Pokus reflektovat svůj život a texty svatých Písem.

Denní zamyšlení, Velký čili Zelený čtvrtek (24. března 2016)

23. 3. 2016 22:06

Bůh dal mi růst v zemi trápení mého. 1.Mojžíšova 41,52 K
 
Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte! Marek 14,34  
 
Požehnaný Velký čtvrtek Vám přeji!
 
Dnešní heslo je vzato z 1. knihy Mojžíšovy – Genesis, a to konkrétně z praoteckých příběhů, a ještě konkrétněji z Josefovského cyklu. Příběh o Josefovi a jeho obdarování mít (a vykládat) sny (srov. Gn kap. 37.39–48) patří k nejznámějším (i u sekulárních lidí) biblickým příběhům vůbec – ostatně byl vícekrát zfilmován! Na celém příběhu je krásné to, jak může být Boží obdarování na jednu stranu úžasnou milostí, která otevírá nevídané možnosti, a přitom na stranu druhou největší starostí, která spoustu možností uzavírá. Ano, Boží milost a požehnání se tu mohou projevovat jako neuvěřitelné štěstí, tu zase jako stejně neuvěřitelná smůla...  Josef má štěstí, že ho jeho otec Jákob miluje snad nejvíc ze všech svých synů (Gn 37,3), ale zároveň smůlu, že ho proto nemilují právě ti jeho bratři (Gn 37,4); má štěstí, že se mu zdají „Boží sny“, které si pamatuje (Gn 37,5-7.9), má ovšem i smůlu, že jejich obsah není bratřím (ostatně ani rodičům) po chuti (Gn 37,10n); Josef má rovněž štěstí, že nemusí pást ovce a může působit jako spojka mezi svými bratry a otcem (Gn 37, 12-18), a smůlu, že se ho proto bratři rozhodnou zbavit (Gn 37,19-27)... štěstí, že ho bratři nezabijí (srov. jejich úmysl v Gn 37,20), smůlu, že ho prodají do otroctví (Gn 37,27)... Josef má štěstí, že se dostane do domu bohatého Potífara, kde je Božím požehnáním, smůlu má však v tom, že Potífar (snad eunuch?) má chtivou manželku, která dostane Josefa do kriminálu (Gn kap. 39); Josef má štěstí, že i v base je z něj „kápo“, smůlu zase, že se na něj zapomene, ačkoli i tady vyloží sny (Gn 40 kap.); Josef má štěstí, že sny faraónových předních služebníků vyloží dobře, ale smůlu, že se proto dostane před faraóna samotného; Josef má štěstí, že faraónovi vyloží sny správně (srov. Gn kap. 41), smůlu, že proto bude muset v Egyptě již zůstat jako faraonův (velko)vezír... atp. Boží požehnání tuhle novou cestu otevírá, jinou však proto zase uzavírá...
 
Josef má však i to štěstí, že může stát v linii velkých praotců Izraele: Abrahám -> Izák -> Jákob -> a právě Josef, zároveň ovšem tu smůlu, že k těmto praotcům tak úplně nepatří (aniž bývá jedním dechem s touto „velkou trojkou“ vzpomínán!), protože je sice mimořádným, ale přece jen synem Izraelovým... Tak se to má i s jeho vlastním jménem „Josef“ (hebr. totéž jméno), je totiž tvar (konkr. participium) odvozený od slovesa „j-s-p“, jež znamená „přidat“, tedy „Přidávající“/„Přidaný“; Josef jakoby byl „přídavkem“, něčím navíc, někým, kdo ukazuje, že čas velkých praotců již skončil, ale že tím neskončil čas Izraele vůbec, ten tímto naopak teprve začal, a tak je třeba k těmto „velkým příběhům“ přidat i příběh vlastní, třebaže by mělo jít o „příběh malý“!
 
Dnešní heslo samotné pak má dvě roviny významu: 1. Jde o Josefovo vyznání, kterým již jako egyptský faraonův (velko)vezír s pohledem upřeným zpět (tedy retrospektivně) hodnotí svůj dosavadní život, což je pohled víry a jedině víry (!). Zde se rovnou sluší podotknout, že schopnost takovéto retrospekce by měla být vlastní i nám dnes, i my bychom totiž měli umět s vírou a skrze pohled víry spatřovat stopy Boží milosti a Božího vedení v našem dosavadním životě. 2. Jde o vyjádření Josefovy radosti nad narozením syna, kdy Josef vlastně vykládá proč své dítě pojmenoval tak, jak je pojmenoval. (Zde musím opětovně trochu politovat toho, že Ochranovští opětovně zvolili jen druhou půli dotčeného bibl. verše.)
 
Verš, jehož polovinou je naše dnešní heslo dosl. zní: „(A toho-druhého [pak] nazval jménem Efrajim), [proto]že nechal mě volně růst/působit Bůh v zemi I. ozvání [osvědčení] se/ II. pokoření [trápení, ponížení, příkoří] / III. plahočení / IV. zpívání [povykování] mého.“
 
Jak můžeme vidět, náš verš je opravdu Josefovým vyznáním i díkůvzdáním za to, co proň Hospodin vykonal, za to, že mu dal (druhého) syna... Biologickou určeností člověka obecně je mít děti a i docela ne-náboženský (a sekulární) člověk usiluje toto „poslání“ naplnit, tím spíše člověk věřící, který v tom však vidí jednak mocné Boží působení teď a tady, jednak naději pro budoucnost... Víra se nepředává jen horizontálně (v prostoru), nýbrž i vertikálně (v čase), přičemž obojí misii je stejně potřeba...  
 
První, co je třeba si při tomto verši uvědomit, je to, že ona Josefova přidanost tkví mj. v tom, že jeho rodu bude dána ta zvl. výsada, že v rámci pokolení Izraele nebude reprezentován jen jedním synem, nýbrž hned dvěma – Efrajimem a Manasemem (viz Gn 41,51). Tímto se nám ovšem komplikuje výčet „tradičních“ 12 kmenů, ta 12 je posvátná a ideální, ale samotné kmeny svaté a ideální rozhodně nejsou; tímto ne-počtem se zároveň otevírá prostor pro „kmeny další“, vlastně i pro nás... (Celkem dojdeme až ke 14 kmenům, takže dva musejí z kola ven – pro svůj hřích třeba? –, což ovšem také není náhoda, neboť 14 = 2 x 7, přičemž 7 je Boží číslo plnosti... Srov. Gn 49, Nu 1, Dt 33 a Sdc 5, a z NZ také Zj 7)
 
Dále, ono ve vlastním hesle vykládané, ale neuvedené jméno Efrajim lze vyložit i jinak: 1. ze slova „prach“, hebr. „efar“ (duálová hebr. koncovka „-ajim“ by pak svědčila, že jde o místní jméno, srov. „Egypt“ – hebr. „Micr-AJIM“), tedy „Prašné-území“, „Prácheň“, „Prachovy“... Ze začátku Bible víme, že „člověk je prach a do prachu se navrátí“, že sami ze sebe nemáme žádnou vlastní kvalitu, že všechno, co máme, je Boží dar; starozákonní Josef tohle věděl a vyzn(áv)al (Sekulární člověk by složil naději do dítěte, které „zachová jméno“, ale věřící ví, že je na tom cosi špatně, nepovede-li se předat i víru!). 2. od slovesa „být úrodný“, hebr. „p-r-h“, jako „Dvojitě-úrodný“, což je odkaz k tomu, že z jednoho rodu Josefa přece vzcházejí dvě Izraelská pokolení.
 
K samotnému heslu: Je to hezké konstatování, že Bůh „nechal“ Josefa „volně působit“ – náš Bůh není žádný pevně daný osud, který by nám pevně určil všechno, co by se teď v čase jen naplňovalo (Takto tvrdě vidí muslimové al-láha.), naopak je to Bůh, který nám dává svobodu a požehnání působit, jenže svoboda našeho působení (vy)padá podle toho, jak orientujeme svůj život: buď je cestou za plněním Boží vůle, kterou hledáme ve svém životě, anebo je cestou zvůle, když dohlédáme jen po tento život... Buď nám Bůh ze své milostivé vůle odpouští, anebo naši zvůli dopouští, abychom měli čas se změnit a možnost Ho najít...
 
Zajímavou otázkou je, jak přeložit onu Josefovu charakteristiku Egypta, v hebr. „erec 'aníí“, tedy „země-trápení-mého“, přičemž význam II. je nejvýstižnější, i přesto se zde ozývá sloveso „'a-n-h“, jež nabývá všech výše zmíněných významů... Josef mohl vnímat Egypt pouze negativně, jakožto zemi plahočení a otročiny (III.), jenže v tom všem zahlédl Boží vůli, která ho učila pokoře a správnému vztahu k Bohu (II. – Co když své sny předtím opravdu vykládal s pyšným podtónem?), díky tomu se zde mohla osvědčit Josefova víra: Josef ji osvědčil před Bohem, a Bůh se proto dosvědčil jemu (I.), a tak tu byl rozhodně důvod k radosti a naději (IV.)
 
***
 
Ochranovci starozákonní hesla losují, a to i o svátcích, a tak se stává, že to, co vylosují, nemusí sedět k tomu, jaký den je právě slaven či připomínán v církevním kalendáři... DNES JE VELKÝ (ZELENÝ) ČTVRTEK, tedy den, kdy si připomínáme vlastní počátek utrpení našeho Pána, Ježíše Krista, jeho poslední večeři s učedníky, Jidášovu zradu, modlitbu v Getsemane a následné zatčení Páně...
 
Ovšem i tu se některé paralely nabízejí:
1. Ježíš ještě mnohem více (a jediný v plné míře) zakusil, jak člověk může být Božím požehnání pro druhé („Im-mánú-El“ – „S-námi-Bůh“) a zároveň proto sám trpět (a přijít na kříži o život, resp. ho tam položit jako oběť za druhé).
2. I Ježíšův „adoptivní otec“ Josef míval sny: díky nim se nerozvedl s Marií, přijal Ježíše a zachránil se útěkem do Egypta, kam sestoupil a kde byl rovněž zachráněn.
3. Jako Josefa zradili vlastní bratři, tak i Ježíše zradil jeho vlastní učedník – ano, zrada od blízkého člověka bolí nejvíce!
4. I apoštolů, které Ježíš sestavil trochu jako „nový Izrael“, nakonec bylo celkem 14 a je třeba z nich těch 12 vybrat (vybral si je z nich Bůh!?), včetně toho, že je mezi nimi i „nesvatý“ Jidáš.
5. Ježíš navazuje na všechny velké postavy Starého zákona, ale docela jinak, takže k nim zároveň nepatří, což odpovídá Josefově poměru k praotcům.
 
Heslo ze Starého zákona se losuje, ale heslo z Nového zákona se k němu (!) vybírá, a tak Ochranovci vybrali heslo, které sedí k Velkému čtvrtku a starozákonní heslo s ním propojuje, a to dosl. zní: „A (tu) jim říká: ‚Hluboce zarmoucena je duše má až do/k smrti, zůstaňte tu a bděte!‘“ Tato slova Páně jsou úvodem ke getsemanské modlitbě. Tato chvíle je závažným předělem a zlomem celých pašijí, až potud byl „pánem situace“ Ježíš, odtud budou „pány situace“ ti, kterým je Ježíš vydán do rukou; tady se začíná Ježíšovo utrpení. „Hluboké zarmoucení“, kterým je charakterizováno Ježíšovo aktuální psychické rozpoložení, je působivým a velmi silným popisem, přičemž se zde jasně vyjevuje Ježíšovo plné lidství! Psychické utrpení často předchází a provází utrpení fyzické; duchovní boj může být těžší nežli boj fyzický, a může se v něm hrát o mnohem více... Považme i ten protiklad učedníků, kterým se únavou chce spát, a Ježíše, jemuž trápení duše spát nedovolí... Ježíšova prosba, aby zůstali a bděli, je prosbou o sdílení těžké chvíle, o obyčejnou lidskou sounáležitost (kdy není třeba utěšovat či něco říkat, ale je důležité být vůbec na blízku!), jenže učedníci jsou slabí a unavení... Vedle toho je výzva k bdění i výzvou pro duchovní dobro učedníků samotných, aby i přes únavu zůstali pohotoví a připravení rozpoznat tuhle důležitou chvíli...
 
***
 
Obě hesla se nás bezprostředně (do)týkají, i my jsme malí a slabí lidé, i my můžeme mít (oprávněný?) pocit, že jsme jen „přídavkem“ k těm velkým postavám (Bible)... Ale přece jsme k nim „přidáni“ oprávněně, vždyť i naše víra je stejně zkoušena, vždyť i nás stejně potkává Boží dopuštění a odpuštění... Možná míváme pocit, že je pro nás Boží požehnání spíše „smůlou, jež se nám lepí na paty“, možná i my býváme „hluboce zarmouceni (třeba až k smrti)“. Ale zvěst Zeleného čtvrtku a obou našich hesel říká docela jasně, že náš Bůh je v tom všem s námi, že to zná, že tohle si Ježíš Kristus (v míře neskonale větší!) prošel, a proto nás i v těchto situacích podepírá, právě proto je v takovýchto situacích s námi nejzřetelněji! A přes všechno to nám dává „svobodně růst“ a prorůstat se k němu.
 
Kéž tedy rosteme k Bohu!
 
***
 
Ježíši, náš Mistře a Pane, děkujeme ti, žes z lásky trpěl pro nás, a prosíme, v těžkostech podepírej nás! Děkujeme za Tvůj kříž, kterým jsi nás vykoupil, a prosíme, aby Tvé vzkříšení bylo i naším vzkříšením až jednou zemřeme. Amen.
 
bratr Tomáš

Zobrazeno 537×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz