Jeden velký oxymoron (recenze na knihu Bůh vždycky zatřese stavbou)

FLOSS, Karel a FISHEROVÁ, Sylva, Bůh vždycky zatřese stavbou, Vyšehrad, Praha, 2011.

Jeden velký oxymoron

Kniha rozhovorů, jež vedla klasická filoložka a básnířka Sylva Fischerová s filosofem Karlem Flossem, náleží k těm knížkám, které člověk přečte jedním dechem a přitom v jeho mysli zůstane vryta nesmazatelná, skutečně hluboká, stopa. Fakt dávného přátelství mezi oběma aktéry rozhovoru, umocněný společným zájmem o filosofii, vede k tomu, že se role tazatele a tázaného začasté pozoruhodně obrátí, člověku se přitom nemůže nevybavit platónský dialog a v něm přítomná babická metoda, jakoby se i v této knize (u)dálo cosi podobného, jakoby se Fischerová i Floss rozpomínali na něco, co již dávno vědí, co je již dlouho, ač nevyřčeně anebo neznatelně, přítomno, ovšem mocně přítomno. Celá knížka je pak nesena ve zvláštním duchu, zvláštním duchem, snad se dá s určitou smělostí říci, že duchem prorockým, ježto se zdá, jakoby jím byl Karel Floss docela prodchnut, což jistě rád potvrdí každým, kdo jej kdy osobně potkal... Do rukou se nám tedy dostává dílo vpravdě neobyčejné, jež je tak mnohem více než pouhou knihou rozhovorů zpětně hodnotících život výrazné osobnosti, jež rozhodně není toliko knihou pamětí či očima jednoho člověka docela subjektivně viděné historie, vždyť se v tomto případě jedná o text na pomezí, na samé hranici biografie, avšak nezadržitelně a neustále překračující rámec tohoto žánru; nejde tu jen o konkrétní životní příběh konkrétního jednotlivce, ale též o jeho smysl, až tam totiž text míří, až kamsi ke konečnému smyslu. Je zvláštní ona hranice mezi biografií, filosofickým esejem zamýšlejícím se nad smyslem dějin, jenž jej zároveň hledá, a náboženským textem, který je živým a svébytným proroctvím o bytí tohoto smyslu, jehož dějinám dává křesťanský Bůh, snad často aristotelsky (tomisticky) viděný jako účinná i konečná příčina.

Prizmatem tohoto smyslu dějin viděno, se pak Karlu Flossovi jeho život jeví rozdělen do nesčetného množství událostí, mezi nimiž je vysledovatelná v podobě zvláštních, zázračných, okamžiků hlavní životní cesta, skrze níž snad Bůh promlouvá k člověku, ona cesta je však lemována a doprovázena pouhými epizodami, tu docela nahodilými tu zase jen neotevírajícími žádnou novou cestu dál!

Filosof, zde promlouvající právě k nám, tak může zhodnotit onen podávaný a předkládaný celek svého života, přitom jeho sebe-hodnocení je hluboce intimní, upřímné, až kající (Vždyť zpověď je ostatně též rozhovorem!): „Jsem jeden velký oxymoron!“ Floss je tak podoben starozákonním prorokům, ti přece mnohdy též nesli zvěst, jejímž požadavkům nebyli sami ze sebe s to dostát – situace vnitřní rozpornosti a protikladnosti, ovšem nikoli rozervanosti -, filosof tak o sobě může vypovídat v protikladech, že je: Světec, který ví, že volání ke svatosti nedokáže vyslyšet; mnich, jehož okolnosti zbavily hábitu; (novo)tomista, který ztratil onu středověkou soudržnost světa; podílník undergroundu, kterému bylo celé to prostředí cizí; přítel a přívrženec Hanse Künga obdivující hloubku Josepha Ratzingera; katolík, docela ovlivněný evangelíky a jejich ekumenickým seminářem v Jirchářích; římský katolík, který ovšem nemůže ke svátostem... Celý jeden lidský život jako zoufalé a právě tak smělé volání současného filosofa po pevném bodě, po metafyzice, v době, kdy je již klasická metafyzika nemožná, ba téměř sprostým slovem, ano, jako mocné volání věřícího člověka po Bohu, který jako jediný přece může všechny tyhle protiklady smířit, jenž sjednocuje protiklady a je jejich tajemnou Jednotou.

A Bůh, který v nečekané chvíli vždycky zatřese stavbou, tu je, dle Flosse, přítomen jako nietzscheovský nadčlověk z konce časů, jako člověk docela dospělý, jako Ježíš Kristus. To On způsobil, dobře katolicky vyzná(vá)no, svým Duchem přelomovou událost dějin, II. vatikánský koncil, to On dal skrze koncil českým dějinám i konkrétnímu životu Karla Flosse smysl, vždyť Floss přeci byl tajemníkem jediného českého účastníka a pozdějšího kardinála Tomáška, smysl, neboť zlý a nesmyslný komunistický režim, který zbavil Flosse hábitu, který ho uvrhl do rozporuplného světa undergroundu a taktéž nečekaně přivedl na půdu evangelického semináře v Jirchářích, událostí koncilu skončil a vzal za své, dostal totiž Boží ránu, z níž se již vzpamatovat nemohl, po koncilu již docela jasně spěla celá Evropa, ba celý svět, ke změně poměrů.

Z Karla Flosse mocně hovoří duch minulosti, která tu již není: slovanské gymnázium; a profesor Fischer, otec spoluautorky; olomoučtí dominikáni, zejména Metoděj Habáň; ekumenický seminář v Jirchářích a s ním také theologové jako Hromádka či Mádr; underground a jeho koryfej Němec; hovoří z něj však i generace porevolučních velikánů Ducha, kteří zde ještě jsou a seč jim síly stačí usilují o to, aby předali obtížnou pochodeň svého díla dál, lidé jako Ladislav Hejdánek nebo Jakub S. Trojan či snad i autor sám; nakonec z autorových úst vychází proroctví, toužebné úpění, po „třetím vatikánském koncilu“, který by otevřel stůl Páně nekatolíkům a katolíkům, kteří k němu dnes nemohou, ozývá se také volání po „nových Jirchářích“, kde by se onen nový plnější ekumenismus mohl připravovat anebo již uskutečňovat na patřičné intelektuální i duchovní výši; přitom všem tu zůstává otázka po nové metafyzice, jež by byla schopna svět v myšlenkovém prostředí případného nového koncilu cele uchopit, podobně jako toho byl kdysi s to novotomismus olomouckých dominikánů.

Kniha je nesmírně cenná právě a taktéž proto, že poskytuje nevšední vhled do prostředí a problémů, s nimiž se člověk nemůže běžně ani setkat, které by ho jinak úplně minuly, přitom si však dílo drží neustálý prorocký výhled k budoucnosti. V knize nastíněné problémy se zajímavě a vábivě mísí, možná je celá kniha jedním velikým oxymoronem, kde každý najde to své a právě tak protiklad toho svého: Takto se třeba objeví již zmíněný profesor Metoděj Habáň s jeho neustálým voláním „Nepřesné, velmi nepřesné!“ a je dán do souvislosti s Josephem Ratzingeren, který je tu zase zmiňován v rámci svého sporu s Hansem Küngen, jehož má Floss za tak dobrotivého, že ani nedokázal postřehnout chvíli, kdy se s Ratzingerem názorově rozešel. Při četbě tohoto významného prorockého díla musí člověka vskutku napadnout otázka po smyslu všeho dění kolem nás a chtě nechtě člověk zatouží vstoupit do tohoto nádherného světa protikladů s tím, aby podobně jako Karel Floss i on našel ono Sjednocení těchto zdánlivě nepochopitelných a nesmiřitelných protikladů.

(Vyšlo v časopise Křesťanská revue, www.krestanskarevue.cz)