Uměřenost (mírnost, temperantia) v Summě theologické (II.II.141-159)
141.1: Mírnost je ctnost, protože řídí (moderatio) a mírní (temperies) rozum, neboť ctností jest, co naklání k rozumu (Diviš).
141.2: Uměřenost se bere ve dvou významech: 1. Obecný, kdy mírnost náleží všem mravním ctnostem, tedy není specifická. 2. Speciální (Řím = město1), kdy mírnost znamená zdržování od žádostivostí (appetitum) a pak je ctností speciální.
141.3: Je znám dvojí pohyb vášní duše (passionum animae) je dvojí: 1. Smyslová žádost (appetitus sensitivus) sleduje smyslová a tělesná dobra (sensibilia et corporalia bona). 2. Utíká smyslovým a tělesným zlům (sensibilia et corporalia mala). První pohyb – vášně - odpírá rozumu nezříností (immoderantiam) – ctnost ovládá to, užívá-li se těchto dober, jako nástrojů rozumu či nikoli, podle rozumu. Druhý pohyb – žádosti – odpírá rozumu ze svého ústupu (effectum), protože pokud někdo utíká smyslovým a tělesným zlům, která provázejí dobro rozumu, nekoná ctně. Mírnost se tedy týká především vášní dychtivosti a potěšení (concupiscentias et delectationes).
141,4: Mírnost musí být ohledně dychtivosti největších potěšení, přičemž potěšení jsou tím prudší, čím jsou přirozenější; nejpřirozenější jsou fyziologické potřeby – jídlo (i pití) a sex, které sledují smysl dotyku (sensum tactus)2.
141,5: Potěšení je sice primárně ve fyziologické potřebě, ale také sekundárně v případcích těchto potřeb (kráse ženy, chuti jídla), protože je chuť nejblíže dotyku (dotyk ústy), je třeba i větší mírnosti ohledně chuti.
141,6: Pravidlem mírnosti je užívat věcí, ve kterých je potěšení jen potud, pokud jsou nutné pro zachování života.
141,7: Mírnost je hlavní (cardinalis) ctností, neboť se nejen vyžaduje u všech ctností obecně, ale zvláště ku krocení potěšení dotyku3.
141,8: Mírnost není největší ctností, neboť náleží spíše k dobru jednotlivce a to je méně než dobro celku a božské věci.
142,1: Vše, co odporuje přírodnímu řádu (ordini naturali) je neřestné, ale k činnostem spojeným se zachováním života je přidáno jisté potěšení. Kdo si tato potěšení odpírá, hřeší proti přirozenosti – necitelnost (insensibilitas). Ale nehřeší vojáci (odpírají si z povinnosti), kajícníci (pokání) a mniši (zdraví duše).
142,2: Nemírnost (intemperantia) se nazývá dětskou (! puer) ctností nikoli proto, že by ji činili jen děti, ale proto, že se činí se stejnou dychtivostí s jakou jednávají právě děti.
142,3: Nemírnost je těžší neřest než bázlivost4 (timidas), neboť je snazší zdržovati se potěšení než podstoupit nebezpečí smrti a též je menší neřest přemožení od silnějšího než od vášní.
142,4: Nemírnost je nejpotupnější neřest, neboť: 1. Odporuje hodnotě člověka, neboť stejná potěšení sdílejí i zvířata. 2. Nejvíce směřuje k otročení potěšením.
143: Základní ctnost má tré částí: doplňkové, podmětné a působnostní (scilicet integrales, subiectivae et potentiales). Podmínkové = podmínky, které jsou nutné ke ctnosti: stud a počestnost. Podmětné = druhy ctnosti (dle látky neb předmětu): odříkání, střízlivost, čistota, cudnost. Působnostní = ctnosti druhotné – liší se, co do látky: zdrženlivost, tichost, vlídnost (uvnitř duše); skromnost, dobrá uspořádanost, úpravnost, přísnost (v úkonech tělesných); šetrnost, soběstačnost, skromnost a prostota (je zapotřebí ještě cizího mínění).
144: Stydlivost (verecundia) je ctnost. Člověk se stydí buď tím, že přestane konat hanebnosti z bázně před potupou nebo je nekoná veřejně. Člověk se více stydí před blízkými než neznámými. Stydlivost postrádají buď hříšníci, kteří svou hanebnost nevnímají jako zlou, nebo ctnostní lidé, kteří hanebnost nevnímají jako sobě možnou, ale jsou uzpůsobeni, aby se styděli za to, co je na nich hanebného.
145: Počestnost (honestate) je totéž, co ctnost5. Počestnost je totéž, co duchovní půvab. Počestné je užitečné a neliší se od něj.
146: Odříkání (abstinencia) v pokrmu je ctnost jen tehdy, je-li činěno rozumem a odříkají-li se jen některé pokrmy (co do druhu i počtu). Je zvláštní ctnost, neboť brání útokům vášně.
147: Půst (ieiunio) je úkon ctnosti: potlačení dychtivosti těla; podpora duchovního života; zadostiučinění za hříchy. Půst se týká pokrmů, v užívání kterých je středem nalezeným ctností odříkání. Všichni jsou povinni zachovávat církví předepsané posty, nebrání-li jim náležitá překážka. Tomáš dále pečlivě ošetřuje vhodné časy a způsoby...
148: Obžerství (gula) je hřích (nezřízená žádost), pokud brání činění podle přikázání dokonce hřích smrtelný, jinak všední. Obžerství je hlavní neřest, neboť je více o potěšení než o pokrmech samých. Tomáš obžerství dále dělí a vyděluje z něj dokonce další neřesti...
149: Střízlivost (sobrietate) obecně při všem, ale speciálně při nápoji. Je odstraněním překážky rozumu, která vzniká opojným nápojem a proto zvláštní ctnost. Pití vína je dovoleno, pokud neškodí6.
150: Opilost (ebrietate) není hřích jen tehdy, když nevznikne z úmyslu ani z nedbalosti7. Kdo se úmyslně opíjí, hřeší smrtelně. Opilost neomlouvá, pokud by nebyla nezaviněná.
151: Čistota (castitate) je ctnost, jak obecná, tak speciální pro oblast sexuální dychtivosti. Cudnost je jistou okolností čistoty.
152: Panenství (virginitate): odmítání potěšení (látka), tělesná neporušenost (případek), předsevzetí odříkání (tvar a dokonávání). Je dovolené zvláště k rozjímavému životu, je zvláštní ctností. Panenství (k duchovnímu dobru) má přednost před manželstvím (k tělesnému dobru), ale není to největší ctnost.
153: Nečistota (luxuria) není jen, ale nejvíce, neřestí v oblasti pohlavní rozkoše. „Pokud přísluší zdraví těla, může být bez (...) hříchu, (...) pokud je vhodné k cíli plození dětí...” Nečistota je neřest hlavní. Tomáš nečistotu dále dělí a vyděluje z ní i další neřesti...
155: Zdrženlivost (continentia) je ctnost, upravuje dychtivost potěšení hmatu.
156: Nezdrženlivost (incontinentia) nemusí být hřích, pokud jde o dychtění po dobrém.
157: Tichost (mansuetudine) a vlídnost (clementia) mají stejný účel – krotit hněv, ale vlídnost mírní vnější trestání a tichost zmenšuje vášeň hněvu; obě jsou to ctnosti.
158: Hněvivost (iracundia): Hněvá-li se člověk podle správného rozumu je to chválihodné, nehněvá-li se tak (hněvá se nepatřičně nebo nadmíru) hřeší, smrtelně pak hřeší, jestliže pro hněv přestane milovat Boha a bližního. Hněv je hlavní neřest. Tomáš z hněvu vyděluje další neřesti...Neřestí je i nedostatek hněvivosti (dobré).
159: Surovost (crudelitate) je neřestí přímo proti vlídnosti. Liší se od zuřivosti a divokosti (saevitiae et feritatis), které jsou vlastní i zvířatům (za nic totiž netrestají).
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.