Pokus reflektovat svůj život a texty svatých Písem.

Denní zamyšlení, středa v oktávu Velikonoc (30. března 2016)

29. 3. 2016 20:00

Na tvé straně, Panovníku, je spravedlnost, na nás je zjevná hanba až do tohoto dne. Daniel 9,7
 
Jeden člověk měl dva syny. Přišel a řekl prvnímu: „Synu, jdi dnes pracovat na vinici!“ On odpověděl: „Nechce se mi.“ Ale potom toho litoval a šel. Matouš 21,28-29  
 
PÁN VSTAL Z MRTVÝCH! Haleluja! Takto Vás zdravím a přeji dobrého rána.  
 
Dnešní starozákonní heslo je vzato z knihy Daniel, což je kniha, kterou díky našemu pořadí knih (v křesťanské Bibli), kdy přichází po Izaiáši, Jeremiáši a Ezechielovi, vnímáme coby 4. velkou prorockou knihu SZ – ona to prorocká kniha doopravdy je (!), ovšem tak trochu svého druhu; v židovské Bibli je kniha Daniel třetí knihou od konce a je řazena mezi tzv. spisy (hebr. „k'tuvím“; nikoli tedy mezi proroky!), což ukazuje jednak na její pozdější původ, jednak na to, že je jakousi nabízející se alternativou k ostatním prorockým knihám, podobně jako jsou 1. a 2. Paralipomenon alternativními k 1., 2. Samuelově a 1. a 2. Královské... Kniha patří k tzv. apokalyptice (střízlivé však!), která pojednává o tom, co se teprve stane – prorocky předjímá budoucnost a konec dějin (Daniel zde navazuje na další starozákonní místa, srov. Iz kap. 24 - 27, Ezechiele a Daniele). Starozákonní apokalyptika připomíná, že ne všechna starozákonní prorocká zaslíbení se naplní tak (natožpak přesně tak!), jak bychom to my lidé chtěli: Bylo lákavé představovat si, že s koncem babylónského zajetí přijde i konec hříchů lidu, že bude nastoleno nové „svaté“ království Izraele, jenže to se rozhodně nestalo (!), ono se to v našich dějinách poznamenaných hříchem ostatně ani stát nemůže... To ovšem neznamená, že by se tu neotevírala možnost pravého posvěcení lidu, ovšem jiná, ano, jako výhled k příchodu „Syna člověka“ – Mesiáše. Ano, kniha Daniel mocně ukazuje k Ježíši Kristu, což je zvl. teď v době velikonoční na místě slyšet!
 
Kniha Daniel je ovšem specifická i v tom, že je z velké (větší) části napsána nikoli hebrejsky, nýbrž aramejsky, celý úsek od 2,4 - 7,28, a my se musíme ptát, proč to tak je? Teorií je více, ale žádná není docela uspokojivá... Každopádně jakoby i přítomná aramejština (ač naše heslo je v hebr.) byla odkazem k Ježíši Kristu, k řeči, kterou se bude mluvit za mesiášských časů, k obyčejné řeči lidové, a nikoli vznešené chrámové... Vzpomeňte, evangelia jsou sice psána řecky (a je otázka, zachytil-li je kdo hebrejsky, ačkoli NZ hebrejsky rozhodně myslí), ale Ježíš říká ty nejdůležitější věci aramejsky a evangelisté je takto ponechávají!
 
Kniha je podivuhodná i v tom, že Daniel není uváděn jako autor, ale mnohem spíše jde o hlavní postavu celého díla, a ta má, jak je tu v hebr. obvyklé tzv. mluvící jméno: „Daniel“ – hebr. „Daní-el“ – „Můj-soudce-(je)-Bůh“, jakoby se tu objevoval jednak náznak posledního soudu na konci věků, jednak se tu jasně ukazuje, kdo bude v posledku soudit (a již soudí) naše životy, že je to toliko Bůh sám.
 
Naše heslo je vzato z úseku knihy, který je nazván Danielova modlitba (Dn 9,4-19), což je text v rámci celku knihy jedinečný slohově i žánrově. Je to vskutku mocná a nádherná kající modlitba (srov. jiné velké kající modlitby ve SZ: Jr 32,16-25, Ezd 9,6-15 či Neh 1,5-11). Hned na úvod je přitom připomenuta veliká Boží milost – na Boha se hledí především jako na Boha milostivého –, když jsou zmíněny jak Boží smlouva, tak Boží milosrdenství... A pak tu stojí na jedné straně Hospodin, který svou smlouvu drží a naplňuje, a na druhé straně člověk, jež smlouvu svým hříchem porušuje a nedostává jí... Člověk jako hříšník, ovšem věřící a chápající tuto skutečnost (!), člověk též jako kajícník, který svých hříchů lituje a který doufá v Boží milost a prosí o ni, člověk, který potřebuje Boží Evangelium... Danielova modlitba je však náhle přerušena samotným Bohem, najednou k němu a do jeho nitra přichází Boží slovo – Daniel se Bohu otevřel a v modlitbě nechává Boha mluvit, a Ten proto mluví! Daniel najednou slyší odpověď Evangelia, že přijde Mesiáš, která ovšem zemře (na kříži): „Pomazaný bude zahlazen a nebude!“ Jakoby se tu předjímal Velký Pátek s jeho smutkem a utrpením! Daniel je touto zvěstí naprosto zasažen: „Já, Daniel, truchlil jsem po tři týdny: chutný chléb jsem nejedl, maso ani víno jsem nevzal do úst...,“ (Dn 10,2-3) zde je třeba si zvl. povšimnout číslice 3! A najednou má veskrze pozitivní vidění někoho silného – není to sám vzkříšený Ježíš (?), buď jak buď proroctví jej popisuje jako: „A hle, kdosi podobný lidským synům...“ (Dn 10,16a) Že by si Daniel v prorockém vidění odbyl své Velikonoce, že i jemu bylo „před-zvěstováno“ Evangelium. Každopádně tento „nebešťan“ mluví jako Ježíš: „Neboj se, Danieli, neboť od prvního dne, kdy ses rozhodl porozumět a pokořit se před svým Bohem, byla tvá slova vyslyšena a já jsem proto přišel!“ Považme: „Neboj se!,“ kolikrát tohle v NZ od Boha (i do Ježíše) zazní jako nejkratší slůvko Evangelia?! „Danieli!,“ ano On zná a oslovuje jménem!?  „Proto jsem přišel!?,“ neříká to podobně Ježíš: „Já jsem se proto narodil a proto přišel na svět, abych svědectví vydal pravdě...?!“(srov. J 18,31).
 
Ovšem zpět k našemu heslo, to dosl. zní: „K-Tobě, Panovníků (dosl. Adonai), ta-spravedlnost, a(le)-k-nám hanba jako ten-den tento (až do dnes?).“ To je veliké vyznání: Svatost Boží na jedné straně a hříšnost lidská na straně druhé... co překládám jako „hanba“, zní hebr. „bóšet“, což je posměšné označení pro modlu baala... snad se tu chce říci též: Ty jsi, Hospodine, pravý Bůh, jenže my v hříchu míváme ty své bůžky a modly. Ovšem tato slova nejsou theologickým popisem propasti mezi Bohem a lidmi, nýbrž slovy modlitby, slovem volání k Hospodinu, jež nese jistota, že Bůh sám umí tuhle propast překlenout! A co jiného se stalo o Velikonocích, jak to krásně říká Exultet: „Ó, vpravdě veliká je tato noc, která spojila zemi s nebem a člověka s Bohem!“
 
***
 
A k tomu známé matoušovské podobenství o dvou synech, teď s důrazem kladeným na prvního syna, dosl. zní: „Člověk měl dvě dítky. Přijda, prvnímu řekl: ‚Dítě, jdi dnes makat do vinice!‘ On však odpovídaje řekl: ‚Ne chci!,‘ později však, pocítě lítost, šel.“
 
A právě tak je to s námi, jsme-li voláni k úkolům, do kterých se nám nechce, býváme unavení (ve skutečnosti líní), nejednou máme najednou něco jiného atp., někdy takový úkol dokonce odmítneme! Jenže za úkolem v našem podobenství se skrývá ještě něco jiného, a totiž vztahy uvnitř rodiny, ano, vinice se dokonce zdá být společným vlastnictvím, není to tedy jen práce pro druhého, ale i pro sebe, a nadto pomoc (možná starému a nemohoucímu?) otci... Tady by neměla být motivací člověka pracovní smlouva, nýbrž láska – ale víme, že právě takhle to nefunguje... Nakonec ovšem syn lituje a práci udělá. A to se týká i našeho vztahu s Bohem, náš hřích nás od našeho Boha, od pravé Lásky, vzdálil, a tak nám nezbývá nic jiného, než se v pokání k Bohu navrátit s nadějí, že nám odpustí, což je ostatně vyznění tohoto podobenství u Matouše!
 
***
 
Kéž je nám Velikonoční doba příležitostí k návratu k Bohu, který v Kristu ukázal a dokázal plnost své lásky k nám!
 
Požehnaný Velikonoční oktáv! Pán vpravdě vstal z mrtvých. Haleluja!
 
bratr Tomáš

Zobrazeno 532×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz