K bílosobotnímu rozjímání nad Kristovou smrtí a k přípravě na pravou velikonoční radost by Vás mohla povzbudit má včerejší slova – z velkopátečního kázání, tak se Vám je pokusím přetlumočit:
Kázat na pašije je nesmírně těžké, protože, pokud člověk smysl Kristova utrpení chápe (a věří!), je zbytečné něco dodávat, protože co povím na víc (?), a naopak, pokud ho člověk nechápe (a nevěří!), je opět zbytečné cokoli dodávat, protože, i kdybych druhému "vymluvil díru do hlavy", ničemu to neprospěje...
Ale možná, že i při tom kostelním čtení (možná právě při něm) čteme (slyšíme) pašije jen v té první rovině, v rovině textu jako takového, a tak spolu pojďme poodhalit i tu rovinu hlubší...
„(Po tom zvolal Ježíš mocným hlasem:) »Dokonáno jest!,« a nakloniv hlavu vypustil Ducha.“ Jan 19,30
Zvláštní jsou ta Ježíšova poslední slova, v řečtině vlastně slovo jediné, která volá zmučený Ježíš z Kříže; v řečtině znějí „tetelestai (τετελεσται)“, což je zvl. slovesný tvar, který nemá v češtině obdobu, neboť se jedná o řeč. perfektum (konkr. 3. os. sg. pf. medpas.), a to označuje děj přítomný vzešlý z děje minulého (tedy něco, co se započalo v minulosti a platí i teď a právě teď, anebo o Ježíši jinak: něco, co „bylo určeno“ přede všemi věky, ale co se naplňuje nyní na kříži...), lépe ovšem nežli teoretizování tu bude praxe:
I. naše dotyčné řec. sloveso „telein (τελειν, τελω)“ se dá přeložit jako „docílit“, „naplnit účel“, „skončit“, „dokončit“ nebo i „skonat“
Ježíš svým jediným slůvkem tudíž vyjadřuje: „Bylo zacíleno a je docíleno!“ „Byl dán účel a je dosažen!“ „Bylo vykonáno a je dokonáno!“ „Skončilo se a(proto) se skonává (umírá)!“ Zvláštní slova na kříži, že? Vskutku mimořádná slova vzdor lidské krutosti, (ne)lidskému mučení, opuštěnosti a samotě, justiční vraždě...
Celé pašije jakoby stály na rozhraní lidského nesmyslu (či nesmyslu lidského utrpení) a Božího smyslu. Co může být nesmyslnějšího než Kristovy pašije: Umírá zdravý mladý člověk, který by mohl žít ještě mnoho let... Justice, která měla být (alespoň lidsky) spravedlivá se klidně odvažuje justiční vraždy... Příslušníci téhož náboženství se kvůli rozdílným theologickým pohledům rozhodují zabíjet... Jeden národ klidně použije prostředků nenáviděné okupační správy jiného národa, aby si vyřídil účty... Nesmysl! A přece je to nesmysl, který – nedej to Bůh! – může potkat i nás samotné (srov. třeba procesy z 50. let min. stol.). A obecněji: Má nějaký smysl utrpení člověka vůbec (?), vždyť i to je nesmysl, vždyť v tom není žádná logika, natožpak spravedlnost! Theolog zde, po mém soudě, musí přitakat a říci: Ano, my lidé a naše konání samo o sobě nemá často žádný smysl, žádný (hlubší) smysl nemá, pokud a nakolik je jednáním pro sebe... právě tak nemá smysl ani naše utrpení, pokud a nakolik jej vnímáme jen coby utrpení jako takové, pokud jím zkrátka jen procházíme, trpíme nebo jsme nuceni ho strpět.
A proti tomu stojí Ježíšovo: „Je dokonáno!,“ jakožto jasné vědomí smyslu i ve všem tom nesmyslu kříže, smyslu, který utrpení a kříž rozhodně nemají sami o sobě, ale který od Boha dostávají, protože do nich Bůh vstoupil... A tak i naše utrpení, naše problémy či třeba nemoci mohou nabýt smyslu, pokud a nakolik nás vedou k hlubině našeho vlastního bytí a především k Bohu – a najednou je i uprostřed nich k nalezení naděje, ačkoli (se zdá, že) žádná není.
Je v tom Boží velikost a vlastně i Boží humor – jímž se našemu zlému počínání Bůh vysmívá a jímž se nad ním po-usmívá –, že celý ten nesmysl pašijí dostává smysl, že lidé, kteří vědomě nedělají nic smysluplného, nevědomky konají smysluplně: Když vojáci korunují Ježíše trním a dají mu purpurový plášť, jaký jinak náležel toliko císaři, chtějí parodovat, ale přece jasně vyjadřují, kdo je opravdový Kyrios-Pán, že to není ten, kdo sedí v Římě na trůně, ale ten, kdo je vydán do jejich rukou – považte, Římané (a vojáci v Římě to tak skutečně dělávali) sami dosazují pravého Pána z jiného národa (pro ně barbarského) na trůn. Když vojáci losují o spodní Ježíšův šat, je tento výslovně označen jako nesešívaný a pojmenován řecky „chitón“, jenže o nesešívaném „chitónu“ se zmiňuje (mimobiblický) Josephus Flafius jakožto o rouchu židovského velekněze, a tohle roucho tehdy spravovali Římané a vydávali jej veleknězi pouze na největší svátky, jenže Ježíš – pravý Velekněz! – ho má od počátku a Římané mu ho sundavají, aby mohl naplnit svou obětní službu. Pilát nechá na Ježíšův kříž pověsit nápis, který Ježíš určitě nejdříve nesl připevněn na hrudi na popraviště, protože to tak bývalo zvykem; ovšem tento tzv. titulus měl jako úřední edikt označovat vinu, zde ovšem Pilát napsal, a hned trojjazyčně (opět, takto bývaly psány úřední římské vyhlášky na východě Říše), že jde o židovského krále, a tak oficiální římský právní dokument ukazuje, kdo je skutečný Král božským právem...
II. jde tu o smysl (resp. účel) vůbec
Ježíšova slova jsou skvělým zrcadlem naší době: Tím, jak většinová západní společnost vlastně reálně (byť mnohde ještě nikoli formálně) škrtla theologii, tím, jak z filosofie zmizela metafyzika (dnes bezmála sprosté slovo) a tím, jak na západě nastoupil konzum, přestali jsme my lidé (chtít) vidět smysl našich životů, ano, rezignovali jsme na něj, odmítli jsme to, že by náš život někam směřoval, že by měl nějaký (hlubší) účel... Dnes je přece důležité naše bytí teď a tady, a tak musí člověk svůj život žít a patřičně si ho užít, dokud může... přesto/proto nám je smrt temným horizontem... Ano, obětovali jsme cíl!
Ježíš tu naopak ukazuje něco jiného, že má smysl nasadit se pro tu věc, která v sobě nese smysl a má (hluboký) cíl... Ba dokonce, že je tu výzva (tak to jmenoval Patočka), pro níž má smysl nasadit, ba obětovat i vlastní život... Ano, Ježíšův život je životem zcela pro druhé, pročež pro druhé (nehodné toho!) neváhá Ježíš podstoupit muka kříže... I my bychom se měli umět nasadit o obětovat pro Boha a druhé, ale pozor (!), jsou zde i falešné výzvy, které člověka volají k oběti, ale pro nesprávnou věc: ideologie, které se stavějí proti Bohu a jimž v důsledku nejde o ty druhé, ale jen o prosazení sebe... A také proti ideologiím, které Krista dostali na kříž (ať již římská představa říšského světla a barbarské tmy, anebo náboženská ideologie saduceů), se Ježíš svým slovem staví.
III. poslední Ježíšova slova lze přeložit také: „Bylo provedeno a je dovedeno!“ „Bylo vyplněno a je naplněno!“
Totiž jako odkaz k tomu, že Ježíš se v celém tomto svém jednání nechal vést Písmem, ba ještě více, že jak před staletími, tak i poměrně nedávno vyřčená prorocká slova zachycená v Bibli se na Ježíšovi naplňují. Vždyť kdo čte pašije, ví, že jsou plny tu zjevných, tu skrytých odkazů na bezpočet míst Písem. Avšak nejde zde o formální naplňování toho neb onoho biblického citátu, nýbrž o reálné naplnění Písma, resp. a konkrétněji Božího Zákona jako takového.
Z Bible víme, že to, co nepřekonatelně dělí nás lidi a Boha, je skutečnost našeho hříchu. Bible pak jednoznačně spojuje naši smrtelnost s faktem naší hříšnosti, a proti tomu stojí nesmrtelný (lépe bez-smrtelným, věčný) Bůh ve své svatosti. Známe Desatero přikázání, jenže víme, že mu nejsme s to dostát! A pak přijde onen paradox – Ježíš, který poněvadž je Božím synem a poněvadž je Bůh i člověk zároveň, Zákonu dostál a měl by tedy žít věčně (vlastně: být nesmrtelný?), přece umírá na kříži! Ano, spolu s lidstvím na kříži v Ježíšově osobě umírá také Božství... Bůh se v Ježíšově osobě skrze Ježíšovo lidství sám stává hříchem, Bůh sám nese potupu a mzdu hříchu, Bůh zde trpí smrt – trest za cizí, za náš hřích –, a to všechno z lásky k nám a pro nás! To je ono naplnění Písem!
Ještě jinak: Víme, že poslední Ježíšova slova podle evangelistů Marka a Matouše jsou aramejské zvolání: „Eloi, Eloi lemé sabachtani!,“ lépe hebrejsky: „Elí, Elí, l'ma azaftoni!,“ či česky: „Bože můj, Bože můj, proč si mě opustil?!“ Jsou theologové (např. J. Moltmann), kteří těmto slovům přiřknou maximální váhu (až je přetíží?!): Kristův kříž jakoby měnil i vnitrotrojiční vztahy, jakoby měla být vzájemná blízkost lásky Boha Otce a a Boha Syna otestována tou největší vzdáleností, vzdáleností smrti; neexistují zde pojmy, ale jakoby „se trhala“ Trojice, jakoby Bůh před křížem a po kříži byl jiný Bůh! Jistěže, Bůh se nemůže měnit, to by byla hereze, ale může se měnit naše poznání Boha a zde je hlubokou pravdou, že až do okamžiku Kristova kříže zde nebylo plné sebe-zjevení Boží, až do okamžiku kříže jsme nevěděli, jaký Bůh ve své celosti je, ale od kříže to víme jistě, že je onou sebe-dávající Láskou!
Pak jsou tu theologové, kteří výše uváděná Ježíšova slova chápou jako syrovou sice, ale přece biblickou citaci, neboť se jedná o první slova 22. Žalmu. Tento Žalm je sice Žalm smutný, Žalm o pravém utrpení a odloučenosti od Boha, ale končí velikými slovo naděje... Poslední (31.) verš tohoto žalmu končí větičkou, kterou ČEP překládá jako: „To učinil On!,“ ovšem v hebr. zní: „kí ašá(h) – to dokonal/učinil/naplnil,“ takže Ježíšova poslední slova u evangelisty Jana jsou jednoznačnou narážkou, ne-li citátem, závěru tohoto Žalmu! Ano, přecházím přes utrpení odloučeností a samoty, ale rozhodně je tu naděje, říká Ježíš; theologii kříže nelze stavět jen na počátku 22. Žalmu, ale i na jeho konci; po tragédii smrti Velkého pátku, následuje nepopsatelná radost života Velikonoční neděle; páteční (a sobotní) slzy smutku žen z pod kříže se změní na slzy radosti nedělního rána u prázdného hrobu!
IV. Ježíšova slova lze přeložit také jako: „Bylo vyplaceno a je zaplaceno!“ Tedy jako původní význam slova „šalom“ či slovesa „š-l-m“ – „(za)platit“!
Lidský hřích je nesplatitelnou pohledávkou Boha vůči nám lidem: je to náš dluh, dluh za všechno, čím jsme a co máme, dluh úplné vděčnosti, lásky a neustávající chvály, a to nejsme s to Bohu dát! A pak přichází Kristus a (s)platí Bohu (Bůh sám v Kristu díky lidství Kristově platí!), dává všechno, co má, dává do krajnosti, neváhá vydat a vydává i svůj vlastní život! Tam, kde jsme měli platit my, platí On, tam, kde jme měli viset my, visí On, tam, kde jsme měli umírat my, umírá On! Považme, Bůh ho/se pro nás „učinil hříchem“, svatost se pro nás stala ne-svatostí, věčnost přišla do času a skončila v čase, všemohoucnost se stala bez-mocí a přišla o všechno! I čeština má pro tohle krásné slov(es)o: vy-koupit!
V. Ježíšova poslední slova lze chápat i jako ono sloveso „š-l-m“ v jeho náboženském významu, tedy: „Bylo upokojeno a je pokojno!“
Ano, Kristův kříž navždy utěšuje Boží hněv vůči hříchu, Kristův kříž zakopává propast a boří zeď mezi člověkem a Bohem (vždyť v Kristu Bůh vzal na sebe celé naše lidství; naše lidství v Ježíši vstoupilo do plnosti lásky Božství). A tak je od okamžiku smrti kříže mezi člověkem a Bohem pokoj a láska, ale tenhle pokoj se má šířit mezi lidmi (a mezi celým stvořením dál), protože již tu je, již k němu směřujeme, církev ho již má vnášet do všednosti, protože se na konci našeho času vyjeví v plnosti, tak jak se ukázal při vzkříšení!
VI. „A nakloniv hlavu vypustil Ducha!"“
Teď již Ježíš nemluví, teď již umírá / zemřel (všimněte si, okamžik smrti je vlastně gramaticky časově neuchopitelný!). Ono Janovo „nakloniv“ je narážka na „usnutí“, na poslední slova Ježíšova u Lukáše: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého Ducha!“ Tato slova Ježíše podle Lukáše jsou opět citací Žalmu, tentokrát 31,6: „Svého ducha kladu do tvých rukou, vykoupils mě, Hospodine, Bože věrný.“ Byla to tehdejší každodenní modlitba před spaním pravověrného žida... A tady je to modlitba před smrtí, před Ježíšovým spánkem smrti, modlitba, která předpokládá, že smrt je jen jiný (hlubší) druh spánku, ale že se z ní lze probudit, ovšem jinak probudit, totiž být vzkříšen! A povšimněme si, Ježíš se modlí jen první část Žalmu, On totiž ujištění druhé části nepotřebuje, On naopak je takovýmto ujištěním pro nás, protože tam na kříži se odehrálo naše vykoupení!
Ježíšova smrt není pasivním umřením člověka, nýbrž velikou aktivitou. (Jaký to paradox!) Ježíš ve své smrti „vypouští Ducha“, lépe pochopeno: „Vy-dává Ducha svatého!“ Duch svatý se jako Ježíšova láska jednak vrací k Otci, jednak rozlévá do světa, kde bude působit a zpřítomňovat Ježíše i Otce... Ježíšův úkol je dokonán, působení Ducha svatého však jedinečně začíná, jak se to vyjeví o 50 dní později při Letnicích.
VII. My
Kéž je tedy i pro nás Kristův kříž zdrojem naší víry a zdrojem naší spásy, kéž je středobodem našeho uvažování i našeho hlásání (Jak dí Pavel: „Nechci mezi vámi znát nic jiného, nežli Ježíše Krista, toho ukřižovaného!“). Kéž si uvědomíme, že Boží milost se nám opravdu dává zdarma – protože Ježíš vydal Ducha svatého, ale že opravdu nebyla zadarmo, naopak byla nesmírně drahá, ba nejdražší, protože stála Ježíše Krista, pravého člověka i pravého Boha, život! V pokoře tedy očekávejme Velikonoce – svátky vzkříšení Páně i Letnice – svátky seslání Ducha, aby nás Kristův Duch (svatý) povzbudil k nové aktivitě, napravil a prohloubil naše křesťanství a vedl a přivedl nás k Bohu!
***
Požehnané Velikonoce a pravou radost z Kristova vzkříšení Vám všem ze srdce přeje
bratr Tomáš
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.