Nad Hesly JB - 9. 3. 2016

Jako nová nebesa a nová země, které učiním, budou stát přede mnou, je výrok Hospodinův, tak nepohnutelně bude stát vaše potomstvo a vaše jméno. Izaiáš 66,22
 
Dobrého rána, sestry a bratří milovaní!
 
Na této skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Matouš 16,18
 
Dnešní starozákonní heslo je nádherným prorockým slovem, jedno z posledních slov proroka Izaiáše vůbec (poslední kap., 3. verš před koncem); nakolik jméno Izaiáš, hebr. Ješa-jahú, znamená „Spasí-Hospodin“, natolik celá kniha a všechna prorokova slova právě takovouto zvěstí o věčné spáse pro všechny – což ve SZ vůbec není myšlenka samozřejmá! – končí.
 
Verš lze dosl. přeložit: „‚Neboť tak jako ta (ob)nov(en)á nebesa a ta (ob)nov(en)á země, kterých já učiním, obstojí před (tváří) mou –‘ toť výrok Hospodinův (!), ‚Ano, tak obstojí potomstvo vaše i jméno vaše!‘“
 
Zvl. důležitá je zde fráze: „(Toť) výrok Hospodinův (hebr. N'úm JHVH)“, která je (asi) nejtypičtější prorockou frází SZ vůbec (odb. makro syntaktickým signálem pro proroctví, více než 300x); sama fráze vždy uvozuje vlastní slovo Boží a chce se jí tedy říci, že teď nemluví prorok ze sebe, nýbrž z Boha a za Boha (tudíž na místě Božím); můžeme-li u některých slov starozákonních proroků mít za to, že jsou to slova, která sice vznikla pod Boží inspirací („in-spirare“, tedy „v-dechnout“, či „v-dušit“ čili dílo Ducha svatého), ale proroci je vyjádřili podle svého, v tomto případě na to nelze myslet vůbec (!), tady prorok jen tlumočí to, co mu bylo přímo a bezprostředně zjeveno Bohem!
 
Naše fráze a jí uvozené proroctví je tím důležitější, že se jedná o poslední proroctví Izaiášovo, tedy ono „poslední slovo“ (Boží i prorokovo) k tomu všemu, které se musí nějak vztahovat i k tomu, co již bylo řečeno dříve... Jakoby šlo o oznámení toho posledního (cíle), k němuž všechno směřuje, který Bůh veškerenstvu určil.
 
Verš má v sobě dvě roviny, které rozděluje právě výše zmiňovaná prorocká fráze:
I. obnovení nebe a země,
II. přetrvání člověka a jeho jména.
 
Dostáváme se zde do oblasti eschatologických vizí (vizí o posledních věcech) – a je zajímavý ten kontrast mezi obnovením nebe a země a setrváním člověka, je v tom veliké napětí... Proč musí být země i nebe obnoveny? Bude to proto, že je člověk svým hříchem nenávratně poškodil a poškozuje? Nezničí nakonec lidský hřích zemi i nebesa docela? (Člověk tu bezmála do nekonečna může promýšlet otázky křesťanské ekologie a ekologické etiky...) Z filosofického hlediska je zde důležité to, že to, co bude obnoveno, jsou „ta(to) nebesa“ a „ta(to) země“, přičemž pojem (a tím i jeho obsah?!) zůstává tentýž: ano, budou to sice skutečnosti (ob)nov(en)é, tudíž dílem s přetrženou kontinuitou (diskontinuita), ale zároveň v nich zůstane „to staré dobré“, pročež tu bude dílem rozhodně (a více?) i kontinuita; z filologického (jazykového) hlediska je důležité, že zde není použito slovesa „(s)tvořit (hebr. b-r-')“, které je vyhrazeno jen Hospodinu a jen pro unikátní dílo (s)tvoření, nýbrž běžného slovesa „učinit, udělat, vykonat atp. (hebr. 'a-š-h)“, které se běžně užívá i o člověku (působení Kristova lidství?) a spíše než k unikátnímu dílu odkazuje k předělání či restaurování tohoto díla (a to je přece také umění [?], někdy by se až s úsměvem řeklo, že je to možná i „kumšt“ větší...).  Jako se pro nebesa a zemi (tedy fyzické i metafyzické okolí člověka) předpokládá obnovení v budoucnu, tak se naopak pro člověka předpokládá nutnost najít to trvalé, důležité a základní – jistěže Boha samého! – již nyní... Člověk (my lidé!) je tu zván k víře a důvěře vůči Bohu, důvěře v to, že s Bohem přetrvá i smrt a fyzický (buď si i metafyzický!) konec svého života a vezdejšího (tu-)bytí! Důležitá věc je zde i jméno (hebr. šém), které žid chápe jinak než my, netoliko coby jméno vlastní, ale jako jméno, které mluví a je věštbou, a nejen to, dokonce jako jméno, které si člověk sám nedává (Srov. Gn 1 – člověk pojmenovává, ale nikoli sám sebe, on již pojmenován je!), které mu dává v konečném důsledku dává sám Hospodin... Je tu ještě možno vnímat ještě jiný tón: Člověk je člověkem jen tehdy a jen natolik, nakolik odpovídá svému jménu, tomu, co to znamená „být člověk(em)“, opravdu je na místě mluvit o „lidskosti“, ovšem nábožensky!
 
Poslední vyjadřuje sloveso „obstát (hebr. ch-d-š)“, přičemž se do tohoto slova krásně schovala představa posledního soudu... Obstát kde, na čem, při čem, před čím, před Kým? Nádherná slova (!), Hospodin nás vede tak, abychom obstáli... Ono „obstát“ lze přeložit i „stát trvale/věčně“, tudíž jako pozvánku do věčnosti s Bohem a u Boha.
 
Úkolem theologa by ovšem mělo být i v tomto hledat Krista, ale On tam doopravdy, byť pravda implicitně, je, vždyť čím jiným je motiv potomstva, není-li zaslíbením Krista, a jaké jiné (trvalé) jméno máme pod nebem, pokud ne to Kristovo jméno Ježíš?
 
***
 
Novozákonní heslo věc dokresluje zajímavě a snaží se nám ukázat, co je tím trvalým v člověku... Protestant se radostně (možná i s malinkým „ekumenickým“ povzdechem) pousměje, že je citována jen druhá půle našeho verše – snad v Ochranovcích ožil náš protest proti Petrově primátu (prvenství), snad chtěli poukázat na to, že se tato výpověď opravdu týká všech křesťanů?   
 
Verš dosl. zní: „[Já ti ovšem říkám, že ty jsi Petr-Petros a] na této Skále-Petře zbuduji svou církev a brány pekel(né)-hádu nepřemohou ji.“
 
Tento verš je skrytou narážkou právě na Izaiáše a jeho originální myšlenku, že „skála víry“ se začíná budovat od Abrahama a Sáry, tak Iz 51,1-2. Theolog až lituje, že Ochranovci oslabili verš o Petra, protože tu jde o motiv jména přítomný již a akcentovaný ve starozákonním verši, vždyť mnohé velké postavy Bible měly dvě jména – jedno ukazující k jejich hříšné lidské podstatě a druhé k Bohu, srov. Abram a Abraham, Sáraj a Sára, Jákob a Izrael, Pavel a Saul, Šimon a Petr :-) Právě sice již známé, ale běžné jméno Šimonova (jméno hebrejské) Petr (resp. Petros – jméno řecké) zde totiž dostává nový význam a obsah. Petr jako Petra to jest skála církve, jako pevný základ... Petr zkrátka věděl, na čem má stavět – na Ježíši, jehož Boží synovství právě rozpoznal a vyznal - a objevil onen dobrý a nepomíjející základ; to není výpověď o Petrově neomylnosti a bezhříšnosti, nýbrž o víře, která hříšnost překonává a nakonec překoná! A tohle bychom měli vědět a objevit jeden každý/jedna každá z nás!
 
Zajímavý je zde motiv „bran pekla, jež přemáhají“, přičemž pro peklo je užit řec. termín hádés neboli podsvětí, místo démonů a stvůr (a staro-řecké mythologie :-)... Ony totiž ke křesťanskému očekávání konce světa a posledního soudy ty apokalyptické bestie a pekelné stvůry jednoduše patří... Úsměvná je úvaha, jak brány mohou něco/někoho přemáhat? Brány se přece mohou nanejvýš otevřít, anebo zavřít, tedy pomáhají bránit (se)... Můj učitel Mrázek tu vidí v zásadě 3 možnosti: 1. zabraňují vejít, jakoby naháněly člověku strach z posvátna, Boha a přesahu, a tak mu bránili ve víře; 2. zabraňují odejít, to je ostatně jednak důvod Kristova sestoupení do pekel, že odtud chce vyvést všechny vězně, jednak aktuální myšlenka svázanosti hříchem; 3. otevírají se, aby odtud vylezl ďábel a spolu s ním ti jeho... Staví-li křesťan(ka) na pevném základě Božího slova a je-li v Pánově církvi, pak se nemusí bát: My se nemusíme bát! Pán Bůh o nás ví a počítá s námi!
 
*******
 
Pane, děkujeme ti, že jsi naším pevným základem, a prosíme, dej, ať je Tvé slovo vždy již naším pokladem. Amen!
 
*******
 
Hezkého a požehnaného (tý)dne přeje
 
bratr Tomáš