Sešli své světlo a pravdu svou, a ty ať přivedou mne ku příbytkům tvým. Žalm 43,3
Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. 1.Korintským 15,20
Jsou Velikonoce! Pán vstal z mrtvých! Já ráno všech rán: ráno, jež povstává z ran, kdy se povstává z ran! Tmu chladné noci střídá světlo teplého dne: Tmu hříchem zledovatělých tvrdých srdcí, střídá Boží hřejivé světlo vzkříšeného Krista, které naše srdce rozehřívá, ba zapaluje, a tak jsou to zase srdce z masa!
Lehké a těžké zároveň jsou Velikonoce pro toho, kdo má o nich něco říci: Protože co má říci?! Pokud člověk Velikonoce chápe, oněměle (a s otevřenou pusou?) stojí fascinován před tímto zázrakem zázraků, srdce má plné nepopsatelné a nevyslovitelné radosti a možná i slzy v očích, pak tudíž není zapotřebí něco dodávat...; pokud člověk velikonoce nechápe, myslí-li jen na kuřátka, zajíčky, vajíčka, kočičky, nádivku, pomlázku, koledu a panáčka něčeho silnějšího, pak je zase zbytečné cokoliv a nelze nic dodávat, protože by to bylo jako mluvit do zdi...
Přece bych se s Vámi dnes rád sdílel o Ochranovská hesla a jejich výklad na dnešní den: Dnes je však neberte jako povzbuzení k radosti, kterou věřím jako křesťané máme, nýbrž jako následek této radosti, radosti, které se chce sdílet s druhým, která v lásce směřuje k druhému...
***
Dnešní starozákonní heslo je vzato z 43. Žalmu, což je text poněkud zvláštní, již jen proto, že se jak tématem, tak refrénem podobá Žalmu předchozímu, až to svádí k otázkám, zda se původně nejedná o žalm jediný rozdělený až později, anebo dva prvky jediné liturgie (? – Srov. zvl. Ž 42,12 a Ž 43,5). Náš Žalm nemá vlastní nadpisek (v Septuagintě a Vulgátě však ano), ovšem předchozí Žalm jej má, a je nadepsán „pro-syny Koráchovy“, hebr. „l'-bnej qorach“, což souvisí s hebr. slovesem „q-r-ch“ – „být vyholený“, „být holohlavý“, přičemž ještě z doby nedávné víme, že křesťanští duchovní (zvl. římsko-katoličtí) nosili na hlavě vyholenou tzv. tonzuru coby symbol své přináležitosti k duchovnímu stavu... a zdá se, že to samé platilo již v dobách starozákonních, kdy se chrámoví zpěváci (dovolávajíce se svého „praotce“ s mluvícím jménem) pleš na hlavě holili rovněž, což byl zároveň symbol jejich oddělenosti pro Hospodina, jakoby služba Hospodinu a oddělenost pro něj musela člověka nějak poznačit... Pro nás je důležité, že nám to jasně ukazuje, že se tento Žalm používal při liturgii v Jeruzalémském chrámu, že to tedy není modlitba lidová, nýbrž liturgická (tomu by nevadil ani nadpis podle Septuaginty a Vulgáty, které Žalm naopak připisují Davidovi: Proč by nemohli/neměli chrámoví zpěváci zpívat to, co složil král a jinak též vynikající muzikant, že?).
Oba Žalmy (42. i 43.) jsou velkými prosbami za Boží pomoc, když se blíží nepřátelé, oba jsou velkým voláním po naději, oba jsou mocnými modlitbami věřícího člověka, jenž se spoléhá na Boha a důvěřuje v Boží pomoc! Žalm 42. to vyjadřuje hned v úvodu nádherným obrazem laně, která touží pít: „Jako laň dychtí po bystré vodě, tak žízní duše má po tobě Bože!“ (v. 2); kdežto Žalm 43. např. metaforou Boha coby štítu (v. 2a): „Tys přece moje záštita, Bože...!“ Celou situaci Žalmistovu vyjadřuje pak i společný refrén, který zaznívá na konci obou Žalmů (můj dosl. překlad): „Co I. teskníš / II. se hroutíš (překlady obé krásně spojují do slova 'se rmoutíš') duše-má a co lituješ na-mně? Čekej pro (na?)-Boha, neboť ještě stále mu I. budu děkovat / II. ho budu vyznávat – (On je) Spása přede mnou a Bůh-můj!“ Zkrátka je zde očekáváno veliké budoucí Boží dílo, k němuž oba texty ukazují a ne nějž připravují.
Náš 43. Žalm má však své mocné dějiny působení rovněž v církvi, kde se na staletí stal tzv. stupňovou modlitbou, kterou kněz odříkával na začátku každé Mše, když prvně vystupoval k oltáři po schůdcích/stupních – „Přistoupím k oltáři Božímu, k Bohu radosti mládí mého (42,4) Zjednej mi právo, Bože, a rozhodni při mou proti bezbožnému lidu; od člověka nespravedlivého a lstivého mne vysvoboď. (42,1) Neboť tys, Bože, síla má! Proč jsi mne zapudil, a proč smuten chodím, když mě souží nepřítel? (42,2) Sešli světlo své a pravdu svou; ty mě povedou a dovedou k svaté hoře tvé a do stánků tvých. (42,3) Přistoupím k oltáři Božímu, k Bohu radosti mládí mého.“ Náš text tedy do svých Bohoslužeb převzala a s liturgií ho spojovala i křesťanská církev!
Ještě se sluší podotknout, že oba Žalmy mívali ve zvláštní oblibě křesťanští mystikové; z výkladu těchto žalmů vlastně vzešla nauka o tzv. „temné noci duše“, jak ji formuloval Jan Tauler a později rozvinul Jan od Kříže! Ano, je to modlitba v temné noci duše...
Náš vlastní verš dosl. zní: „Sešli světlo-tvé a věrnost/pravdu-tvou, kéž vedou/řídí-mne a (do)jdou-(se)-mnou na horu svatosti-tvé a do příbytků tvých!“ Tohle je mocná prosba za Boží vedení, protože jsme ve Starém zákoně, jsou použity termíny „světlo“ a „věrnost/pravda“, jenže za těmito termíny se skrývá (jako někdy i v NZ) Duch svatý... A nejen, že nás Bůh vede celý náš život, ale on dává našemu životu i cíl – své království... Už ve Starém zákoně platí, že chrámová Bohoslužba zpřítomňuje to, co tu již je, ale zároveň ještě není (ve SZ však rozhodně ne v takové plnosti a míře jako v NZ!) – skutečnost bytí-s-Bohem, právě skutečnost Božího království.
Náš verš jakoby byl jediným mocným vyjádřením celého Starého zákona, že odkazuje a ukazuje někam jinam, totiž k Novému zákonu – ke Kristu (ostatně slovo „Tóra“, jímž židé označují pro ně nejdůležitější část Bible, znamená „Ukazatel“)... Člověku doby Starého zákona nezbývalo než přicházet před Hospodina a čekat, až, kdy a že přijde Hospodin sám! Jakoby by celý čas od stvoření světa až k příchodu Krista a Kristovu kříži, ba až a zvl. ke Kristovu vzkříšení byl časem oné temné noci duše, časem, kdy tu ještě není Ježíš Kristus, časem, kdy tu ještě není Boží zjevení ve své plnosti (byť ta již je někdy prožívána proroky!) a časem, kdy nezbývá než čekat na osvícení shůry!
Nejsou Velikonoce plné světla právě příchodem onoho světla zde očekávaného, není to totéž světlo, které pak vytvoří ohnivé jazyky o Letnicích?
A bravurním a překrásným zpřítomněním toho všeho je Mše! Naším dnešním Žalmem dříve začínala, na připomínku, že i v ní se posvátné dění odehrává postupně: Nejdříve zhuštěně: Kyrie jako kající reakce na Boží Zákon, jako vědomí vlastního hříchu, a Gloria jako Boží odpověď, jako Evangelium, jako zvěst o odpuštění a důvod radosti; potom šířeji: kdy Bohoslužba slova (někdy i čteními ze SZ) ukazuje ke Kristu a kdy vlastní Eucharistie připomíná všechny velikonoční události: Sanctus – vjezd do Jeruzaléma, Slova ustanovení Svátosti – Zelený čtvrtek, Agnus Dei – Velký pátek, Přijímání – Vzkříšení, závěrečné Jděte ve jménu Páně (doslovněji „je tu poslání“) – Letnice.
Všechno tohle jsme měli prožít od Květné neděle až do odpoledne Bílé soboty, abychom si uvědomili, jak jedinečná, neopakovatelná, nesamozřejmá, drahá a mimořádná je naše spása!
***
A do toho najednou zazní slovo z NZ, které je nejčistším Evangeliem a jasnou i překrásnou velikonoční zvěstí: „Nyní však Kristus vstal z mrtvých, jako-počátek (jako první z) těch, kteří zesnuli!“
Ano, Ježíšovým vzkříšením se všechno mění, vždyť se nám v něm Bůh zjevil ve své plnosti! Temná noc duše končí, protože přichází Duch svatý, aby sám duši naplnil. Tmu hříchu a nevěry zahání světlo pravé víry! Smrt sama umírá a ustupuje životu! Pomíjející se stává nepomíjitelným! Velkopáteční nesmyslné rány lidského zatracení se stávají s nedělním ránem smysluplnými, neboť jsou Boží spásou!
Kristus je sice první a jedinečný, ovšem jak je to pro něj typické, nikoli jako jediný – Když On vstal, pak vstaneme i my, když On byl vzkříšen, musíme být vzkříšeni též my, a to v Něm a spolu s Ním! A tady již nevím jak lépe mluvit ani co mluvit... Tady se dá tváří v tvář zázraku vzkříšení jen mlčet a v modlitbě děkovat a chválit!
***
Hallelujah, Hallelu-JAH! HALLELU-JAH!
Kéž je Kristus (znovu)vzkříšen i ve vašem nitru!
Požehnané Velikonoce a pravou velikonoční radost přeje
bratr Tomáš
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.