Pokus reflektovat svůj život a texty svatých Písem.

Nad dnešními ochranovskými hesly

2. 3. 2016 22:22

Jak líbezné je, když po horách jdou nohy toho, jenž poselství nese a ohlašuje pokoj, jenž nese dobré poselství a ohlašuje spásu, jenž Sijónu hlásá: „Tvůj Bůh kraluje!“ Izaiáš 52,7

Stůjte tedy obuti k pohotové službě evangeliu pokoje. Efezským 6,15

Požehnaného a dobrého rána, milé sestry a milí bratří v Kristu!

Nějak nedokáži psát krátce, a tak náš výklad raději dělím na dlouhý a následující kratší, přičemž lze rovnou přejít ke kratšímu...

DLOUHÝ VÝKLAD:

Je to takový malý Boží vtip, neboť na dnešek – 2. 3. – vychází Biblické heslo z Knihy proroka Izaiáše, o které jsem se Vám naposledy rozpovídal – 3.2., toť nádherná a úsměvná „přesmyčka“ (?!), nebo dobře židovská „metateze“ (Tou se u bibl. jmen zaobíral prof. Heller), s níž pracuje již Bible a pak především židovská mystika – kabala, ale to by byl dlouhý odskok od tématu...

Tudíž mi postačí zopakovat, že jméno Izaiáš – hebr. „Ješa-jahu“ – znamená „Vysvobodí/Spasí-Hospodin“, jde tedy o tzv. „mluvící jméno“, jež trefně a přesně vystihuje obsah Izaiášových proroctví. Uvedené téma se lne celou knihou, ať již jako zaslíbení pro Izrael, který sice bude potrestán pro svůj hřích, ale proto, aby se napravil a došel spásy (a s ním i ostatní pohanské národy), tak kap. 1. – 39., anebo coby zaslíbení o návratu z babylónského zajetí, kdy je Izrael viděn též jako trpící Boží služebník, skrze nějž se má udát spása (předobraz Krista!) – kap. 40. – 55., anebo jako výhled ke spáse a příchodu Božího království předznamenaný návratem ze zajetí, tak kap. 56 – 66. Právě k těm „spásonosným“ výrokům Proroka patří i náš dnešní verš, který je ze střední části knihy jako zaslíbení o návratu z Babylóna...

Verš dosl. zní:

„Jak líbezné (též ‚jak se hodí‘ či ‚jak příslušející‘) jsou na oněch horách nohy
nesoucí(ho) radostnou zvěst dávající zaslechnout pokoj (snad lépe jako přímá řeč: ‚Pokoj!‘),
nesoucí(ho) radostnou zvěst dobře dávající zaslechnout spásu (až je bohoslovec v pokušení číst to jako vlastní jméno – hebr. ‚Ješua‘, tedy ‚Jozue/Ježíš‘, opět přímá řeč: ‚Spása!‘),
(kdo) říká k Siónu: ‚Kraluje Bůh tvůj!‘“

S vědomím, že „každý překlad je vždy již výkladem“, se pokusím verš malinko ohnout a „z-luterštit“:

„Krásné, příznačné a vhodné jsou na horách nohy toho,
kdo nese Evangelium, dávaje zaslechnout: ‚(Nastává) pokoj!,‘
kdo nese Evangelium, dávaje zaslechnout: ‚(Nastává) spása – (je tu) Ježíš!,‘
mluví k Siónu: ‚Bůh tvůj kraluje!‘“

Verš je nádhernou ukázkou hebrejské poesie vystavěné podle schématu: A B B A, přičemž
1. motiv A1 dává do souvislosti líbeznost (krásu!) a vhodnost s Božím kralováním, vidí tedy Boží vládu nad Izraelem jako jedinou dobrou a opravdovou vládu, což je protiklad vůči oběma zaniklým izraelským královstvím, vždyť právě pro hřích svých králů šel Izrael do babylónského zajetí, kde slyší tuto zvěst, zajatému lidu muselo být jasné, že jediná naděje je v Hospodinu a obnově jeho svrchovanosti nad lidem, čímž se zároveň otevíral výhled k ideálnímu králi mesiášskému, k Ježíši;
2. motiv A2 spojuje „ty hory“ a jedinou horu Sión, religionistika nás tu poučí, že nějaká ta posvátná hora bývá svatým místem téměř každého náboženství, což Izraelec věděl dávno (dokud nebyl Zákonem Božím pevně určen Sión-Jeruzalém, tak se přece obětovalo i na jiných horách, ono se na nich ostatně obětovalo i potom – ale modlám! –, což byl právě onen hřích králů, že to dopustili, ba sami zaváděli), přičemž zde se implicitně předpokládá, že Hospodin (jeho posel) se nakonec dá poznat na „každé té – rozuměj posvátné – hoře“, že spása bude skrze Izrael pro všechny národy, čímž se opět otevírá cesta ke Kristu;
3. motiv B spojuje „hlásání radostné zvěsti“, tedy Evangelium;
4. motiv B spojuje jako vlastní obsah Evangelia pokoj – Pozor onen hebrejský šalom, ne náš (post-sovětský) mír! – se spásou explicitně, resp. jejím prostředníkem Ježíšem implicitně.
Otázku: „Co tím chtěl básník říci?,“ jsme ve škole asi neměl rád nikdo, ovšem rozbor výpovědi vynikajícího biblického básníka přeci jen ukáže mnohé!

My, luteráni, pod vlivem správného sice, ale schématického (!) vyjádření: Mojžíš – Ježíš, máme často tendenci vnímat Starý zákon jako totožný s Božím zákonem se všemi jeho přikázáními a tresty, a Nový zákon naproti tomu zase jako totožný s Božím Evangeliem s jeho svobodou a milostí, jenže takovéto chápání je špatným chápáním, nepochopením věci (byť k tomu přispívá většinové vyznění textů té které části Bible), protože jako umí Ježíš promluvit tvrdé slovo Zákona (srov. např. Kázání na hoře), tak zase umějí Proroci promluvit milostivé slovo Evangelia, jakým je i náš dnešní verš. V textu se objevuje představa nohou, které jsou krásné a vhodné, protože plní svou funkci – a to je příznačné (!) – zkrátka JDOU! Náš Bůh nám jde vstříc, jde nám naproti, kráčí nám v ústrety a jde si pro nás – to bylo mocné ujištění pro starozákonního Izraelce trčícího v babylonském zajetí. Ano, sám Hospodin, si pro nás do Babylóna přijde a mocně nás odtud vyvede! To ovšem platí i pro nás křesťany, vždyť co jiného je představa dobrého pastýře Krista, který nese nás, ovečky, na svých ramenou?!

Každý příchod Boží v Bibli vždy již zároveň odkazuje k poslednímu (tzv. druhému) příchodu Kristově, k příchodu k soudu, ten ovšem nebude důvodem k žalosti, nýbrž k radosti pro ty, kdo Bohu důvěřovali (a na jeho příchod čekali), jelikož se konečně dočkají pomoci a zastání tam, kde doposud žádného neměli. Rovněž platí, že ne nadarmo se životní příběh člověka často označuje slovy jako (životní) pouť či cesta; život křesťana je pak takovouto cestou neb poutí též ve vlastním slova smyslu: cestou z odtud tohoto světa do tam k Bohu, poněvadž právě tam nás Bůh zve...

Náboženskou interpretaci hor jsem již podal výše, ale „ty hory“ mají i další významové roviny, jde vlastně o jakékoli výšiny: výšiny duchovní, výšiny mocenské, výšiny ekonomické, výšiny sociální atd.? Ano, mezi Bohem a lidmi je propastný rozdíl, avšak tento rozdíl umí Bůh překonat! Ve SZ to obvykle bylo tak, že Pán Bůh někoho mimořádně povýšil, a ten se stal jedinečným v tom, že mohl vystupovat na-horu k Hospodinu, který se tam k němu snižoval (typicky Mojžíš na Sinaji či Eliáš na Chorebu, ale někdy i Ježíš, ten však již bral lidi na-horu s sebou a mluvil k nim přímo...), tu je ovšem zaslíbeno přímé ponížení se Boží, takže již nebudou nízcí a vysocí, protože Pán Bůh přijde doprostřed těch nízkých, a to se naplnilo ve vtělení Krista, jenž to zpřítomňoval vždy, když zrovna nekázal na hoře!

Středobodem naší luterské theologie i našeho textu je Evangelium, resp. hlásání Evangelia tak, aby bylo slyšet... Prvně se zde tedy mluví o „formě Evangelia“, kterou je to „dát slyšet“. Ano, evangelium je Evangeliem jen tehdy, když je slyšet, když je oním „viva vox evangelii – živým hlasem evangelia“, jak podotýkali Reformátoři, tedy když je čteno, kázáno, ale i konáno (Svátosti) a žito! „Obsahem Evangelia“ pak je ve vlastním slova smyslu spása a pokoj, v nejvlastnějším slova smyslu tedy sám Ježíš Kristus. POKOJ, hebr. šalom, je původně termín kupecký, který odkazoval k situaci, kdy bylo za danou věc zaplaceno odpovídající protihodnotou (srov. vy-koupit), a v tom je vlastně úvodem ke spáse, protože SPÁSA je oním stavem pokoje, situací, kdy již bylo zaplaceno; Ježíš nás spasil tím, že nás svou smrtí vykoupil a tak nastal pokoj s Bohem! (Luterský theolog tu uvidí i tzv. „dvojí užití Evangelia“, Evangelium jednou jako přímou zvěst o spáse – dílo Ježíše Krista, podruhé jako to, co spása působí, jako pokoj – dílo Ducha svatého, rozpozná tu tedy dílo celé Trojice.)

„Hospodin kraluje!“ Jaké asi bylo slyšet v Babylóně, že to, co králové Izraele zpackali a zničili, napraví Hospodin sám? Křesťan zde ovšem vzpomene „Boží království“ a Ježíšovu úsečnou poznámku, že „mé království není z tohoto světa“... Kéž by nám lidem nebylo tak zatěžko pochopit, že vládnou se má jinak než politickou mocí... To zničilo Izrael, to stálo Ježíše život, to ničí národy dodnes... kéž bychom již došli pod svrchovanost Boží!

***

Náš starozákonní verš byl dobře znám i NZ a jeho autorům: V NZ je citován (Ř 10,15) a vedle toho se na něj celkem třikrát naráží (Ef 2,17 a 6,15; Sk 10,36). První tři zmiňovaná místa ukazují k mocným dějinám působení našeho starozákonního verše – stal se veršem sjednocujícím! Myšlenka, že Bůh bude nakonec mluvit ke každému národu z jeho vlastní hory, totiž byla mocným impulzem pro (prvo)křesťanskou misii, neboť umožňovala vidět ono tolik potřebné spojení mezi židy a pohany, mezi církví z židů (židokřesťanů) a církví z pohanů. Náš verš měl rád apoštol Pavel a v kontextu argumentace o neexistenci rozdílu mezi židem a pohanem v Kristu jej v listu Římanům neváhal citovat, takto pak na něj naráží i v listě Efezským; ovšem tentýž verš k argumentaci v téže věci použit i apoštol Petr (! – tak Skutky), a to se od Pavla právě v důležitých aspektech svou naukou odlišoval (!), náš verš tudíž spojuje i Pavla s Petrem Emotikona smile

Poslední narážka na náš starozákonní verš je náš dnešní verš novozákonní, což je zároveň druhá Pavlova narážka na tentýž verš v listě Efezským, ovšem tentokrát je jiné téma:

Verš dosl. zní: „(...) a majíce obuté nohy v pohotovosti evangelia pokoje...“

Jde o součást Pavlova slavného výčtu duchovní výzbroje „křesťanského vojáka“ pro duchovní boj (Ef 6,12-17), přičemž platí, že jelikož křesťan nevede boj fyzickým ale duchovní, tak je taková i jeho výbava... Poněvadž křesťan přejal Kristův úkol, a má tak na tomto světě zpřítomňovat Krista, je mu zapotřebí, aby se teď i on stal hlasatelem Evangelia. Krásná je tu myšlenka pohotovosti, protože křesťan nevěda, kdy nastane poslední soud, musí být kdykoli připraven vyjít a sloužit Kristu/Kristem. Všechna ostatní duchovní výzbroj je krásná, ale bez dobrých bot by to nešlo: nás dnes sice zmlsala auta, ale zkusme se v sandálech projít po horách – buďto v horším případě někde upadneme či někam spadneme, anebo v lepším budeme mít plno puchýřů... Nejdůležitější zbraní římského legionáře – s trochou nadsázky – byly nohy, protože ty ho nesly všude, a musel proto mít kvalitní boty, vždyť prý ušel i 50 km denně s 30 kg zátěže (té vlastní zbroje)... Tak i základem naší výzbroje musí být Evangelium a ochota ho hlásat, protože pokud nestojíme na tomto základě, je to ostatní k nepoužití...

*******

KRATŠÍ VÝKLAD:

S vědomím, že „každý překlad je vždy již výkladem“, se pokusím verš „z-luterštit“:

„Krásné, příznačné a vhodné jsou na horách nohy toho,
kdo nese Evangelium, dávaje zaslechnout: ‚(Nastává) pokoj!,‘
kdo nese Evangelium, dávaje zaslechnout: ‚(Nastává) spása – (je tu) Ježíš!,‘
mluví k Siónu: ‚Bůh tvůj kraluje!‘“

Verš je nádhernou ukázkou hebrejské poesie vystavěné podle schématu: A B B A, přičemž
1. motiv A1 dává do souvislosti líbeznost (krásu!) a vhodnost s Božím kralováním, vidí tedy Boží vládu nad Izraelem jako jedinou dobrou a opravdovou vládu, což je protiklad vůči oběma zaniklým izraelským královstvím, vždyť právě pro hřích svých králů šel Izrael do babylónského zajetí, kde slyší tuto zvěst, zajatému lidu muselo být jasné, že jediná naděje je v Hospodinu a obnově jeho svrchovanosti nad lidem, čímž se zároveň otevíral výhled k ideálnímu králi mesiášskému, k Ježíši;
2. motiv A2 spojuje „ty hory“ a jedinou horu Sión, religionistika nás tu poučí, že nějaká ta posvátná hora bývá svatým místem téměř každého náboženství, což Izraelec věděl dávno (dokud nebyl Zákonem Božím pevně určen Sión-Jeruzalém, tak se přece obětovalo i na jiných horách, ono se na nich ostatně obětovalo i potom – ale modlám! –, což byl právě onen hřích králů, že to dopustili, ba sami zaváděli), přičemž zde se implicitně předpokládá, že Hospodin (jeho posel) se nakonec dá poznat na „každé té – rozuměj posvátné – hoře“, že spása bude skrze Izrael pro všechny národy, čímž se opět otevírá cesta ke Kristu;
3. motiv B spojuje „hlásání radostné zvěsti“, tedy Evangelium;
4. motiv B spojuje jako vlastní obsah Evangelia pokoj – Pozor onen hebrejský šalom, ne náš (post-sovětský) mír! – se spásou explicitně, resp. jejím prostředníkem Ježíšem implicitně.

***

Verš novozákonní dosl. zní: „(...) a majíce obuté nohy v pohotovosti evangelia pokoje...“

Jde o součást Pavlova slavného výčtu duchovní výzbroje „křesťanského vojáka“ pro duchovní boj (Ef 6,12-17), přičemž platí, že jelikož křesťan nevede boj fyzickým ale duchovní, tak je taková i jeho výbava... Poněvadž křesťan přejal Kristův úkol, a má tak na tomto světě zpřítomňovat Krista, je mu zapotřebí, aby se teď i on stal hlasatelem Evangelia. Krásná je tu myšlenka pohotovosti, protože křesťan nevěda, kdy nastane poslední soud, musí být kdykoli připraven vyjít a sloužit Kristu/Kristem. Všechna ostatní duchovní výzbroj je krásná, ale bez dobrých bot by to nešlo: nás dnes sice zmlsala auta, ale zkusme se v sandálech projít po horách – buďto v horším případě někde upadneme či někam spadneme, anebo v lepším budeme mít plno puchýřů... Nejdůležitější zbraní římského legionáře – s trochou nadsázky – byly nohy, protože ty ho nesly všude, a musel proto mít kvalitní boty, vždyť prý ušel i 50 km denně s 30 kg zátěže (té vlastní zbroje)... Tak i základem naší výzbroje musí být Evangelium a ochota ho hlásat, protože pokud nestojíme na tomto základě, je to ostatní k nepoužití...

*******

Pane, pomoz nám být tvými duchovními vojáky
a ukaž nám jakou cestou se máme dát,
ať mineme propast a nemáme boláky,
vždy vědouce, že nás máš v Kristu rád. Amen.

***

Mějte požehnaného postního dne i celého týdne, pozdravuje Vás a Boží milost Vám přeje

bratr Tomáš

Zobrazeno 463×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz