímo před modlou, ale buduje oltář. Jenže i tímto překroutil Boží slovo, to totiž neříká mějte modlu a před ní oltář, jak si to vyložil Áron, ale žádné modly, toliko oltář.

„Potom Áron provolal: 'Až zítra bude Hospodinova slavnost.'“ Naposledy se Áron pokouší o záchranu, konání slavnosti přesouvá až na následující den, co kdyby se Mojžíš ještě stihl navrátit a tomu všemu ještě nějak zabránil... Navíc nevyhlásil slavnost telete, ale přímo Hospodinovu, jehož je tele jen podstavcem. Lid ovšem tele chápal jako svého boha přímo a nepokrytě, tomu již nemohl žádný z Áronových zoufalých kroků nijak zabránit.

„Nazítří za časného jitra obětovali oběti zápalné a přinesli oběti pokojné. Pak se lid usadil k jídlu a pití. Nakonec se dali do nevázaných her.“ Áron cestě do pekla zabránit nedokázal, nedočkavost a fanatická touha lidu po božstvu vydržela pouze do časného rána... pak následovali oběti pro tele, pitka a orgie...

A obraz se mění: Hospodin, který rozmlouvá s Mojžíšem zatím o tomhle všem ví, vnímá to a sám se rozhoduje jednat, vyzývá Mojžíše, aby sestoupil, když sám říká: „Sestup dolů. Tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, se vrhá do zkázy.“ Lid nikoli Hospodinův, ale Mojžíšův. Hospodin se tu od Izraele distancuje, protože Izrael v něj nevěří, protože propadl modloslužbě, protože bez Mojžíše se neobejde, ale bez svého Boha klidně!

„Teď mě nech, ať proti nim vzplane můj hněv a skoncuji s nimi; z tebe však udělám veliký národ.“ Děsivá slova Božího rozsudku – totální vyhlazení Izraele. Hospodin však jakoby za svého pouhého milosrdenství pokračoval ve své předchozí argumentaci, když totiž přiřkl lid Mojžíšovi, je to on, kdo musí a má rozhodnou o osudu lidu. Hospodin nechává rozhodnout člověka, ale na rozdíl od Árona, a to Hospodin dobře ví, je Mojžíš celý člověk a muž víry, který nepodléhá lákavosti ideologické nabídky nechat ze sebe vytvořit veliký lid. Tam, kde Áron neuspěl a nevydržel, Mojžíš obstál.

„Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a pevnou rukou z egyptské země? Proč mají Egypťané říkat: 'Vyvedl je se zlým úmyslem, aby je v horách povraždil a nadobro je smetl z povrchu země.' Upusť od svého planoucího hněvu. Dej se pohnout k lítosti nad zlem, jež proti svému lidu zamýšlíš. Rozpomeň se na Abrahama, na Izáka a na Izraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské hvězdy a celou tuto zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu, aby ji navěky mělo v dědictví.“

Mojžíš pronáší k Hospodinu svou kající litanii, kde Hospodinu znovu připomíná, že je to On, Bůh, kdo Izrael vyvedl z Egypta, aby jej zachránil. Přičemž, kdyby Hospodin lid nyní ztrestal, tak by se zaprvé: Egypťané mohli radovat a mít Hospodina za zlého bůžka a vrahouna, jemuž a věřícím v něho je třeba se vysmívat; zadruhé: Bůh jakoby zapomněl na svou s praotci již dávnou uzavřenou smlouvu. Mojžíšova přímluva je účinná „a Hospodin se dává pohnout lítostí nad zlem, o němž mluvil, že je dopustí na svůj lid“.

»Milé sestry a milí bratři,« že to byla ostrá ilustrační pohádka? Já si nemyslím, že by měly elitářští navrátilci ze zajetí pravdu, když líčili lid, jenž zůstal v zemi, jako takto odpadlý. Dokonale však vystihly nebezpečí, které tkví v tom, když zaměníme předmět, formu nebo způsob úcty Hospodina za Hospodina samého, protože pak se víra stává nebezpečnou a často smrtící ideologií. Tak jako se původní symbolický Boží trůn v podobě telete nakonec stal modlou; tak se v dějinách vyprázdnil kříž, který si za svůj znak jako symbol Kristovy smrti zvolili křesťané, když se s tímto znamením táhlo do křížových válek a když se za jeho držení upalovali lidí; tak ztratil svůj význam kalich, který si dala za svůj symbol česká reformace, aby se kvůli němu nakonec rozpoutala krveprolití a v neposlední řadě, aby pod ním pochodovali i komunističtí vojáci a producírovali se straničtí funkcionáři, jimž jeho původní smysl neříkal vůbec nic. Neděsí vás dnes trošku mnohé kalichy v Českobratrských kostelích? Takto se mohou vyprázdnit lidé, například, když se z reformátora a bojovníka za pravdu Jana Husa stal komunista a revolucionář anebo když se z vraha a revolucionáře Che Guevary dělá lidumil a spasitel, který to myslel dobře. Tak se ovšem může vyprázdnit i sama Bible a být pouze papírovým papežem, když se chápe doslovně a ohýbá se jak je zapotřebí... Tak může být vyprázdněn i sám Boží Syn, Ježíš, když se z něj udělá árijský hrdina bez minulosti nebo strnulá karikatura lidství bez emocí... Nemůžeme sice jinak, než uctívat Hospodina pomocí našich představ, jinak to neumíme, musíme si však být neustále vědomi, že jsou to jen a právě naše představy o něm, které zastarávají, stávají se neaktuálními a vposledku se mohou stát i protibožskými a ideologickými nástroji. Mějme to na paměti a následujme v tom spíše stránku izraelské elity a Mojžíše, nepropadněme však elitářství a zákonictví a buďme také trochu oním prostým izraelským, teď křesťanským, s radostným vědomím, že pravý obraz máme v Kristu. Ať tedy po našich čtyřiceti dnech půstu nenalezneme zlaté tele, ale radostně a křesťansky oslavíme velikonoce.

Amen.