Kázání o theologii kříže pro Martina ve zdi

»Milé sestry a milí bratři,« přemítejme dnes společně i tady v pražském kostele u Martina ve Zdi nad theologií kříže, k čemuž nám poslouží text, jež jsme právě vyslechli, Ježíšovo „Dokonáno jest”, je v původní řečtině ve zvláštním slovesném tvaru, tudíž by se tato slova mohla přeložit jako „bylo zacíleno a je docíleno”, přičemž ona slova odkazují k tomu, že se právě nyní, při jejich vyřčení naplňuje něco již dávno zaslíbeného...

Ježíš dle našeho testu volá tato slova ze tmy kříže, tmy vlastní duše, volá pak strašným a děsivým hlasem. Je známo, že ukřižovaný z kříže nic volat nemůže, že mu to nedovolí fyziologické důvody, umírající Ježíš tedy nejspíše jen chrčel a každý evangelista tak mohl porozumět a nejspíše i porozuměl tomuto Ježíšovu předsmrtnému chrčení vydávanému při boji se zubatou a jejím obětím jinak, proto je tolik verzí oněch Ježíšových posledních slov. Nemylme se však, že ono Kristovo „Dokonáno jest”, zaznamenané Janem, není autentické, protože právě zde jde o mocné Boží slovo, slovo, které se apoštolu v tom chrčení ozvalo a stalo se k němu, veliký Boží zázrak. Vždyť tu můžeme číst cosi jako Kristovu závěť či odkaz.

„Je dokonáno!,” toto žalostné volání ukazuje, jak si sám ve chvíli své smrti (po)rozuměl, že chápal svůj život jako oběť, jako oběť Bohu předkládanou.

Beránek sameček bez vady, jehož je k oběti zapotřebí je On sám, což dotvrzují Písma i jinde, když praví: „Byl jako beránek vedený na porážku (...) zůstal němý, ústa neotevřel.” Dřevo narovnané k oběti a připravené k zápalu představuje kříž. Obětníci, či obětující kněží, jsou zlé mocnosti tohoto světa: Ať fanatická zaslepená víra, jíž předvedla Velerada; nebo nespravedlivá, manipulovatelná a korumpovatelná zvůle moci, kterou představuje Pilát; či nekontrolovatelné, kochající se a zvrhlé násilí, jak jej předvádějí vojáci, na chvíli povolaní za katy; nebo nakonec nezájem, lhostejnost a netečnost, jíž předvádí vše pozorující dav. Ohněm stravujícím oběť pak jsou rány od bičů, trnová koruna na hlavě, díry v rukou a nohou a tím největším plamenem bytostná a hluboká opuštěnost v Ježíšově nitru. Dýmem vystupujícím až před Boha, před Kristova Otce, je Ježíšův zmařený život, jeho „vypuštěná duše”!

Ježíš nám zde sebe samého nastavuje jako zrcadlo, ano, staví se nám přímo před oči, abychom spatřili, uviděli a uvědomili si, jací opravdu jsme, jak velké v nás tkví a skrze nás působí zlo, kterým je náš hřích. Ježíš chce, abychom pro jednou viděli zlo nezaobalené, bez masek, pozlátek, přetvářky a sladkých a kolíbavých slov, zlo nahé, v celé jeho hrůze, příšernosti, nelogičnosti nesmyslnosti, tedy takové, jaké opravdu je.

Toto zrcadlo Kristova kříže se ovšem neinstaluje toliko před nás, konkrétní jedince a osoby, nýbrž instaluje se také před mocné tohoto světa, aby viděli, že i v nich tkví zlo, jenž se tak snadno schovává pod rozhodnutí rádoby neosobních institucí: do rozkazů tajných policií, výnosů komisí a úřadů či zákonů států...

V neposlední řadě se toto Kristovo zrcadlo instaluje rovněž před Církev, aby i ona viděla, kam až vede její nesourodost a rozdělení, že to jsou ty probodané údy jednoho těla.

„Je dokonáno!, ” však nejsou jen slova, kterými se stvrzuje akr oběti, jde též o slova modlitby – krátké a podivné sice, ale tím důtklivěji naléhající a kříčící k Bohu. Ježíš vyjevuje, že všechno, co říkal a činil mělo smysl, že se tím naplňoval čas naší spásy, jenž se na kříži dovršuje a naplňuje.

„Je dokonáno!,” ne jen akt oběti, ne toliko modlitba, ale taktéž slova smíření a přijetí, Ježíšova smíření se se skutečností bolestivé a potupné smrti, jíž se dostávalo pouze vrahům a přijetí, tohoto faktu, bez výčitek vůči Bohu a bez nářků, s výhledem k dokořán otevřené Boží náruči.

Ježíš po svém posledním zachrčení umírá a bere si ho zubatá, umírá a propadá se do smrti, propadá se tak hluboko, kam až se jenom propadnout lze, až na samé dno říše démonů, do pekla, do ohnivého jezera rozžhavené síry, mezi mrtvé, do míst, kde Bůh nepůsobí, kde zní jen pláč a skřípění zubů. Ježíš je bytostně odloučen od Otce a Otec k tomu všemu jen mlčí a situaci dopouští. Syn se tak vzdaluje milujícímu Otci, Bůh se vzdaluje Bohu, Bůh se sám v sobě vzdaluje sobě samému. Vztah Boží lásky je zkoušen tou největší vzdáleností, testován nicotou – Ježíš zakouší veškerá muka zatracení, Ježíš sám je zatracen... Ó, veliká nouze, Bůh je mrtev... Bůh je ukřižován... Bůh zemřel...

»Milovaní bratři a milované sestry,« tohle je samo jádro naší křesťanské víry, tohle je bod na nějž evangelické theologie a zbožnost klade ten největší důraz, tady na při myšlence na mrtvého Krista, ba na samého mrtvého Boha nezbývá než čekat... Čekat na Boží oslovení, na slovo evangelia, které uskuteční radostnou výměnu, fröhliche Wechsel či commisium odmirabile, neboť jen z Boží moci, jen zázrakem se ze smrti může stát život! Jen sám Bůh může tomuto šílenému nesmyslu nesmyslů dát smysl.

Všichni, jeden a každý, jak zde jsme, bychom si měli sáhnout na své tělo, abychom věděli, že jej stále ještě máme; všichni bychom se měli rozhlédnout kolem sebe, abychom viděli, že ještě stále žijeme na tomto světě. Všichni bychom se nakonec měli ujistit, že stále věříme evangelium, že „Bůh dal svého jediného Syna, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný,” ano, že je to stále živou nadějí i nás samých, jíž se chceme držet i „roklí šeré smrti jdouce”, i kdyby se zdálo, že Boha není, ba i kdyby Bůh vůbec neodpovídal a jen k tomu všemu mlčel, právě tak jako k oběti svého Syna.

Evangelium, ta bláznovská zvěst o radostné výměně v Kristu, je totiž ono nepatrné světlo viděné v temnotě kolem kříže – naděje, že Bůh vede nás samé i naši společnost směrem k Božímu království a svou církev k jednotě; evangelium je totiž ten prázdný hrob nedělního jitra, kdy byl Ježíš vzkříšen – naděje, že i my budeme vzkříšeni, že vzkříšeni budou všichni a všechno obnoveno, to vše v Kristu a pro Krista.

Amen.