O milosrdenstvích Hospodinových na věky zpívati budu, od národu do pronárodu zvěstovati budu pravdu tvou ústy svými. Žalm 89,2 K
V Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. 2.Korintským 5,19
Milost Boží v tomto čase, kdy si připomínáme utrpení a smrt Páne, ať zůstává s Vámi!
Je Velký Pátek, den, který si jako křesťané obvykle spojujeme se čtením pašijí, se čtením o tom, co Ježíš Kristus, Boží Syn a náš Spasitel, vytrpěl pro naši spásu; v tento den si stavíme do středu našeho uvažování Kristův kříž... Je velikonoční pátek, přičemž nás obyčejné pracující lidi naši politici letos potěšili, neboť tento den prohlásili za státní svátek, a my tak vůbec poprvé máme na velikonoce víkend prodloužený ne jen o pondělí, ale hned o dva dny... Takto rozdílně se mohou dva jinak v zásadě stejní lidé dívat na dnešní den! Takto se můžeme dívat i na velkopáteční zvěst jako takovou: buďto ji chápeme, víme, co znamenají Kristovo utrpení a kříž, a pak je říkat něco navíc zbytečné a takové slovo je vpravdě nad-bytečnéým, anebo vůbec nechápeme, kdo že to byl nějaký ten Ježiškristus, a pak je říkat něco dalšího zbytečné rovněž, protože ani sebe-lepší slovo nemůže v posledku být pochopeno...
My kazatelé máme tudíž dnes práci jednak velmi lehkou, jednak ovšem nesmírně těžkou: lehkou, protože pašije mluví sami a my k nim již nemusíme nic říkat, těžkou zase, poněvadž musíme ještě něco říci tak, kde Písmo mluví samo...
Losovaná hesla Jednoty bratrské jsou mi tak milým odskokem od klasického velkopátečního uvažování, a zároveň osvobodivou řečí Ducha svatého (ano, Ochranovci věří, že to je On, kdo nakonec inspiruje ruce, které losují hesla, aby vytáhly ta správná) – ujištěním a povzbuzením, že Duch svatý ke mě (a není-li to až příliš odvážné: i skrze mě!?) mluví, když já právě nevím, co bych měl mluvit.
Jaký to paradox: V lekcionáři žalozpěvy, čtení o lidské ukrutnosti a o utrpení Páně, ale v Ochranovských heslech žalmový chvalozpěv o odhodlání věřícího člověka hlásat Evangelium (s podtónem, že je to odhodlanost třebas i všemu na vzdory)... Člověk má pocit jakoby vklouzl do hlubin křesťanské mystiky, a té luterské zvláště, jakoby si měl zase uvědomit, že to, co se událo na kříži je ona „radostná výměna“ (lat. „commercium admirabilis“, něm. „freue Wechsel“), jak to nazýval Luther: Pán Bůh ze své svrchované milosti a zdarma na sebe v Kristu bere naše nic, náš hřích, naše bolesti a utrpení, a dokonce i naši (časnou) smrt (těla), aby to všechno vynesl na kříž a tam, aby tohle všechno zemřelo spolu s Kristem – tak je kříž smrtí smrti (!), bolavým ukončením bolesti, vytrpěným koncem utrpení, ukázáním hříchu jako hříchu, a proto jediným jedinečným rozhřešením... ale je tu skryto ještě mnohem více, protože v Kristu na kříži se všemohoucí Bůh stal docela bezmocným, a nesmrtelný umřel... ba ještě více je zde skryto, protože hříšník se zde stal svatým, umírající tím, komu je darován věčný život – tím, že na sebe vzal Bůh naše lidství, dostalo naše lidství šanci vstoupit do nitra lásky Božství...
Můžete mít pocit, že jsem do mystiky odběhl až příliš, avšak naše heslo náboj tohohle všeho v sobě skutečně obsahuje: Žalm 89. se totiž skládá ze tří částí, které jsou ovšem dohromady složeny tak, jak bychom to nečekali (resp. opačně, než jak bychom to čekali): První částí je chvalozpěv opěvující Boží moc a milosrdenství (Ž 89,2-19), další pak řeč o smlouvě Boha s králem Davidem (Ž 89, 20-38; tuto smlouvu podle Starého zákona Davidovi tlumočil prorok Nátan, srov. 2S kap. 7, která je zde vlastně rozříkána!), nakonec však úplně nečekaně (!) přicházejí slova o zvrácení slibů, které Bůh dal, slova o tom, že Bůh zavrhl davidovské krále (jejich dynastii) pro jejich hříchy (Ž 89,39-52) – jak velkopátečně mi zní všechna zde uvedená slova a všechny ty Žalmistovy otázky: „Zanevřels však na něj, zavrhl jsi ho? Rozlítil ses na svého pomazaného? (v. 39) Pozvedls pravici jeho protivníků, udělals radot všem jeho nepřátelům? (v. 42) Posvátné čistoty jsi ho zbavil? (v. 45a) Zkrátil jsi dny jeho mládí, přikryl jsi ho hanbou? (v. 46) Kde zůstalo tvé milosrdenství, ó Panovníku? (v. 50a)“ Žalmista jasně ví, že žádný pozemský davidovský král nakonec kvůli svému hříchu nemůže být tím, komu platí všechna ona veliká Boží zaslíbení daná králi Davidovi, tady se otevírá prostor pro „jiného“ mesiášského krále Ježíše Krista... Ano, Kristus naplňuje onen žalmový chvalozpěv, protože přináší Boží milosrdenství v plnosti, dokonce je ve své smrti tou věčnou Boží smlouvou, jenže a právě proto musí trpět, toho nejde dojít jinak, nežli velkou pozemskou prohrou, nežli obětováním všeho, co mám, a obětí sebe sama pro a za druhé (kteří si to nezaslouží!), což Kristus všechno učinil...
Žalm 89. je připsán Étanu Ezrachejskému (Ž 89,1), ale já vždycky přemítám, je-li to skutečné jméno autora, anebo adresáta tohoto žalmu, není-li to jen zvláštní (personifikující) forma nadpisku, protože i v tomto případě jde o mluvící jméno: „Étan“ = „Trvalý“, prý původně nabatejské slovo, které se původně užívalo zejm. o „trvale tekoucí vodě“; „Ezrachejský“, hebr. „Ezrachí“ = „Vz-/Vy-cházející“, od hebr. slovesa „z-r-ch“, tedy „vz-/vy-cházet“, „zářit“ či „tryskat“ s písmenkem alef coby předponou na začátku, resp. s alef jako zbytkem osobního zájmene pro 1. os. pl. „My-záříme“, „My-vzcházíme“ či „My-tryskáme“ (jen upozorňuji, že s Hospodinem bývá spojen často spojen právě plurál!). Člověk si hned vybaví Ježíšovy sebe-charakteristiky, že „z něj poplynou proudy živé vody“ či že „je světlo světa“. Motiv trvalosti zde rozhodně odkazuje k Mesiáši. Tento Žalm však také končí (v. 53) velikým vyznáním/modlitbou: „Požehnán buď Hospodin věčně. Amen! Amen!“ Když se věčnost (věčný Bůh) prolomí do časnosti, může to vypadat jako (do)časná prohra, jenže ona je to nakonec věčná výhra!
Náš verš sám dosl. zní: „Milosrdenství Hospodinovo věčně budu opěvovat z generace na generaci, uvádět budu ve známost (resp. budu vést k poznání, budu roz-poznávat) věrnost tvou v ústech mých.“ První důležité slůvko je zde „milosrdenství“, hebr. „chesed“, které ukazuje k samotné Boží podstatě, které charakterizuje Boží jednání vůbec... je to sice okrajová interpretace, ale k Velkému pátku se hodí – slůvko „chesed“ má totiž i druhý, třeba minimálně se vyskytující význam, totiž „příkoří“ a „zostuzení“, jakoby k Božímu milosrdenství mohlo dojít i (ba jen tím!?) tím, že někdo nakonec musel být zostuzen, že někomu – jistěže Kristu! – se muselo udát příkoří... Kdo poznal, co je to milosrdenství, ten neváhá se zasadit o jeho šíření, i kdyby mu zato mělo být zasazeno něco ran – to potkalo starozákonní proroky, údy novozákonní církve, a to se dozajista týká též nás!
***
Heslo novozákonní věc dokresluje a je Ochranovci úmyslně zvoleno tak, aby rozeznělo právě onu velkopáteční pašijovou notu... Řec. text dosl. zní: „Jako-že Bůh byl v Kristu, se sebou (u)smíře svět, nepočítaje jim jejich provinění, a ustanovil v nás slovo (u)smíření!“ Ano, smrt Kristova je naším životem a spásou, jenže tento fakt nás zavazuje a volá k aktivitě... Protože Kristus posloužil nám, máme nyní my kristov(sko)u službu prokazovat druhým... Člověk zde vidí poslání církve, přičemž středem jejího hlásání je právě Kristus a jeho kříž...
***
Kristova smrt je paradoxně důvedem nikoli ke smutku, jak to u smrti bývá, nýbrž k radosti, jak to u ní nebývá... Víme totiž, že Kristovu smrt na kříži jako spasitelnou potvrdilo a ukázalo Kristovo vzkříšení; Kristus přece mrtev nezůstal, ale zase ožil... A to je naděje pro nás všechny, že i kdyby to s námi dopadlo špatně, ostatně nakonec všichni zemřeme (!!!), přesto máme u Boha naději a život.
Kéž tedy pochopíme, co stála a jak drahá byla naše spása; kéž nám dnes znovu dojde, že milosrdenství Boží se sice nabízí zdarma, že však rozhodně nebylo zadarmo!
***
Bože Otče, děkujeme Ti, že jsi nám poslal svého jediného Syna, aby smyta a usmířena byla naše vina –
Pane Ježíši Kriste, dej nám, ať rozjímání nad tvou smrtí na kříži, naši víru, lásku i naději rozšíří, a vítr Ducha tvého svatého v našich srdcích rozvíří! Amen.
bratr Tomáš
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.