Pokus reflektovat svůj život a texty svatých Písem.

Denní zamyšlení, středa Velkého týdne (23. března 2016)

23. 3. 2016 0:01

Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce. Žalm 95,7-8
 
Podle slova také jednejte, nebuďte jen posluchači. Jakubova 1,22
 
Dobrého a příjemného středečního rána, milé sestry a milí bratří!
 
Dnešní starozákonní heslo je vzato ze Žalmů, konkrétně z toho 95. Jsou to dozajista nádherná slova, která navíc mají mocné dějiny působení v rámci křesťanské liturgie, kde znějí např. coby žalmová antifona;  na druhou stranu jsou tato slova zároveň tvůrčí sice, ale přece ukázkou toho, jak se dá biblický verš a jeho text vytrhnout z kontextu a takto samostatně použít (samozřejmě i zneužít, ale o to zde, Bohu-díky, rozhodně nejde).
 
Nejprve tedy ke kontextu našeho hesla: 95. Žalm je jedním  žalmů, které nenesou žádný situační (ani jiný) nadpis, a tak si čtenář musí sám domyslet (?), k čemu tento Žalm asi měl sloužil... naštěstí žalmový text hovoří průhledně... Žalm sám má dvě části: první část je velkým chvalozpěvem na Hospodina, a zvláště na Jeho překrásné dílo stvoření, přičemž se jako Boží stvoření – Žalm sám užívá krásné a biblicky časté „ovce“ (Ž 95,7) – vidí i samotní posluchači Žalmu; druhá část Žalmu pak je mocným prorockým napomenutím, které připomíná čtyřicetiletý pobyt Izraele na poušti a varuje před ne-svatostí tehdejšího Izraele, přičemž nakonec přináší (až) eschatologické ujištění o „Božím odpočinutí“ (Ž 95,11). Máme tedy před sebou Žalm ze dvou částí: oslavného hymnu a prorockého napomenutí, Žalm, který začíná slovy: „Pojďte zaplesejme Hospodinu, oslavujme hlaholem skálu své spásy!,“ a končí slovy: „Proto jsem v hněvu zapřísáhl: Nevejdou v moje odpočinutí!;“ jde tedy o další z mnoha biblických písní, které si pohrávají s motivem putování (či organizované poutě?) a narážení na vcházení do Jeruzalémského Chrámu a vycházení z něj, zdá se tedy, že jde o píseň liturgickou, ba (slavností) součást někdejší jeruzalémské chrámové liturgie...
 
Luterána zaskočí (mylo by zaskočit!) ono pořadí: chvalozpěv a napomenutí, Evangelium a Zákon... Nemělo by to být naopak (?), copak nemá člověk otevřené srdce pro Boží Evangelium a netouží po Boží milosti až tehdy, když jej Boží zákon usvědčí z hříchu!? Jenže tady narážíme na dvě rozdílné roviny vnímání, na rovinu misijní a na rovinu pastorační! Na rovině misijní rozhodně musí Zákon vždy předcházet Evangeliu, a tak i v křesťanském životě vůbec musí vědomí hříchu vždy předcházet vědomí milosti, aby se z Pána Boha nestal automat a z drahé milosti něco laciného a samozřejmého... To ovšem nebyl případ toho, kdo šel do Jeruzalémského Chrámu, a to není ani dnes situace věřícího člověka, který přichází do kostela, neboť tento člověk přichází z hříchů všednosti k jedinečné milosti, a protože takový člověk si své hříchy (povětšinou dobře) uvědomuje, nepotřebuje je donekonečna vyjmenovávat (a dokola se z nich zpovídat), nýbrž potřebuje potěšení a rozhřešení, když je ovšem člověk dostane, nastupuje tzv. třetí způsob užití Zákona: Zákon již nikoli jako obvinění z hříchu a vynesení trestu za něj, nýbrž jako návod, jak křesťansky žít. Ano, nakolik má pořadí Zákon a Evangelium misijní smysl a nakolik je nezbytné, natolik má smysl i ono pastorační Evangelium a Zákon...
 
Problém našeho starozákonní hesla je ten, že leží právě na rozhraní chvalozpěvu a napomenutí, pročež vytržen z kontextu zní celek spíše jako ono slovo napomenutí (Tomu jistě napomohla Vulgáta, když celé naše heslo – jako jediná a bez opory v hebr. nebo řec. textu – přináší jako jeden [8.] verš: „Hodie si vocem eius audieritis nolite indurare corda vestra!“); abychom naše heslo složili, musíme totiž úmyslně rozložit a roztrhnout odlišné verše a spojit závěr chvalozpěvu (konec 7. verše) s počátkem napomenutí (začátek 8. verše).
 
Uvádím proto dosl. raději překlad delšího úseku - -
7.  (Vždyť On [je] Bůh náš a my [jsme] lid pastvy Jeho a ovce ruky jeho,) tento-den pakliže [toto] v hlase Jeho slyšíme/zaslechli jsme!
8. Nezatvrzujte/Nezatěžujte/Nemějte těžká srdce svá (jako v Meribě [při sváru], jako den Masy [pokušení] v poušti)!
 
Jak vidíte, volím překlad, který mi přijde blíže původnímu vyznění textu, a totiž takový, který verš 7. a 8. důsledně odděluje, když ten 7. vidím jako konec chvalozpěvu a až ten 8. zase jako počátek napomenutí. Člověk může verš pochopit ještě jinak, jako slova zaslíbení do něhož vstoupil (i lid Izraele do něj vstoupil, když našel odvahu víry vyjít z Egypta) a zároveň jako slova varováním před tím, aby z něj zase vystoupil (takto se projevila nedůvěra lidu vůči Bohu, když se mu v poušti nedostávalo základních věcí, srov. Exodus 17 a Numeri 20, „Meriba“ se dá přel. jako „Svár“ a „Masa“ zase jako „Pokušení“). Ano, člověk sice může nastoupit cestu víry, ale pokud je jeho víra něčím menším či jiným nežli (hlubokou) důvěrou vůči Bohu, bude dříve či později zlomena, a naopak, je-li takovouto důvěrou, pak ji nepřemůže a nevezme vůbec nic!
 
Naše starozákonní heslo je tudíž prvně slovem Evangelia, které poukazuje na to, že každé Boží slovo má náboj (a chce) být Božím oslovením – Bůh k nám a s námi mluví, již to je milost (!) –, jenže je třeba mít patřičně nastražené uši k slyšení, protože jinak lze Boží (tichý?) hlas snadno přeslechnout. Pokud je Boží slovo dobře slyšet, je druhou věcí dobře slyšet to, co říká – vzpomínám zde historku, jak po Bohoslužbě přijde paní k faráři a chválí jeho kázání, protože to přece pověděl tak dobře a trefně, když mluvil o tom či onom jejím známém, ale o ženě samotné prý nepověděl nic... to je ono, slyšet, ovšem ne dobře to slyšet! Boží slovo se musí dotknout nás a právě nás! Boží slovo nikdy není slovo, jež by se nás ne(do)týkalo, vždy se nás týká, ale nikdy se netýká jen a prvně nás, nýbrž vždy se prvně týká Pána Boha a mluví o tom, jak On se (do)týká nás (o Jeho vztahu k nám) – až vstup do takovéhoto slova je jeho pochopením, až tohle je onen „krok víry“. Heslo mluví jasně: Bůh je svrchovaný a člověk je odkázaný, ovšem nikoli na milost či nemilost despotického vladaře, nýbrž jako ovce na péči a ochranu svého dobrého Pastýře a Pána (ano, je to implicitní narážka na Ježíše Krista), jako někdo, na kom Bohu záleží a o koho Bohu jde... Zaslechnout hlas je zároveň veliké dílo Ducha svatého a od sv. Pavla přede dobře víme, že „víra je ze slyšení“! Jenže právě tedy se objevuje a odhaluje citlivé místo každého luterána: Uvěřil-li jsem a jsem-li proto ospravedlněn, jak se to týká mého dalšího života!?
 
Odpověď, kterou dává druhá část našeho hesla, je nádherně evangelijní a osvobodivá (jako celá luterská etika), ovšem proto také nesmírně náročná... Neříká se zde dělej tohle, ještě tohle a též tohle, ale tohle již nedělej (to zůstalo prvním dvěma užitím Božího Zákona!), nýbrž jen měj otevřené srdce, vystavuj se působení Ducha svatého a dál naslouchej Kristu! Máme být otevření Boží aktivitě, abychom svou aktivitou té Boží nebránili a aby Bůh sám mohl v nás a skrze nás jednat! Boží Zákon tu není zákazem ani příkazem, nýbrž in-spirací (a ta přece souvisí s Duchem svatým, lat. Spiritus sanctus)...
 
***
 
A verš novozákonní je, podle mého luterskými, Ochranovci vybraná provokace do vlastních řad... Nejcitovanější, nejohranější a nejútočnější verš proti luteránům ze „slaměné epištoly“... verš, k jehož správným výkladům jsme zas a znova vybízeni, verš, s nímž se díky naší nauce o ospravedlnění z pouhé milosti pouhou vírou bez skutků Zákona musíme neustále, zas a znovu, vyrovnávat...
 
Dosl. zní: „Staňte se však činiteli slova, ne toliko posluchači!“ První otázkou je, jak přeložit Jakubův imperativ „ginestche“, poněvadž možnosti jsou dvě „buďte“, a „stávejte se“: zvolíme-li tu první, celá věta pak zní jako okamžitý svrchovaný a tvrdý Boží nárok, přičemž je pravdou, že tomuto nároku nejsme s to dostát, a to si vážně musíme přiznat, zvolíme-li druhou možnost, dostáváme nikdy nehotový proces, jak si nás hříšníky Pán Bůh mění, vede a přibližuje k sobě, proces, který se dokončí až po smrti u Boha, zde je zase ta pravda, že ospravedlnění je rozhodně postupný (!) proces. Krásný je apel na to, „být činiteli slova - poiétai logú“.  Jde o genitiv objektový, anebo subjektový? Máme my naplňovat to, co nám říká Boží S/slovo (či co z něj vyčítáme) nebo jedná (a samo si svým životem žije) tohle S/slovo Boží v nás a skrze nás? Slovo Boží přece nikdy nemůže být naším nástrojem (vždyť kolikrát již „křesťané“ otloukli „pohanům“ Bibli o hlavu a kolikrát církev zne-/vy-užila Božího slova k prosazení svých institučních zájmů?), avšak my rozhodně můžeme být nástroji Božího S/slova, být Božími nástroji. Zalíbení člověk nalézá i v onom napětí mezi „činěním“ a „posloucháním“: Nakolik se náš život (ne)podobá životu Ježíše Krista, jehož život zcela odpovídal Písmu? Zajímavé je i slovo „posluchač“, řec. „akroatés“, což je příbuzné řec. slovu „akroatérion“ čili „auditoium (posluchárna)“ či lépe „soudní síň“! Ano, luteráni učí, že Boží slovo o ospravedlnění je jako soudní výrok o udělení milosti, jenže proč to nevidět poněkud šířeji, třeba jako podmínečné zastavení trestního řízení, pokud se člověk osvědčí! Ano, jsme ospravedlněni pro Krista, ale pohrdneme-li touto milostí a utečeme-li zpět do hříchu, Boží trestní řízení proti nám se může opět rozběhnout a tentokrát může dojít i na tvrdý rozsudek (!), milost je totiž milost, a nikoli něco, na co je nárok! Luterán, protože ví, jak drahá je milost věc a protože ví to, že sám ji dostal za darmo, šíří rád tuto milost dál – i o tom je víra.
 
***
 
Pane, děkujeme Ti, žes nám svou milost dal, a prosíme, uč nás Tvou lásku šířit dál. Amen.
 
*******
 
Ze srdce Vám všem přeji požehnané prožití Velikonoc, kéž prožijete opravdový smutek Velkého Pátku a opravdovou radost Velikonoční neděle, kéž se naše slzy zármutku změní na slzy radosti tak, jako se to stalo těm ženám z pod kříže, které šly z rána ke hrobu!
 
bratr Tomáš

Zobrazeno 468×

Komentáře

prig

doufám, že hodně lutheránu je zaskočeno.. pěkné :-)

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz