Blog jednoho zaběhlýho evangelickýho faráře, co má katolíky vlastně rád.

Obrácení Šavla-Pavla

23. 1. 2012 20:18
Rubrika: Biblická zamyšlení | Štítky: kázání

    Dej, ó, milý Jezukriste, ať tě právě tak jako Pavel u Damašku jednou potkáme a že jsi to Ty sám z Tvého mocného slova poznáme. Amen!
    „Milé sestry a milí bratři...“, stará církev (římští katolíci i dnes) si obvykle 25. ledna připomínala jako svátek jednu snad pro celé křesťanstvo nesmírně důležitou událost, totiž obrácení apoštola Pavla, a to bych si chtěl spolu s vámi dnes připomenout i já.
    Mladý Saul1-Pavel2 měl od narození štěstí, po rodičích, zjevně věřících, ovšem také v helénistické společnosti dobře asimilovaných židech – dnes bychom je počítali asi k vyšší střední třídě – se mu dostalo již od kolébky cti  a výhody římského občanství; mezi tehdejšími židy téměř nevídaná věc, téměř malý zázrak: Pavel byl svobodný, ale nadto měl politická práva: (Saul-Pavel) mohl nastoupit službu v římském vojsku a pokud by ji přežil, tak by se tím i navždy hmotně zajistil; mohl hlasovat v lidových shromážděních; mohl volit a být volen do římských úřadů a nemusel platit některé daně; nesměl být mučen a nikdo ho nemohl bez soudu trestat; proti bezpráví či zvůli soudců se mohl odvolat k císaři. V totalitních státech se zkrátka vyplatí být členem vládnoucí kasty, vzpomeňme, jak velké možnosti dávala člověku rudá knížka člena KSČ.
    Rodiče hleděli Saula-Pavla zajistit i po další stránce, věděli, že cestu do světa otevírá vzdělání, proto ho nechali studovat na antickém gymnasiu (dnes by šlo spíše o právnickou fakultu), kde se Pavel naučil velmi dobře dorozumívacím jazykem tehdejší doby – řečtinou (dnes by uměl velmi dobře anglicky), naučil se také tehdejším způsobům a slušnému vystupování, prošel rétorickou přípravou, aby uměl dobře mluvit před veřejností, naučil se základy práva, jak psát právní dokumenty a jak vést řeč před soudem. Tak se mladému Saulu-Pavlovi pozvolna otevírala slibná kariéra tehdejšího vzdělance – mohl se stát římským úředníkem či soudce.
    Saul však byl také zbožným židem, proto se místo slibné kariéry světské, vydal dráhou duchovní a v Jeruzalémě – centru židovského náboženského dění – se stal žákem přeslavného rabína Gamaliele (asi jako kdyby Čech studoval theologii v Cambridge): Saulu-Pavlovi se tak otevírala budoucnost přímo skvělá – učený židovský rabín, uznávaný zákoník a nakonec možná i člen židovského synhedria - Velerady.
    A brzy se našla i příležitost, jak udělat kariéru, mezi židy se totiž začala vyskytovat nebezpečná sekta uznávající nějakého Nazaretského Ježíše za Mesiáše (křesťané tehdy mohli působit na židy, asi jako na nás dnes jehovisté). Saulův učitel Gamaliel tehdy radil  poměrně moudře, a to počkat, až čas rozhodne, zdaž je křesťanská židovská sekta jen bublinou, anebo jde-li o Boží oslovení. Saul však byl mnohem radikálnější – mladický radikálnost s příměsí náboženského fanatismu je věc vskutku nebezpečná - pro něho bylo cokoli, co mělo nějaký souvis s Ježíšem, nebezpečnou a zlořečenou novotou, ohrožující posvátné tradice otců, tedy i samotnou existenci Izraele. A tak Saul rozhodně schvaloval užívání násilí ze strany Velerady, vždyť jak jinak potlačit zhoubný náboženský mor (praktiky vskutku inkviziční). Saul dokonce nechtěl mimo dění, toužil být dokonce v prvních řadách obnovitelů Božího řádu v Izraeli; Saul tedy byl velmi zapálený pro židovský Zákon a také velmi inteligentní, ano nebezpečný fanatik a „sektobijec“.
    Saul si uvědomil, že křesťané nejsou jen v Jeruzalémě, který navíc kvůli pronásledování opouštějí, ale i jinde a že dozajista usilují nalézt útočiště ve městech sousedních zemí, kde byly silné židovské diasporní obce kolem tamních synagog. Mnohé z těchto obcí navíc uznávaly autoritu jeruzalémského synhedria. Saul tedy přiměl Velekněze, aby mu dal pravomoci a vyslal jej pátrat po křesťanech tam, když se tak stalo, vypravil se na sever do přímo do syrské metropole Damašku, aby započal s důkladnou čistkou právě tam.
    Jakmile se horlivý inkvizitor Saul dostal před brány Damašku, zastihlo ho něco, co nečekal a čekat nemohl, zázrak, paradox, Boží zásah!
    Přestože to nikdo nečeká, a to ani křesťané ne, protože již je dávno po nanebevstoupení Páně, před Saulem-Pavlem náhle stojí Vzkříšený Pán v celé své slávě, v celé své nebeské nádheře, v celém svém oslepujícím světle a jasu. Pronásledovaný se ukazuje svému pronásledovateli, kterého z ničeho nic přepadá; Slabý a Bezmocný se ukazuje pozemskému silnému a mocnému, kterého šokuje svou nebeskou silou a mocí. Dávno mrtvý se ukazuje živému, aby ho jako vzkříšený převedl se smrti do života. Sektářský Tmář se ukazuje pozemskému moudrému osvícenci, aby ho skutečně osvítil svým světlem!
     „Milé sestry a milí bratři...“ právě tohle je „obrácení“ - uzřít Vzkříšeného, setkat se Vzkříšeným – to je počátek křesťanské víry. Pavlovo nitro, jeho duše i tělo, prožívá Velikonoční neděli a zázrak vzkříšení! V temném hrobě Pavlova srdce vstává z mrtvých Ježíš Kristus, aby je proměnil v Chrám svého svatého Ducha. Ten, který nebyl Ježíšovým učedníkem; ten, který se neúčastnil ukřižování; ten, kdo nikdy neviděl prázdný hrob a ten, kdo nebyl v Jeruzalémě za zavřenými dveřmi; ten, kdo nikdy nebyl apoštolem – se tím vším v jediném okamžiku stává a to všechno prožívá – zázrak! To je mocné Boží jednání, vše ostatní je již jen povinná lidská odpověď.
    A pak zaznívá Boží hlas, Boží slovo, Slovo samotného Krista – Ten, kdo je sám Slovo tu oslovuje: „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ? Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ.“
    Dvojité oslovení Saul dobře znal, tak bývali povoláváni do služby Hospodinu starozákonní praotcové a proroci... Ale teď ho volá Ten, jehož on posud nenáviděl... Oslovuje ho jménem, jeho židovským jménem, zná jej tedy docela, ano má ho cele v rukou, a i zde, jakoby jméno mělo být věštbou, neboť Šaul znamená „dotazovaný“ - „Proč mne pronásleduješ?“
    Saul sice pronásledoval konkrétní křesťanky a křesťany, ale Ježíš se tu s nimi docela ztotožňuje, vždyť církev je Ježíšovo tělo, vždyť utrpení jiných cítí jako utrpení své, potupu, urážky a kletby, které se na kristovce snáší, vztahuje Ježíš na sebe. Kdykoli někdo pronásleduje církev, mysle si, že bojuje toliko proti nějakým potrhlým ženským a pomateným chlapům, tam je zároveň pronásledován a tam právě trpí též Ježíš Kristus, avšak také právě tam tentýž Ježíš Kristus mocně jedná a zasahuje.
    „Těžko je vzpírat se proti bodcům!“ Přidávají některé textové varianty k Ježíšově oslovení a dotázání Saula. Pán sám tedy stojí na stráži a je své církvi zbrojí, pavézou i oštěpem! Pán nebojuje násilím a přece, setkání s Pánem jsou jako setkání s bodci a člověk jde ve víře tam, kam jej směřuje Bůh! Bohu se nelze vzpírati!
    Saul se nesnaží ospravedlnit, pokorně se zmůže toliko na jediné, ježto je zaskočen, v pasti, cele v rukou svého soka a táže se: „Kdo jsi, Pane?!“ Tato jediná věta může být pochopena také jako Saulovo pokání, jako odpověď starozákonních proroků na Boží volání...
    „Já jsem Ježíš, jehož ty pronásleduješ. Vstaň, jdi do města a tam zvíš, co máš činit!“ Mocné slovo Evangelia zní zde Saulovi, Ježíš se mu představuje – celý Saulův život je náhle zlomen Evangeliem, všechno, oč posud Saul usiloval končí, Saulovo směřování k úžasné kariéře bere za své...
    Saul po tomto zázraku oslepl a zeslábl, že musel být nesen a „po tři dny nic nejedl a nepil“, Saul setkáním se Vzkříšeným prožil velký pátek své duše a teď čeká na tředí den, kdy bude vzkříšen k novému úkolu. Čteme, že Pavel bydlel v ulici, jménem Přímá, modlil se a očekával své další nasměrování od Pána, jenž se mu zjevil.
    Tu ovšem nestačí toliko jediný výjev slávy Páně, je zde zapotřebí ještě služba církve, jež by se člověka, který právě prožil obrácení ujala. Pán tedy mluvil ještě se svým učedníkem Ananiášem a vyslal ho za Saulem. Ananiáš se oprávněně bouřil, neboť svěřený úkol ho děsí: „Pane, Ty nevíš, co je zač?“ Pán to však ví dobře (!) a tak Ananiáše zasvětil do svého plánu s Pavlem a ten nakonec překonal svůj strach a šel. Ananiáš uvěřil svému Pánu, Ježíši Kristu, tu neskutečnou věc, že tenhle arcinepřítel se stal křesťanem; uvěřil v nekonečnou moc a milost Páně. I on se stává tím, co značí jeho jméno: Ananiáš - „Hospodin je mi milostiv!“ Neboť dal více na Slovo svého Pána než na svůj strach a šel zvěstovat milost i nepříteli, při setkání dokonce padá oslovení: „Saule, můj bratře!“
    „Milí Kristovi přátelé...“ Takto zázračně dostala církev svého apoštola Pavla, díky tomu mohlo vzniknout tolik řecky mluvících sborů z pohanů, díky tomu v Bibli máme  Pavlovy listy. To vše také proto, že víra jednoho křesťana v Damašku měla odvahu přijmout dosavadního nepřítele za bratra.
    A o to jde i u nás, Pán nás totiž volá k tomu, abychom věřili tak pevně jako Ananiáš v to, že Pán (má moc proměnit a) proměňuje i naše nepřátele. Kdo takto věří, poznal Pána a ví,  co svede moc Páně.
    Pavel pak je nám vzorem v tom, co to znamená pravé obrácení, že jde o to cele vpustit Vzkříšeného do svého života a nechat se jím vést.
    Pane, i nám je těžko se vzpírati bodcům tvého Krista, Amen!

Zobrazeno 2091×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio