Kázání o Trojici

Dej, ó, milý Hospdine, ať v to, žes nerozdílná Božská Trojice pevně uvěříme a ať to, že žiješ jako láska, pochopíme. Amen.

„Neboť tři jsou, kteříž svědectví vydávají na nebi: Otec, Slovo, a Duch svatý, a ti tři jedno jsou. A tři jedno jsou, kteříž svědectví vydávají na zemi: Duch, voda a Krev, a ti tři jsou jedno,“ čteme v Bibli Kralické, když však tentýž text otevřeme v ČEPu, dočteme se tem něco úplně jiného: „Tři jsou, kteří vydávají svědectví – Duch, voda a krev – a ti tře jsou zajedno.“¹ Takovéto úpravy novozáko-níků, kteří nahradí text, jenž s církví žil po staletí textem jiným, na základě vědeckých metod, dobře ilustruje zapomenutost na Trojici, která je vlastní dnešní době.

„Milé sestry a Milí bratři, vštípení Křtem v Boha Trojjediného...“ Dnes je svátek Nejsvětější Trojice, svátek našeho Boha v jeho celosti, svátek největšího tajemství, tajemství, které lidský rozum není s to proniknout. Toto tajemství nám totiž může být toliko otevřeno, zjeveno samotným Bohem z jeho nesmírné lásky a milosti.

Krásná slova proto má jeden theolog: „Zahledíme-li se na delší chvíli do slunce, jsme oslepeni. Otočíme-li se však ke slunci zády, nejen že sluneční světlo dobře sneseme, nýbrž všechno nám připadá jasnější a barevnější. Něco podobného se s námi děje, přemýšlíme-li o (tomto) pro-blému, (...) ačkoli přece výrok o ‚Bohu v Trojici‘ nepochybně patří k jádru naší víry.“²

„Milé sestry a Milí bratři.“ Slovo tajemství má více významů. Prvně může znamenat věc nikoli tajnou, nýbrž tajemnou, tedy obtížně poznatelnou. Tato věc se vůbec nemusí skrývat, ba naopak je možné snažit se o její poznání. To jsou třeba tajemství přírody, která jsou poznávána jen pomalu. Například: Jak je možné, že netopýr bezpečně létá v naprosté tmě, aniž by do něčeho narazil, nebo jak je možné, že dravec i z velké výšky spatří v poli malou dobře maskovanou myšku. Podobně je tomu s tajemstvími lidského těla jako je dědič-nost. Mnohé již bylo vysvětleno, mnohem více však ještě neobjasněno zůstává a čeká na rozluštění.

Jsou však také taková tajemství, která svým rozumem nedokážeme pochopit nikdy, a to jsou tajemství, jež se týkají samotného Boha, jeho vlastností a jeho vnitřního života. Právě sem spadá i tajemství, o němž chceme uvažovat dnes – Nejsvětější Trojice. Jak je možné, že je jeden Bůh ve třech osobách a tři osoby tvoří jedinou Božskou Trojici?

Vždyť naše každodenní lidská zkuše-nost velí jinak, že tři osoby nejsou a nemo-hou být jeden člověk, i kdyby nesly stejné jméno – to by byli jmenovci, i kdyby vypadaly stejně, ba měly totéž DNA – to by byla trojčata.

Svatý Patrik, misionář a věrozvěst Irska, se to kdysi pokoušel osvětlit na příkladu jetelového lístku, protože troj-lístek, ačkoli má tři lístky, je přece jeden. Podobně jedna babička na biblické hodině, která mi trojiční tajemství připodobnila jako trojí skupenství jedné vody – pára, kapalina a led. Působivým příkladem nám může být atom, jenž byl vědci ještě nedávno považován za nejmenší neměnnou a dále nerozdělitelnou částečku hmoty, ovšem současná fyzika dospěla k poznání, že je tomu docela jinak, že v jednom každém atomu je až neuvěřitelně čilo, že atom je pln pohybu, vždyť kolem jádra složeného z pro-tonů a neutronů létají obrovskou rychlostí elektrony. V atomu je skryta veliká síla, která když se podaří uvolnit, může člověku nesmírně posloužit, anebo naopak člověka docela zničit.

Jsou to sice jen obrazy, přece však můžeme cosi alespoň trochu podobného tušit i u Boha, ačkoli je tomu všemu spíše nepodobný. Navenek se Bůh jeví jako jeden neměnný, a přeci je Trojicí.

„V Kristu nejmilejší Boží přátelé a přítelkyně.“ Evangelista Jan v našem čtení mluvil o podivné trojici či trojině, která vydává svědectví na zemi. A odkud vyjdeme v našem uvažování též my, abychom došli až k Trojici v nebi, vyjdeme tedy od duchovní zkušenosti víry jednoho každého z nás, jež je neoddělitelně spojena s naléhavou otázkou: Kde mám hledat Boha? Tato otázka roz-hodně není banální, kladli si ji mnozí, mezi jinými svatý Augustin, který po desetiletích došel odpovědi, kterou nalézáme v jeho Vyznání, kde sám píše vyznání skutečné:

„Pozdě jsem si Tě zamiloval, Kráso tak stará a přece tak nová, pozdě jsem si Tě zamiloval! Ty jsi byl uvnitř a já venku a tam jsem tě hledal, a já šeredný vrhl jsem se na všechny Tvé krásné tvory, jež jsi stvo-řil. Ty jsi byl se mnou, ale já jsem nebyl s Tebou. Vzdalovalo mne od Tebe vše to, co by vůbec nebylo, kdyby nebylo v Tobě. Ty jsi volal, křičel a přehlušil jsi mou hluchotu. Ty jsi se skvěl, zářil a zahnal jsi mou slepo-tu.“³

Ano, člověk hledá svrchovanou Krásu mimo sebe, ve tvorech, ale Bůh se mně, člověku, daruje prvně v mém nitru.⁴

Tu ovšem svatý Augustin říká ještě další důležitou věc:

„Tebou veden vstoupil jsem do svého nitra; mohl jsem to učinit, protože ses mi stal Pomocníkem. Vstoupil jsem tam tedy a okem ducha svého, ač zakaleným, spatřil jsem nad svou myslí nezměnitelné světlo Páně, ne ono obyčejné, viditelné, (...) ale mnohem jasnější a celý prostor vyplňující. (...) Jest viditelné okem lásky.“⁵

Hlubokého sebe-poznání, nejhlubší poznání sebe sama, vstupu do vlastního nitra, nejsem s to ze svých vlastních sil, nýbrž z Božího sebe-darování mně, když pravdivě poznám sebe sama, to je ono Janovo „poznání pravdy, jež osvobozuje“.⁶ Toto Boží sebe-darování se děje z lásky, jen v té a z ní mohu ve svém nitru nad sebou samým spatřit věčné Boží světlo.Bůh se mi jeví jako někdo jiný ve mě a zároveň nade mnou.

O tomto svědčilo již starozákonní uspořádání Stánku úmluvy podle Exodu⁷ a později i posvátného prostoru jeruzalém-ského chrámu. Obé mělo člověka vést k po-noru do vlastního srdce, v němž a nad nímž se nachází pravý svatostánek Božího přebý-vání. Tohle se rovněž odráží v tom, že desky Zákona trvale uložené ve velesvatyni, měly mít své pravé místo v nejintimnější hlubině lidského nitra – měly být vepsány na lidské srdce.⁸

Bůh se nám nesděluje jako cosi vněj-šího odtud poznatelného, nýbrž zevnitř jako někdo tajemně přicházející, jiný v nás a nad námi. Bůh není totožný s naším nit-rem, proto zkušenost s ním není jen naše zkuše-nost. Pokud o této zkušenosti mluvím, nutně vypovídám také o sobě a Bohu-žel též o své hříšnosti, proto je, slovy Kalvínovými, mé vlastní srdce továrnou na modly.

S tímto Božím sebe-darováním úzce souvisí to, že Hospodin nestrpí, abychom si vytvářeli jeho obraz⁹. Za tímto zákazem stojí tajemství Trojice, tajemství Boží lásky, které spočívá v láskyplném přebývání Otce v Synu a v Duchu, Syna v Otci a v Duchu, Ducha v Otci a Synu. Bůh se vždy daruje důsledně způsobem odpovídajícím svému trojičnímu bytí, a to i předtím, než svoje nejhlubší tajemství výslovně zjeví. Proto se Hospodin ve Starém zákoně dává člověku zásadně zevnitř jeho nitra, ale také zevnitř jiného člověka: „Já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův, Bůh Jákobův!“¹⁰ Zevnitř vyvoleného národa, zevnitř své církve. Nejvyšším způso-bem tohoto Božího sebe-darování člověku je Ježíš Kristus, jak svědčí apoštol Pavel – „On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření!“¹¹ Ježíš tak je, jak doko-nalým naplněním toho, co to znamená být člověk, tak vrcholným zjevením Božské Trojice.

Boží vtělení v Ježíši Kristu je přebý-vání jedné osoby Trojice v někom jiném, nežli je Bůh, protože v Trojici samotné přebývá jedna osoba v druhé; kdyby v Tro-jici nepřebýval Syn zároveň v Otci a v Du-chu, tedy ve dvou odlišných osobách, jak by pak mohl po vtělení přebývat ve dvou přiro-zenostech, božské a lidské? Jak by mohl být Vtělený Prostředníkem mezi dvěma natolik odlišnými, Bohem a člověkem? Syn však v Trojici zároveň přebývá ve dvou odlišných osobách a zahrnuje je v sobě.

Rozdíl mezi jednotlivými osobami Trojice je tak obrovský, že převyšuje rozdíl mezi Bohem a stvořením.

Je-li vtělení, jako současné přebývání osoby Syna mimo Boha i v Bohu, možné pouze za předpokladu, že Bůh je věčně Trojicí vzájemně v sobě přebývajících osob, pak vtělený Syn dokonale zjevuje tajemství přítomnosti Trojice ve stvoření a zároveň zjevuje přebývání Boha mimo sebe v jiném, možnost Božího exodu ze sebe sama ve stvo-ření, vtělení i posvěcení. Proto je nutné říci, že vše bylo stvořeno skrze Krista a pro Krista.¹² Ježíš Kristus je Prostředník mezi tajemstvím Trojice a stvořením. Toto (z)pro-středkování se naplňuje v Ježíšově osobním příběhu a vyjevování hlubiny jeho vlastní identity při zdolávání mesiášských zkoušek. Sám Ježíš musel zakoušet nemalé těžkosti, když měl lidským jazykem přesně vyjádřit tajemství sebe sama.

„Milé sestry a milí bratři,“ jsme to tedy my, kdo jednotlivým osobám Božské Trojice připisujeme různou činnost: Otci stvoření, Synu vykoupení, Duchu sv. posvěcení. Není to ale tak, že by jedna osoba

konala a ostatní přihlížely; při díle jsou vždy všechny tři osoby, tudíž celá Božská Trojice.

K tomuto poznání nelze dojít na zák-ladě theologie ani filosofie, je to akt víry, v níž Bůh lidem postupně zjevuje sebe sama:

Starý zákon má jen náznaky: Mluví o tom, jak se duch Boží vznášel při Božím stvoření nad vodami a jak Bůh promluvil své synovské Slovo; vypráví o trojici podivných Abrahámových hostí, kteří mluví v množ-ném čísle v Božím jméně.

To, co Starý zákon prorocky naznačoval, Nový zákon zjevuje konkrétně: Anděl Gabriel Marii řekl, že její dítě bude Synem Nejvyššího a že jeho početí způsobí zastínění Duchem svatým; Duch svatý se jako holubice vznášel nad Ježíšovou hlavou a bylo slyšet Otcův hlas z nebe; Ježíš sám vyslal své učedníky křtít ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého.

Ježíš, vtělený Boží Syn, tedy přinesl nový pohled na Boží vnitřní život, že jediný Bůh žije ve společenství Trojice.

„Milé sestry a milí bratři,“ to má dopad i na uspořádání lidské společnosti. Al-Láh podle víry muslimů je sice jediný Bůh, ale coby svrchovaný, ničím neomezený vše-vládce, který může cokoliv... Tomuto vnímání však chybí onen vnitřní (vnitro-Božský) život lásky, jak to vidíme u našeho Boha – Nejsvětější Trojice. Jedním z důsledků toho je faktická nemožnost vzniku demokracie u muslimů, neboť pro islám je nemožné pochopit, že by vláda mohla vycházet ze společenství mají-cího svůj před-obraz ve společenství Boží lásky, vnitřním životě Trojice.

Nejjednodušší vysvětlení vnitřního Božího života pak nalézáme u evangelisty Jana, jenž říká: „Bůh je láska!“

Děkujeme dnes Bohu za to, že nás postupně uvádí do tajemství svého vnitřního života, za tu důvěru, s níž nám to vše zjevil ve svém milovaném Synu, Ježíši Kristu.

Amen!