Pokus reflektovat svůj život a texty svatých Písem.

Theologická východiska pro pastoraci osob s homosexuální orientací - má vikářská práce [vlastní text]

9. 8. 2013 12:00

Aby se v mé církvi, ECAV v ČR, mohl člověk stát duchovním (nakonec knězem), musí nejprve splnit jednu (ne)příjemno povinnost proto, aby vůbec mohl být přijat jako (vikář), tj. kandidát ordinace (kněžského svěcení), a to sepsat tzv. vikářskou práci, takovou delší ne-akademickou "seminárko-bakalářku". Téma vikářské práce si přitom člověk neurčuje, nýbrž je mu určeno, a tak se stalo, že jsem dostal téma třeskuté, téma, jež bych si nikdy nevybral a které jsem nechtěl: "Teologická východiska pro pastoraci homosexuálně orientovaných osob". Nezbylo mi tedy, než se "činit", výsledek tohoto svého činění jsem se s (patřičným) odstupem času rozhodl předložit také Vám, milé signálnice a milí signálníci... Jsem zvědav, jak to zapůsobí, zapůsobí-li to vůbec... Jsem si vědom, jak třeskutého tématu jsem se musel dotknout, proto prosím, chápejte tuto práci ad optimam partem. Cílem bylo popsat vypracovat k danému "problému" (jakoby) oficiální stanovisko mé církve.

1. Tázání po metodě, aneb jak budeme pracovat

            Na fenomén homosexuality, jímž se zaobíráme, se můžeme dívat rozličnými prizmaty různých, zvláště humanitních, vědeckých disciplín, vždyť jejich předmětem je venkoncem vždy člověk, ano, každá z nich pěstuje a rozvíjí svou vlastní anthropologii, svůj svébytný pohled na člověka: V naší práci bychom se chtěli dívat specifickým prizmatem, a to theologickým; naše zkoumání východisek pro pastoraci homosexuálů bude tedy vždy theologickou anthropologií (!), vždy již se budeme ptát potom: Jak se na lidskou homosexualitu[1] můžeme dívat ve světle Božího (sebe)zjevení (?), jak nám ho podává Boží slovo; co nám chce o homosexualitě říci sám Bůh?[2]

1.1 Žádná závislost na jiných vědách

            Naše theologická výpověď o homosexuálním člověku nesmí vycházet z toho, jak o lidské přirozenosti vypovídají jiné vědy: Budeme tedy předkládat jen takové výpovědi, které se opírají o biblické poselství, protože ono je nositelem (radostné) zprávy o Božím sebe-sdělení a Božím vztahu k člověku. Rozhodně však nechceme říci, že bychom výpovědi jiných věd nebrali v potaz, naopak, pokusíme se jim naslouchat, abychom i je mohli nahlédnout ve světle Božího sebe-zjevení a tak s nimi vstoupit do tvůrčího dialogu.

1.2 Rozhodné ne anthropocentrismu!

            Ve středu našeho dotazování nebude a nesmí stát člověk, nýbrž Bůh sám, vždyť Bůh je mnohem více nežli pouhý transcendentní partner člověka, a Boží dílo je neskonale větší než pouhé stvoření a udržování! Bohu jde o naší spásu (!), Bůh se nám totiž sebe-zjevuje v Ježíši Kristu, našem Spasiteli, skrze něho a jen skrze něho může spatřovat, jaké je a jak s námi jedná Boží Božství. Budeme tedy pozorně naslouchat Písmu svatému, abychom spatřili, co sám Bůh říká k lidské homosexualitě: prvně, s jakou sexualitou Bůh stvořil člověka; posléz, co k nám o lidské sexualitě promlouvá v Ježíši Kristu; nakonec, jaké je eschatologické přeznačení a naplnění naší sexuality.

1.3 Sexualita v dějinách spásy

            Z výše uvedeného jasně vysvítá, že lidskou homosexualitu nebudeme vnímat jako pevnou a konstantní skutečnost, nýbrž jako jev, který má své místo a zakotvení v dějinách spásy a je člověku darován (či na člověka dopuštěn?) právě a pouze v jejich rámci.

2. Theologie naslouchá vědě – Co jest homosexualita?

2.1 Definice homosexuality

2.1.1 Pojem „homosexualita“

            Pro označení stejnopohlavní sexuální náklonnosti nebyl v dějinách lidstva vždy používánpojem homosexualita, v jeho případě jde o složeninu dvou slov převzatých z klasických jazyků: homos (ὁμός) je slovo pocházející z řečtiny znamenající „stejný“, „tentýž“ asexus je slovo odvozené pro změnu z latiny a znamená „pohlaví“. Toto označenív odborném jazyce prvně užil v roce 1869 maďarský psychiatr Karoly Benkert. Termínu se pak chopili rovněž němečtí sexuologové, kteří se také zasloužili o jeho zpopularizování.[3]

            Po staletí byla homosexualita nazývána mnoha jinými termíny. Nejčastějšímoznačením nerozdělující mužskou a ženskou homosexualitu bylo pejorativní slovo sodomie (slova se dotkneme níže). Totooznačení bylo typické pro středověk, přičemž vždy již v sobě neslo odsuzující náplň.

            V současnosti se homosexuálně orientovaní muži označují jako gayové[4], ženy pak lesby[5].

2.1.2 Jev „homosexualita“

            Položíme-li si otázku: Co je to vlastně homosexualita? Zjistíme, že věc není tak, jasná, jak by se mohlo zdát, právě tu nám pomohou vědy, které se homosexualitu pokusily definovat. Předkládáme zde dva pokusy o definici:

  1. „Homosexualitou (…) rozumíme trvalou citovou a erotickou preferenci osob stejného pohlaví. Je to celoživotní, neměnný a nezvolený stav, charakterizovaný tím, že jeho nositel je pohlavně přitahován a vzrušován převážně či výlučně osobami stejného pohlaví.“[6]
  2. „Homosexualita je geneticky determinovaný celoživotní a neměnný stav libida, při němž jedinec za podmínek možnosti svobodné volby preferuje za účelem sexuálního a citového kontaktu objekt téhož pohlaví, přičemž takto vzniklý vztah se svou kvalitou v plné míře vyrovná vztahu heterosexuálnímu.“[7]

            Vidíme, že obě pojetí jsou si velmi podobná, ačkoli jedno je psáno z hlediska medicínského a druhé z hlediska sociologického.

2.2 Častý, anebo výjimečný jev?

            Lékařské (sexuologické) a sociologické průzkumy se velmi liší v názorech na to, jak častým jevem homosexualita je. Problémem tkví v tom, že se v konkrétním dotazníkovém šetření zjišťuje sebe-identifikace dotazovaných s homosexualito nebo jejich sexuální chování, což ovšem vůbec nemusí odpovídat skutečné sexuální orientaci. Kupříkladu Kinseyův institut zjistil, že 37 % dotazovaných mužů žilo alespoň určitý čas ve vztahu s jedincem nepreferovaného pohlaví, za homosexuály se přitom považovala 2-4 % dotázaných mužů a několik dalších procent si nebylo svou sexuální orientací jisto; u žen je díky mnohem složitější ženské sexualitě situace ještě komplikovanější, za homosexuálně orientované se označilo pouze 1 % žen, 9 % žen pak přiznalo homosexuální zkušenost.[8] Je však třeba podotknout, že není tak úplně jisté, že se homosexualita u mužů vyskytuje častěji nežli u žen, jak by se mohlo zdát z průzkumů, protože zde významnou roli hrají další faktory, jako je např. menší společenská nápadnost ženské homosexuality či rozdílná doba sexuálního zrání.

            Každopádně je možno uzavřít, že homosexuální orientace je osobní záležitostí, která nemusí být vždy jasná a zřejmá ani svému nositeli samotnému, rozhodně je však třeba důsledně rozlišovat homosexuální sebe-identifikaci a prožívání od homosexuálního chování.

2.3 Homosexuální sebe-identifikace a prožívání

            Věnujme se tudíž prvně homosexuální sebe-identifikaci, neboť otázka po vlastní sexuální identifikaci je pro člověka otázkou zásadní, protože podle toho, jak si ji zodpoví, směřuje člověk svůj další život – hledá partnera, zakládá rodinu atp. Velkou roli zde hraje postoj většinové společnosti (tolerance, anebo zase intolerance, dříve dokonce tabuizace).

 

      Exkurz: Sexuální identifikace a transgender[9]

      Sexuální identifikace je velmi ovlivněna kulturou společnosti, v níž sebe-identifikující se individuum žije: V některých společnostech, zvláště u přírodních ethnik, není pro společenské postavení individua určujícím jeho sexuální chování, výběr (sexuálního) protějšku je tudíž volný a společnost do něj nikterak nezasahuje, proto nemá jedinec potřebu sebe-zařazení mezi heterosexuály, anebo homosexuály. Naopak v euroamerickém kulturním okruhu, snad i díky čím dál tím menší vnější odlišitelnosti pohlaví individua, je silná tendence identifikovat se buď jako heterosexuál, anebo jako homosexuál.

      V euroamerickém prostředí tedy dochází k čím dál tím většímu znejistění ohledně identifikace jedince s tradiční rodovou (gender) rolí. Jedinec se buďto sebe-identifikuje se svou tradiční genderovou rolí a pro ní obvyklým chováním a vystupováním, anebo ve svém chování naopak vykazuje rysy chování pohlaví opačného – mluvíme o tzv. femininních mužích a maskulinních ženách. Zdá se, že rysy chování opačného pohlaví (zvláště femininní muži) se mezi homosexuály vyskytují častěji, přičemž je lze tyto rysy vystopovat již v dětském věku, není tudíž vyloučeno, že se jedná o první příznaky homosexuality – prehomosexualitu – či jiné problémy s genderovou rolí a sexuální identifikací.

      Známa tak je sexuální identifikace s opačným rodem – transsexualita –, jež se od homosexuality liší negativním vztahem jedince k vlastnímu tělu (zejména pohlavním znakům a sexuálním projevům). Četnost výskytu tohoto problému je asi 1 : 30 000 až 50 000.

      Vyskytuje se rovněž touha podobat se příslušníkům opačného pohlaví (většinou muži, kteří se odívají do ženských šatů) – transvestitismus.

 

            Nejpřesnějším ukazatelem pohlavní orientace je sexuální prožívání, s ním je totiž spojena veškerá sexuální aktivita daného jedince, jeho náplní pak jsou sexuální sny, přání a touhy, které se mohou velmi lišit od toho, jak se dané individuum sexuálně realisuje.

 

      Exkurz: Problém bisexuality a sexuálního prožívání[10]

      Mnozí mají zato, že bisexualita se objevuje již v dětském věku, v rámci dětských sexuálních her, které jsou spojeny s potřebou sebe-identifikace, neboť tyto hry mívají až do období puberty často právě bisexuální ráz.

      Problémem je dichotomní pojetí lidské sexuality, kdy je bisexualita vnímána jen jako vyrovnaná preference stejného a opačného pohlaví, takovéto pojetí pak vyvolává dojem neexistence bisexuality. (Neboť takovýchto osob je vskutku pramálo.) Z výzkumů je ovšem zřejmé, že v populaci žije poměrně vysoké procento lidí, kteří si buď dlouhou doby nebyli svou sexuální preferencí jistí, anebo žili v odlišných obdobích po různě dlouhou dobu s partnery stejného nebo opačného pohlaví.

      Sexuální identita je pak podle některých autorů dokonce fluidní záležitost.

           

            Na základě výše o sexuální sebe-identifikaci a sexuálním prožívání řečeného se dostáváme k problematice tzv. coming-aut[11]. Jde tu vlastně o proces sebe-uvědomování si svého já, který se začíná odehrávat v pubertě či adolescenci a který prožívá jak homosexuální, tak heterosexuální jedinec. Někdy se však stane, že toto sebe-uvědomování z neznámých důvodů začne a mnohem později během dospělého života. (Roli tu hrají obecné vzorce chování, které se tradují v dané společnosti, protože člověk tyto vzorce přehodnocuje až v pozdějším období života.) V procesu coming-out(u) bývají rozlišovány různé fáze, které probíhají asi takto:

 

Pre-coming-out

 

(↑)

– jedinec si svou odlišnost sice uvědomuje, ale nedovede ji vyjádřit.

Vlastní coming-out[12]

 

 

– jedinec svou identitu rozpoznává, může ji odmítat, ale nakonec ji přijme.

Uspořádá(vá)ní života:

explorace → integrace

– jedinec dotváří své hodnoty a postupně se integruje ve světě

 

            Coming-out je pro mnohé homosexuály nesmírně obtížným obdobím života, nadto se netýká jen individua, jež jím bezprostředně prochází, ale právě tak jeho okolí, zvláště rodiny (kupříkladu rodiče musejí přijmout novou situaci a přehodnotit životní očekávání, např. co se vnoučat týče). Nebezpečím tu může být nepřijetí své sexuální identity doprovázené sebevražednými tendencemi, anebo sebe-popření a krycí vstup do manželství.

2.4 Etiologie homosexuality – odkud homosexualita?[13]

            Bylo provedeno mnoho různých výzkumů v různých vědeckých oborech, které se pokoušely vysvětlit, kde se bere homosexualita (?), dají se shrnout takto:

  1. Genetický výzkum – V roce 1952 bylo prokázáno, že jednovaječná (homozygotní) dvojčata se ve své sexuální orientaci shodují častěji nežli dvojčata dvojvaječná (heterozygotní), což bylo ověřeno i dalšími výzkumy. Jiný výzkum zjistil, že strýcové homosexuálních mužů ze strany matek jsou třikrát častěji, než je obvyklé, rovněž homosexuálové; v návaznosti na což nakonec byla v roce 1993 provedena genetická analýza chromozómu X homosexuálních mužů, při níž byla nalezena v úseku q 28 dlouhého raménka totožná sekvence nukleotidů, tedy pravděpodobný „gen homosexuality“! Teorie je sice kritizována z metodologického hlediska a navíc výskyt homosexuality je ve společnosti častější, ale zdá se, že homosexualita může mít minimálně i genetický základ.
  2. Endokrinologický výzkum – Důležitá je hypotéza, že v hypothalamu (podvěšku mozkovém) existují centra sexuální identity, orientace a řízení sexuálních hormonů, jež se diferencují během prenatálního vývoje. Předpokládalo se, že v krátkém období asi jednoho týdne ve druhém trimestru muselo dojít k androgennímu deficitu. Existuje též studie, která ukazuje, že v souboru bratrů stoupá pravděpodobnost homosexuality s pořadím v něm vždy zhruba o třetinu, to se vysvětluje předcházející aktivní imunizací matky vůči H-Y antigenu, což bylo rovněž prokázán na zvířatech. Proběhnuvší výzkumy na krysách potvrdily, že u nich mají na vznik homosexuality a transsexuality vliv stres nebo hormonální deficit. Kritika spočívá v tom, že výsledky výzkumu na zvířatech není lze jednoduše přenášet na člověka, zvláště proto, že u zvířat jsme sto hodnotit toliko jejich sexuální chování a nikoli prožívání.
  3. Behaviorální výzkum (výzkum ohledně chování) – V roce 1987 byl popsán u dětí syndrom změněné pohlavní identity dětí („sissy boys“„tomboy girls“), tyto děti pak jsou v budoucnosti mnohem častěji homosexuálně orientovány.
  4. Psychologický výzkum – Prakticky neexistuje shoda v tom, jaké faktory mohou ovlivnit vznik homosexuality a ve kterém vývojovém období. Jediným etiologickým faktorem tak zůstává chybění otce v raném období do tří let věku.

            Shrnutí: Ukazuje se, že na vznik homosexuality má vliv větší množství faktorů, největší měrou působí faktory biologické (genetické predispozice a průběh prenatálního vývoje), postnatální vlivy mohou mít význam nejspíše toliko u disponovaných jedinců, přičemž se připouští vliv do tří let věku. Výše řečené platí mnohem spíše o mužské homosexualitě, neboť u ženské homosexuality nebyl kupříkladu doposud nalezen žádný gen, jenž by s ní souvisel. Existoval-li by tedy gen ženské homosexuality, projevoval by se jako recesivní.[14]

2.5 Homosexuální chování

            Sexuální chování je vnějším projevem lidské sexuality. Sexuální chování je podmíněno okolnostmi, proto nemusí korespondovat se sexuální orientací.[15] Dalšími důvody, které mohou jedince vést k homosexuálnímu chování mohou být například zištnost či prospěch: homosexuální prostituce, anebo strach ze sexuální selhání v heterosexuální vztahu. U homosexuálů se zase může vyskytnout tzv. krycí manželství, jež má bránit rozporu s většinovou společností.

2.6 Homosexualita – duševní nemoc či duševní zdraví?

            Od 19. století byla homosexualita medicinalizována jako (duševní) nemoc, což vedlo k mnohým pokusům jí léčit, ovšem jen z malými anebo žádnými výsledky[16]. Postoj zdravotníků se radikálně změnil po vyřazení homosexuality z 3. revize Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch Americké psychiatrické společnosti, k němuž došlo v roce 1973.[17] V naší zemi přestala být homosexualita považována za nemoc přijetím 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí[18], jež začala být závazně používána od 1. ledna 1994. Homosexualita dnes tedy není odbornou lékařskou veřejností považována za nemoc.

            Zajímavý protinázor (či komentář) přináší českobratrský evangelík a lékař Zdeněk Sussa:

            „Domnívám se, že homosexuální chování není jedním z plnohodnotných způsobů lidského sexuálního chování, že je tedy nelze považovat za normální, jen menšinový jev. Z lékařského hlediska je mi homosexualita ne sice přímo chorobou, ale trvalou úchylkou, abnormalitou. (…) Homosexuál je tedy člověk postižený, měl by být jako takový chápán a sám sebe tak přijímat. Homosexuálové ovšem (…) vyvíjejí tlak, aby se homosexualita za úchylku nepovažovala. Na rovině odborné o pochybuji, přestože (…) homosexualita byla vyřazena z mezinárodního seznamu diagnóz. Myslím, že to lékaři nedělají pro své odborné přesvědčení, ale z důvodů ‚politických‘, aby se vyhnuli kritice a obvinění z nesnášenlivosti…“[19]

3. Auditus fideinorma normans – theologie naslouchá Bibli

            V této kapitole projdeme jednotlivá biblická místa, jež by mohla sloužit jako argumenty proti homosexualitě, jako tzv. důkazy z Písma (dicta probantes). Zmíněná biblická místa se přitom pokusíme zasadit do kontextu. Jak nás již poučila věda, bude i zde nutné rozlišovat mezi homosexuální orientací a homosexuálním chováním a vždy určit, čeho se ten který biblický text týká! Je třeba rovněž zdůraznit, že smýšlení lidí z kulturněcivilizačního okruhu starověkého blízkého východu bylo jiné, než je naše dnešní „západní“ smýšlení euroamerické: Pro nás vlastně základní a vždy již předpokládaný postulát základní rovnosti všech lidí bez ohledu na pohlaví, věk či společenské postavení (srov. základní lidská práva!) ve starověkém orientu zkrátka neplatil. V Bibli je celá problematika nahlížena prizmatem muže, tedy diskurzem plnoprávného člena rodově strukturované společnosti, neboť právě a jen tento muž byl subjektem tehdejšího práva. Proto je v Bibli otázka ženské homosexuality otázkou druhotnou, podobně jako např. otázky kolem dětí.

3.1 Pár slov ke kontextu

            Existence homosexuality je na blízkém východě bezpečně doložena, jak v textech, tak ve vyobrazeních. Hodnocení tohoto jevu ovšem není jednoznačné.

 

      Exkurz: Homosexualita ve starověkém světě

  1. Starověká mezopotámie – Roztříštěnost jednotlivých dokladů neumožňuje rekonstruovat dostatečně zřetelný a spolehlivý obraz: na jednu stranu assyrský snář podává výklad homosexuálního styku ve snech (styk s jiným mladým mužem – přijdou starosti; homosexuální styk s dítětem – povede se dobře) a z almanachu Šumma alu lze vyvodit, že homosexuální partnerství bylo považováno za normální (homosexuální styk nezpůsoboval rituální nečistotu), na druhou stranu hovoří sbírka assyrských zákonů docela opačně, když stanoví trest smrti pro toho, kdo by veřejně lživě obvinil jiného člověka z homosexuálního jednání, v zákoníku se mluví též o homosexuálním znásilnění, které je vnímáno jako brutální způsob ponížení svobodného občana, trestem pak má být rovněž znásilnění posléz následované kastrací.[20]
  2. Starověký Egypt – I zde je obraz vnímání homosexuality podivně dvojznačný, na jednu stranu je doložen „hrob dvou přátel“, čímž se chce společné lože (intimní vztah) dvou mužů přenést do věčnosti, na druhou stranu se v Knize mrtvých homosexuální jednání objevuje v rámci katalogu „negativního vyznání hříchů“.[21]
  3. Starověká Syropalestina – V pozadí je kult plodnosti, proto má sexualita důležité místo v oblasti posvátného: Baal jako božstvo mužské vitality, vítěz nad smrtí a dárce úrody; Anat či Ašera coby jeho ženský protějšek symbolizující (pra)mateřství.[22]
  4. Klasická antika[23]
    1. Starověké Řecko: Římané homosexualitu praktikovanou s adolescenty označovali za „řeckou neřest“, která jim nebyla dříve známa. Vede se vědecká diskuze, zdaž se praxe mužské homosexuality ve starověkém Řecku vyvinula jako následek starověkých iniciačních ritů nebo jako důsledek zvyku „slušných mužů“ oddělovat se od žen. Ženská homosexualita nebyla známa (až na případ Sapfó). Ne každý druh homosexuálního jednání však byl společensky přijatelný – společnost přijímala pouze homosexuální vztah mezi dospělým a dospívajícím (παις), muselo ovšem vždy jít o styk mezi svobodnými, nikoli o styk svobodného s otrokem, trestná pak byla homosexuální prostituce (trestán byl prostitut, nikoli jeho klient). V pozadí stála představa, že vztah dospělého muže z chlapcem připravuje tohoto chlapce na společenský a politický život (vychovává jej).
    2. Starověký Řím: „Řecká neřest“ zde byla kritizována – Říman byl vyučován tak, aby byl aktivním, nikdy pasivní, a to i v sexuální oblasti. Homosexuální jednání se mohlo vyskytnout mezi otroky či ve vztahu pán – otrok (obdobně vztahu pán – otrokyně). Mužská prostituce byla chápána jako hanebnost (infames) a jako taková zbavovala některých práv.

 

3.2 Leviticus 18,22 a 20,13

Leviticus 18,22

וְאֶת־זָכָרלֹאתִשְׁכַּבמִשְׁכְּבֵיאִשָּׁהתּוֹעֵבָההִֽוא׃

και μετα αρσενος ου κοιμηθηση κοιτην γυναικος βδελυγμα γαρ εστιν

A s mužem[24] nebudeš ležet ležením ženským! Ohavnost toto jest!

 

            Důležité je zde především užití termínu zákar („muž“, „mužský“ či „chlap“), neboť toto slovo zdůrazňuje zejména pohlavnost (biologickou maskulinitu), tohoto slova se užívá v biblické hebrejštině ve významu „samec“ netoliko o člověku (např. Gn 1,27), nýbrž také o zvířatech (např. Ex 12,5). Fráze miškbej íššá[25] je pak ustáleným termínem pro sexuální styk se ženou (v celém oddíle o sexuálním styku se ženami v Lv 18,1-30), kdy použité slovo íššá („žena“), nikoli nekebá („samice“), odkazuje na tradiční genderovou roli ženy (!), přičemž homosexuální pohlavní styk je problematizován především a právě proto, že narušuje tuto tradiční genderovou roli ženy. Slovem to‘ebá („ohavnost“) se vyjadřuje jasné náboženské (!) hodnocení skutku – netolerovatelné a nepřekročitelné tabu –, přičemž nejde o hodnocení z perspektivy lidské, nýbrž Boží: „[Je to] ohavné pro Hospodina...“ (Dt 7,25; 17,1 či 18,12 aj.) Za ohavnost pak Bible označuje především odmítané prvky kultu kanaanských sousedů Izraele.

            Výrok přináleží k tzv. apodiktickému právu, jehož formulace je zde uvedena absolutně – popisovaný čin je takové TABU, že si téměř nelze představit, že by byl porušen, proto zde není zmiňována žádná sankce.

 

Leviticus 20,13

אִישׁאֲשֶׁריִשְׁכַּבאֶת־זָכָרמִשְׁכְּבֵיאִשָּׁהתּוֹעֵבָהעָשׂוּשְׁנֵיהֶםמוֹתיוּמָתוּדְּמֵיהֶםבָּֽם׃

και ος αν κοιμηθη μετα αρσενος κοιτην γυναικος βδελυγμα εποιησαν αμφοτεροι θανατουσθωσαν ενοχοι εισιν

[Kdyby byl nějaký] muž[26], jenž [by] ulehl s mužem ležením ženským – ohavnost oba [učinili]! Dozajista zemřou![27] Krev jejich na ně!

 

            Tento výrok je naopak jasným příkladem tzv. kazuistického práva – uvádí se případ a následně jeho řešení, protože tato formulace vzchází ze soudní praxe civilní obce, popisujíc to, co se reálně přihází. Formule mót jómtó („dozajista zemřou“, „smrtí umřou“ či „nechť jsou usmrceni“, „musejí zemřít“) je obvyklou formulí rozsudku smrti; vykonavatelem tohoto rozsudku by pak měla být celá pospolitost Izraele. Následná formule dmejhem bám („krev jejich na ně“) je typickým doplněním již vyneseného rozsudku smrti, která říká, že rozhodně nejde o porušení Božích přikázání („Nezabiješ!“) a že po takovémto zabití rozhodně nesmí následovat krevní msta.

            Oba texty výše uvedené náleží k tzv. řádu svatosti (Lv 17-26), základním smyslem tohoto řádu je vymezit v rámci staroorientálních náboženských představ o kultické čistotě specifika Izraele coby Hospodinova lidu. Spadala sem celá oblast lidské sexuality (zvláště heterosexuální pohlavní styk). Čistota, o níž zde jde především, tudíž není kategorií morální, nýbrž kulticky náboženskou (čistý – účastník kultu; nečistý – vyloučen z kultu). Eklesiologickým důsledkem nečistoty je tedy „ex-komunikace“!

            Základní exegetická otázka nad oběma texty zní: Lze interpretovat homosexualitu podle zmíněných textů jako tentýž jev, jenž rozumíme pod pojmem „homosexualita“ dnes? Omezíme-li se toliko na samotný sexuální akt, pak dozajista ano, díváme-li se však na zakazovaný jev pohledem genderových rolí, sociálního a náboženského kontextu, shledáváme, že jde o jev dnešní situaci velmi vzdálený.

3.3 Biblická praotecká vyprávění a homosexualita – hagada k halaše?

3.3.1 Genesis 19,1-29: Hřích obyvatel Sodomských

            Tento příběh rezonuje v dějinách (žido)křesťanského pohledu na homosexualitu zhola nejčastěji: odtud známé zvolání „Sodoma – Gomora“ či (odborný) výraz sodomie jako termín pro zoofilii, v širším smyslu pak pro libovolný typ nepřípustného sexuálního chování.

            Vyprávění 19. kapitoly těsně souvisí s vyprávěním předchozím (18. kapitola), kde se líčí, jak Hospodin posílá do Sodomy trojici svých poslů, aby se přesvědčil, zdaž je hřích Sodomských opravdu tak velký, jak se zdá. Jakmile vejdou Boží poslové do Sodomy a do domu Lotova, ukáží se Sodomští jako skuteční (arci)hříšníci, potvrdí tedy, že jsou to „mužové velmi zlí a hříšní před Hospodinem“ (Gn 13,13). Zásadní věta celého příběhu padne, jakmile se Sodomští jmou zaútočit na Lotův dům:

 

Genesis 19,5

יִּקְרְאוּאֶל־לוֹטוַיֹּאמְרוּלוֹאַיֵּההָאֲנָשִׁיםאֲשֶׁר־בָּאוּאֵלֶיךָהַלָּיְלָההוֹצִיאֵםאֵלֵינוּוְנֵעָדְהאֹתָֽם׃

και εξεκαλουντο τον λωτ και ελεγον προς αυτον που εισιν οι ανδρες οι εισελθοντες προς σε την νυκτα εξαγαγε αυτους προς ημας ινα συγγενωμεθα αυτοις

[Za]volali na Lota a řekli mu: Kde jsou ti muži, kteří přišli k tobě této noci? Vyveď je pro nás abychom je poznali!

 

            Typickou roli zde hraje sloveso j-d-‘ („poznat“), které vedle smyslového neb rozumového poznání znamená ještě poznání existenciální, nakonec pak i poznání sexuální. Formulace Sodomských vneád otám („abychom je poznali“) je tudíž podivně dvojsmyslná! Hřích Sodomských spočívá v tom, že je radikálně odmítnut princip násilí vůči hostům (dodnes v orientě důležité), přičemž homosexuální zápletka je zde toliko vyvedením příběhu ad absurdum, protože homosexuální znásilnění znamenalo téměř největší ponížení vůbec. Vtip příběhu je v tom, že svou žádostí o „poznání Sodomští Hospodinu sami „dávají poznat“, jací doopravdy jsou.

3.3.2 Soudců 19,1-30: Hřích Gibejců

            Gibejští jednají podobně jako Sodomští, neznámý „starý muž“ pak jedná podobně jako Lot, paralely lze nalézt i v užitých termínech či věcných souvislostech. „Mužové města“ sice ve své hrozbě přinášejí i homosexuální aspekt, ovšem nakonec si na vydané hostově ženině vybijí svou agresivitu docela heterosexuálně. I zde je homosexualita vedlejším motivem, který dokresluje situaci bezpráví vůči hostu.

3.3.3 Souhrnně k obojímu

            V obou textech je homosexuální násilí jako zvláštní chování projevem lidského hříchu vyhnaným až ad absurdum. „Sodoma – Gomora“ je zvoláním tváří v tvář hříchu již ve starozákonní tradici[28], avšak právě toto zvolání nikde (přímo) neodkazuje k homosexualitě, ba naopak sexuální konotace téměř vždy chybí, nýbrž k velikému hříchu jako takovému, neboť tzv. „sodomským hříchem“ je mnohem spíše odcizení se Bohu a lidská pýcha, projevem pak útisk bezbranných (např. Am 4,1-11) či modloslužba uvnitř Izraele (např. Iz 3,8-9).

            Přímo platné jsou tyto biblické příběhy tedy jen a právě tam, kde běží o homosexuální násilí.

3.3.4 David a Jónatan

            Po Davidově přemožení Goliáše a následném setkání se Saulem čteme[29]:

 

 

יְהִיכְּכַלֹּתוֹלְדַבֵּראֶל־שָׁאוּלוְנֶפֶשׁיְהוֹנָתָןנִקְשְׁרָהבְּנֶפֶשׁדָּוִדויאהבויְהוֹנָתָןכְּנַפְשֽׁוֹ׃

και εγένετο ως συνετέλεσεν λαλών προς Σαούλ και η ψυχή Ιωναθάν συνεδεδέθη τη ψυχή Δαυίδ και ηγάπησεν αυτόν Ιωναθάν κατά την ψυχήν αυτού

A bylo, jak[mile] přestal mluvit k Saulovi. A duše Jónatánova se přilnula k duši Davidově a zamiloval si Jonátana jako svou duši.

 

            V textu hraje ústřední roli termín nikšrá („přilnul“), který odkazuje k vzájemnému splynutí dvou milujících se duší – nejintenzivnější formě lásky –, přičemž je tato velmi intenzivní forma lásky popisována jednak mezi sexuálními partnery (Gn 34,3nn – Dína a Šekm), jednak mezi otcem a synem (Gn 44,30 – Jákob a Benjamín).

           Po Jónatanově smrti jej David oplakává těmito slovy:

 

 

צַר־לִיעָלֶיךָאָחִייְהוֹנָתָןנָעַמְתָּלִּימְאֹדנִפְלְאַתָהאַהֲבָֽתְךָלִימֵאַהֲבַתנָשִֽׁים׃

αλγώ επί σε Ιωναθάν αδελφέ μου ωραιώθης μοι σφόδρα εθαυμαστώθη η αγάπησίς σου εμοί υπέρ αγάπησιν γυναικών

Teskno mi po tobě, Jónatane, bratře můj, byls mi příjemný velmi, vzácnější láska tvé ke mně, nežli láska žen.

 

            Důležité je zde oslovení áchí („bratře můj“), které nám ukazuje, že Davidova láska k Jónatanovi byla mnohem spíše hlubokou láskou k příteli.

            Vztah mezi Davidem a Jónatanem rozhodně nemůžeme, na základě toho, co víme z Bible, označit za vztah homosexuální; pokud zde nejde o líčení velmi pevného přátelství, o nějž se zdá jít, jde zde o homosexualitu na rovině prožívání, nikoli jednání! Pokud by šlo o rovinu prožívání, pak by zde tato nebyla nikterak odsuzována.

 

3.4 1. Korintským 6,9-11

verš

Řecky – 1. Korintským 6,9-11 – Česky

 

Ἢ οὐκ οἴδατε ὅτι ἄδικοι ⸂θεοῦ βασιλείαν⸃ οὐ κληρονομήσουσιν;

μὴ πλανᾶσθε·

οὔτε πόρνοι οὔτε εἰδωλολάτραι οὔτε μοιχοὶ οὔτε μαλακοὶ οὔτε ἀρσενοκοῖται

Anebo nevíte, že činitelé nepravostí království Boží nezdědí?

Nebluďte (!),

ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani „změkčilí“, ani „ti, kdo souloží s muži“,

 

οὔτε⸂κλέπταιοὔτεπλεονέκται⸃, ⸀οὐμέθυσοι, οὐλοίδοροι, οὐχἅρπαγεςβασιλείαν⸀θεοῦκληρονομήσουσιν.

ani zloději, ani chamtivci, ani nactiutrhači, ani lapkové království Boží nezdědí.

 

αὶ ταῦτά τινες ἦτε·

ἀλλὰ ἀπελούσασθε,

ἀλλὰ ἡγιάσθητε,

ἀλλὰ ἐδικαιώθητε ἐν τῷ ὀνόματι τοῦ κυρίου Ἰησοῦ

καὶ ἐν τῷ πνεύματι τοῦ θεοῦ ἡμῶν.

Takovýto někteří byli jste

Avšak byli jste obmyti,

avšak byli jste posvěceni,

avšak byli jste ospravedlněni ve jménu Pána Ježíše

a v Duchu Boha našeho.

 

                Tomuto Pavlovu výčtu bývá v odborné literatuře přezdíváno „katalog neřestí“, pro apoštola Pavla jsou tyto výčty typické, přičemž nepředstavují morální názory pouze specificky křesťanské, neboť lze najít jejich paralely v rabínské i helénistické literatuře. Apoštol zde podává konkrétní pokyny, jak se stavět ke konkrétním problémům; jedná se patrně o reakci na enthusiastický proud, jenž se vyskytl v Korintském sboru – proto „katalog“ zakončuje christologická (trinitární!) vsuvka: Církev přeci stojí na pro svět pohoršující zvěsti o ukřižovaném (a zmrtvýchvstalém) Spasiteli, jež vylučuje všechnu lidskou pýchu.[30]

            Homosexualita zde není zmíněna nějak zvlášť, nýbrž právě v rámci „katalogu“, homosexualita tudíž není speciálním předmětem Apoštolova výkladu. Pro homosexuální chování jsou zde užity dva pojmy, které jsou vždy již výrazem pro zvláštní případ homosexuálního chování: malakos („mladík využívaný k sexuálnímu styku“) a arsenokoités („pederast – muž sexuálně se zajímající o mladíky“), jedná se tedy o významovou dvojici. Zavržen je zde známý řecký zvyk, který byl vnímán jako příklad dekadentní morální nevázanosti.[31] V pozadí se ozývá též to, že šlo o minulost (!) členů Korintského sboru.

3.5 Římanům 1,24-27

verš

Řecky – Římanům 1,24-27 – Česky

 

Διὸ παρέδωκεν αὐτοὺς ὁ θεὸς ἐν ταῖς ἐπιθυμίαις τῶν καρδιῶν αὐτῶν εἰς ἀκαθαρσίαν τοῦ ἀτιμάζεσθαι τὰ σώματα αὐτῶν ἐν ⸀αὐτοῖς,

Proto vydal je Bůh v choutkách srdcí jejich do nečistoty, aby znectili těla svá sami.

 

οἵτινες μετήλλαξαν τὴν ἀλήθειαν τοῦ θεοῦ ἐν τῷ ψεύδει, καὶ ἐσεβάσθησαν καὶ ἐλάτρευσαν τῇ κτίσει παρὰ τὸν κτίσαντα, ὅς ἐστιν εὐλογητὸς εἰς τοὺς αἰῶνας· ἀμήν.

Tito ohnuli pravdu Boží do lži a ctili i sloužili stvoření namísto Stvořitele – jenž je požehnaný na věky věků. Amen!

 

Διὰ τοῦτο παρέδωκεν αὐτοὺς ὁ θεὸς εἰς πάθη ἀτιμίας·

αἵ τε γὰρ θήλειαι αὐτῶν μετήλλαξαν τὴν φυσικὴν χρῆσιν εἰς τὴν παρὰ φύσιν,

Pročež vydal je Bůh do vášní zneuctívajích.

Jejich ženy tedy pak zaměnily přirozený styk za nepřirozený.

 

ὁμοίως τε καὶ οἱ ἄρσενες

ἀφέντες τὴν φυσικὴν χρῆσιν τῆς θηλείας ἐξεκαύθησαν ἐν τῇ ὀρέξει αὐτῶν εἰς ἀλλήλους, ἄρσενες ἐν ἄρσεσιν τὴν ἀσχημοσύνην κατεργαζόμενοι

καὶ τὴν ἀντιμισθίαν ἣν ἔδει τῆς πλάνης αὐτῶν ἐν ⸀ἑαυτοῖς ἀπολαμβάνοντες.

Podobně i muži:

opustivše přirozený styk se ženou, vzpláli v žádosti sebe navzájem, muži s muži hanebnosti činí

a odplaty, kterou obnáší jejich blud, na nich samých dostává se jim.

 

            Pavlův pohled na homosexualitu, kterou zde zjevně popisuje, je určen dobovou situací. Homosexualita je zde viděna jako akt lidské svévole či důsledek, k němuž nutně vede život člověka orientujícího se pouze podle vlastních choutek, nikoli podle Božího zákona! Pojem fysikos („přirozenost“) je přirozenost z theologického (či filosofického) pohledu, rozhodně ne přirozenost z hlediska přírodních věd!

            Pavel se téměř v celém listě k Římanům zaobírá tématem evangelia: radostné zvěsti o spáse ve vzkříšeném Ježíši Kristu, musí tedy rovněž uvést a jasně charakterizovat to, z čeho evangelium vysvobozuje – tematizuje hřích. Jádro Apoštolova pojetí hříchu tkví v tom, že se jedná o osudnou záměnu pravého Boha, za nepravé „bohy“, tedy klam, v němž se člověk stává sám sobě měřítkem, sám sobě jakoby božstvem. Toto své pojetí Pavel ukazuje na příkladu homosexuality – hříchem je, když se člověku stanou určujícími jeho vášně! Pavel je tak vzorem v tom, jak argumentovat: Hříšné (hříchem) je jakékoli sebestředné pojetí homosexuality a jakékoli činění člověka samotného rozhodující instancí, a to neplatí jen v sexuální oblasti, nýbrž obecně.

3.6 1. Timoteovi 1,8-11

verš

Řecky – Timoteovi 1,8-11 – Česky

 

Οἴδαμεν δὲ ὅτι καλὸς ὁ νόμος ἐάν τις αὐτῷ νομίμως χρῆται,

Víme pak, že dobrý je zákon, pakliže ho [ně]kdo zákoně užívá

 

εἰδὼς τοῦτο, ὅτι δικαίῳ νόμος οὐ κεῖται,

ἀνόμοις δὲ καὶ ἀνυποτάκτοις, ἀσεβέσι καὶ ἁμαρτωλοῖς, ἀνοσίοις καὶ βεβήλοις, πατρολῴαις καὶ μητρολῴαις, ἀνδροφόνοις,

Věda toho, že spravedlivého zákon nestíhá,

nepravé však a neposlušné, bezbožné a hříšníky, světáky a nezbožné, otcovrahy a matkovrahy, vrahouny povšechně,

 

πόρνοις, ἀρσενοκοίταις,

ἀνδραποδισταῖς, ψεύσταις,

ἐπιόρκοις, καὶ εἴ τι ἕτερον τῇ ὑγιαινούσῃ διδασκαλίᾳ ἀντίκειται,

Smilníky, „ty, kdo souloží s muži“, kuplíře, lháře, křivopřísežníky, a je-li co dalšího, co by se protivilo zdravému učení;

 

κατὰ τὸ εὐαγγέλιον τῆς δόξης τοῦ μακαρίου θεοῦ, ὃ ἐπιστεύθην ἐγώ.

Podle evangelia slávy blahoslaveného Boha, jež mi bylo svěřeno mně.

 

            I zde je užit termín arsenokoités („pederast – muž sexuálně se zajímající o mladíky“) v tomtéž významu a rovněž tak je uveden v rámci výčtu neřestí. Opět je specifické homosexuální jednání kritizováno jako důsledek lidské svévole, jež se protiví Božímu evangeliu.

4. Intellectus fidei – homosexualita z hlediska dějin spásy: theologický pohled

4.1 Před pádem: Boží stvořitelský řád

I stvořil Bůh člověka k obrazu svému,

k obrazu Božímu stvořil jej,

muže a ženu stvořil je.

A požehnal jim Bůh,

a řekl jim Bůh:

„Ploďtež se a rozmnožujte se, a naplňte zemi...“

Gn 1,27n

 

            Hned v první kapitole Bible nalézáme zmínku o lidské dvojici (!), o rodině (?).[32] Hospodin tvořil a po každé fázi (každém dni) svého (s)tvoření taktéž hodnotil: „A viděl Bůh, že je to dobré!“ Člověk byl stvořen v (před)poslední den stvoření: „I stvořil Bůh člověka – muže a ženu stvořil je.“ Od samého počátku se tedy člověk, zákar („muž“ – „samec“) a nekevá („žena“ – „samice“), vyskytuje ve dvou pohlavích: mužském a ženském, přičemž člověk jednoho pohlaví tvoří dvojici s člověkem pohlaví opačného, platí též, že jeden není více nežli druhý, oba jsou si rovni a patří k sobě. Jde tedy o stav vzájemné náklonnosti obou pohlaví, který je hříchu prostý a který je vlastní taktéž celému tvorstvu.[33] Za tohoto stavu následuje první Boží přikázání a požehnání zároveň: „Ploďtež se a rozmnožujte se, a naplňte zemi...“ Tento Boží příkaz má trvat tak dlouho, dokud bude trvat země a nemůže jej změnit žádný lidský zákon, slib, závazek či příkaz.[34] Takto tedy bylo Božím právem ustanoveno manželství jako Boží přirozený zákon.[35]

            Vědy nám tu nemohou nijak pomoci: O homosexualitě před pádem zkrátka nic říci nemůžeme! Co víme s jistotou je, že první lidé, Adam a Eva, homosexuálové nebyli, neboť byli stvořeni pro sebe jako heterosexuální dvojice, jež měla podle Božího požehnání s ním plodit děti – vytvořit rodinu.

4.2 Po pádu: Lidský hřích a Boží zákon

            „Po Adamově pádu se všichni lidé přirozeně rození rodí s hříchem, to jest že každý je hned od života své matky pln zlých žádostí a náklonností a ze své přirozenosti ani pravou víru, ani pravou bázeň mít nemůže…“[36]

            Výše uvedená citace nás přivádí k tomu, že lidská přirozenost po pádu je natolik zkažená hříchem, že je bez Boží pomoci docela ztracená a plná zlé (i sexuální) žádostivosti. Právě do této situace promlouvá sám Bůh skrze svůj svatý Zákon, „za prvé, aby přiměl i zdivočelé a neposlušné alespoň k vnějškové kázni. Za druhé, aby lidi vedl k poznání jejich hříchů!“[37]

            Tu musíme přitakat vědě, s níž plně souhlasíme v tom, že lidská homosexualita je ve svých základech přirozená, avšak chceme-li mluvit o homosexualitě, můžeme o ní hovořit až v situaci člověka po pádu, neboť jen za takové situace skutečně přirozená je. Vždyť lidská sexualita, coby přirozená náklonnost (mužů k ženám a naopak) jako taková přináleží k lidské přirozenosti (viz výše v 5.1), avšak po pádu je lidská sexualita zároveň pokřivena a zkažena zlou žádostivostí – takže se již netouží s druhým sdílet, nýbrž jej vlastnit; již se neobrací pouze ke svému protějšku opačného pohlaví, ale svůj protějšek v rozličné míře hledá mezi lidmi téhož pohlaví, anebo dokonce ve zvířatech či dokonce věcech. K lidské přirozenosti ovšem patří také schopnost utváření přátelství, která je po pádu také narušena, a to lidskou sexualitou. Každopádně můžeme říci, že homosexualita není nic méně ani více nežli jeden z následků pokažení přirozenosti dědičným hříchem.

            Hřích prvotní pak nutně, bez zázračného zásahu Boží milosti, plodí hřích aktuální, tak i pokažená lidská sexualita plodí homosexuální chování. Platí tady však, že homosexuální chování není nějakým hříchem odlišným od jiných – je to hřích jako každý jiný, vždyť ho sama Bible uvádí v rámci „katalogů hříchů“.

            Proti hříchu se pak obrací Boží zákon (!), konkrétně proti homosexualitě hned dvěma způsoby: Jako obecný Boží zákon platný provždy (Lv 18,22)[38] a jakožto zvláštní kultický zákon Božího lidu Izraele (Lv 20,13)[39].

            Homosexuálně orientovaný člověk ve starém Izraeli neměl jinou možnost, než dodržovat Boží zákon a doufat v Boží milost a milosrdenství, dokonce měl vstoupit do manželství, neboť to je první Boží přikázání (Gn 1,28). Boží zákon byl velmi tvrdý, naději skýtalo očekávání příchodu Mesiáše a s ním i plného evangelia.

 

4.3 Nový zákon: Ježíš Kristus a evangelium

            „V podstatě je však pouze jediná oběť oběť smíření za hříchy světa, a to je smrt Ježíše Krista. Jak nás učí apoštol Pavel: Neboť možné není, aby krev býků a kozlů shladila hříchy (Žd 10,4); a níže o vůli Boží: V kteréžto vůli posvěceni jsme skrze obětování těla Ježíše Krista jednou (Žd 10,10); (…) to jest odsoudil hřích na těle, jaké má hříšný člověk...“[40]

            Výše uvedená citace ukazuje, co je podle slov Nového zákona to nejdůležitější, totiž spasitelná oběť Ježíše Krista – jíž se uskutečňuje Boží evangelium! Toto Boží evangelium v Ježíši Kristu pak zasahuje i do oblasti lidské sexuality. Ježíš sice následuje Starý zákon a chápe lidskou sexualitu s nezdůvodňovanou samozřejmostí jako záležitost muže a ženy, jejímž vyjádřením pak je manželství – přesně podle Božího zákona, přináší však ve svém svatém evangeliu radikální změnu pohledu na tyto „danosti“, když jednak pohled zpřísňuje, jednak relativizuje.

            Ježíšův názor na manželství[41] byl v určitém napětí s názory jeho židovských současníků. Ježíš manželství rozuměl jako svazku, v němž se vyjadřuje trvalý vztah a odevzdanost člověka jeho sexuálnímu protějšku, muže ženě a ženy muži. Tuto skutečnost je třeba vzít do úvahy, když přemýšlíme o možnostech institucionalizovaného partnerství lidí stejné sexuální orientace – Takovéto „partnerství“ se manželství, v Ježíšově chápání, rozhodně podobat nemůže.[42] Avšak nesmí být zapomenuto to, že Ježíšova kritická slova zaznívají také (a vlastně jedině) do oblasti heterosexuálníxh vztahů.

            Evangelium Boží – Ježíš Kristus – ze své milosti odpouští všechny lidské hříchy (samozřejmě i ty sexuální), když dopady Božího zákona bere na sebe! Židovský rituální zákon, který trestal homosexuální jednání smrtí, v Kristu přestal platit! Věřící homosexuální člověk je sice nadále pod Božím zákonem jako každý jiný člověk (!) a je jím usvědčován z hříchu, ale protože je zároveň pro Ježíše Krista ospravedlněn, Boží zákon mu platí jen tak, „aby i po svém znovuzrození, dokud chodí v těle s jeho zatížením, měli jistá pravidla, jichž by se proti vlivům těla mohli podřizovat, zařídit podle nich svůj život a ovládnout se“[43].

4.4 Eschaton: Bůh má poslední slovo

            Poslední, docela relativizující Boží slovo, k lidské sexualitě ukazuje evangelijní vyprávění o sporu Ježíše a saducejů ohledně existence (trvání) manželství po vzkříšení (Marek 12,18-27)[44]: Saduceové, kteří odmítali myšlenku vzkříšení vůbec, argumentovali aporií, která vzniká jakožto důsledek aplikace levirátního práva (Deuteronomium 25,5-6) – Žena měla podle levirátního práva postupně sedm mužů (bratří), kterému však bude patřit při vzkříšení? Aporie ukazuje na konflikt představy vzkříšení s „pozemskostí“ zákona: Je zásadní „pozemské“ pokračování života v potomstvu, anebo pokračování života po smrti? Ježíš ovšem bravurně protiargumentuje a ukazuje, že za aporií stojí vulgární a lichá představa o vzkříšení jakožto pouhém pokračování pozemského života, vzkříšení samo však nastoluje situaci úplně novou! Tato Ježíšova výpověď tedy eschatologicky relativizuje manželství jako „dočasné“ (určené pro pobyt v tomto světě), neboť budoucnost života ve vzkříšení již není dána skrze rozmnožování. I toto pojetí se posléz stalo vlastním apoštolu Pavlovi, například: „Již ne Žid či Řek, otrok anebo svobodný, již ne muž neb žena: všichni jste přece jedno v Kristu Ježíši!“ (Galatským 3,28)

            V Božím království již tedy otázky stran homosexuality nebudou hrát žádnou roli!

4.5 Otázka předposlední, homosexuálové v církvi

            Níže se pokusíme jednak představit jednotlivé (autentické) způsoby života, jimiž může homosexuálně orientovaný člověk existovat v církvi, jsou to: bezženství, manželství a život se stálým partnerem; jednak jaký by měl být postoj jejich souvěrců k nim.

4.5.1 Bezženství

            „Řekli jemu učedlníci jeho: Poněvadž jest taková pře s manželkou, není dobré ženiti se. On pak řekl jim: Ne všickniť chápají slova toho, ale ti toliko, jimž jest dáno. Jsouť zajisté panicové, kteříž se tak z života matky zrodili; a jsouť panicové, kteříž učiněni jsou od lidí; a jsou panicové, kteříž se sami v panictví oddali pro království nebeské. Kdo může pochopiti, pochop.“ (Matouš 19,10-12)

           Tento Ježíšův výrok zazní jako odpověď na reakci učedníků ohledně Ježíšova tvrdého výroku o nerozlučitelnosti manželství. Ježíš jasně říká, že život bez manželství (tedy sexuální abstinence) je sice možný, nikoli však bez patřičného zdůvodnění: strach z odpovědnosti ani asketický ideál takovýmto zdůvodněním není, neboť je jím toliko upřednostňování Božího království před „přirozeným“ pozemským životem. Sám Ježíš takto žil![45]

            Výše uvedené platí pro všechny lidi, tedy i pro homosexuálně orientované. Platí ovšem, že homosexualita nerovná se povolání k celibátnímu životu bez manželství; zároveň platí, že homosexuál žijící bez manželství se proto nesmí povyšovat (ostatně vůbec nikdo!), natožpak namýšlet si, že si tím něco zasluhuje, jinak platí odsudek 27. článku Augsburského vyznání.

4.5.2 Manželství

            „Sňatek může uzavřít každý, kdo není způsobilý k panickému životu (…) Boží rozkaz (…) Z příčiny smilstva jeden každý manželku svou měj (1K 7,2).“[46]

            Homosexuálovům, u nichž je velmi silná též heterosexuální složka v jejich sexuálním prožívání, takže jsou schopni soužití s opačným pohlavím, a kteří nejsou schopni žít bez manželství, je nejlépe do manželství vstoupit. U ostatních homosexuálů neschopných žít bez manželství je dobré, aby podstoupily „léčbu“, tedy pokusili se pod odborným vedením žít v manželství s partnerem opačného pohlaví.[47]

4.5.3 Homosexuální partnerství

            Jde o poslední a nikoli bezhříšnou možnost, v případě, že homosexuálně orientovaný člověk není schopen žít v celibátu ani v manželství, a to jen proto, že je to „natolik lepší způsob života než střídání partnerů“[48]. Rozhodně však platí, že takovýto svazek je podobně jako mnohé jiné svazky heterosexuální Bohem nepožehnatelný.

4.5.4 Postoj církve

            Míníme, že to, jaký by měl být postoj církve jednoduše a trefně vystihuje známá věta Augustinova: „Nenávidět hřích, ale milovat hříšníka!“

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz