Nad biblickými Hesly JB - 16. 3. 2016

Nechystej nic zlého na svého bližního, který s tebou důvěřivě bydlí. Přísloví 3,29

Dokud je čas, čiňme dobře všem. Galatským 6,10

Dobrého rána, bližní moji v Kristu!

Dnešní starozákonní heslo je vzato z knihy Přísloví, přičemž již sám název knihy je zajímavý: Přísloví se hebr. poví „mišlej“, což je množ. čís., v jednot. čís. pak „mášál“, které má širší význam - „podobenství“, „pořekadlo“, ale i „předpověď“ a nakonec i ono „přísloví“, ovšem všechny tyto významy zde hrají roli... Slůvko je odvozeno od slovesa „m-š-l“, které znamená jednak „říkat podobenství“, jednak „zaříkat“ či „uřknout“, což nás přivádí k původní souvislosti „přísloví“ a lidové magie (což se děje dodnes), lidovost je sice místo, kde byla přísloví doma i s jejich možným hříšným zneužitím (magickým použitím), ale Izrael vnímal „přísloví“ jinak, jako bezprostřední Boží dar, jako osvědčenou Boží moudrost, které se prolomila k lidské hlouposti... Na pozadí významu slova zní ještě 2. význam slovesa – „m-š-l“ coby „ovládnout“ či „získat vládu“, což sice může naznačovat zneužití „přísloví“, ale mnohem spíše je to vyzdvihuje pozitivně jakožto moudré rady, které by měly provázet vládce a které umějí moudrého člověka posunout na společenském žebříčku; ozývá se zde ještě sloveso „š-l-h“, které znamená „dát pokoj“, pročež „přísloví“ pak působí jako návod k jednání, jež právě pokoj (pokojný prů-běh života) umí zajistit.

Sama kniha se pak skládá z několika (9?) části – tu delších, tu zase kratších – s obsahem vskutku různorodým: od chvály dobré ženy (Př 31,10-31) přes varování proti stranění soudců (Př 24,23-34) až k „číselným výrokům“ (Př 30,15-33); nakolik jsou přísloví bohatá, co se týče obsahu, natolik jsou různí i jejich autoři (ti v knize uvádění by spíše odpovídali termínu sběrač/sběratel lidové slovesnosti!) – král Šalamoun (vzor moudrého člověka a podle jména i ten působce pokoje), Agur, syn Jákefa z arabského (!) kmene Massa (srov. Gn 25,14) či matka (žena!) Lemúelova... Nelze se divit, že se některá přísloví opakují, neboť právě to svědčí o jejich historické pravdivosti a živém užívání mezi tehdejšími lidmi...

Náš text bývá považován za dílo krále Šalamouna, který promlouvá o zosobnělé (personifikované) Boží Moudrosti (celý křesť. starověk v tom viděl Ducha svatého či Krista, vedle toho nádherná ženské stránka Boží!, jíž si všímal též Luther) v prvním dlouhém úseku knihy (Př 1,6 - kap. 9). Náš dílčí úsek (Př 3,19-35) přináší rady a napomenutí, skrze něž se moudrost děje.

Verš zní dosl.:  „I. Neorej/neobráběj / II. Ne(po)mlč na přítele/druha/druhého/bližního svého  zlé/špatné a on usídlí se k bezpečí/v důvěře s tebou.“ Jak sami vidíte, již jen překlad tohoto verše je vskutku obtížný! První problém činí hned úvodní sloveso, hebr. „ch-r-š“, které má ony dva různé sice, ale přece se potkávající významy: vždyť kdy jindy může člověk působit druhému zlo, než ve všed(noden)ním životě – zorat a požívat bez souhlasu kus cizího pozemku (to se namnoze děje i dnes), anebo si „vypůjčit“ cizí nástroj (např. kosu) a již ho nevrátit, a naopak ho používat jakoby byl můj (to známe víc než dobře!); vůči druhému však můžeme rovněž orat brázdy (kopat zákopy), anebo obrábět nástroje (či rovnou brousit zbraně); někdy však (po)stačí mlčení v situaci, kdy druhý potřebuje pomoc, protože se mu právě děje bezpráví, anebo poněvadž potřebuje potěšit... Krásná a (hořce) úsměvná jsou i dvě slůvka následující (v hebr. znějí „rá'a“ a „rá'á[h]“), která vypadají, jakoby byla od jednoho slov. kořene, jedno jako mužský a druhé jako ženský tvar daného slova, až je člověk v pokušení číst „přítel“ a „přítelkyně“, a vtipně se tu jakoby otevírá (až milostný) vztah lásky (tak mj. sloveso „r-'a-h“), jenže překladatelský ostrovtip nás nakonec dovede jinam, že druhé slůvko, ač se maskuje, pochází od jiného kořene („r-'a-'a“), jenž znamená „být zlý“, „být špatný“ či „pokládat za nic“, a tam, kde by člověk chtěl vidět lásku, se najednou dopouští zlo, páše bezpráví a znevažuje druhý! Je to skvělé i smělé básnické (dokonalá poesie, ach, Šalamoun!) vyjádření naší reality, kdy se ukazuje jednak to, jak by to mezi námi mělo být, ale není, jednak to, jak by to být nemělo, ale je! Nejsem rozhodnut, jak číst první část tohoto verše: je to zákaz (tak, žel, pracovně překládám), protože právě teď jsme takoví, anebo zaslíbení (I. Nebudeš orat/obrábět II. Nepomlčíš...), že nás Bůh vede a promění, abychom takovými nebyli? Každopádně druhá část verše je reakcí na tu první, je konstatováním jak to bude (by to bylo), když se bude první část verše dodržovat a naplňovat... Druhý s námi bude přebývat jak v bezpečí – to je to první a povrchnější, že se zkrátka bude cítit dobře, tak ale i v důvěře, a to je to druhé a hlubší, je zde zaslíbena možnost důvěrného vztahu, a to nikoli jen k lidem, ale i k Bohu, který jediný je garantem a dárcem tohoto stavu – důvěra, toť středobod luterské theologie, toť pravý význam i obsah toho, co to znamená věřit Bohu!

Krásný je zde výskyt slova „bližní“, hebr. „re'a“, což je slůvko odvozené od slovesa („r-'a-h“ zmíněné již výše)  v 1. významu „pást ovce“, ve 2. pak „míti přítele“, „přátelit se“. Ještě dnes, žel, negativně říkáme někomu, kdo si na nás moc dovoluje, že „ovce jsme spolu nepásli“ (!), avšak pro židy platil opak, bližní byl prvně ten, kdo spolu s vámi ty ovce pásl (Co asi Ježíš vyjadřuje tím, že dí „Já jsem dobrý pastýř...“!? Nechce nám říci, že je nám více než přítelem?) Ale význam slova bližní se posouval dál: nejprve to byl někdo z rodiny (s tím se ostatně bývaly ty ovce paseny), pak kamarád (tak překl. Vulgáta „amicus“), pak krajan a až nakonec každý člověk! Rozpoznání bližního není věc samozřejmá, je to naopak věc, ke které musel Bůh člověka vychovávat staletí (obecně) a celý život (konkrétně)! Člověk až jásá, jak sociální knihou Přísloví jsou, že jim na druhém člověku tolik záleží, protože na něm záleží i Bohu!

Verš novozákonní zní dosl.: „Proto tady, jak(mile) máme čas, čiňme dobré (skutky) všem...“ Opět se člověk pousměje, že je užito jen první (lépe vyhovující?) části verše, ale budiž! Závěrečné napomenutí z Pavlova závěrečného napomínání (Gal 6,1-10) na konci jeho nejostřejšího listu vůbec... Luterána tahle výzva vždy znovu zaskočí, ale posléze pochopí, že víra bez vztahu k bližním není vírou, protože by jí chyběl onen rozměr důvěry, který by měl být patrný a rozlévat se i navenek... Důležité je zde řec. slůvko pro čas, nikoli „chrónos“, jenž si běží od začátku do konce, nýbrž „kairos“ (!), čas spíše vnitřní (když se člověk nudí, běží pomalu, když koná, běží rychle atp.), čas spíše Boží, čas oněch důležitých (a nejdůležitějších!) okamžiků našich životů, které se paradoxně mohou odehrát kdykoli ve všednosti... Ano, Kristus k nám přichází ve chvílích, v nichž to nečekáme, a v těch, do nichž bychom to neřekli – Tak pozor na to!

*******

Pane, děkuji Ti, že smím v Tvé lásce stát a že s důvěrou v Tebe se nemusíme bát; uč mne proto, jak mám mít své bližní rád. Amen.

*******

Mějte krásné a požehnané postní jarní dny!

bratr Tomáš