Pokus reflektovat svůj život a texty svatých Písem.

Kázání z Velikonoční neděle

28. 4. 2011 16:13
Rubrika: Biblická zamyšlení | Štítky: kázání

Dej, ó Ukřižovaný Ježíši, ať Tebe Otcem Vzkříšeného poznáme a dík Duchu svatému též ve víře vyznáme. Amen.

Milé sestry a milí bratři v Kristu Ježíši za nás a místo nás ukřižovaném! Textem pro naše kázání nám bude perikopa, jež je prubířským kamenem naší víry – Evangelium v Evangeliu, totiž zvěst o prázdném hrobu nedělního jitra.
V textu je obzvláště zdůrazněno, že se vše začíná odehrávat až po uplynutí soboty, po skončení židovského šabatu, po skončení dne Hospodinova odpočinutí. Jaký to symbol, jaké to dění. Hospodin stvořil a pak jakoby ke svému stvoření mlčel a odpočíval a teď znovu začíná konat a chápe se iniciativy, na níž má plné právo, jíž je vposledku jen On sám schopen. Otec dosud mlčel, mlčel k lidskému utrpení a smrti, mlčel ke kultickým obětem, ano, mlčel i k smrti svého vlastního Syna, trýznivě mlčel. Nyní ovšem mlčet přestává, začíná jakoby tvořit znovu, jímá se obnovit své trpící a smrti podléhající stvoření, přiznává se ke svému Synu a usiluje jej zachránit, přičemž tak zachraňuje i nás samé, ba všechny. Arci, že zachraňuje i sám sebe pro nás, neboť ukazuje jak silná je jeho láska a jaká je její moc.
Nejdůležitějším místem dění našeho textu, byť nevyřčeného dění, je hrob. A opět: Jaký to symbol. Hrob, pro žida šeol, tedy místo totožné s peklem, s ohnivým peklem, s říší démonů, s místem Boží nepřítomnosti, kde po celou věčnost zní jen pláč a skřípot zubů, kde mají své panství ďábel a smrt a kde jsou všichni od stvoření světa trýzněni a vězněni a kde je nyní na tom úplně nejhlubším místě vězněn a těmi nejhrůznějšími ranami trýzněn Ježíš, Boží Syn, kde je v Ježíši trýzněn a vězněn sám Bůh. Toto největší zlo zel se děje po celou sobotu, po celou věčnost – čas proň nehraje žádnou roli. A najednou je sobota pryč, najednou začíná Bůh jednat. Bůh změněný, Bůh, který ví, co to znamená trpět a cítit bolest, jenž ví, co je to být docela sám, být opuštěn, jenž ví, co to znamená umřít, co je to peklo, co je to druhá smrt – Bůh, který sám okusil zatracení, který byl v Kristu sám zatracen! A najednou změna – Ježíš je vítěz! Osten smrti je zlomen a ďábel poražen! Zlu je dáno okusit jeho vlastní výdobytky. A ze šeólu vychází slavný průvod, průvod těch, jejichž pouta rozlomil sám Kristus, zástup těch, které zachránila Boží láska, láska mezi Otcem a Synem, zástup vítězů, zástup vzkříšených, zástup směřující do Otcovi milostivé náruče!
A opět příslovečný paradox, zázrak všech zázraků, největší událost dějin, největší čin Boží lásky, který se odehrál v tichu hluboké noci, nikým nepozorován ani nespatřen, nikým neopěvován, v temném a kamenem zavaleném skalním hrobě! Temnota noci se stala světlem, mrtvé tělo živým, netečností kamene prošla láska.
Ubohý a šťastný jsem dnes já váš kazatel, co se odehrálo nemohu a neumím ukázat žádným činem, ani vypovědět nějakým slovem, ba ani uchopit, byť jedinou myšlenkou. Proto nyní umlkám... (Mlčení!) Já člověk nevím a nechápu: Má víra však chápe, ona láska mezi Otcem a Synem, Duch svatý ve mne, on chápe... Děkujme Hospodinu za jeho milost, že i nám ve víře Duch svatý dává chápat.
Milí bratři a milé sestry v Kristu Ježíši právě vzkříšeném. Zázrak se odehrál, avšak na zemi tomu nic nenasvědčuje, na zemi je situace Ježíšových následovníků jiná: Je šero a pomalu se objevují první sluneční paprsky nedělního rána, dalšího smutného rána bez Ukřižovaného, bez Mistra.
V tomto šerém čase, době vlády démonů, jak Izraelci věřili, se tři smutné Ježíšovi dosud věrné ženy ubírají k jeho hrobu vzdát mrtvému poslední poctu a dokončit pohřební rituál, který nestihly v den jeho ukřižování - pomazání mrtvého těla.
Je tu však problém, na nějž ženy ve svém smutku nepomyslely - uzavřený hrob totiž bude zapotřebí otevřít. Kdo jim pomůže tenhle kámen odvalit? Kámen je přece velmi veliký!
Má ovšem být tento kámen vůbec odvalen? Vždyť to není žádný kámen před branami ráje, před vchodem do říše posmrtného života. Tento kámen odděluje živé venku od mrtvého uvnitř; krásné vzpomínky na mrtvého a na to, co s ním dosud živí prožili, od skutečnosti mrtvého a již se rozkládajícího těla, na nějž i jediný pohled navždy zakalí vzpomínky a opět rozjitří bolest,..
Musím být ženám tento kámen odvalen… ? Jeden můj vzácný přítel a učitel by řekl, že nikoli, že přece máme Ježíšův život a ten nám má stačit, neboť nás inspiruje a ukazuje nám kudy kráčet! Jiný můj učitel by řekl, že kámen rozhodně odvalen být nemá, že tuto věc máme nechat Bohu a jeho jednání a ne se pídit po tom, čí tělo leží anebo neleží za kamenem! A jeden velký německý theolog dneška by řekl, že kámen není odvalovat zapotřebí, protože tělo může ležet stále v hrobě, ač zemřelý tam být nemusí! Ano, až potud dojde člověk, až ke kameni, ale odvalení kamene, to již je věcí víry, věcí Boží!
Ženy nesnáz ovšem řešit nemusejí, kámen je již odvolaný, ale že by je to naplňovalo radostí, právě naopak – odvalení kamene budí jen další pochybnost! Jaký je význam odvaleného kamene, jaký pohled se jim u hrobu naskytne? Je to kámen odvalený těmi, kdo se chtěli zbavit i Ježíšova těla? Je to kámen odvalený učedníky, kteří Ježíšovo tělo ukradli? Je to jen zázračné odvalení kamene, které ovšem nic neznamená, jakýsi zázrak beze smyslu? Je za tím obživlý Ježíš, který přece jen neumřel a jen se probral z kómatu a teď se déře ven z hrobu? Je to zázrak podobný vzkříšení Lazara, kdy mrtvý vstal, aby znovu umřel?
Opět, na to vše by stačil lidský zrak a lidská mysl – ovšem tady se naskytne ženám jiný pohled, pohled k němuž je zapotřebí víry, jež nevzniká z vidění, ani z vidění prázdného hrobu, i kdyby byl k vidění nabídnut zázrak nad zázraky. Víra je přece ze slyšení!
Třikrát se v tomto našem textu objeví zmínka o údivu spojeném se strachem. Anděl nečekaně dlící v hrobě oslovuje ženy, která tam vstoupily - Neděste se! Ženy jsou zaskočeny, šokovány, padá na ně hrůza a úžas a tak rychle utíkají od hrobu pryč, ačkoli je anděl vyzval: „Jděte a povězte to učedníkům (!),“ strach žen trvá, ony se bojí a nikomu ni neříkají.
Nejmilejší přátelé Kristovi. Úžas a strach jsou stálými průvodci velikonoční neděle. Velký Pátek je sice plný smutku, ale Neděle Vzkříšení je ještě děsivější, plná údivu a strachu. Údivu nad tím, co se stalo, co si to lidé vyprávějí. Dnes možná spíše údivu nad tím, že si to lidé stále ještě a vůbec vyprávějí. Údivu nad prazvláštním příběhem; Buď líčením skutečného zázraku, jediného opravdového zázraku, anebo naprosté mystifikace a snad největší lži světových dějin. Strach nad tím, že jsme klamáni: Ať již zamotanou a vždy neobjektivně líčenou historií, jež se tu nadto předkládá k uvěření, a omílaní s tu bigotní, tu zase dětinskou důvěrou; anebo, že jsme klamáni svou střízlivou, josefinisticky osvíceneckou, postmoderně a již vždy skepticky naladěnou myslí a že se tak připravujeme o to nejcennější bohatství, jaké můžeme mít, o bohatství víry, tedy právě o ten velikonoční zázrak vzkříšení. Strach též z toho, abychom nepůsobili jen jako muzejní exponáty sbírky starých náboženských časů, anebo zase strach, abychom si tu nehráli na něco, čím rozhodně nejsme.
Strach a údiv provázejí velikonoční dění od jeho samotného počátku, ježto tu řečené neskonale přesahuje jakékoli možnosti komunikace slovem, obrazem nebo jinak. Asi bychom měli pokorně mlčet. Jenže ono se nás to týká, bytostně týká, proto se o tom mluvit musí! Byť je práva o vzkříšení zároveň sdělením, o němž se mluvit nedá! Tak fyzikové, historikové nebo literární vědci sice něco povědí, ale jen tolik, že zvěst o vzkříšení oddělí a odliší od všelijakých triků, kouzel neb pověr. Cosi poví filosofové a religionisté, ti však pomohou jen s utříděním našich vlastních představ.
Tak jediný, kdo může říci o Vzkříšení - skutečně o něm a ne o jeho nápodobách, vulgarizacích a dezinterpretacích - je Bůh sám, je Duch svatý, svědčící a promlouvající v nás a skrze nás, kdo jsme ve Vzkříšení uvěřili.
Proto sedí v Ježíšově hrobě mladý muž v bílém rouchu. Nese výklad, dobrou zprávu. Co může říci jiného, co nám může pověděti jiného, než: „Nebojte se!“ Biblická věta vět, někdy se zdá, že je to vůbec nejdůležitější Boží poselství do světa: „Nebojte se!“ Už u betlémských jeslí se ozývá a dávno předtím ve Starém zákoně.
Hledáte Ježíše, Nazaretského, který byl ukřižován? Hledáte ho na hřbitově, v hrobě, na pohřebišti lidských nadějí a iluzí? Není tu! Mezi mrtvými hledáte – Kdežto on je Živý!
Byl vzkříšen… Nesmysl Velkého Pátku končí, všechny prohry končí, definitivnost smrti a triumf satanáše končí! Cesta Ježíše Krista platí, Ježíš je Boží Mesiáš. je Kristus, je Kyrios, je Pán světa, je Dobrý a Mocný, je Vítěz, kdyby se ďábel snad i na hlavu stavěl a kdyby svět vypadal sebe hůř.
Milé sestry a milí bratři! To nám dnes platí ono: „Jděte, řekněte…!“ Dávejme svou radost ze vzkříšení najevo, žijme jí a z ní, nechme se jí nést, touto nadějí navzdory všemu! Oznamujme, co jste slyšeli, hlásejme Evangelium, že kámen nesmyslu a zmaru je odvalen. Vzkříšený totiž přichází z jinosti, z neděle po sobotě tohoto světa, z neděle, prvního dne nového stvoření. Vzkříšený Ježíš je člověk z konce věků, je občan božího království, je slovy rahnerovými Apokatastatik, tedy Zmrtvýchvstalí-všech, ano, protože vírou v jeho zmrtvýchvstání i my máme jistotu, že smrtí to nekončí, že budeme vzkříšeni k životu spolu s ním,
Jemu, našemu vzkříšení a životu, buď sláva. Amen!

 

Zobrazeno 1014×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz