Kázání na svátek Nejsvětější Trojice (na zítřek)

Dej, jediný Hospodine, ať když Tebe svatého, nyní jako Trojici vyznáme, jednou v dokonalosti poznáme. Amen.

„Já tě křtím ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého!“ – To jsou, milé sestry a milí bratři, slova, která nad námi jednou a jedinečně zazněla při našem křtu; to nám připomíná každá Bohoslužba, kterou začínáme „ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého“ a končíme prosbou, aby „nás požehnal všemohoucí Bůh Otec i Syn i Duch svatý“ a v jejímž průběhu vzdáváme Bohu chválu mimo jiné slovy „sláva Bohu Otci i Synu i Duchu svatému, jakož byla na počátku i nyní i na věky věků“ a v níž podobnou doxologií zakončujeme každou naší společnou modlitbu… A právě Toho, ke Komu se všechna tato slova obracejí a v Jehož jméno jsme byli pokřtěni, slavíme dnes svátek – Ano, dnes je svátek našeho Boha: Nejsvětější Trojice, Otce i Syna i Ducha svatého!

Umístění našeho svátku v rámci církevního roku k nám rovněž promlouvá jasně – Jde o velmi závažný předěl: Již nejsme v takzvané „slavnostní polovině církevního roku“, ale v „polovině neslavnostní“ neboli v „období církve“. Ve „slavnostní polovici“ církevního roku jsme společně prošli a jakoby znovu-prožili celé dějiny naší spásy: Prvně starozákonní, kdy nám advent připomněl ticho a tmu před stvořením světa, tedy dobu, o níž nic nevíme, vánoce nám připomněli stvoření tohoto světa a speciálně stvoření člověka, půst nám dal vzpomenout na hřích a pád prvního člověka a trest za něj, kterým je smrt, velikonoce nám v hodu beránka předjímali oběť Kristovu, svatodušní svátky nás upomněli na to, že Bůh v kázání proroků ohlašoval spásu. Druhá rovina církevního roku je novozákonní, tady advent odkazuje k napjatému očekává příchodu mesiáše, které se o Vánocích naplňuje; půst pak ukazuje velikost viny, kterou Kristus, náš Pán, o Velkém pátku smyl a zahladil svou smrtí, což potvrdilo Boží přiznání se k němu v jeho vzkříšení; poté Ježíš vstoupil na nebesa, aby udělal místo Duchu svatému, který byl seslán o letnicích! Třetí (!) rovina církevního roku je nakonec rovina osobní, nás samotných, advent je naše vlastní očekávání Krista a naše touha po něm ve víře v jeho příchod do našeho srdce i příchod druhý a poslední, Vánoce jsou svátky zrození Ježíše v našem srdci a nadějí ve společenství s ním při jeho druhém příchodu; půst nám ukazuje náš vlastní hřích a naši vlastní smrtelnost jako jeho následek, načež Velikonoce jsou naší vlastní smrtí i naším vlastním vzkříšením v Ježíši Kristu a spolu s ním; Letnice pak jsou sesláním Ducha svatého právě nám, aby působil skrze nás a aby chválil Boha z našeho srdce! Dnešní svátek je svého druhu doxologií, tedy radostným zakončením toho všeho výše uvedeného – v dějinách spásy nám náš Bůh zjevil sebe samého, a to jakožto láskyplnou, láskou překypující a vždy již nesmírně milující Trojici! Dnešní svátek není však jen radostným závěrem, nýbrž a především radostným začátkem, začátkem období působení církve, která má jediný a naprosto zásadní úkol, svědčit a zvěstovat to, že se nám Bůh zjevil jako Trojice a že nám tak zjevil spásu pro nás – to je to, k čemu jsme Bohem ve křtu svatém povoláni, vždyť křtem naše křesťanství (naše bytí křesťany) začíná – poslání je svědčit (!). Ano, svým svědectvím máme vyplnit celý náš čas na tomto světě, učí nás církevní rok! Doba církve je totiž pouze dobou předposlední, protože to poslední je definitivní příchod Boha k nám a nás k Bohu, jednota s Bohem!

Jedna z nejznámějších biblických vět nám říká: „Kdo uvěří a bude pokřtěn, bude spasen!“ Což jsou dvě okolnosti téhož, přičemž slavnostní polovina církevního roku, která končí slavozpěvem dnešní neděle nás učí, co máme věřit, kdežto druhá půle církevního roku, nám říká, co to znamená být pokřtěn, jaké jsou důsledky křtu.

Prvně k tomu, co máme věřit: Náš Bůh není jen nějaká strnulá, transcendentní či nám vzdálená substance ani jen nějaký aristotelský prvotní hybatel či „bůh hodinář“ deismu, který tento svět sestavil a nastavil a více s ním již nemá co dočinění, nýbrž a jedině, jak nám to sám zjevuje, láskyplné, milostivé a milosrdné společenství tří navzájem se plně milujících Božských osob! Tyto tři osoby sice vždy jednají společně, ovšem tak, že jedna je při díle a ostatní dvě jsou skryty: Tak ve starozákonních časech jednal Otec, ale Syn, který měl vykoupit svět, byl předpovídán proroky prorokujícími v síle Ducha svatého. V době novozákonní jednal Ježíš Kristus, který ovšem činil vůli svého skrytého nebeského Otce, a to v síle Ducha svatého, jehož zaslíbil poslat. Dnes pak jedná Duch svatý, který oživuje církev, aby zvěstovala Syna, Ježíše Krista, a jeho evangelium a naplňovala tak vůli svého nebeského Otce. Demonstrací či symbolem této víry je právě svátost křtu, jako radostné vyznání této víry.

Teď, za druhé, k tomu, co to znamená „být pokřtěn“: Křest totiž není jen demonstrací a vyznáním víry v Trojici (proto jsem nemluvil o naší víře, protože i možnost uchopit křest jakožto vyznání je velikým darem Božím), křest je totiž především Božím přiznáním se k nám a tudíž nejvlastnějším pramenem naší víry v Trojici, ano, pečetí, kterou si nás sama Trojice označuje a skrze kterou dává světu i nám samotným na jevo, že jsme Její, Její vlastní, že Jí patříme.

„Být pokřtěn“ znamená být vštípen v Boha, který se nám ve víře a ve křtu zjevuje tak, jak se dosud ještě nikdy nezjevil. Bůh se nám zjevuje, aby nám přinesl světlo a osvítil nás, kteří bychom na něj jinak nereagovali. „Být pokřtěn“ znamená být vštípen v církev Páně, pravé Boží shromáždění neviditelné lidským očím, které je pravým Kristovým tělem.

„Milé sestry a milí bratři…“ Tady vypustím větu dogmaticky odvážnou, která by spíše zazněla z úst pravoslavného, nežli z úst západního křesťana: Pravá církev je sám Bůh, Bůh na zemi, tedy neustále trvající (!) Boží sebe-zjevení. Ve víře ovšem vnímáme, že je to proto, že sám Bůh přebývá také v našem nitru, že se i v našem srdci usídlil Bůh.
Ano, pravá církev není nic jiného než Svatá Trojice vždy již tady s námi, vždyť Otec, Syn i Duch Svatý, žijí a přebývají jako v chrámu v srdci věřícího člověka a církev tak vytvářejí!

               Pravá církev je podle Augsburského vyznání tam, „kde se Slovo Boží čistě káže a kde se podle něj svátosti náležitě vysluhují“, vidíme-li tedy v ní jednorozeného Syna, pravé Boží slovo a toho, kdo se nám dává jako Eucharistie, pak přijímáme křest s vírou a proto se nám dostává Svatého Ducha. A v Duchu Svatém můžeme v hloubi své bytosti prožívat nejen to, že Církev je Kristovým Tělem, nýbrž i další veliké tajemství, jehož se lze až bát. Svatý Simeon Nový Theolog cítil Boha v sobě v Duchu Svatém a sebe zřel v Bohu – Tedy: Nahlédnutí sebe sama jako součásti Boží.

            Toto nahlédnutí nás vede k našemu poslání svědčit, protože to je naším úkolem jakožto údů církve!

            Přičemž platí: Protože náš Bůh od nás není vzdálen, naopak, je nám blízko, nesmíme ani my být daleko od lidí, abychom jim vůbec mohli zvěstovat evangelium. Protože je náš Bůh společenstvím osob, musíme i my vytvářet společenství osob, které si jsou vzájemně rovné a které působí společně. Protože je vnitřním životem našeho Boha láska a milosrdenství, musí být rovněž i mezi námi láska, také naše místní společenství musí být a žít v lásce a s láskou sloužit a nesmí být prosto odpuštění.

            Amen.