Pokus reflektovat svůj život a texty svatých Písem.

Kázání o největším přikázání

24. 10. 2011 11:30

    "Milé sestry a milí bratři!" Náš text zastihuje Ježíše v Jeruzalémě, hlavním městě celého židovstva a centru židovského kultu i náboženství, kam přišel oslavit své poslední Velikonoce, ježto byl Jeruzalém středem židovského náboženství byl také střediskem židovské vzdělanosti, kde měli své přední vzdělance, dnes bychom řekli profesory bohosloví, téměř všechny náboženské skupiny celého tehdejšího židovstva, zvláště pak saduceové a farizeové.
    Poté, co Ježíš mistrně odbyl herodiánské a poté i saducejské profesory, farizeji považované ve valné většině spíše za doktory rozhodnutím strany, kteří se Ježíše provokativně přišli zeptat na to, je-li dovoleno odvádění daní nenáviděným římským okupantům a bude-li vzkříšení z mrtvých, přichází konečně jeden znalec zákona, ano profesor, z řad farizejů, aby i on ozkoušel bystrost onoho kontroversního a neustále provokujícího, nadto, dnes bychom řekli, politicky angažovaného, rabína odkudsi z Galilee, který studoval-li vůbec, pak na nějaké pochybné provinční universitě typu právnické fakulty v Plzni.
    A Ježíšovi je položena tehdy docela běžná otázka, jíž se škádlili mezi sebou židovští vzdělanci. "Které přikázání je v Zákoně největší?" Otázka na první poslech zní nevině,  vlastně ani nezáleží na odpovědi, ale na způsobu, jakým se odpovídá, jakým se k oné odpovědi dojde, ovšem nemylme se – odpověď na tuto otázku má závažné důsledky!
    Chtěl-li totiž někdo v Ježíšově době žít přísně podle Mojžíšova zákona, podle Židovské Bible, potřeboval dostatečné vzdělání srovnatelné bezmála s dnešní universitou! Žít dle Boží vůle bylo tehdy nesmírně obtížné, snad ještě těžší než se vyznat v dnešní byrokracii. Dnes máme úředníky a právníky, kteří by nám v tom a s tím měli pomáhat, tehdy měli znalce Zákona, s nimiž bylo začasté potřeba konzultovat. Prostý a obyčejný člověk jakoby ani neměl šanci Zákonu dostát, neboť nebyl s to vyznat se v té změti zákonů, pravidel, nařízení a doporučení... Zákoníci v Bibli napočítali hned 613 přikázání, z nichž 248 jsou příkazy - říkající, co se dělat má; 365 pak zákazy.
    Odpověď na podobnou otázku, jakou dostal Ježíš, řešili již mnozí jiní velicí židovští učenci, třeba:
    "Rabbi Simlaj odpovídával: 613 přikázání bylo předáno Mojžíšovi; 365 přikázání je podle dnů v roce a 248 přikázání odpovídá údům člověka.
    David přišel a držel z nich 11, neboť je psáno (Ž 15,1nn): '(…) Kdo smí přebývat na Tvé svaté hoře? (1) Ten, kdo žije bezúhonně, (2) jedná spravedlivě, (3) pravdu dí v srdci svém, (4) pohrdá tím, kdo je hoden pohrdání, (5) nečiní si přátele ze zlých, (6) své bližní neuráží, (7) zavrženíhodné je utrhat v jeho očích, (8) Hospodina se bojí, (9) přísahá ke své škodě a nebojí se, (10) nedává peníze pro zisk, (11) nepřijímá úplatek proti nevinným.'
    Izaiáš přišel a držel se 7, neboť je psáno (Iz 33,15nn): '(1) Ten, kdo žije spravedlivě (2) a mluví, co je správné (3) a zavrhuje zisk z vydírání, (4) třepe rukama, že nevezme úplatek, (5) zacpe si uši, aby neslyšel volání k prolévání krve, (6) zavírá oči, aby nepřihlížel zlému, (7) bude přebývat na výšinách!'
    Micheáš přišel a a držel se 3, neboť stojí psáno (Mi 6,8): '(1) Abys zachovával právo, (2) miloval milosrdenství a (3) pokorně chodil se svým Bohem!'
    Amos přišel a držel se jednoho, neboť je psáno (Am 5,4): 'Hledejte mne, a budete žít!'     K čemuž Rav Nachman syn Izákův dodával: Možná se 'Hledejte mne!' vztahuje na celou Tóru..."
    Vypráví se také, že za jedním zákoníkem tehdy přišel jakýsi vtipálek a řekl mu: „Stanu se zbožným člověkem, když mě naučíš všechno, co musím dodržovat. Ale nesmí ti to trvat déle, než vydržím stát na jedné noze." Uražený rabín ho vyhodil, vždyť sloužit Hospodinu se přece učíme po celý život. Kdežto jiný, konkurenční rabín mu řekl: „Žádný problém. Co nechceš, aby ti lidé dělali, to nedělej ani ty jim. Všechno ostatní je v bibli jen komentář."
    "Známý a slavný Rabi Akiva zase říkával: 'Miluj svého bližního jako sebe samého. (Lv 19,18), toť jest největší a všeobecné přikázání Tóry!'"
    Výše uvedené odpovědi nejsou špatné, každá z nich však svým způsobem kulhá či je šalamounská, neboť první, Simchajova, sice uvádí dávné autority a jejich názory hezky vedle sebe, ale vlastní názor raději vůbec neříká; zbývající dvě, Akivova a neznámého autora, pak zase vůbec nemluví o Hospodinu, jakoby víru již samozřejmě předpokládaly!
    Svízelná je ona otázka po největším přikázání, je vůbec možné odpovědět správně, je možné něco vypustit do světa, něco vynechat z přikázání, aniž bych s vaničkou nevylil i dítě?
    A Ježíš odpovídá vskutku nečekaně, provokativně a netradičně, neuživ ani jediného přikázání z Desatera. První věta, jíž Ježíš cituje je Izrealcova každodenní raní modlitba a zároveň vyznání víry, slavné: "Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný."
    Úsměvné je to, že se vůbec nejedná o přikázání, nýbrž o konstatování faktu o vyjádření víry, jež má být vlastní kterémukoli  Izraelci. Tento verš je dobrá zpráva, Evangelium, které člověka osvobozuje z nejistoty, strachu a nevědomosti. Je to ujištění, že přese všechny složitosti je náš život i svět  stvořen a pevně stojí na jediném principu: Všechno, všecičko, je závislé na Bohu.
    Ba co více, Bůh je jeden a jediný: je zde toliko jeden zdroj, jeden zákon, jediná autorita a jediná záchrana, k níž se můžeme uchýlit v důvěře, že má opravdu poslední – jediné - slovo. Všechno ostatní je jen zmatek, nejistota, nesmysl, marný a zbytečný boj a chaos.
    Nyní, až po tomto vyznání, přichází to další, Ježíš rovněž dí, co od nás tento jediný Bůh očekává či spíše jak máme my jednat ve svém očekávání: "Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!"
    Hospodin nás volá ke vztahu s ním! Volá nás k lásce! To není něco, co lze přikázat, nýbrž niterný vztah, jenž se rodí z hlubokého poznání toho druhého. Tímto vztahem lásky pak musí být zasaženy všechny dimenze a oblasti našeho lidského života, "Hospodin jediný" - nesmí  tudíž zbýt ani kousek místa pro cokoli jiného, ať už modly, či konzum, anebo pýchu...
    Srdce zde představuje ne jen sídlo citu, ale také sídlo rozvažování, tedy mysl, veškeré naše myšlenky, smýšlení i názory; síla pak představuje naši praktickou činnost, to, jak onen vztah lásky převádíme do praxe a uvádíme v život.
    A právě zde se otevírá prostor pro druhé přikázání, které bez prvního nemůže býti, aniž by se nerozplizlo a neztratilo svůj smysl: "Miluj bližního svého jako sám sebe! Většího přikázání nad tato dvě není."
    Boha lze milovat jedině tak, že milujeme ostatní lidi, v nichž k On sám nám, byťsi skrytě, přichází. Milovat biblického Boha neznamená utéct ze světa. Bylo by to možná jednoduší a snazší, ale je to slepá ulička. Naše víra v Boha není  cosi neurčitého, toliko abstraktum, ani pouze cosi duchovního, pakliže skutečně milujeme Hospodina, svého Boha, máme též soucit s druhými a pomáháme konkrétním lidem v nouzi, dokážeme si něco odříci pro druhého člověka, jenž by nám jinak mohl být ukradený. Každý člověk je totiž Božím obrazem, Božím zástupcem, Božím majetkem. V každém člověku je mocně přítomen Bůh.
    Výše řečené ovšem platí rovněž o nás samých. Sebe sama si máme vážit a vidět svůj život jakožto veliký Boží dar.
    A tu se vloudí právě ona zákeřná, kacířská otázka, jíž se Ježíš brání tím, že prvně mluví o milování Boha, otázka, zdaž by nestačilo milovat pouze druhého člověka a o Bohu raději vůbec nemluvit. Na úctě k lidskému životu bychom se přece mohli domluvit napříč kulturami i náboženstvími, kdežto na víře v Boha se nedomluvíme začasté ani mezi sebou v jedné vesnici. Nestačila by místo Tóry, Desatera či Dvojpřikázání lásky Všeobecná deklarace lidských práv? Nač mluvit o Bohu, vždyť plně postačí, že má někdo rád své bližní.
    Jenže lidé nejsou Bůh! My nejsme Bůh ani jako bohové! Kolik lidí už se obětovalo pro druhé, ale vděčnosti se nedočkali, ba spíše posměchu. Kolik lidí se zamilovalo do svých partnerů a nakonec zůstali docela opuštění. Jiní se zamilovali do svých dětí a byli hořce  zklamáni tím, co z dětí vyrostlo. My, lidé, jsme s to nenávidět, vést války a žít na dluh. "Je pošetilé spoléhat se pouze na člověka," ví samo Písmo. K žádnému člověku se nelze upínat ani ho zbožňovat či zbožšťovat. Lidi stojí za to milovat jen proto, že nás všechny miluje Bůh. Bez Boha nedává láska k lidem smysl, neskýtá vůbec žádnou naději.
    "Milé sestry a milí bratři!" Žít podle Božích přikázání, podle Božího zákona, je ta největší pomoc, které se nám pro náš praktický každodenní život dostává, nadto není nic lepšího.
    Všichni víme, že jsme mnohé pokazili a asi toho ještě hodně pokazíme, že nám bylo mnoho svěřeno, ale přece se nám toho tak málo daří a nakonec podaří. Víme však. že všechno, co potřebujeme vědět, jsou pouhá dvě jednoduchá a snadno zapamatovatelná přikázání! Smíme věřit a věříme, že i když dokonalosti v jejich zachovávání vlastními silami nikdy nedosáhneme,  sám Ježíš Kristus přijde, postaví se místo místo nás a spolu s námi doplní to, čeho my nejsme schopni. On nás totiž nepřichází zkoušet z toho, co umíme, ani kritizovat za to, co nevíme a nedokážeme, poněvadž nám přichází otevřít dveře. Dveře pro nás z venku zavřené, které však nakonec On sám otevře zevnitř.
    "Milí Kristovi přátelé!" Že to Ježíš mistrně umlčel onoho farizejského profesora? Vždyť odpověděl, jakoby sám byl jeden z farizejských profesorů, podobně jako rabi Akiva, Ježíš však odpověděl ještě lépe, neboť víru v Boha a vztah k němu, který farizeové spíše mlčky předpokládali, vyznal a postavil na první místo! Ono totiž v případě dodržování Božího zákona nejde o vzdělanost, vychytralost či právnický um neb kličky, jako tomu je u světských zákonů, ale o víru! Božímu zákonu totiž nikdo není s to dostát, víra však poznává Boží dobrotu, která v našich nedostatcích tvrdost zákona zmírňuje a v našich pádech pak vyhlašuje milost! Věříme-li tomu, můžeme si být jisti, že pro nás platí všeobecná Boží amnestie, jíž pro nás tentýž Ježíš, který vyslovil toto dvojí přikázání lásky, vydobyl na kříži.
    Amen.

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz