Shrnutí christologie Martina Luthera (laické)

Solus Christus

Téma, o němž chci ve svém kratičkém článku pojednat, je nesmírně složité, ba vlastně neuchopitelné, vždyť i ti největší klasikové theologie s ním mají problémy a lámou si na něm zuby; já se však pokusím vypsat svůj, tedy ryze subjektivní pohled, na učení o Ježíši Kristu, christologii, Martina Luthera.

Hlavním impulsem Lutherovy christologie je Reformátorova hluboká víra, jež stojí na bytostné zkušenosti s Kristem jako Spasitelem, Zachráncem od hříchu a smrti. Celá christologie je tak dle Luthera soteriologií, totiž naukou o spáse člověka. K hlubšímu zamýšlení se nad tím, kdo je to Kristus, dovedly Martina Luthera až spory o Kristovu reálnou přítomnost v živlech Večeře Páně – Lutherovo tázání je tím pádem hluboce propojeno s praxí církve – Luther takovouto přítomnost rozhodně hájí. Druhou velkou oblastí, kde se Luther pouští do christologické reflexe jsou jeho kázání, přičemž z dochovaných zhruba tří tisíc kázání je jich asi polovina na evangelijní texty. (Jistě dáno pevnými perikopami, ale určitě ne jen jimi.) Poslední zmínky hodnou, ovšem nesmírně důležitou oblastí, kde lze hledat Lutherovu christologii jsou Reformátorovy písně, které v šíření reformační nauky odvedly snad větší díl práce než vlastní theologické spisy.

Hlavním rysem či znakem Luterovy nauky, jenž zvláště vynikne v kontrastu s ostatními reformátory, je její inkarnační (na Boží sebeponížení a vtělení kladený) důraz, tento důraz je jádrem vnitroreformačních sporů s Zwinglim a Oecolampadem (basilejský reformátor), neboť oba zmínění bohoslovci kladou ve své nauce důraz na Kristovo vyvýšení (vzkříšení a vládu Ježíšovu na Boží pravici). Není se co divit, že Luther švýcarskou větev reformace obviňuje z nestorianismu (dobře reformační častování nálepkováním starocírkevní hereze), tedy z toho, že Ježíšovu osobu trhá na dvě – lidskou dlící na zemi a božskou trvající na nebesích. Uvedené obvinění je však zapotřebí chápat s velikou rezervou a jako toliko schématické; sám Reformátor se při aplikaci téhož principu na něj samého nevyhne obvinění z monofyzitismu, jakoby zase jeho učení příliš akcentovalo Ježíšovo Božství a opomíjelo jeho lidství!

Mohli bychom zde dobře vyjít z písně Gelobet seist du Jezu Christ, neboť tato vánoční píseň zřetelně ukazuje na význam Kristova vtělení, že Ježíš je pravý Bůh a pravý člověk zároveň. Luther pevně stojí v pravověří, když slavnou Chalcedonskou formuli, že Kristus „má dvě přirozenosti, nesmíšeně, neměnně, nerozdílně a neoddělitelně“, považuje (ještě předkriticky) za plně odpovídající Bibli.

Vedle důrazu na vtělení nese Lutherova nauka taktéž hluboký akcent na teologii kříže (theologia crucis), ostatně v ukřižování přece jde o největší Boží sebeponížení. Kristovo narození a smrt jsou tak dvěma zásadními body Ježíšova života, které jsou vnitřně propojeny, mezi nimiž trvá stav Ježíšova ponížení a kdy během Ježíšova pozemského života zůstává jeho Božství skryto.

Tyto zcela pravověrné a klasické christologické výpovědi pak dostávají u Luthera nový antitradiční náboj, když je Reformátor prudce existencionalizuje, chápe totiž tyto výpovědi vždy v kontextu lidské spásy, čímž se také, jako závanem čerstvého vzduchu, končí od Akvinátovy Theologické summy se táhnoucí christologická stagnace středověku . U Luthera se objevují jakési dvě mezní pozice výpovědí o spáse, buď můžeme vyjít od Boha a pak se jako nejdůležitější jeví překonání hříchu a smrti, anebo od člověka, čím vyvstane potřeba mluvit o darování nového života člověku.

Ježíš je věrným obrazem Boha Otce, luterovským bonmotem pověděno: Ježíš je obrazem Otcova srdce (WA 30, I, 192, 5), neboť v Ježíši je nám Bůh uchopitelným, což je nesmírně důležité pro naši spásu. Ježíš je také příkladem naprosté poslušnosti vůči Boží vůli (O tom svědčí Ježíšovi modlitby, hlavně ta v Getsemane; Ježíš chtěl, aby se děla Otcova vůle, nechtěl tedy Zákon pouze naplnit, ale i prolomit jeho kletbu.).

V centru výše nastíněné nauky stojí učení o „radostné výměně“ či commercium admirabile, o tom, že Bůh na sebe bere lidské hříchy a v Kristu je vynáší na kříž, kdežto člověku je dávána milost (dobře pavlovsky: oblékán Kristus), přičemž to vše se děje zadarmo z pouhé Boží lásky a milosti. Luther v tomto více než kdo jiný na západě žije z řecké patristiky – triumf nad známou čtveřicí, totiž nad satanem, peklem, hříchem a smrtí (I v písni Hrad přepevný), a zmínky o obelstění ďábla, který skočil Bohu na špek.

To je onen slavný a tíživý luterský Velký Pátek, kterému hrozí „bultmannizace“ v tom, že Velikonoce by pak byly „jen“ jakýmsi přílepkem, „toliko“ deklarací již nastalého. Jenže, tu se pozapomíná, zvláště pod tíhou Bachových zpracování pašijí, na to, že Luther sám nikdy nenapsal žádnou pašijovou píseň, zdá se tak, že reformátor místo na utrpení ukazuje na cosi jiného, vždyť jeho velkopáteční písní je Christ lag in Todesbanden, neboť v této písni je Ježíšova smrt za naše hříchy ihned spojena se vzkříšením a díky za něj. Luther to sám na sobě zakusil a tudíž dobře ví, že lidská víra prochází zkouškami, proto nemůže jinak než vypovídat v hlubokých paradoxech!

Martin Luther je pro mne velikým a četby hodným theologem též proto, že své zvěstování Krista, ačkoli pevně stojí na tradiční dogmatické půdě, dokonale vztahuje ke své konkrétní situaci (ke konkrétní situaci jednoho každého věřícího), přitom tradiční dogma o tom, že Ježíš je pravý Bůh i pravý člověk zároveň, Luther již vždy předpokládá jako východisko svých úvah o spáse a spásném konání: „Věřím, že Ježíš Kristus, pravý Bůh, od Otce ve věčnosti zplozený, a pravý člověk, narozený z Panny Marie, je můj Pán, který mne ztraceného a zavrženého člověka vykoupil a vydobyl ode všech hříchů, od smrti a od ďáblovy moci; nikoli zlatem či stříbrem, nýbrž svou svatou, drahou krví a svým nevinným utrpením a smrtí... (Malý katechismus, výklad druhého článku Kréda)“ Toto cele subjektivní východisko víry, ano, její první slovo, by jím znovu mělo být i pro nás, nemělo by tedy být slovem posledním, jímž dnes namnoze je.