Magnificat - kázání (výklad)



»Milé sestry a milí bratři!« Snad je nám zatěžko pochopit, možná nám přijde nanejvýš podivné, že by základem pro naše dnešní kázání, evangelické kázání, měla být právě chvalořeč Marie, ba Marie, oné ženy, jež v minulosti byla a začasté i dnes je zdrojem nemalých třenic, nepochopení a nedorozumění mezi námi křesťany, mezi námi, kteří se ve víře upínáme k jejímu Synu. Už dnes však je kýženým plodem ekumenického hnutí, ano dobrým svědectvím, arci, že dílem Ducha svatého, to, že Marie a úcta k ní již alespoň nemusí být jablkem sváru. Vždyť Marie je pro nás veledůležitým svědkem víry, tím spíše, že je to žena, jelikož se v Bibli, utvářené patriarchálním pojetím společnosti, se právě na ženy občas pozapomíná. Tato Mariina role je dobrým příkladem pro nás, vpravdě hodným následování, a má smysl se jí zaobírat po všech částkách onoho tak roztodivně rozvětveného a košatého útvaru Církve. Snad se nadějeme, že Maria, Matka Páně, jakož i další svědkové víry budou v rámci Církve mostem a nikolivěk propastí.

Nuže, raději zpět k našemu textu – pro celou píseň, modlitbu či chvalořeč se v mnohasetleté křesťanské tradici ustálil název „Magnificat“, podle toho, jak si stará církev do svého latinského jazyka přeložila slůvko, jímž tato píseň začíná.

Mariinu modlitbu sice máme zapsanou v původní novozákonní řečtině, ovšem její vnitřní logika, její stavba i její obsah jsou dobře starozákonní, dobře hebrejské, pevně stojící v dávné židovské tradici. Jde tu o čistou hebrejskou poesii (paralelismus membrorum), hebrejský básník totiž netvořil poesii časoměrnou, tedy podle určitého metru, ani nebásnil na základě rýmů, ale na základě jakési „souběžnosti“ členů výpovědi jednotlivých veršů, zde kupříkladu ta dvojice „má duše“ – „můj duch“, „velebí“ - „jásá“ a „Pána“ - „v mém Spasiteli“.

Předobrazem a podkladem pro tuto Mariinu modlitbu je pak modlitba jiné židovky, také podivně otěhotnělé a rovněž očekávající narození syna, který měl změnit dějiny Božího lidu. Myslím tu na Anninu (1 Sam). Ovšem nerezonuje tu jen tato píseň Chanina, ale rovněž bezpočet výpovědí ze Žalmů.

„Jásá v Bohu mém spasiteli...“ Není náhoda, že tím prvním, co Magnificat obsahuje, je vyjádření RADOSTI, sloveso „jásat“ jakoby odráželo snahu vyjádřit a podat radost, obrovskou radost, takovou, kterou lze v plnosti vyjádřit jen s těží, pakliže to lze vůbec. A v tuto radost Marie propuká, této radosti je svědkyní: však zde také zaznívá ústřední téma celého Lukášova evangelia, nejvnitřnější obsah víry evangelisty Lukáše, neboť zdrojem této radosti je toliko Bůh, pouze Hospodin, a to skrze svého Mesiáše, skrze toho, o němž mohu vyznat, že je „můj Spasitel“, tedy ten kdo uvádí a přivádí spásu do tohoto světa, kdo ji přivádí právě ku mne, v kom ke mě promlouvá sám Bůh. Evangelista popisuje jako Spasitele Ježíše, to On, Mariino dítě, přináší spásu. Radostná zvěst o Ježíšovi, kterou hlásají apoštolové je přece vždy zvěstí o spáse. Tento pohled Lukáše velmi ocenili čtenáři pocházející z helenistických kořenů, však také právě jim píše Lukáš své evangelium, ježto oni moc dobře znali titul spasitel, vzpomeňme tu například potomky diadochů, generálů, Alexandra Velikého, kteří si tento titul bez ostychu a s tehdy běžnou chvástavostí přidávali do svých jmen... Ptolemaios II. Sóter – Spasitel.

„(…) že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení...“ Doslovně: „Na/nad ponížení své služebnice.“ Jak nezvykle působí, že se zde opakuje sebeoznačení Mariino – již tím sama přijímá svou roli v rámci dějin spásy, jakoby říkala: Nejsem nic víc ani nic méně než pouhá služebnice. Slůvko „poníženost“ neoznačuje jen POKORU jakožto stav nitra člověka, nýbrž objektivní sociální situaci: Vždyť Marie je na tom právě tak, jako ti, o nichž zpívá, je to obyčejná, chudá a bezmocná žena. Na druhé straně však projevuje tu poníženost, jež je pravým protikladem pýchy, stavu proti němuž je sám Bůh.

„ (…) že se mnou učinil veliké věci...“ I tu bychom si měli povšimnout pokorného Mariina přístupu, vždyť neříká nic jiného než, že se stává Božím nástrojem, díky němuž Bůh prosadí svou VĚC, vzdor lidskému nepochopení a kladení překážek i nástrah z téže lidské strany... Snad bychom si mohli dovolit i malý posun významový, ovšem dobře v intenci Písma a verš číst: „Bůh učinil ve mně velké věci!“

„ (…) Mocně zasáhl svým ramenem...“ Velmi silný a typicky starozákonní výraz, jímž se vyjadřuje Boží působenost. Tento výrok odkazuje k přechodu od Božího konání s Marií k Božímu jednání v dějinách, ačkoli je zde užito minulého času – přece nejde o událost již proběhnuvší – nýbrž událost s přesahem, ano s dosahem až k nám, do naší současnosti.

„ (…) Kdo v srdci smýšlejí pyšně...“ V původní řečtině, lze obratu rozumět jen s těží, snad jako: „Pyšní ve smýšlení svého srdce!“ Srdcem pak Lukáš myslí oblast lidského smyšlení a rozhodování. Snad tu jde o hřích „arogance“, takováto zpupnost značí nevnímat Boží navštívení, vždyť již kniha Přísloví (3,34) mluví o tom, že pyšní jsou protikladem ponížených.

Zvláštní zvrat – ostatně náhlé změny situace se dějí v Písmu často, snad, aby vedly k otevřenosti, snad, aby korespondovaly s „pádem a povstáním mnohých v Izraeli“, což je překvapení pro Lukáše příznačné.

„Ujal se svého služebníka Izraele...“ Jakoby sám Izrael byl Boží dítě, které je ve zvláštním vztahu k dítěti Ježíšovi, toto Boží ujmutí je potřeba chápat jako Boží „starost“ či „péči“ o Izrael, jež se projevuje napříč dějinami vyvoleného národa.

„Abrahámovi a jeho potomkům...“ Evangelista velmi zřetelně rozumí Božím zaslíbením, která se uskutečňují od časů praotce Abraháma, můžeme si uvědomit, že tu jde právě o naplnění tohoto starodávného zaslíbení.

V Magnificat nemyslí Maria jen na sebe, nechválí Boha jen za to, co učinil pro ni osobně, nýbrž zahrnuje i to, co Bůh činí pro všechny, „kdo se ho bojí“. Jako Bůh „ukázal sílu svého ramene“ v mocných činech minulosti, tak jedná i nyní v čase našeho příběhu. Píseň se odvíjí postupně, počínajíc změnou Mariina údělu poníženosti v radostnému pohnutí, odtud až k obecnému konstatování o Boží milostivosti k těm, kdo se ho bojí, dál k podrobnému výčtu Božích minulých i současných zásahů, až nakonec k prohlášení, jak se nyní toto milosrdenství projevuje vůči Izraeli v naplnění Božího příslibu Abrahamovi.

V průběhu písně přichází mnoho symbolů, nelze se vyvarovat dojmu, že Maria je tu „figurou“, ne-li přímo personifikací „Izraele“. Milosrdenství, které ji Bůh projevil, odráží a dokládá a ukazuje milosrdenství projevené Hospodinem vůči lidu. Vidíme taktéž, že Boží tituly – vlastně Božího Mesiáše - jsou v Magnificat zároveň přívlastky Syna, jehož Marie nosí. „Pán“ a „Spasitel“ a „Svatý“ - to jsou ona Boží titulatura, taktéž Ježíš je zván „svatým“ a „Pánem“ a brzy se mu dostane i titulu „Spasitel“. Jako je tomu se jménem, je tomu i s působením: Bůh mění lidský stav i vnímání: směrem dolů rozptyluje pyšné, sráží mocné, posílá bohaté pryč s prázdnou. Směrem vzhůru zas povyšuje ponížené, sytí hladové a ujímá se Izrael. Takto jedná Ježíš, to se děje v Ježíši.

Již toto svědectví, veliké svědectví, je pro nás výzvou k trvalému přehodnocování našeho poměru k Marii, této tiché svědkyni víry.

POMODLÍME SE: Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za svědectví Písma svatého, které nám ukazuje onu velikou svědkyni víry, Marii, Matku tvého Syna. Kéž i my umíme Boží milost ukazovat, týmž způsobem, jak to ona uměla. Ať i my šíříme ve svém okolí tu radostnou zprávou.

AMEN!