Pokus reflektovat svůj život a texty svatých Písem.

Postní zamyšlení či výzva ke zpovědi - Kazatelův Kristus

5. 3. 2015 3:19
Rubrika: Biblická zamyšlení | Štítky: kazatel , Bible

Milé sestry a milí bratři, prvně Vás chci pozdravit z daleké západočeské Plzně a popřát Vám požehnané prožití Velikonoc! Nakolik se Váš sborová list/časopis jmenuje Baránok (Boží), a tudíž přímo odkazuje k velikonočním událostem, napsal jsem pro Vás zamyšlení, které ony velikonoční události – zvláště ty velkopáteční – spatřuje již ve Starém zákoně, půjde pak o zamyšlení biblické, písmácké –

 

Kazatel 12,8-14: Marnost nad marnost, pravil ten Kazatel, to všechno je marnost. Zůstává dodat, že ten Kazatel byl moudrý, lid stále učil poznání; promýšlel, bádal a složil mnohá Přísloví. Kazatel se snažil najít výstižná slova; tak bylo zapsáno, co je pravé, slova věrná. Slova moudrých jsou jako bodce, jako vbité hřeby do sběrných míst daných jedinému pastýři. Synu můj: Přijmi poučení! Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unavuje tělo. Závěr všeho, cos slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; to je jeden člověk. Veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé.

 

Slova, která pronáší Kazatel a která se zdají vystihovat všechno, neznějí vůbec optimisticky: „Marnost nad marnost, všechno marnost!“ Jakoby člověk slyšel temnou řeč plnou černého vidění světa, hlásání extrémního pesimismu, ba až slova nihilismu, že nic nemá smysl ani cenu. Ale opravdu jsme tu voláni a nabádáni k rezignaci? Kdepak, tohle Kazatel rozhodně říci nechtěl (!), naopak nám chtěl předat svou hlubokou životní zkušenost (a moudrost, přece „byl moudrý“)… Kazatel, snad sám židovský král Šalamoun (jak naznačuje i zmínka o složení mnohých přísloví, neboť biblická kniha Přísloví je právě jemu z největší části připisována), se v hebrejském originále jmenuje kohelet, což je odvozenina od slovesa znamenající „shromažďovat (lid)“ či „spojovat“, moderní „charizmatičtější (?)“ terminologií „budovat“, přičemž hebrejské slovo kahal, znamená „shromáždění“, anebo vlastně „církev“, tak vykládá například i Martin Luther. Samo slovo kohelet pak znamená povolání či řemeslo, které se danou činností zabývá: náš kazatel-kohelet je tedy tím, kdo dokonale zvládl řemeslo shromažďování církve; vlastně jím je každý, kdo bravurně svede budovat církev. V jeho slovech o marnosti tudíž vůbec nejde o rezignaci a pesimismus, nýbrž o zdravé vidění světa… Martin Luther říká „(Člověče), nač pověsíš své srdcem, to je tvůj bůh!“ A právě o to jde i Kazateli, abychom uměli vidět věci tohoto světa v pravém světle, abychom od nich uměli odestoupit a abychom hledali to(ho) skutečně důležité(ho), jinak si vytváříme modlu –

Hebrejské slovo pro marnost je hevel, což lze přeložit i jako „pomíjivost“ či „konečnost“, „klam“, „šal“ či „mam“. Ano, kazatel nás tu upozorňuje, abychom se neupínali na věci, abychom ze z-boží nečinili boha, protože věci nemají smysl samy o sobě, ale jen v rukou člověka (našich rukou), protože věci jsou pomíjivé – buď je nám (či po nás) berou jiní, anebo časem samy berou za své… Avšak stejně nás Kazatel varuje před upínáním se na druhé lidi, protože my lidé jsme smrtelní a druhé lidi snadno ztrácíme ze zřetele, anebo (ve smrti) ztrácíme nadobro… Nakonec, taktéž marné je spoléhat se i na sebe samé, poněvadž i my samy jsme jen smrtelníky, i náš vlastní život bytostně a nezastavitelně směřuje k smrti, ano: i já se jednou ztratím svým bližním a sám sobě a čí pak budu (?), když již nebudu sám svůj. Neklameme samy sebe (?), nečiníme si z věcí, našich bližních či vlastního ega bůžky, naše modly? Jméno Hevel – „Pomíjivec“ je v Bibli též jménem vlastním, dnes bývá přepisováno jako Ábel, tedy první zavražděný člověk, jehož zabil první (bratro)vrah Kain; Ábel jako ten, jehož život, lidskýma očima viděno, skončil rychle (jakoby ani neměl smysl), který byl marný, jelikož byl dříve, než mohl něco uskutečnit, zmařen. Přece však, z Boží strany viděno, byl Ábel tím spravedlivým (první Bohem nechtěnou lidskou obětí), jehož život ovšem měl smysl, neboť se upínal a směřoval k Bohu.

Kazatel nás tedy vede k tomu, abychom usilovně hledali Boha, který jediný má smysl – sám pak takovým hledáním prošel, pročež zmiňuje vlastně dvě cesty, jimiž se dával: cestu náboženskou a cestu filosoficko-vědeckou.

Filosoficko-vědeckou cestu poznal Kazatel dobře a skvěle ji charakterizuje: „Přijmi poučení! Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unavuje tělo.“ Již tenkrát (!), chce se říci, v době, kdy schopnost číst a psát byla výsadou nejvyšší společenské vrstvy a kdy si filosofovat či (vědecky) bádat mohli dovolit jen nemnozí, oč více teď! Žádná doba nevyprodukovala tolik knih jako ta naše: ale kolik z těch knih je skutečně cenných (?) a kolik z nich je naopak bezcenný brak (letáky, bulvár, přepisy nekonečných seriálů a filmů, kuchařky atd.) a mrhání papírem; v žádné době nebylo sepsáno a publikováno tolik vědeckých článků o tolika věcech (?), protože se dnes zkrátka publikovat musí, co kdyby náhodou milý akademik skutečně bádal; jak tlusté jsou naše zákoníky a jak často se mění (třeba ty daňové každoročně) zákony (?), vždyť se tím má člověku pomoci, aby se v takové změti nikdy zorientovat, natožpak vyznat, nemohl – ještě, aby snad někdo žil podle práva… Vskutku, tohle všechno člověka (jen) unavuje, tohle rozhodně není ta správná cesta.

Druhou představovanou cestou je cesta náboženská, kde nám Kazatel za pomoci dvou obrazů ukazuje nás samotné a staví před nás Boží slovo!

Začnu tím druhým, který je jasnější: „Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; to je jeden člověk.“ Desatero Božích přikázání a poslušnost Božímu Zákonu – „Máme se Boha bát a milovat Ho…“ začíná v Lutherově Malém katechismu výklad každého přikázání Desatera. Takoví bychom být měli, jenže nejsme! To, co musíme, je dojít a dospět k tomu, že jsme hříšníci, k vyznání našich vlastních vin; pak se musíme spolehnout na Boží pomoc a milost, protože nic lepšího (ani jiného) není. Kazatel však mluví o „tom Člověku“, čímž naznačuje, že je tu někdo, kdo Boží přikázání zachovat dokázal (namísto nás!) – ano, zde je předpovídán Spasitel –, jehož sice zatím Kazatel neznal jménem, my ho však jménem známe!

Teď je namístě přejít k prvnímu Kazatelovu obrazu, jež hovoří o Božím s/Slově: „Slova moudrých jsou jako bodce, jako hřeby zatlučené do sběrných míst daných jedinému pastýři.“ Před námi se otevírá svět hebrejské poesie, kdy hebrejské slovo pro bodec v sobě obsahuje slovo pro slovo – jakoby samo Boží slovo bylo oním bodcem, jakoby slovo Boží samo bodalo, a právě tak v sobě hebrejské slovo pro hřebík obsahuje slovo pro střežení (dodržování) Božího Zákona – jakoby dodržování Zákona bylo hřebíkem, jakoby dodržování Zákona protloukalo lidské tělo… A tu Kazatel mluví o jediném pastýři – poprvé a naposledy v celé knize –, který to schytal, jehož Boží slovo pobodá a jemuž dodržování Zákona protluče tělo hřeby! Ano, to je jasný náznak Ježíše Krista a velkého pátku ve  tarém zákoně; to je vidění ukřižovaného Krista. To je Ten, který visí tak, kde jsme měli viset my, který trpí to, co jsme měli vytrpět my; to je Ten, jehož Boží Zákon odsoudil místo nás, ačkoli On jediný jej paradoxně dodržel!

Kazatel pak končí zvěstí o Božím soudu, jako starozákonní člověk ještě neuměl tak jasně vyjádřit tušené Evangelium – ačkoli Boží milosti, o níž věděl, důvěřoval jednoznačně – ano, my, lidé novozákonní, to již vyjádřit umíme – utrpení Krista bylo naší spásou a záchranou, smírnou obětí za nás i naše hříchy, usmířením Boha a naším ospravedlněním. Jen ten, kdo uvěří paradoxní zvěsti, že v Kristova smrt je výhrou, a kdo v tom plně důvěřuje Bohu, dojde na posledním soudě spravedlnosti a konečného ospravedlnění.

 

Budou Velikonoční svátky, čas radosti, kéž naše radost pramení z vědomí toho, co pro nás Kristus podstoupil a z vědomí toho, že se k Němu Bůh přiznal a vzkřísil jej z mrtvých; z vědomí, že ten Baránok, byl sice mrtev, avšak hle, je živ jest navěky!

Zobrazeno 810×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz